Březen 2004

Sen o novém náboženství

Pavel Kosatík

Až do poloviny devatenáctého století platilo, že co Čech, to věřící člověk, čímž se rozumělo téměř samozřejmě katolík. U sousedů, na Slovensku, se sice posměšně říkalo "Vem českého katolického faráře, zatřep s ním a vypadne ti husita", navenek však národ chodil do kostela a světil církevní svátky skoro jako jeden muž. Moc na tom nezměnil ani toleranční patent vyhlášený císařem Josefem II. v roce 1781: poprvé od Bílé hory připouštěl také existenci evangelíků, byť nikoli v podobě, která by Čechy zajímala nejvíc: činnost Jednoty bratrské obnovena nebyla. Češi dostali na výběr mezi dvěma formami evangelického vyznání: augsburským (luterským) a reformovaným (helvétským). Co se snad jevilo jako možnost volby, bylo vedeno spíš snahou české evangelíky dál rozštěpit - a takový záměr se povedl. Přesto odliv katolíků směrem k novému vyznání panovníka překvapil, po více než jednom a půl století "temna" se jich rázem objevilo sedmdesát tisíc. Jejich víra a obřady byly povoleny, nikoli však zrovnoprávněny s obřady katolickými: nesměli stavět kostely v hlavních ulicích a jejich chrámy nesměly mít věže ani zvony; pro evangelické obřady, křty, sňatky nebo pohřby platily nesrovnatelně přísnější předpisy než pro katolické. (Oficiální rovnoprávnost protestanté získali až v roce 1861.) Primát katolické církve tedy zůstal zachován; nebylo však sporu o to, že vyznavači protestantské víry, kteří se už nemuseli tak jako dříve skrývat, se teď mají čile k světu. Tři z největších českých buditelů, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký, pocházeli z evangelických rodin.

Katolická moderna

Od poloviny devatenáctého sto letí začal náboženský život v téměř celé západní a střední Evropě upadat. Zatímco hospodářský a společenský vzestup jako by se neustále zrychloval, tvářili se představitelé vysoké církevní hierarchie, že se jich změny ve způsobu lidského živo ta vůbec netýkají. Pro moderního člověka přestala být víra bytostnou potřebou; příslušnost ke katolické církvi, pro žívaná donedávna jako kolektivní aktivita téměř všech, se proměňovala v záležitost soukromou, individuální. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století už to nebyli křesťané, ale úplně jiné skupiny lidí, kdo určoval atmosféru doby. Zatímco třeba na vatikánském koncilu v roce 1870 bylo vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti, existovali i v řadách katolického duchovenstva nespokojenci, kteří se s postavením církve jako ultrakonzervativní jednotky nechtěli smířit. V českých zemích se sdružovali například v řadách Katolické moderny: zprvu literárního a uměleckého, později obecně církevního obrodného sdružení, žádajícího uskutečnění takových reforem, jejichž výsledkem by bylo přizpůsobení církve novým trendům. Katolická teologie měla být smířena s poznatky vědy (bude-li to možné) a církev měla znovu začít působit na vrstvy lidí, které se v minulých desetiletích z jejího vlivu vymanily, hlavně na městský proletariát. Druhý okruh požadavků Katolické moderny měl za cíl demokratizaci církevního živo ta: měly být zavedeny bohoslužby v českém jazyce, zrušen celibát, církev se měla mnohem víc než dosud angažovat v životě laiků a naopak. Rozvíjející se požadavky moderny však v roce 1907 zarazil papež Pius X. s odůvodněním, že jejich důsledkem by byl rozvrat církevní organizace a vítězství ateismu. (O něco lépe než Katolická moderna dopadla Jednota katolického duchovenstva, založená v roce 1895, v jejímž čele stál kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar.)

