Březen 2004

Sen o jazyce

Pavel Kosatík

Názor, že jazyk je hlavní vlastností, jež charakterizuje tu kterou lidskou, obyčejně národní pospolitost, se u nás prvně objevil v kronice takřečeného Dalimila ve čtrnáctém století: když se tam kronikář zmiňoval o "počátku našeho jazyka v Čechách", měl na mysli jak řeč, tak obyvatelstvo, které jí mluví. Oba pojmy mu splývaly. Z příbuznosti obou pojmů pak v dalších staletích vyplývalo, že vzestup nebo pád jednoho ovlivňoval v té či oné době postavení druhého. Zjednodušeně řečeno: podle toho, jak se vedlo Čechům jako celku, se proměňovala i jejich řeč.

Cesta k přirozenosti

Čeština se do oficiálního (psaného) projevu obyvatelstva českých zemí dostávala pozvolna a opatrně. Jazykem zbožnosti, vzdělanosti a kultury byla ve středověku latina, řečí přemyslovského dvora a od něj pilně opisující české šlechty němčina. Když už se třeba nějaký český mnich přepisující rukopis rozhodl připojit na jeho okraj české poznámky, dlouho mohl psát "češtinou", jakou chtěl: až do patnáctého století neexistovala pravopisná pravidla, takže psaný jazyk měl tolik podob, kolik bylo dialektů. Změnil to až Tomáš Štítný ze Štítného, který za panování Václava IV. zavedl jazykový pořádek do česky psané náboženské (dnes by se řeklo odborné) literatury, a především Jan Hus: popularizaci jeho pravopisné reformy pomohl vynález, jímž Hus vyřešil starý problém české řeči v psané podobě, kdy totiž zdaleka ne všem českým souhláskám odpovídalo některé písmeno latinské abecedy. Hus vymyslel diakritiku, tedy rozlišovací znaménka (čárky a háčky). Rozšíření takto kodifikované české řeči pak napomohly husitské války, které na dlouhou dobu nastolily převahu českého živlu nad německým. A po nich vynález knihtisk u, který dodal knihy psané kvalitním jazykem i čtenářům, již by jinak neměli šanci se s nimi setkat. Díky tomu se třeba biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav, tvůrce Gramatiky české, nejenže mohl ve druhé polovině šestnáctého století těšit z mimořádného rozkvětu české řeči, ale zároveň upozorňoval, že o kvalitu jazyka je třeba dbát a na prvním místě jej chránit před znečištěním z cizích zdrojů, hlavně němčiny a latiny. "Není dobré v cizích škorních choditi, ale raději své vlastní přirození cvičiti, a jakž co komu přirození dalo, tak toho užívati," radil čtenářům. Pranýřoval autory, jejichž spisy byly znešvařeny germanismy nebo latinismy, a vyzdvihoval spisovatele, kteří si na českém vyjadřování dali záležet: třeba Oldřicha Velenského, Řehoře Hrubého z Jelení nebo Viktorína Kornela ze Všehrd. V sedmeru dodatcích ke Gramatice Blahoslav vyzval čtenáře, aby jazyk přizpůsobovali novým potřebám nikoli přebíráním slov odjinud, ale aby vyšli z neporušené řeči lidí na českém a moravském venkově. Tímto způsobem, a nikoli svévolným opravováním jazyka, jejž se, třeba v dobré víře, dopouštějí jeho různí samozvaní zlepšovatelé, bude jazyk plynule obrozován prostřednictvím svého vnitřního génia.

Blahoslav tím bezděky vytyčil skoro všechny rozhodující směry, jimiž se vydali pozdější, zejména obrozenští strážci čistoty řeči. Také oni věřili, že jazyk je především svéráz, jímž se příslušná řeč nenapodobitelně odlišuje od všech ostatních. I oni byli přesvědčeni, že nejlepší česká díla byla napsána v daleké minulosti, a vyzdvihovali v tom smyslu konkrétní autory, jako byl Daniel Adam z Veleslavína nebo Jan Ámos Komenský. Také oni věřili, že je správné a žádoucí bránit jazyk před cizími vlivy, a mnozí si při tom počínali s nečekanou razancí. Hnutí opravovatelů českého jazyka nakonec zasáhlo široké vrstvy odborné i laické veřejnosti.

Rajský věk

Ve srovnání s tím, co se v české řeči začalo dít po Bílé hoře, se období předchozí jevilo jako rajská doba, za kterou je možné se ohlížet, na niž však bude obtížné navazovat. Vlastenecký literát Jakub Malý například ještě v roce 1876 dělil dějiny české řeči do čtyř etap: věk mladosti (od nejstarších časů po Husa), věk mužského květu (po Bílou horu), věk sešlosti a úpadku (po vládu Marie Terezie) a znovuzrození. Jiní nazývali předbělohorské období, především vládu Rudolfa II., z jazykového hlediska rovnou zlatým věkem české řeči a literatury: nikdy dřív podle nich nevycházelo tolik českých spisů, psaných tak bohatým jazykem. Josef Jungmann v článku O klasičnosti v literatuře české snil o dobách, kdy psali "Veleslavínové, Komenští a Kocínové", a stěžoval si: "Při všem snažení svém jich čistotou a vlastností jazyka převýšiti, ba ani dostihnouti mocni nejsme." Přitom právě Jungmann byl jedním z prvních, kdo naznačili, že čeština může plnit nejobtížnější nové úkoly, když přeložil Ztracený ráj Johna Miltona nebo Chateaubriandovu Atalu. Jungmann věřil, že právě na autoritě starých mistrů české řeči je nutné založit nové mluvnice a frazeologie, různé strážce a brusy českého jazyka, a sám tak Slovníkem česko-německým učinil. To už však měla česká řeč za sebou dlouhé období úpadku, zahájené pobělohorským odchodem významné části českých vzdělanců do ciziny. Jazykovědci jako František Oberpfalcer (Jílek) sice ještě po vzniku republiky psali zálibně například o Komenského "milém a milostném jazyce otcovském" a v jeho českých spisech nacházeli "vlastní vnadu, mládí a půvab, který lahodí právě tak učencům jako prostému muži", to však bylo spíš dědictví minulých a slavných dob jednoty bratrské. Další z exulantů, Pavel Stránský, ve stejné době jako Komenský psal spíš o "nestydatém" znešvařování jazyka. Důsledky vytlačování češtiny na venkov, odkud přestala napájet řeč měst a vzdělanců, se dostavily v osmnáctém století v díle lidí, jako byl Jan Václav Pohl. Problematičnost jeho řešení, jak jazyk přizpůsobit požadavkům nové doby, naznačil už název jeho spisu Pravopisnost řeči čechské (1756). Pohl věřil, že jazyk spasí novotvary, které smí vymýšlet kdokoli (třeba on sám), většinou skládáním slov, jež už existují. V době, kdy český jazyk neměl sebeobranné mechanismy, se tak stal objektem zájmu amatérských filologů, jako byl vedle Pohla Leopold Svojský ("knězotepec", "klášteroborec" - míněn Žižka), Karel Borovský ("ospalováhavost"), Damascen Marek ("mozkobrusná otázka", "horlivotepčení" - míněn horečný tep) a další. Vzhledem k tomu, že činnost těchto lidí neměla oponenturu mezi vzdělanými lingvisty (dodatečně ji odsoudil až Josef Dobrovský), dá se hovořit o skoro smrtelném nebezpečí, v jakém se česká řeč v druhé polovině osmnáctého století ocitla. Ještě o téměř dvě století později psal literární historik Arne Novák: "Vedle krajních vulgarismů zavádějí lžigramatikové neústrojné, nově vynalezené a vyumělkované stvůry tvaroslovné; vedle otrockých napodobenin cizích tvarů a složenin vnucují násilně jazyku své dobrodružné nápady, založené na úplném nepochopení jazyka i mluvnictví."

