Březen 2004

Žut & comp.

Stanislav Komárek

Moje vídeňská bytná mi pronajala nejen byt, ale i kompletní dílo Karla Maye ve více než sedmdesáti svazcích. Netroufám si říci, že jsem je přečetl celé — některými knihami jsem pouze důkladně listoval — celek je impozantní i děsivý zároveň a zdá se mi, že Mayovy sebrané spisy by se za celý lidský život právě tak daly ručně opsat, při penzu osm hodin denně. V rámci německy psané literatury bylo Mayových knih prodáno na kusy nejvíce, co kdy vzešlo od jednoho autora, víc než Písma svatého i Mein Kampfu dohromady (právě Mein Kampf v německém originále svým stylem Karla Maye neobyčejně připomíná — byla to ostatně jediná beletrie, kterou Hitler kdy četl a jíž se stylisticky inspiroval — české překlady tuto podobnost vesměs zastírají).

Je ostatně pozoruhodné, že Mayův vliv se omezuje pouze na střední Evropu — Anglosasové o jeho existenci sotva vědí a v jakémsi velmi obsáhlém sovětsko-ruském slovníku světových spisovatelů, kde byl uveden každý francouzský či perský pisálek třetí velikostní třídy, byla o Mayovi jen nepatrná zmínka mimo základní jmenný seznam. Fenomén May si zasluhuje bližší pozornosti a přitahoval literární historiky, psychoanalytiky i laiky od samého počátku. Není vůbec sporu, že se jedná o literaturu triviální, nehlubokou a ve své době „spotřební“, psanou za primárně obživnými účely, ale druhou polovinou pravdy je, že z hejna podobných psavců 19. věku přežil právě jen on a že se jednalo o jednoho z největších literárních fabulátorů vůbec.

Mayův životopis je v tomto smyslu neobyčejně poučný (nikoli jeho vlastní životopis, plný autostylizací, polopravd a čtvrtpravd; May fabuloval stejně samozřejmě, jako ryby plavou, a rozlišení mezi „objektivní skutečností“ a fikcí nikdy nebylo jeho silnou stránkou). Naprostá chudoba a podvýživa, v níž vyrůstal jako páté z celkem čtrnácti dětí chudého tkalce (a neúspěšného podnikatele) v městečku Ernstthal v saském Krušnohoří, způsobila mimo jiné i oslepnutí, které trvalo až do lékařského zásahu v šestém roce věku (May vždy vytrvale přiživoval tradici, že se pro svou pozdější literární práci inspiroval pohádkami své babičky, hltanými v této éře bez denního světla — do jaké míry to byla či nebyla pravda, se už zpětně nedá zjistit a v houšti autostylizací se ztrácí jakékoli vodítko — faktem zůstává, že v jeho knihách se vyskytuje celá plejáda moudrých, mocných a sympatických stařen — pro ženy mladších ročníků zdaleka tolik sympatií neměl). Zdá se, že bída rodiny nemusela být zdaleka tak propastná, kdyby Mayův otec, excentrický psychopat, neinvestoval nevelké rodinné finance do různých obskurních podniků (obchod s holuby atd.). Stín tohoto muže významně dopadal na celý Mayův pozdější život — v dětství se mu od otce dostalo svérázné „výchovy“, spočívající v nekonečném vojenském execírování (May senior si nemohl své velitelské ambice jinak zrealizovat) a ve „vzdělávání“ obnášejícím přepisování a učení zpaměti všech knih, které se v městečku našly — byly to zejména knihy modlitební, staré kalendáře a početnice.