Katolická moderna nebyla se svými reformními požadavky zdaleka sama; ve střední Evropě si velký ohlas získalo třeba hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), založené v roce 1897 ve Vídni. Přesvědčení, že katolická církev je hlavní světovou organizací, která člověku brání na cestě k lepší budoucnosti, bylo hojně rozšířené i mezi českými kulturními intelektuály; básník Josef Svatopluk Machar na něm vybudoval skoro celé své dílo. Obecně se mělo za to, že moderní individualitu lze rozvinout jen mimo náruč církve. Básník Svatopluk Čech tvrdil: "Nám je vlastní rozum pánem, /naším rádcem vlastní cit, /vlastní svědomí nám soudcem, /vlastní cestou chceme jít." Církev je zbytečná, rozhodně aspoň v té dosavadní, prorakouské podobě. Český kněz, pokud chtěl sloužit jak Bohu, tak svému národu, zjišťoval, že spojit obojí v Rakousku skoro nejde, a tak před první světovou válkou přibývalo "mediálně" vděčných případů kněží-odpadlíků, jako byli Ladislav Kunte a Josef Svozil, kteří plnili fejetonistické rubriky novin, případně i celé brožury vyprávěním o tom, jak jejich odvrat od církve vypadal.

Šlendrián a ideály

Mimo svět českých vlastenců se poměry v katolické církvi jevily jako stejný kultivovaný šlendrián, prostupující jinak fungování všech rakouských institucí. "Byla tam liberální ústava, ale přitom se vládlo klerikálně," psal o posledních letech habsburské monarchie spisovatel Robert Musil. "Vládlo se klerikálně, a přitom se žilo svobodomyslně." Všechno naruby a všechno fungovalo jenom trochu, ale nakonec se v tom s přimhouřenýma očima snad dalo přežít. Čeští náboženští vizionáři vnímali situaci mnohem více jako drama. Masaryk mínil, že odvratem od Boha se moderní člověk ocitl v duchovní krizi, kterou vyjadřuje jeho sklon k sebevraždě, prostituci a alkoholismu. Masarykovy náboženské představy ovšem neměly nic společného s katolicismem, v mnohém se však lišily také od protestantských zásad. Masaryk byl vyznavačem svébytné, individuální víry popírající veškerá tradiční náboženská dogmata a přizpůsobující se pružně jeho životním potřebám. Do náboženských poměrů v zemi nejvíc zasáhl tvrzením, že určující myšlenkou českých dějin je idea humanity, vyjádřená v šestnáctém století v učení Jednoty bratrské a obnovená na přelomu století osmnáctého a devatenáctého zakladateli národního obrození. "Česká otázka" byla podle Masaryka otázkou náboženskou; náboženstvím se však mínil takový druh víry, jenž člověku umožňoval plný a svobodný rozvoj jeho osobnosti. Jen ten, kdo věří v Boha, může mít naději, že bude svobodný. A v Boha věříme proto, abychom tuto možnost mohli naplnit. Takové pojetí samozřejmě v ničem nesouviselo s katolickou dogmatikou a Masaryk v období před první světovou válkou různými spory s hodnostáři katolické církve (včetně sporů soudních) strávil hodně času. Co načal konzervatismus církevních kruhů před první světovou válkou, to dokonalo protičeské chování katolické hierarchie za války. Habsburkové byli především katolickou dynastií: válkou zkompromitovaná dynastie s sebou stáhla dolů také církev, o niž se opírala. Kromě trůnu válka povalila také oltář, což nejlépe ilustroval fakt, že jak pražský arcibiskup Huyn, tak olomoucký arcibiskup Skrbenský, dva nejvyšší představitelé církve, po válce odešli z úřadů: první ihned po říjnovém převratu, druhý v roce 1920.

Odrakouštit se!

Vznik republiky v říjnu 1918 byl vykládán nejen jako výsledek tisíciletého zápasu česko -německého, ale také jako české vítězství ve stejně dlouho trvajícím boji proti Římu. Katoličtí kněží a věřící jsou papeži zavázáni poslušností, což je v rozporu s požadavkem jejich loajality k československému státu. Proto se církevní život v zemi musí zorganizovat na zcela novém základě. Nebezpečí, že Vatikán bude ve státě provozovat vlastní rejdy, musí zmizet, psaly noviny. Příkaz doby velel: "Odrakouštit se." Jako první ukázali cestu, dokonce už v prosinci 1918, čeští protestanti, kteří ukončili několik desítek let trvající rozdělení na luterskou a reformovanou větev a vytvořili Českobratrskou církev evangelickou, navazující na Jednotu bratrskou.