Náprava z chýší

Obrat přišel paradoxně v době, kdy se zdálo, že nad češtinou padl definitivní rozsudek, tedy za vlády Josefa II., který se v zájmu sjednocení říše rozhodl vytlačit češtinu ze škol i z úřadů. V představách vlasteneckých českých literátů to byly lidové vrstvy, jež úpadek jazyka v poslední chvíli zastavily; filolog František Černý v knize Obrázky z dob našeho národního probuzení (1890) například psal: "V odlehlých chýších lidu venkovského, v tajném úkrytě hor a lesů žila památka slavné naší minulosti; v prostých chaloupkách jazyk český, vypuzený z paláců královských i šlechtických a z odnárodnělých i poněmčených měst, nalezl útulek; zde žili ti, kdo měli v srdcích ještě vroucí lásku k svému národu." Z tohoto "zákoutí nejskrytějšího, z chýší nejchudších, v kterých nikdy neumlkly hlaholy řeči české", pak podle Černého vyšla většina oněch mužů, kteří se rozhodli obnovit jazyk praotců. Skutečnost byla možná aspoň v první fázi obrození trochu jiná; venkov byl sice v té době posledním odbytištěm nově tištěných českých knih, bylo by však chyba představovat si, že šlo o hodnotné tituly: převažovaly mezi nimi různé nebeklíče, pekelné žaltáře, kramářské písně a podobně. Soudě podle toho, český venkov azylem národní vzdělanosti nebyl.

Prvním, kdo v Čechách vystoupil na obranu české řeči, byli šlechtici jako vlastenecký hrabě František Josef Kinský, který svůj spis Úvaha o důležitém předmětu, bránící českou řeč, vydal už v roce 1773, a kněží jako Václav Fortunát Durych a František Faustin Procházka. Po nich se přidali další autoři, píšící z pozice obránců české řeči, kterou je potřeba vrátit na historický piedestal, na němž už kdysi byla. V roce 1775 vydal František Martin Pelcl Obranu jazyka českého od Bohuslava Balbína, o osm let později Karel Ignác Thám předložil Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, v roce 1792 vydal Jan Josef Rulík Slávu a výbornosť jazyka českého atd. K tónu doby patřilo líčit někdejší významné literáty jako bytosti ponížené pozdějším jazykovým úpadkem: Jan Hus, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Karel ze Žerotína a další se na nás smutně dívají a jsou zklamáni hanbou a potupou řeči, kterou vidí. Poměry se však začaly zvolna, zatím nepozorovaně otáčet. V roce 1785 ochotníci otevřeli v Praze české divadlo, o osm let později česká šlechta v hlavním městě slavila první českou svatbu, na níž byli účastníci oblečeni v národním kroji a kde prý všichni přítomní mluvili česky. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se rozšířilo hnutí vlasteneckých učitelů, kteří z vlastní vůle (zdarma) učili na středních školách češtině.

Odklon od praktické a rozšířené němčiny směrem k jazyku obrácenému zatím do minulosti se dnes jeví jako rozhodnutí, o jehož významu a perspektivě bylo nutné dlouho přemýšlet. Možná, že to ale bylo jinak. Když se Josef Dobrovský v roce 1801 zeptal zbislavského faráře Františka Vambery, z jakého důvodu se rozhodl psát si s ním česky, dostal takovou odpověď: "Zapřísáhl jsem se silně, silně jsem se zapřísáhl, žádnému více nepsati a se žádným více jinak nemluviti, kdo česky zná, nežli česky. Jestliže se to nám Čechům od našich pronárodů posměšně vytýká, že toliko v cizích řečích sobě píšeme a mezi sebou mluvíme, proč bychom nemohli tomu odvyknouti? Jest tomu snad tak těžko odvykati? Já myslím, že ne, a proto jsem se zapřísáhl." Kdo v tom nevidí vysvětlení, je slepý: mnozí lidé pro své rozhodnutí nepotřebovali zvláštní důvod, neboť cítili, že oni sami jsou tím důvodem.

Muži z první generace obroditelů českého jazyka později vesměs přiznávali, že se ke své práci dostali jakousi náhodou. Antonín Jaroslav Puchmajer, pozdější zakladatel první novočeské básnické školy a autor Ódy na jazyk český, si původně myslel, že bude básníkem německým. V roce 1791 se však v pražské Univerzitní knihovně setkal s dalším příštím českým poetou Šebestiánem Hněvkovským. Když uviděl, že přítel listuje jakousi starou českou knihou, začal se mu divit, jaké to škváry bere do rukou. Podle Františka Černého, který setkání obou mužů převyprávěl, potom Hněvkovský zaskočil Puchmajera trefnou připomínkou, že totiž Němci mu za jeho nošení dříví do lesa jen těžko budou vděčni, kdežto Češi i nejmenší nový podnik přijmou s povděkem. "Rozněcoval pak víc a více Puchmajera, takže z něho učinil vbrzce horlivého Čecha, a Puchmajer, cítě v sobě nadání básnické, pokusil se již jako bohoslovec skládati básně české i své druhy k tomu vybízel."

Ve lvím stínu

I u Jungmanna a Palackého byl podle jejich životopisců první pobídkou pro vlasteneckou práci stud, že neumějí dobře česky. V podání dobových spisovatelů připomínají některé tyto konverze od němčiny k češtině obrácení svatého Pavla. Plzeňský profesor a buditel Josef Vojtěch Sedláček například zažil okamžik náhlého osvícení v roce 1816 na městské poště, kde při listování německými žurnály narazil na česky psané Hromádkovy Vídeňské noviny. "Četl a žasl," zachytil onen moment Černý; tak plynně a lahodně psané básně prý příloha obsahovala. "Jako by mu bělmo spadlo z očí, cítil sebe najednou očarována a jako navrácena ve dny svého dětství, kdež uchu jeho s rozkoší slýchati bylo sladké zvuky řeči mateřské."

Českých spisovatelů bylo několik, ale národ je hýčkal. Literát František Hajniš zachytil, jak ve čtyřicátých letech devatenáctého století vypadala návštěva vlasteneckých měšťanů, kteří přijeli do hlavního města odkudsi z Krkonoš. Těšili prý se sice na "matičku Prahu", jejich hlavním přáním však bylo poznat se osobně s některým z českých spisovatelů. "Zavedl jsem je do kavárny k Červenému orlu, kam chodíval Hanka, Čelakovský, Franta Šumavský, Tomíček, Tyl a jiní. Když jsme z kavárny odcházeli, jeden z venkovanů pravil: Blažený orle, pod svýma křídloma chováš pravé poklady!" Ráno před osmou hodinou jim nachystal další atrakci, zavedl je do Karlovy ulice ke vchodu do Klementinské koleje, kudy tou dobou chodíval sám Josef Jungmann. "Čekali jsme s napětím - a hle, tu přicházel náš tichý génius; jak jsem je naň upozornil, všichni smekli a upřenými zraky na Jungmanna pohlíželi, až nám v koleji zmizel. Potom nejstarší z nich obrátil se ke mně a se slzou v oku pravil: Pane, vy jste nás velice oblažil, díky vám. Ach, jak nám toho venku budou záviděti, že jsme viděli Jungmanna! Jeho slza však byla výmluvnější nežli jeho slova." Do třetice vzal Hajniš hosty do českého knihkupectví - a tam se na ně opět usmálo štěstí: po chvíli přišel František Rubeš a nakonec sám Josef Kajetán Tyl. Venkované už měli nakoupeno, a přesto neodcházeli z krámu, takže to i majiteli, panu Pospíšilovi, začalo být divné: zeptal se jich, mají-li ještě nějaké přání. Mluvčí krkonošské společnosti předstoupil a pravil: "Prosíme za odpuštěnou, ale my jsme venkovské mušky a rádi bychom ve stínu těchto lvů pobyli."

Nové nebezpečí

Lvi existovali, bylo jich však zatím ale málo. Materiál, s nímž se chystali pracovat, se jevil neuchopitelným a patřil k obecně vysmívaným. Němci, oddávající se četbě a studiu své bohaté literatury, si právem dělali legraci z českých knížek, vytištěných na chatrném papíře, špatným tiskem a v úpravě ze všeho nejvíc připomínající jarmareční písně. Český student a pozdější farář-buditel Josef Liboslav Ziegler tak dlouho poslouchal posměšky německých kolegů nad českou "lešpapírovou literaturou", až ho napadlo řešení: dal české spisy svázat do vkusné a ozdobné vazby. Němci zírali. Tradovaly se správné odpovědi Čechů Němcům, napadajících je kvůli jazyku, jako byla ta, kterou podle Černého uštědřil kterémusi Němci František Palacký: "Jal se rozprávěti po česku, i osopil se na něho jeden Němec: Pane, já mluvím česky jenom s nádeníkem! Palacký pak rozhorleně odvětil: A já německy jenom se svým pinčlíkem."