Tyto zážitky formovaly Mayův vztah ke vzdělání jakožto hromadění jednotlivých poznatků z naučných slovníků a cestopisů a také k armádě — prakticky jako jediný v celém předválečném Německu veřejně prohlašoval, že armáda je institucí vyžadující a odchovávající mrzáky duševní i tělesné. Po vystudování učitelského ústavu začala Mayova dráha kriminální. Jednalo se o rozmanité drobné krádeže a podvody, budící dojem spíše klukoviny či „hecu“ nežli zlotřilosti většího kalibru. Některé z Mayových podvodů nepostrádaly určitý vtip: jako policejní úředník s falešnou průkazkou obcházel řemeslnické mistry a pátral po „falešných penězích“ v jejich tržbách — ty okamžitě zabavoval a odnášel k dalšímu zkoumání. Je celkem typické, že dobře vycepovaní saští občané se tomu v zásadě vůbec nevzpírali. May strávil ve vězení celkem přes osm let ve třech etapách. Hodně se mluví o tom, že právě ve vězení začal psát, či že tam potkal někoho, kdo mu líčil své zážitky z Ameriky a Blízkého východu.

Vůbec to neodpovídá pravdě — v donucovací pracovně se psát nedalo a May měl neobyčejně vyvinutou představivost již před tím — přesvědčila se o tom policie v Děčíně, která jej při jedné z jeho eskapád zadržela a již dlouhé týdny vodil za nos líčením, že je synem německých vystěhovalců z Martiniku — tamní poměry popisoval tak věrohodně a plasticky, že c. a k. policajti věřili každému slovu. Po propuštění začal se psaním, nejdříve humoristických povídek z Krušných hor — z nich nevyšlo v češtině zřejmě nic a náš čtenář Maye jako autora novel typu Sepp kořenář či Uhranutá koza rozhodně nezná. Poněkud později vznikl cyklus Ve stínu pádišáha (Pouští, Divokým Kurdistánem, Z Bagdádu do Cařihradu, V balkánských roklinách, Zemí Škipetarů, Žut). Je z Mayových knih asi nejzdařilejší a ohromuje záplavou geografických, etnografických a kulturně-historických jednotlivostí, zjevně vyexcerpovaných z rozmanitých (kvalitních) cestopisů a geografických děl.

Jako studenti jsme se v nepovzbudivé atmosféře pozdních sedmdesátých let bavili na koleji podrobným studiem této hexalogie (navíc krásně ilustrované G. Krumem) a navzájem se trápili kapciózními otázkami typu „Kdo byl strýcem Hadžího Halefa Omara z matčiny strany?“. Rovněž objemné fráze v původních jazycích přišly ke cti. Ještě po létech jsem šokoval turecké Kurdy několika souslovími z knihy Divokým Kurdistánem a přivedl je k nevývratnému přesvědčení, že jsem rodilý Kurd mluvící nářečím kurmandží, byť už jsem hodně zapomněl (Kurdové si neumějí představit, že by někdo jiný mohl znát byť jediné slovo z jejich jazyka — Turci to rozhodně nedělají). Jeden můj kamarád zase v jižním Bulharsku z Maye pochycenou tureckou frází „Ha, už jsem tě dopadl, bídáku!“ zahnal na bezhlavý útěk dva včelaře — ani úl nestačili zavřít.

Za svých cest po Středním východě a Balkáně jsem se zhusta dostal do míst, kde se odehrává děj knihy a některé úseky cesty Kara ben Nemsího jsem si projel (byť většinou autobusem) či prošel. Zarazila mne naprostá geografická věrnost včetně popisu místního koloritu, údajů o flóře a fauně i kulturně-historických detailů. Zná-li člověk podrobně reálie Osmanské říše, tu a tam nějakou chybu najde, ale masa věrojatných jednotlivostí je udivující. Můj zájem o Orient a příchylnost k němu zcela nepochybně vyrůstají ze zážitků v pádišáhově stínu, byť dobře nahlédám dětinskost zápletek. Mayovy romány by se výborně hodily k formální analýze jako sekvence prefabrikovaných dějových detailů typu: situace b 12 — plížení k ohni nepřátel a vyslechnutí jejich rozhovoru, následuje situace c 5 — noční útok.