Také představitelé národního proudu v katolické církvi byli názoru, že situace se dá řešit pouze vznikem nové církve, která si ponechá původní katolický obsah, odhodí však závislost na Římu a stane se církví národní. "Nová krev musí kolovati v žilách nového státu," psal vůdce reformátorů mezi českým katolickým duchovenstvem Karel Farský, "nový duch, duch pozitivně myslící, cítící a rozhodující tak, jak myslí, cítí a chce duše národa, psyché československá." Názor, že s náboženstvím to napříště musí vypadat úplně jinak, byl obecným přesvědčením. Lidé v celé republice jej vyjadřovali tím, že káceli kříže a bořili sochy i ostatní katolické symboly. Tak byl 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí v Praze povalen Mariánský sloup, mylně považovaný za symbol bělohorské potupy (ve skutečnosti byl vztyčen jako poděkování za záchranu Prahy při švédském obléhání v roce 1648). V prvních popřevratových měsících se v republice hodně psalo a mluvilo o tom, že bude provedena rozluka státu a církve, aby se tím naplnila vize Krista, který říkal, že "království mé není z tohoto světa". Podle obecného přesvědčení měl být také zabaven církevní majetek. O jakou ideu však celý grandiózní obrat opřít? O tu, kterou se zdála nabízet historie. Lidé jako Karel Farský byli přesvědčeni, že československý (nejen tedy český) národ má duši, jíž se liší od národů ostatních. Tato duše je chtivá vzdělání a kultury, miluje umění, vyznačuje se mimořádnou hloubavostí v otázkách víry a zároveň se jenom těžko podrobuje autoritě; i to se však prý dá vyložit optimisticky, jako bytostný český demokratismus. Už jednou, na počátku svých křesťanských dějin, měli Češi slovanskou liturgii. Přinesli jim ji v roce 863 Konstantin a Metoděj. V dalších staletích se tato bohoslužba musela podrobit "imperialistickému, panstvíchtivému křesťanství říšskoněmeckému" (termín Farského), až husitství vneslo opět do živo ta Čechů novou kvalitu. Po Bílé hoře byla po husitské a bratrské víře zas veta, takže teď konečně přijde čas definitivní nápravy.

Masaryk se stal kritikem katolické církve na základě životní zkušenosti. Pozoroval, co kněží tvrdí a jak se chovají, a protože v obojím našel rozpor, ocitl se vůči církvi v opozici. Požadoval, aby zbožnost splývala s mravností, ale u církve podle svého mínění nic takového nenašel. "Viděl jsem v životě, a bylo mi to jednou z nejtrpčích zkušeností," řekl v roce 1906 při veřejné diskusi s představiteli církve, "že lidé katolicky zbožní byli mravně špatní, alespoň mnohem horší než mnozí lidé nezbožní a bezbožní. Viděl jsem, že takzvaní ateisté jsou lepší, velmi často lepší než katoličtí teisté. Pro moderního člověka", pravil Masaryk, "musí být mravnost důležitější než příslušnost k jakékoliv církvi, je vlastně tou nejvýznamnější hodnotou. Ve skutečnosti odvracíme se od církve, poněvadž chceme být poctiví a že nechceme býti jen v matrice zapsáni." Dávno před první světovou válkou došel Masaryk tímto způsobem k závěru, že v katolicismu nelze duchovně pokračovat a obroda církve není možná. Právě proto, aby bylo možné věřit v Boha, je prý třeba se s církevním katolictvím rozejít. V budoucnosti si potom člověk osvojí víru, k jejímuž vyznávání nebude potřebovat žádnou instituci, víru, kterou bude moci přizpůsobovat požadavkům praktického života, jak to činil Masaryk sám. Nejeden teolog, který se v letech jeho prezidentství pokusil parametry Masarykovy víry přesně vyložit, ovšem dospěl k závěru, že svým pojetím Boha jako "kamaráda" (mimo jiné) se Masaryk nerozešel jenom s katolictvím, ale i s celým křesťanstvím jako takovým. Čemu přesně Masaryk věří, nedokázal někdy přesně říci ani on sám, jisté však bylo, že věřícím člověkem je a že o bytostném významu víry pro svůj život nepochybuje. Nebyl ateista. Problém byl v tom, že objektivně jeho učení vedlo k odstranění Boha bez náhrady. Občas si to sám také uvědomoval. Když třeba v roce 1906 vedl trochu absurdní spor s 308 katechety, kteří ho obžalovali pro urážku na cti (řekl o nich na jakési schůzi, že jsou to státem placení denuncianti), sice spor vyhrál a katechetové byli odhaleni jako příslušníci poněkud problematické profese - avšak s tím výsledkem, že veřejnost požadovala nikoli jejich náhradu učiteli jiného a lepšího náboženství, ale odchod katechetů ze škol jednou provždy.