Aby mohla řeč získat zpět své staré sebevědomí, bylo třeba vnuknout jí nová pravidla odpovídající potřebám nové doby. O to se zasloužili lidé jako Josef Dobrovský Mluvnicí jazyka českého (1809) nebo Josef Jungmann Slovníkem česko-německým (1834 až 1839). Jakmile se však český jazyk začal vracet z venkova zpátky do měst a pronikat mezi vzdělanější vrstvy, ukázalo se, že mu hrozí nové, do té doby nepředvídané nebezpečí. O jednu dvě generaci dřív čeští spisovatelé svými Obranami jazyka českého bojovali za samu existenci národní řeči; nyní šlo o její čistotu. Buditel Jakub Malý v knize Příkladové české mluvy (1846) psal: "Nelze zapírati, že jazyk český v nejnovější době vždy větší a větší porušení béře, více než kdy jindy se zněmčuje. Toto jeho zněmčování jest přirozený následek jeho šíření se; neboť dříve, dokud jazyk český v opovrženosti trval a pouze na nižší třídy se omezoval, kazila jej němčina leda ve městech; u větší části národu, němčiny neznající, vždy v jisté míře čistotu a neporušenost svou udržoval. Čím více však se k němu přihlašovalo lidí vzdělanějších, kteří v němčině jsouce vychováni německému myšlení přivykli, tím více počal přijímati frází a obratů německých, prv jemu neznámých."

Brusiči přicházejí

Na místo dřívějších obran nastoupily jazykové brusy. Jejich autoři, kteří si říkali brusiči, byli rozhodnuti zbavit češtinu všech německých vlivů. Institucionálně o ně pečoval Sbor pro vzdělávání řeči a literatury české, založený při Českém (pozdějším Národním) muzeu a pověřený vyhledáváním jazykových chyb v českých textech, upozorňováním na ně a zjednáváním nápravy; o publikaci knih, psaných dobrým českým jazykem, se měla starat Matice česká. Muzejní sbor už v roce 1845 vypsal zvláštní cenu za vytvoření díla, které by shromáždilo všechny případy špatného nakládání s českým jazykem, vybrané z novin a krásné literatury. Povzbudilo tak zájem brusičů, většinou středoškolských učitelů, jako byl například Josef Franta Šumavský, který pro své návrhy jazykových oprav, otiskované většinou v Květech, razil termín "slovíčkářství". Brusiči věřili, že jazyk zlepšený jejich úsilím se stane po odstranění nežádoucích příměsí ostrým jako břit.

Přesvědčení, že jazyk může obrodit individuální oprávce prostě tím, že na místo odstraněných germanismů dosadí slova převzatá z lidové řeči českého a moravského venkova, se rozšířilo v sedmdesátých až devadesátých letech devatenáctého století, nebylo však vynálezem až této doby. První brusiči se objevili již po Bílé hoře a byli to obyčejně katoličtí kněží, kteří zůstali v kontaktu s venkovským obyvatelstvem a snažili se o udržení čistoty řeči způsobem, jejž jim doba nabízela. Jezuita Jiří Konstanc tak už v roce 1667 vydal svůj první Brus jazyka českého neb Spis o poopravení a naostření řeči české, pozoruhodný tím, že tento muž, původem z předbělohorské evangelické rodiny, v něm dál považoval za vzor češtinu z dob jednoty bratrské. V nové době se brusičství stalo trendem. Spor byl pouze o to, kam až může brusič při odstraňování jazykových kalů dojít. Aby profesor filologie na pražské univerzitě (a brusič) Martin Hattala ukázal, že jazyk může měnit jenom ten, kdo respektuje jeho zákony, vypomohl si příkladem z antické historie. Římský císař Tiberius prý se v jakémsi rozhovoru dopustil gramatické chyby. Když ho za to přítomný gramatik Marcellus pokáral, vystoupil druhý znalec latiny Capito s poukazem na to, že všechno, co císař řekne, je už z tohoto důvodu správnou latinou - a pokud snad ne, brzy se jí stane. V té chvíli prý se ukázal rozdíl mezi dvořanem a gramatikem, neboť Marcellus odmítl Capitovu teorii slovy: "Ty, ó císaři, můžeš jen lidem práva římského dopřáti, ale slov nikdy." Cosi podobného se podle Hattaly vyprávělo také o císaři Zikmundovi: když na kostnickém koncilu požádal přítomné církevní otce, aby odstranili husitské schizma, použil ve slově "schizma" špatný rod. Otcové prý ho opravili, Zikmund trval na tom, že jako císař může mluvit, jakou latinou chce; výsledkem v každém případě bylo, že gramatika se kvůli císaři neměnila, v jazyce zůstalo všechno při starém. Pokud Hattala volbou těchto příkladů chtěl dát najevo, že brusič má k jazyku přistupovat citlivě, sám se tím moc neřídil. Jeho heslem bylo: "Řezat, řezat!" Jím koncipovaný Brus jazyka českého z roku 1877 mu zjednal pověst podivína.

Zatímco logickým se zdálo vyloučit z jazyka cizí vlivy, které šly proti jeho skladebnému duchu a působily v organismu české řeči jako cizí těleso, brusiči začali likvidovat veškerá slovní spojení, která měla třeba jen náhodou tutéž podobu jako vazby německé. Po Praze se začalo ironicky říkat, že bude zrušena věta "strom je zelený", neboť německy se řekne "der Baum ist grün". Lidé jako František Dobromysl Trnka, Vincenc Pavel Žák nebo Jan Javůrek uvěřili, že jsou historií povolání k vyčištění zaneřáděného Augiášova chléva. "Nápady divné má není české, Čechovi připadají divné věci (na mysl), neb mu tanou na mysli," psal Jabůrek. "Žádati něco, zcela špatně, Čech žádá něčeho neb někoho, jakož i správně mluvíme: žádat někoho oč, zač, čeho od koho, na kom, aby, že." Byla to nekonečná robota, která zabrala desítky let práce. "A kdo pohříchu by stačil, by vše vypravil, co trusu a kalu vnášeno v jazyk náš z úřadů, ze škol, z kazatelen a odjinud, a to od dávných již věků až do dob našich?" stěžoval si Javůrek. Byla to pravda: Kdo?

Čeština "zlatého" věku, Komenského nebo Veleslavínova, platila za hlavní jazykový vzor do devatenáctého století. Ještě v samém jeho závěru se filolog Jan Gebauer ve své české mluvnici opřel o autory z předbělohorské doby. Když se však jazyk znovu stal řečí vzdělaných vrstev, bylo jasné, že čeština jednoty bratrské nemůže potřebám moderní doby stačit. Ani na pilnou práci ctižádostivých brusičů se nedalo spoléhat. Odkud tedy začít vytvářet novou jazykovou normu? Několik českých jazykovědců došlo k závěru, že za základ by mohlo posloužit dílo předních českých spisovatelů, kteří (řečeno slovy Ferdinanda Strejčka) "nám jako mistři slova zanechali ve svých drahocenných spisech nedotknutelný poklad jazykový, a že z toho pokladu nesmí býti nic zbytečně ztraceno ani vyhozeno, že oň nesmíme býti zkracováni, ochuzováni ani olupováni".

Kdo je dobrý spisovatel?

Názor samozřejmě nepostrádal logiku; problém byl v tom, jak určit, kdo takovým "dobrým autorem" je či není. Bylo jasné, že musí jít o spisovatele čteného; není nutné udržovat v paměti jazyk, který není v oběhu. Avšak ani dílo milované celým národem neposkytovalo záruku, že bude jazykově čisté: o Babičce Boženy Němcové se vědělo, že před jejím školním vydáním bylo nutné provést v textu desítky jazykových korektur, nesprávné užívání jazyka se vytýkalo básníku Jaroslavu Vrchlickému a desítkám dalších literátů. Jak poznat spisovatele, jenž by mohl být po jazykové stránce vzorem? Kde je pravidlo? Uplynul dlouhý čas, než jazykovědec Václav Ertl mohl napsat, že takový ideální spisovatel neexistuje a že za jazykově správné lze považovat pouze to, na čem se větší část respektovaných literátů shoduje. Píše-li například většina důležitých spisovatelů infinitiv s koncovkou "-ti", nezbývá lingvistům nic jiného než označit takové psaní za správné; dojdou-li však přední literáti v budoucnu k názoru, že tato koncovka je zastaralá, nastane i jazykovědcům povinnost teorii praxi přizpůsobit.