V zásadě se jedná o jakéhosi pohrobka rytířského románu, kde se hrdinové neustále přesunují z místa na místo, aby se nemusela měnit psychologie postav, musejí ubíhat kulisy. Kara ben Nemsí alias Old Shatterhand je stále stejný, něco málo po třicítce, bez sexuálních či ekonomických tužeb, zato s akcentovanou touhou po poznání a spravedlnosti (při projížďce na relativně krotkém a dobromyslném koni po ruinách jordánského města Petry se mi zdála okolnost tolika set mil cesty strávených v sedle jako nejfantasknější a nejslabší místo Mayových románů; Kara ben Nemsího plynulá znalost patnácti orientálních jazyků se mi tváří v tvář všemu tomu otlačení a natřásání jevila jako podstatně realističtější aspekt jeho činnosti). May se postupně sám přesvědčil o jsoucnosti svých hrdinů i vlastních dobrodružství a zcela bez zábran rozdával svým příznivcům koňské žíně coby vlasy svého rudého bratra Vinnetoua.

Méně známé je, že paralelně se svými „cestovními“ romány psal May pro kolportážní nakladatelství Münchmeyer pod pseudonymem nejrozmanitější literární patoky: Spisek Láska v průběhu dějin lze sice v dnešní na leccos zvyklé době už sotva označit jako pornografický, tenkrát k tomu ovšem neměl daleko. I obludné kolportážní romány (Lesní růžička, Hulánova láska, Německá srdce — němečtí hrdinové, Ztracený syn, Cesta ke štěstí), každý o několika stech stranách, jsou dosti otřesné čtení. Na stará kolena napsal May celou řadu symbolistních, těžce čitelných knih, které pokládal na rozdíl od předchozích „tréninkových“ spisů za své vlastní poselství lidstvu, za svůj morální odkaz (román Na onom světě, cyklus V říši stříbrného lva, drama Babylón a Bible a další). Je poměrně těžké přehlédnout styčné body v náladách a obrazech mezi Mayem a Nietzschem, počínaje přesvědčením, že skrze ně přichází nové zjevení, přes inspiraci perskými motivy až po motiv nadčlověka — poslední veřejná přednáška, kterou May proslovil krátce před svou smrtí ve Vídni, se jmenovala Empor ins Reich des Edelmenschen. Vpředu v sále seděla známá pacifistka Bertha von Suttner, kdesi vzadu mladý Adolf Hitler.

May vyvolával u svých současníků nekritické nadšení spojené s hltáním každého jeho slova a jeho nejrůznějších mimoliterárních konfabulací, ale i výlevy nekontrolované nenávisti, přicházející z nejrůznějších stran — dva z jeho největších protivníků byli sociálnědemokratický novinář Lebius a benediktin páter Pöllmann. Vesměs mu vyčítali zkaženost, podvodnost a otravování mládeže. To, že May (podobně jako u nás v provinčním formátu Foglar) píše vlastně holým podvědomím bez jakýchkoli stop intelektuální reflexe, nepostřehl ze současnosti prakticky nikdo (proto jsou oba pánové pro psychoanalýzu pravý poklad — to, co musíme jinde pracně dobývat, leží zde úhledně rozloženo na pitevní misce). Četné procesy proti kritikům, zejména proti Lebiovi, pohltily většinu pohádkových honorářů a táhly se dlouho i po Mayově smrti (Mayovi přece jen zbylo i na cestování a Orient i Ameriku nakonec navštívil). Děti May neměl, jeho druhá manželka (s první se rozvedl) byla ještě jako stařenka nad hrobem několikrát přijímána a obdarovávána nacistickými činovníky (vzpomínám si na jednu z fotografií, na níž jí Hermann Göring předává jakousi vázu). V bývalé NDR se z tohoto důvodu dlouhá léta nesměl vydávat.

May rozhodně nebyl rasista ani antisemita, ale pochopitelně byl německý vlastenec a propagátor nadkonfesijního křesťanství (některé jeho náboženskopropagační vsuvky mezi popisy bitek a pronásledování jsou lépe pochopitelné, uvědomíme-li si, že některé své knihy psal na pokračování pro regensburský katolický časopis Deutscher Hausschatz). Jak vtipně poznamenává jeden z Mayových životopisců, průměrný Němec se časem vyrovná s tím, že Mikuláš či velikonoční zajíček jsou postavy bájné, a nějak je oželí. Ale reálnou existenci Kara ben Nemsího je odhodlán hájit stůj co stůj. Ve slabých chvílích někdy skoro mívám týž pocit.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)