Vznik československé církve

Na rozdíl od Masaryka, pro něhož byla víra (jakkoli vnitřně rozporuplná) bytostnou potřebou, mnozí jeho současníci snili spíš o tom, že se v dalším životě bez Boha obejdou. Zánik Rakouska jim k tomu dal vhodnou záminku. Proticírkevní orientace zapadala do dobových anarchistických nálad, umocněných světovou válkou: až bude jednou mír, bude třeba nastolit mnohem lepší svět, který se pozná podle toho, že už v něm instituce (státní ani církevní) nebudou utlačovat lidskou svobodu. Bojovníci proti "klerikalismu" (zneužívání náboženství k politickým účelům) tak načas vytvořili jednotnou frontu s reprezentanty ateistických hnutí, jakým byla například Volná myšlenka: "Bůh, jímž se neustále zaklínáte," psali redaktoři Volné myšlenky Julius Myslíka Theodor Bartošek, "je jenom vaší představou, jeho existenci nelze doložit žádným důkazem." Oba proudy, ten, jenž žádal nápravu víry, i ten, který se s ní chtěl jednou provždy rozejít, viděly jako nutný předpoklad dalšího vývoje vystoupení věřících z římskokatolické církve. Až Řím konečně vydá ze spárů české duše, pak se uvidí. Jako první se po vzniku republiky dali do pohybu odbojní katoličtí kněží. V lednu 1919 se jich sešlo šest set v pražském Obecním domě a složili přísahu, že neustanou v obrodném úsilí, dokud nebude uskutečněna církevní reforma. Zažádali o revizi Husova procesu. Protože se ukázalo, že státní podpora jejich hnutí nebude taková, jak si původně mysleli (přinesla by okamžitou roztržku s Vatikánem, do které republika existující jenom několik týdnů, neměla chuť), rozhodli se přivodit změnu poměrů stylem, jenž by se snad dal přirovnat k občanské neposlušnosti: začali uzavírat sňatky. Argumentovali při tom tím, že prostřednictvím rodiny a příbuzných se kněz lépe přiblíží svému národu: "Český lid žádá ženaté kněze české." Heslo neuspělo, velká část veřejnosti došla k závěru, "že farářům jde jen o to, aby mohli mít manželky", a hnutí se zkompromitovalo ještě předtím, než stačilo vydat první plody. Tím hlavním mělo být vyhlášení nové církve, která by povstala z popela katolické, byla by však církví národní a státní. Její vyhlášení se původně chystalo k 28. říjnu 1919, ale nakonec k němu došlo až v lednu následujícího roku.

O Vánocích 1919 se v desítkách českých farností navzdory zákazu pražského arcibiskupa poprvé světily půlnoční mše v mateřském jazyce. Počátky v novém roce byly skromné: z celkem 8450 katolických kněží se jich zakládajícího aktu zúčastnilo pouhých 215, z nich nakonec pro vznik církve hlasovalo jenom 140. Sám Karel Farský, vůdčí duch církve v jejích počátcích, při jednom z prvních zasedání ústředního výboru poznamenal: "Kdyby na nás spadl tento strop nad námi, tak je po církvi." Nová československá církev, označovaná za "novou, lepší a křesťanštější", měla dokázat, že se lze obejít bez Říma a katolického univerzalismu, ve kterém mladý stát viděl nebezpečí. To byl z hlediska zahraniční politiky problém; vznik nové církve také ihned odsoudily některé významné osobnosti, například historici Pekař nebo Šusta. Řím české reformátory uvrhl do klatby.