Pro vývoj české řeči mělo toto poznání významný důsledek: napříště to neměl být žádný individuální "dobrý spisovatel" ani žádný jiný jedinec (například brusič), kdo měl mít právo diktovat pravidla jazyka praktickému životu. Pravidla měla vzejít ze života obce, z názorů kolektivu citlivých mluvčích, kteří jazyk svým užíváním vytvářejí. V době, kdy Ertl dospěl k těmto optimistickým závěrům (v roce 1927), však musel zároveň konstatovat, že vznik samostatné republiky s sebou přinesl novou generaci brusičů, která měla v úmyslu napojit českou řeč nikoli už životodárnou mízou českých nebo moravských nářečí tak jako kdysi, ale čerstvým popřevratovým objevem: slovenštinou.

Spolu, nebo odděleně?

Od počátku existence společného státu převážil na české straně názor, že slovenština je geneticky, svým vznikem, i evolučně, vývojem, jazykový útvar totožný se souhrnem slovanských nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a že tedy čeština a slovenština jsou dvěma větvemi téhož jazyka, takzvané pračeštiny. Na Slovensku se vedle těchto názorů prosazovaly i teorie opačné, jako byla například ta, jejímž otcem byl filolog Samuel Czambel: podle jeho mínění nejenže slovenština byla jihoslovanského (nikoli tedy českého) původu, ale její čistotu kazilo veliké množství bohemismů, podobně jako českým jazykovědcům překážely germanismy v češtině. Czambel a jeho následovníci stejně jako brusiči v Čechách věřili, že slovenština dosáhne své "svojskosti", svébytnosti, jen tehdy, až se žádné její slovo nebude podobat slovu v žádném jiném jazyce. Čeští filologové, kteří po roce 1918 upozorňovali na romantickou podobu slovenské obdoby starého českého brusičství, bezděky odhalovali slabiny českých brusičských snah. "Zase se tu hlásí ten starý romantismus, který pokládá spisovnou slovenštinu za samoúčelnou, chrání její osobitost, svéráz, ale zapomíná na to, že jejím hlavním úkolem je vyhovovati kulturním potřebám, že pravopis je jen vnější roucho jazyka, které nemá žádný zásadní význam, a že tedy v pravopise záleží na shodách a podobnostech s češtinou ještě méně než v jazyce samém," psal František Trávníček. "Je marné brániti se shodám v pravopise, když se samy jazyky tolik shodují... Ryzost slovenštiny i v pravopise je romantické heslo, jehož provádění pohltí mnoho času a energie, ale nijak nepřispěje ke kultuře spisovné slovenštiny, tolik potřebné."

Po vzniku republiky v roce 1918 se nabízely celkem tři různé způsoby česko-slovenského národního a jazykového uspořádání: postupné splynutí v jeden národ mluvící jedním jazykem, existence jediného politického národa hovořícího dvěma jazyky a existence dvou národů a dvou řečí vedle sebe. Na české straně se za výchozí fakt považovala existence jednoho politického československého národa, jehož příslušníci zatím hovoří jak česky, tak slovensky. Slovo "československý" mnohým Čechům znělo jako "perspektivně český". Jak se však mělo ukázat, slovenský názor směřoval k oddělení obou jazyků i národů a tento trend v zemi postupně sílil, až převládl.

Jazyk pro národ?

Mnozí z těch, kdo věřili v československý národ, snili i o společném jazyce, jenž vznikne spojením všeho, co je v češtině a slovenštině dobré a životodárné. Podle těchto představ, jež na české straně jako první v roce 1922 formuloval filolog Antonín Frinta, měl být budoucí státní jazyk ušetřen komplikace v podobě hlásky "ř", místo českého "ů" a slovenského "ô" se mělo vyslovovat "ó" (například tedy "nóž", "dókaz") a podobně. Jazykovědci upozorňovali na to, že v lidských dějinách až dosud žádný živý jazyk nevznikl slepením dvou hotových spisovných řečí a že umělé jazyky, vzniklé spojováním ostatních (jako esperanto nebo volapük) zůstaly přes masivní propagaci hříčkou pro nevelký okruh lidí. Trávníček varoval, že přechod česky nebo slovensky školených vzdělanců na nový jazyk by znamenal zastavení veškeré kulturní práce na mnoho let: "S pokusem o umělou jednotnou spisovnou mluvu je to asi tak, jako kdyby hospodář před setím dělal pokusy se sloučením žita a pšenice, promeškal dobu setí a nechal svá pole ladem." Celý pokus, bude-li realizován, podle něj s největší pravděpodobností skončí tím, že jak Češi, tak Slováci si své staré jazyky ponechají a země bude mít místo dosavadních dvou spisovných řečí tři.

Pokud sloučení obou národních jazyků do jednoho nebylo reálné, zbývalo buď ponechat obě řeči vedle sebe, nebo přijmout jednu z nich a vrátit se do situace, která existovala až do čtyřicátých let devatenáctého století, kdy Slovák Štúr se svou družinou slovenštinu oddělil. Bylo jasné, jaké je české přání: z pražského pohledu se množství rozdílů mezi oběma jazyky zdálo bezvýznamné, návrat slovenštiny do české náruče byl v podstatě formalitou. Když to šlo společně před Štúrem, proč by to nemohlo jít po něm? Kdyby všichni obyvatelé státu mluvili pouze česky, vzrostlo by tím jejich sebevědomí: "Vstupem do školy stává se šestiletý německý hoch příslušníkem velikého sedmdesátimilionového národa," psal Trávníček. "Ve škole si podává ruku hoch z nejsevernějšího severu s hochem z nejjižnějšího jihu, hoch z nejzazšího západu s hochem z nejvzdálenějšího východu... Jaká síla kulturní by nám vzešla z toho, kdyby nebylo kulturních hranic mezi Moravou a Slovenskem a kdyby paprsky jedné spisovné řeči osvěcovaly nejen Čechy, Moravu a Slezsko, nýbrž i Slovensko!" Pro českého, racionálně uvažujícího filologa se zdálo myšlenkovou chybou, pojímají-li Slováci problém své řeči v takové míře jen jako otázku citovou. Přitom sotvakdo mohl a měl vědět lépe než filolog, že jazyk je především citovou otázkou.

Každý zvlášť

Zbývala tedy už jen poslední možnost: ponechat oba jazyky vedle sebe v rovnocenném oběhu a vývoji. Zastánci této teorie ve dvacátých letech prosazovali, aby se čeština i slovenština vyučovaly na středních školách v téže míře, takže by každý absolvent ovládal oba jazyky stejně, slovem i písmem. Československá inteligence měla být podle těchto představ bytostně bilingvní. Realisticky uvažující filologové, jako byl Ertl, však namítali, že středoškolský student už tak musí zvládnout takové množství učební látky, že doufat v plné osvojení jazyka navíc není možné. Úspěchem podle Ertla by bylo, kdyby student hovorovou řeč, v jejímž prostředí vyrostl, dokázal ve škole rozšířit také o spisovnou podobu rodného jazyka. Víc podle něj nebylo možné žádat. "Představte si zmatek v hlavě takového středoškolského studenta, kterému za jeho ‚slovama` vštěpují spisovné ‚slovy` a zároveň slovenské ‚slovami`, kterého místo ‚pečou` učí říkati ‚pekou`, ale zároveň po slovensku ‚pečú` atd. Výsledkem bude, že student nebude z obou podobných jazyků pořádně umět ani jediný." Podle Ertla má smysl usilovat spíš o pasivní znalost druhého jazyka, umožnit tedy žákům, aby se s ním seznámili četbou spíš než memorováním mluvnických pravidel. Na počátku první republiky se zdálo, že čeština bude mít postavení jazyka vzdělanců, kdežto slovenština prostě zůstane řečí, kterou mluví lidé na Slovensku.

Dokonce i mezi slovenskými vzdělanci byly rozšířené hlasy, podle kterých měla jazykem slovenské nauky zůstat čeština, která měla pro ten účel mnohem propracovanější vyjadřovací možnosti. Jakmile však byla slovenština zavedena jako úřední řeč ve státní správě a stala se vyučovacím jazykem ve školách, přestala být i tato představa reálná. Národní kulturu nelze štěpit: z dlouhodobého hlediska nebylo možné si představovat, že jinou řečí bude mluvit slovenský básník a jinou vzdělanec.

Když jednoho rána v listopadu 1924 čtenáři deníku Tribuna otevřeli své noviny, strnuli překvapením. Filozof Ladislav Klíma v článku Vředy na českém jazyku nejdřív nečekaně zkritizoval českou řeč a potom nabídl podobně nečekané řešení, jak situaci řešit. Český jazyk podle něj stůně na obě nohy: z jedné strany zní moc tvrdě (ve slovech jako "zhltl", "zhrdl", "prsť" nebo "smršť"), z druhé přehnaně měkce: "dítě", "štěstí" nebo "Jiří" byla podle Klímy slova "krásná jako ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku". Filozof mínil, že tvrdost lze odstranit vsunutím změkčující hlásky "e" (čímž by ovšem vznikla slova jako "semerešť" nebo "pereset"); co počít s měkkostí, nevěděl ani on sám. V časopise Naše řeč, odkud hrstka českých filologů už sedmým rokem organizovala záchranu spisovné češtiny, vzali jeho provokativní text vážně, takže filozofa zesměšnili. "Klíma se dívá na jazyk očima, jimiž by se asi praotec Čech díval na rotačku, a spravuje jej způsobem jako pětileté dítě kapesní hodinky." Ať už myslel své návrh y doopravdy nebo ne, udělal podle filologů dvojí chybu: projevil se jako estét (což má u jazyka druhořadý význam, rozhodující je, jestli plní dorozumívací funkci) a zároveň individualista (druhý omyl, neboť jazyk se utváří během kolektivní spolupráce lidí). Nebylo proto divu, že špásování mužů z Naší řeči nebralo konce. "Takováto ‚estetická` reforma jazyka skončila by stejně jako historie onoho kanára, z něhož se měl státi krásný kolibřík; když ho nejkrásněji natřeli všemi barvami, pošel."

Naše řeč bojuje

Časopis Naše řeč byl založen v roce 1917, aby pečoval o čistotu českého jazyka. Se vznikem republiky význam tohoto úkolu vzrostl: čeština se stala řečí státní správy, armády a podobně. Odborní filologové ovšem zdaleka nebyli jedinými, kdo cítil povinnost či právo do jazyka zasahovat. Převratová anarchie, jež ovládla celou společnost, se nevyhnula ani češtině. "Budiž Bohu žalováno, že ve veliké části písemnictví dnešního množí se skoro den ode dne znaky jazykové zkázy, znaky svědčící o nedostatku dobré vůle, o nedostatku úcty k dědictví po našich lepších otcích," stěžoval si v roce 1919 jazykovědec Josef Zubatý. V okamžiku, kdy měl jazyk zareagovat na nové potřeby, ukázalo se, že nemá dost pevnou tradici ani vnitřní systém, aby reformátorskému náporu odolal. Dříve (za starých brusičů) se zdálo, že stačí sepsat seznamy jazykových "chyb", v nichž český jazyk kopíruje němčinu, ale nyní se ukázalo, že problém nebude vyřešen, dokud Češi nezačnou česky myslet. Mnozí, ačkoliv rodný jazyk užívají, jako by jej totiž vůbec nevnímali, opičí se po cizích vzorech a podléhají nejrůznějším módám, psali v Naší řeči. Podle Zubatého to platilo pro překladatele nejrůznějších levných knih, jimiž byl svobodný popřevratový trh zaplaven, pro povrchní žurnalisty i pro nejrůznější ctižádostivce, kteří se prostě snažili "zanechat stopu". Jak zařídit, aby se čeština co nejrychleji stala světovým jazykem, srozumitelným pro cizince? Třeba tak, že v psaní ženských příjmení se odstraní koncovka "-ová" a začne se psát "paní Novák" a podobně. Spisovatel Ignát Herrmann se v tisk u ironicky ptal: opravdu je to ta největší potíž, s kterou se cizinci setkávají? Nezbude jim ještě břemeno v podobě českého skloňování a časování? Jiní naopak mínili, že čeština má zůstat co nejvíc svou. Například slovo "koňak": místo něj byly hned po převratu nabízeny varianty jako "vínožeh", "vinovar", "palvín", ale také podivuhodnější "devinál" (destilát vinný), "koňvín" (koňak a víno) nebo prostě "zvín" (z vína).

O nová česká pojmenování se hlásily celé nové oblasti lidské činnosti, jakou se v republice stalo například pohřbívání žehem. V odborném časopise Krematorium se ve dvacátých letech rozpoutala diskuse, jak česky nazývat místo, kde se zpopelňují těla. Navržena byla slova jako "žárovisko", "žárov" nebo "žárovka" (s tím, že dosavadním žárovkám by se správně mělo říkat "zářovky", neboť spíš než žár vydávají zář). Nad navrženým názvem pro pec určenou ke spalování mrtvol ("žíheň") upozornili jazykovědci, že středová hláska "h" se v podobných případech mění v "ž", takže správně česky by se celé zařízení mělo jmenovat "žížeň". To ale nejde, uznali v Krematoriu. Nová pojmenování musejí být česká, a přitom srozumitelná v cizině: těmito pravidly se řídili třeba tvůrci nové československé měny.

Brzy po převratu zavládla téměř obecná jednota v názoru, že příští měnová jednotka bude mít název "sokol" - neboť sokolské cvičence už zná celý svět. Jenom germanista Arnošt Kraus namítal, že vzroste zmatek, neboť slovem ‚sokol` se vedle měny a cvičence označuje i dravý pták, proto by prý bylo lepší zavést pro měnu označení "lev", tak jako v Bulharsku. Spor propukl o názvy drobných mincí: návrh, aby sokol měl deset drápků a sto brků, byl odmítnut jako patrně nevážný. Podle některých měl mít sokol deset korun, čímž mělo být vyjádřeno podrobení původní rakouské měny slovanskou a zároveň přiznána kontinuita. Na to, jak nazývat setiny sokola, se názory také různily: v Čechách za neprůchodný byl považován slovenský název "babka", pravděpodobnější se zdál "denár". Když Kraus ještě nabídl, jestli by měnovou jednotkou neměla být "kopa", v Naší řeči ztratili trpělivost a napsali: "Těžko bychom chápali na trhu u vajec, že je kopa za padesát kop, a zkratka 40 kop. by se mohla čísti jako 40 kop, ale také jako 40 kopějek."

S Pravidly bez pravidel

Se vznikem republiky ožila stará česká záliba měnit pravopisná pravidla. Hýbe-li se vše okolo, proč právě s nimi nehýbat? Snahy oprávců se pak rozvinuly trojím směrem: šlo o zrušení háčků a čárek, přizpůsobení pravopisu výslovnosti a zrušení rozdílu mezi "i" a "y". Čeští filologové pochopili, že jde do tuhého. Obhájci odstranění háčků a čárek argumentovali, že se písmo zklidní a stane opticky hezčím; tam, kde se čtenáři dříve třeba nad slovem "skřivánek" krabatilo čelo, nyní nad slovem "skrivanek" duše zaplesá. Na požadavek amatérských oprávců, aby písemná podoba češtiny kopírovala způsob, jímž se slova vyslovují, filologové odpovídali, že "předchůdcem pravopisu musí být pravomluv": jinými slovy, že správné psaní musí mít základ nikoli v převažující, ale ve správné výslovnosti. I kdyby prý polovina národa vyslovovala "von", "vosel", "hodnej", "dycky" a podobně, důvodem ke změně pravopisu by to nebylo. O řeči se nehlasuje. "Snad se to dnes někomu bude zdáti nedemokratickým," psal Zubatý, "ale - nejen v jazyce - pravý demokratismus nechce ze všech členů národa nadělati ‚proletářů`, nýbrž usiluje o to, aby v národě vůbec ‚proletářů` nebylo." Na požadavek, aby bylo sjednoceno psaní "i" a "y", Zubatý namítal, že jeho splnění by odřízlo národ od celého písemnictví devatenáctého (a my dnes můžeme dodat: i dvacátého) století. Navíc by se tím jazyk stal nesrozumitelným: místo "rýha", "Říha", "rým" a "Řím" bychom psali jenom "riha", "rim". Když nakonec odrazil všechny hlavní požadavky radikálních pravopisných změn, položil si Zubatý otázku, z jakého důvodu se takové požadavky objevují právě v českém národě, ačkoliv i mnohé ostatní národy (anglický, francouzský nebo německý) užívají řeč, jejíž psaná a mluvená podoba se od sebe liší ještě více než v jazyce českém. Odpověděl si, že příčinou je česká nespokojenost "s tím, co je", nechuť přijímat trvaleji platná pravidla. "Máme Pravidla českého pravopisu, ale nedbáme jich; a budeme-li míti sebedokonalejší slovník českého jazyka, nebudeme ho zase dbáti. Nemáme dosti úcty ani k ustálenému pravopisu ani ke správnému jazyku."

Kde je autorita?

Zdálo se zřejmé, že několik univerzitních filologů nemůže tlakům na rozbití jazykové jednoty stačit. Zkušenosti ukázaly, že nestačí ani činnost jazykovědného spolku, jakým byla například Jednota Svatopluka Čecha. Podobný spolek vždycky sdružuje jak nadšence, tak odborníky, a přirozený vývoj vede k tomu, že první obyčejně povstanou proti druhým. "Při naší národní povaze, klonící se k individualismu stůj co stůj," psal jazykovědec Václav Ertl, "k umíněnosti až do malicherností, k liberum veto, kde to jen trochu jde, a při našich názorech, že o věcech jazykových může rozumovati a rozhodovati aspoň pro sebe každý, kdo se naučil česky mluvit, nestačí jen autorita imponující." Podle Ertla by byla namístě spíš "autorita připuzující", která zařídí, aby se jednotně stanovenému pravopisu podřídili všichni bez rozdílu, takže budou muset poslouchat i lidé jako spisovatel Josef Holeček, jenž odmítl respektovat Pravidla a psal "skouška", "zbírka", "radosť" a podobně, filologům navzdory. Nejlepší by bylo, kdyby šlo o instituci s podporou státu. Takovou institucí by se měl stát Ústav pro jazyk československý, jehož úkolem bude připravit slovník spisovné češtiny a mimoto slovník historický, který zachytí vývojové podoby řeči ve všech obdobích a všech regionech. Podobně jako konzervátoři Památkového úřadu se i zaměstnanci Ústavu pro jazyk československý rozjedou do všech krajů republiky, aby zmapovali bohatství lidové řeči. Konečně bude ústav bdít na stráži v otázkách čistoty jazyka: bude radit a doporučovat úřadům, školám a dalším institucím. Za základ budoucího ústavu měla posloužit slovníková kancelář, která dlouhá léta sbírala podklady pro slovník českého jazyka; ministerstvo školství však návrh nepodpořilo. "Není dost peněz v Republice česko slovenské na jazyk československý," stěžovali si v Naší řeči.

První Československá republika trvala pouhých dvacet let, dobu příliš krátkou na to, aby některé její myšlenkové proudy mohly přinést výsledek dřív než v samém jejím závěru. Platilo to i pro jazykovědu. V průběhu třicátých let se objevily dva dlouho chystané slovníky českého jazyka, na jedné straně Vášův a Trávníčkův, na druhé slovník připravený Českou akademií. Bohatství řeči bylo konečně z velké části zpřístupněno, takže se přiblížilo vyplnění odvěké touhy českých lingvistů: sblížit spisovný jazyk, vytvořený z děl nejlepších starých i nových českých autorů, s hovorovou češtinou. Spisovný český jazyk se měl stát nástrojem, s nímž by poprvé v nových dějinách suverénně zacházel každý středoškolsky vzdělaný Čech. Měly tomu pomoci instituce jako Kruh přátel českého jazyka (založený v roce 1938), jenž se měl starat o rozvíjení jazykové kultury mezi "lidem", pořádat přednášky, diskuse, kulturní akce a podobně, zkrátka konat (jak napsali v Naší řeči) "drobnou apoštolskou práci od člověka k člověku". Hnutí mělo úspěch, Kruh získával nové členy po stovkách: prvním byl pražský primátor Petr Zenkl, o němž bylo známo, že se v mladších letech sám zabýval jazykovědou a vydal v oboru několik publikací. Někdejší nekonečné debaty o "čistotě" jazyka vystřídaly v Kruhu na první pohled účelnější debaty o tom, jaký má jazyk v nové době smysl.

Básník Josef Hora patřil k těm, kdo na přednáškách Kruhu označovali za hlavní nebezpečí češtiny zvětšující se pro past mezi spisovnou a hovorovou řečí: první uchovává bohatství, ukryté ovšem v knihách; druhá se v běžném, každodenním styku u některých lidí zredukovala na několik set užívaných slov. "Zlo je vskutku v tom, že polovzdělaný dav žije jednak vykořeněn ze své mateřské, většinou venkovské řeči, jednak životem prázdným, napodobivým, vyčteným z novin. Zapomněl na řeč svého dětství a nikdy si nevytvořil řeč svého mužství." Život klouže po povrchu, mínil Hora, jazyk tedy klouže s ním: nepevní lidé podléhají stále novým a novým módám, přijímají cizí slova jako masky a převleky. V silách nové společnosti by mělo být toto změnit.

Náprava válečných hříchů

Směřování prvorepublikové lingvistiky k syntetické péči o jazyk přerval Mnichov a okupace. Čeština zůstala jedním z mála azylů, do nichž bylo možné za války unikat. A to navzdory masivní propagaci němčiny ze všech stran (například mládež na středních školách měla 6-10 hodin němčiny týdně), i navzdory množství germanismů, jimiž byla propletena protektorátní, hlavně takzvaná aktivistická, s nacisty spolupracující žurnalistika. Reakce, která nastala po osvobození, byla tedy celkem logická: jazyk, jenž přestál válečné útrapy, začal být vzýván a uctíván, lišila se v tom jen rétorika té které politické strany. Komunisti v Rudém právu kázali, že "jazyk není bota, na kterou lze plivat, nedostává-li se cididla". Do textů v Lidové demokracii zase pronikala náboženská terminologie: "Hřešili jsme a hřešíme (proti jazyku, pozn. aut.), je čas, abychom se káli a polepšili. Jazyk mateřský, dar Boží a symbol i páteř národní svébytnosti nutno pečlivěji pěstovat a udržovat v čistotě." Nebylo sporu o to, že jazykový cit obyvatelstva za války otupěl. Jak mu tedy vrátit starou podobu? Někteří mínili, že pomůže, když nově zřízené ministerstvo informací zřídí oddělení s třemi úředníky znalými češtiny, kteří budou číst všechny noviny, podtrhají červeně chyby a pro výstrahu je pošlou zpátky redakcím. "Vedoucí redaktor by se pak postaral o přímé poučení hříšníků," plánovali v Národním osvobození. Ve Zlíně vydal národní výbor vyhlášku, podle které měla mít místní jazyková poradna právo kontrolovat všechny veřejné plakáty, vyhlášky, oběžníky a ostatní listiny určené pro širší veřejnost: žádná z těchto listin nesměla mezi lidi dřív, než ji jazyková poradna vybavila razítkem a podpisem odpovědného úředníka.

V rámci aktivit, které v roce 1945 ovládly českou společnost, se zpevnil názor, že očista řeči by neměla být méně radikální než očista společnosti od Němců. V českobudějovickém listě Jihočech volali: "Všichni lidé dobré vůle, pomozte nám, nechť všude zní jen naše zvučná mluva!" Spisovatel Edvard Valenta ve Svobodných novinách psal: "Bodláčí prokletého jazyka, který se nám až k vrhnutí vzpřičoval v krk u po celá ta léta na každém rohu a při každém rozžehnutí rádia, dovedeme dnes ještě vyplet z bohaté louky krásné české řeči poměrně snadno, neboť se stane svatou povinností a běžnou zvyklostí poprvé upozornit a podruhé zhurta okřiknout toho, kdo by v pochodu naší řeči do nových dní rachotil těmito germánskými holínkami." V souvislosti s probíhajícím odsunem se objevil nečekaný jazykový problém: jaké nové názvy totiž dát všem osiřelým místům, která měla donedávna jména německá. Protože si Češi přicházející z vnitrozemí, aby "dosídlili" pohraničí, nevěděli rady, jazykovědci se jim snažili pomoci. Kruh přátel českého jazyka v Jindřichově Hradci například doporučoval názvy jako "V Olšině", "Březina", "U Křížku", "Pod Sosnou", "Na Panském", "V Příkopě", "U Pazderny" a podobně.

Znovu, jako v minulosti, začala být čeština stavěna do protikladu vůči němčině jako jazyk mírumilovných lidí vůči řeči, jež "řinčí zbraněmi a válkou". Což českým jazykovým oprávcům nezabránilo, aby část původní německé terminologie včetně oblíbeného "boje za mír" či "boje o zrno" později zanesli do slovníku komunistického režimu.

V průvanu

Radost z přežití češtiny se u mnohých pisatelů snoubila s optimistickými výhledy do budoucna. Nastal čas vydávání rozličných "chvál" českého jazyka, z nichž asi nejhodnotnější a dodnes čtené sestavil Pavel Eisner. Okouzlený možnostmi, jaké mu český jazyk dává, věřil, že se situace bude stále zlepšovat. "Stojíme na prahu závratného vývoje národního a tím i jazykového," tvrdil v roce 1945. "Vlastně poprvé v dějinách národa otevře se mu doslova celičký svět. Spadnou z nás poslední okovy naší odvěké klatby středoevropské, našeho dědičného provincialismu. Na ostrov naší vlasti bude narážet duchové vlnobití odevšad. Český duch a tím i,čeština bude zvládat ty oceány novosti. Život, do kterého jdeme, nebude idylou, bohudík, a tím méně bude bezvětřím: bude to nádherný průvan."

Znovu se začalo debatovat o přípustnosti cizích slov v českém jazyce. Pokud se jazyk chápal jako hlavní znak národa, musel pochopitelně každý, jemuž na národu záleželo, udělat vše pro to, aby český jazyk odlišil od ostatních. Ale platilo to o vztahu národa a řeči skutečně? (Co třeba Rakušané?) Staří jazykoví puristé připisovali přítomnost cizích slov v češtině své nedostatečné bdělosti: kdyby prý zachytili takového slovního vetřelce včas, už v okamžiku, kdy se do mateřské řeči vplížil, bylo by možné nahradit jej českým ekvivalentem. Co však dělat v případě, kdy purista zaspal a z původní jazykové "chyby" se stal zvyk, pravidlo? Podle této logiky bylo správné, když ještě v předvečer války bylo třeba slovo "autostráda" nahrazeno nově vytvořeným slovem "dálnice", zatímco podle stejné logiky byla slova jako "auto", "rádio" nebo "telefon" plevelem, který ani po letech nebylo možné obejít jinak nežli s pokrčením ramen.

V puristických kruzích byl dáván za vzor prostějovský Neherův oděvní závod, jehož vedení se obrátilo na redakci časopisu Naše řeč se žádostí o pomoc při výběru vhodného českého výrazu, který by nahradil slovo "konfekce". V redakci se poradili a doporučili pak název "oděvnictví". Podobným způsobem měly zmizet čerstvé nečistoty zanesené do jazyka z němčiny, ale i z ostatních západních jazyků.

S elánem do pětiletky

Zdaleka ne každý si v prvních poválečných letech všiml, že nová generace jazykových puristů ve skutečnosti jen vytlouká klín klínem: vlivy vnášené do jazyka z jedné světové strany měly být vystřídány vlivy ze strany opačné. Hned po roce 1945 totiž začaly být v české jazykovědě využívány autority do té doby nebývalé: různí vedoucí představitelé Sovětského svazu. "Na první pohled se nám zdá podivné, že by mohl mít Lenin něco společného s jazykozpytem," psal v roce 1949 v Naší řeči Ctirad Bosák. To byla pravda; Bosák však měl po ruce vysvětlení: "Komunisti jsou lidé zvláštního ražení. Všichni bolševičtí vůdcové jsou známi tím, že na všecko stačí; že stačí na všechno důležité." Jak se tedy ukázalo, slovanská jazykověda měla štěstí, neboť si na vyřešení různých jejích problémů utrhl svůj vzácný čas nejen zakladatel sovětského státu, ale i jeho neméně veliký pokračovatel, generalissimus Stalin. Za soubor statí s názvem Marxismus a otázky jazykovědy si diktátor vysloužil titul "koryfej socialistické vědy". Smyslem tohoto ne zcela srozumitelného textu bylo dokázat, že také jazykovědu, podobně jako všechno na světě, lze opřít o materialistický základ. Podle Stalina se význam jazyka určuje podle toho, v jaké míře slouží budování socialistické společnosti. Z toho vyplývala pro jazyk hrozivá perspektiva: mohl jej přetvářet vlastně každý, kdo si myslel, že přetváří společnost. Zatímco tedy byly napadány a postupně odstraňovány německé zkomoleniny jako "kisna", "kýbl" nebo "kšír", u čerstvého importu z východu, slov jako "brigáda", "kolektiv" a podobně, se mělo za to, že vše je v nejlepším pořádku. O slovech jako "marxismus-leninismus" nebo "komunismus" nemluvě.

I do myšlení o jazyce se vplížilo budovatelské nadšení; na prahu první pětiletky například lingvista Bohuslav Havránek sliboval, že česká jazykověda si při hledání takových výrazů, na něž "bychom mohli být hrdi", bude počínat podobně jako dělníci, kteří se v továrnách snaží o kvalitní výrobky. Iv jazykovědě jako jinde se pěstoval kult politických vůdců, o nichž se mělo za to, že jejich jazyk nesnese srovnání s vyjadřováním obyčejných smrtelníků. Platilo to pro Stalina, pro prezidenty Gottwalda a Zápotockého, dokonce i o ministrovi Zdeňku Nejedlém psal jazykovědec Quido Hodura, že jeho styl je úžasný, ačkoliv "Nejedlý píše i mluví vždycky s temperaturou vyšší než normální". Jedna poválečná událost však měla pro českou jazykovědu mimořádný význam bez ohledu na režim, který v zemi zavládl tři roky po osvobození: po mnoha letech odkladů se v roce 1945 konečně podařilo zahájit činnost Ústavu pro jazyk český, řízeného Akademií věd.

Nový vítr, který ve společnosti zavál v průběhu padesátých let, vnesl i do jazyka množství nových slov. Ještě před několika lety by si nikdo nevěděl rady s výrazy, jež se po roce 1948 zařadily k nejčastějším: pětiletka, proudová stavba, mládežník (později svazák), staršina, poručice, samopal, dojička a mnoho dalších se staly součástí početné řady výdobytků budovatelské doby. Většina nových slov byla přebírána z ruštiny (obezlička, šturmovština, chozrasčot), mezi komunistickými funkcionáři však byli někteří, jimž se přes tento trend podařilo zanechat v pro měnách slovníku padesátých let osobní stopu. Obzvlášť mezi nimi vynikl ministr informací Václav Kopecký, autor šťavnatých pojmenování pro nejrůznější stranické úchylky - "slánština", "titovština" - a zároveň třeba organizátor kampaně z roku 1953 proti takzvaným "sucharům" (jeho termín), tedy lidem, kteří prý škodí režimu tím, že potlačují formy lidové zábavy, jako je satira nebo cirkus, a vnucují jim vlastní, v zásadě intelektuální vkus. Také termín "suchar" byl sovětské provenience, Kopecký to přiznával a odvolával se na větu sovětského humoristy, odkud ji prý převzal: "Suchar se z tebe stal, prokurátore, sušená ploštice, to ti řeknu, nezlob se!" Nové označení "škodlivého typu kulturníka" se uvnitř aparátu KSČ, náchylného k přijímání všech změn přicházejících shora, bleskově vžilo - a udrželo se v oběhu, dokud po několika měsících kampaň proti sucharům nenahradila kampaň další.

Kování nerozborné jednoty

Proměny češtiny, hlavně její slovní zásoby, dosáhly v padesátých letech takového stupně, až marxističtí jazykovědci, hrdí na to, že jsou svědky, začali mluvit o revoluční etapě jazykového vývoje, jež prý je srovnatelná s jungmannovským obrozenským obdobím. Slova pocházející ze západních jazyků byla likvidována všude, kde se dalo: nahradit pomfrity v jídelních lístcích restaurací smaženými brambůrky sice mělo logiku, proměna jazzu v džez však už méně. Rostoucím potřebám propagandy odpovídal "rozvoj" publicistického stylu, hlavně v novinách; období vědecko technické revoluce (o níž měl režim za to, že se v ní nachází) měl odpovídat růst odborné terminologie všeho druhu. Shora se tvrdilo, že společnost se dynamicky rozvíjí po všech stránkách, tak jak by se právě jazyk mohl nerozvíjet? Po vzoru Sovětského svazu přibývalo například zkratek, jež měly vyjadřovat budovatelský elán pracujících (JZD, ROH, ČSM). Místo papírnictví se říkalo narpa, z řeznictví se stala masna - a z řezníka, alespoň na krátkou dobu, masnař. Vznikly celé profese, jež bylo třeba nově pojmenovat (politruk, děldop - míněn dělnický dopisovatel). Z nově objevené potřeby schůzovat se zrodila slovní spojení jako nanášet otázku, najíždět na plán, postavit problém, tak nějak si to rozříkat a podobně. Nový režim s sebou nesl nové starosti. Jak třeba dosáhnout, ptali se pracovníci aparátu KSČ, aby se ve stranické propagandě dalo mluvit a psát snesitelným jazykem?

Záhy se totiž začalo ukazovat, že ideologický slovník strany je do té míry vzdálený skutečnosti, že jeho propojení s reálným jazykem lidí v podstatě není možné. Členové strany se na potkání poznávali podle toho, že chápali a často i užívali slovní spojení jako ukovat nerozbornou jednotu nebo "svobodit z fašistického jha". Zbytek lidí nad takovým jazykem krčil rameny.

Veřejný zájem

Přestože byla péče o jazyk podřízena stejným totalitním pravidlům jako zbytek společnosti, podařilo se Ústavu pro českou literaturu, jenž při tom vyšel ze zkušeností českých jazykovědců několika předchozích generací, vtisknout péči systematický charakter. Cílem jazykovědy už nebylo vymyslet systém přísných a jedině správných pravidel, ale spíš vytvořit podmínky pro to, aby co nejširší vrstvy lidí měly chuť používat spisovnou řeč, čímž se mělo setřít odvěké prokletí češtiny, to tiž rozdíl mezi její spisovnou a hovorovou podobou. Jazyk měl být vnímán jako systém, který je v neustálém vývoji. Žáci a studenti neměli memorovat poučky, ale měli se učit vnímat ducha řeči. "Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák," byl citován starý Vilém Mathesius, "který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět jasného a plynulého vyprávění nebo popisu."

Co ale třeba se spisovateli, kteří odmítají spisovnou normu respektovat? V šedesátých letech to byl třeba Josef Škvorecký, kdo pravidelně iritoval češtináře tvrzením, že "v literatuře se může všechno, pokud se to umí". V Naší řeči označili toto pojetí za problematické: "Tak třeba Christian Morgenstern vytváří verše složené ze shluků hlásek bez veškerého významu. Ale je to pak ještě jazyk?" O tom, jestli autor umí nebo ne, podle Naší řeči nerozhoduje on sám, ale kritika, a ta má mimo jiné vycházet z výsledků jazykovědného zkoumání: tím, kdo tvoří normu, tedy není básník ani jiný literát, ale v poslední instanci badatel, vědec. Zaměstnanci Ústavu pro jazyk český se rozhodli sloužit nové představě správného jazyka do roztrhání těla. "Profesor Havránek upozorňoval každého z nás," vzpomínal v osmdesátých letech Josef Filipec, "že se sluší, aby vědecký pracovník pracoval až šestnáct hodin denně, a že je třeba zbavit se školských pouček: správné - nesprávné, nikoli nýbrž a nic mezi tím."

Zvýšená aktivita přinesla ovoce. Vedle češtinářských rubrik, otiskovaných v novinách, získal velkou oblibu rozhlasový Jazykový koutek, založený ústavem v roce 1946 a vysílaný každý všední den; mezi badateli se o něj dlouhá léta staral Miloš Dokulil, jenž proslul tím, že nepovažoval za nemožné dodávat ze své dílny jeden koutek denně. V Praze a Brně byly zřízeny jazykové poradny, zodpovídající (nejčastěji telefonické) dotazy nejistých obyvatel. Nikdy předtím a zdá se, že zatím ani potom nebyla starost o českou řeč do té míry veřejným zájmem jako v šedesátých letech.

Starosti normalizace

Opakovaly se však i mnohé staré námitky. Učitelé základních škol například namítali, že pravidla pravopisu zůstávají nesmyslně složitá: nácvik psaní "i" a "y" zabral na ZDŠ podle průzkumů uskutečněných v šedesátých letech, víc než sto hodin, o kterých si mnozí učitelé mysleli, že by se daly využít lépe. Ačkoliv se však třeba z dopisních rubrik v novinách mohlo zdát, že lidé si přejí radikální pravopisnou reformu, z průzkumu prováděného ústavem na konci dekády vyplynulo, že žádané jsou jen takové zásahy do pravopisu, které nijak výrazně nezmění grafickou podobu textů. "Zhruba by se to dalo vyjádřit asi tak, že veřejnost by si přála, aby se pravopis zjednodušil, ale současně aby to nebylo příliš nápadné, aby se nezměnilo nic podstatného," shrnuli požadavky v Naší řeči. Navrhované radikální úpravy (například odstranění "y" ve vyjmenovaných slovech) se proto ani tentokrát neuskutečnily.

Nová vydání pravidel pravopisu, jakkoliv režimu poplatná třeba v označování jeho institucí velkými písmeny, zároveň přispívala k demokratizaci jazyka zaváděním takzvaných dublet, dvojího způsobu psaní některých cizích slov, například "president-prezident". Psaná podoba jazyka se tím měla stát snesitelnou jak pro konzervativce, tak pro pokrokáře, a bylo ponecháno na vývoji, aby rozhodl, které pojetí se prosadí.

Mnohem větší problém než psaní cizích slov představovalo označování České republiky, přesněji řečeno jeho požadovaná praktická jednoslovná podoba. Bezprostředně po vyhlášení československé federace se v prvních měsících roku 1969 zdálo, že k tomu, aby se ujal nabízený název Česko, postačí prostá analogie se Slovenskem nebo s obdobně jednoslovnými názvy sousedních zemí. Mnozí však už tehdy, stejně jako se to děje ještě dnes, ve veřejných diskusích došli k názoru, že slovo Česko má, blíže ovšem neurčený, hanlivý obsah. Z tohoto důvodu přední jazykovědci šedesátých a sedmdesátých let, třeba Václav Křístek, navrhovali pro české země název Čechy. S překvapením byl v českém tisk u komentován francouzský zákon z roku 1976, jímž bylo ve Francii zakázáno užívání cizích slov všude tam, kde pro daný předmět existovalo francouzské označení. Aby snad čeští čtenáři nezačali přemýšlet nad možností chránit češtinu před přívalem rusismů, byl francouzský jazykový zákon označen za demagogické gesto, jež prý nemůže zakrýt podstatu věci, a tou je pronikání amerického imperialismu do všech sfér života ve Francii. Že ruština proniká do českého jazyka stejným způsobem, marxističtí jazykovědci nevnímali: když v Naší řeči jednou, už za hluboké normalizace, rozebírali jazyk Týdeníku aktualit (zaměřeného na překlady článků ze sovětského tisku), došli přes stovky nalezených rusismů k závěru, že jazyková úroveň časopisu je skvělá.

Čeština v ohrožení?

"Teprve ve společnosti socialistické, budované pod vedením komunistické strany, mohla se spisovná čeština všestranně rozvíjet a uplatňovat," tak viděli v Naší řeči situaci v osmdesátých letech. Konkrétně to znamenalo, že do jazyka volně pronikala slovní spojení jako například strana a vláda, demokratický centralismus, proletářský internacionalismus, bratrská pomoc (míněna okupace republiky v srpnu 1968) a řada dalších. V posledních letech před listopadovým převratem se v souvislosti s nástupem Gorbačovových reforem ještě zvedla poslední vlna novodobých rusismů, slov jako perestrojka, glasnosť atd. I po roce 1989 se objevily názory, že český jazyk je v ohrožení; nejčastěji s nimi vystupovali komunisti a některá další extremistická sdružení

(TÝDEN)