Vzestup i úpadek

Po mírně rozpačitém začátku se však nábor nových členů začal rychle rozvíjet. Když se rok po vzniku církve v Praze sešli zástupci jejích náboženských obcí, spočítali, že zastupují 190 tisíc lidí. Byl to první výsledek takzvaného přestupového hnutí, které během několika málo let po skončení války připravilo katolickou církev o milion členů: zhruba polovina přestoupila k československé církvi, většina ostatních zůstala bez vyznání. Prudký nárůst představitele nové církve přesto naplnil zklamáním; podle jejich původních představ k nim měl v krátké době přestoupit celý národ. Jak se však ukázalo, národní proud v církvi byl ve srovnání s věřícími spokojenými se superioritou Říma v menšině. Mnozí katolíci byli zvyklí prožívat víru alespoň zčásti také emocionálně a tuto možnost jim Farský a jeho lidé zdaleka nenabídli v dostatečné míře. Mnohým vadilo, že obřady v nové církvi připomínají schůze. Všechno se zdálo až příliš vymyšlené: kromě Krista s apoštoly se měla nová církev opírat o čtveřici autorit z českých náboženských dějin: Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Ámose Komenského. Jako by se tím kopírovala čtyři evangelia z Nového zákona. Uvažovalo se o obnově staré cyrilometodějské liturgie s odkazem na to, že česko slovenský stát se z velké části kry je s územím někdejší Velké Moravy. Od doby vlády knížete Svatopluka sice uplynulo přes tisíc let, pravda však byla, že cyrilometodějská myšlenka byla v novém státě vlastně jedinou, která spojovala české dějiny se slovenskými. Mnozí, hlavně na Moravě, byli názoru, že na slavnou minulost slovanské liturgie by se mělo navázat vytvořením moderní varianty pravoslavné církve, v níž by vedle Čechoslováků byli členy i Srbové - část konzervativních členů pak pravoslavnou odbočku skutečně založila. Památkou na doby, kdy se horečně spekulovalo o tom, jak má budoucí slovanská liturgie přesně vypadat, jsou glagolské mše, které čeští skladatelé - Josef Bohuslav Foerster, Antonín Janda, Leoš Janáček a další - komponovali v průběhu dvacátých let.

Postupně se ukázalo, že plánů a vizí je v československé církvi víc než schopnosti naplnit ji skutečně ideálním obsahem. "K Římu a jeho víře jsme nepřilnuli, na svou starou víru zatím namnoze zapomněli a pro náboženství vytvořili nám pojem, že je to souhrn obřadních formalit hodně zbytečných, jejichž dobrého významu prostřední člověk nechápe," stěžoval si Farský. Ukázalo se, že mnoho kněží, kteří přestoupili k nové církvi, tak učinilo především proto, aby nemuseli poslouchat nařízení katolických biskupů. Vytvářet mezi nimi zdání jednoty bylo už od počátku těžké.

Ktož jsú boží bojovníci?

Představitelé československé církve dlouho doufali, že do svého čela získají jako autoritu prezidenta Masaryka: vznikl by tím stav podobný situaci v Anglii, kde počínaje Jindřichem VIII. je od roku 1534 v čele státní církve panovník. Něco takového však bylo z podstaty věci vyloučené: Masaryk by sice existenci státní církve přivítal, jeho pojetí náboženství však bylo mnohem subtilnější, než aby se dalo vtěsnat do jejích pravidel. Na druhé straně Masarykovým přáním i ve funkci prezidenta zůstávalo zmenšit vliv katolíků a Vatikánu pokud možná na minimum. Ukázal to například v průběhu státních oslav výročí úmrtí Jana Husa v roce 1925 (slaveného poprvé jako státní svátek). Tehdy dokonce nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor s kalichem, což papežského nuncia Marmaggiho rozlítilo do té míry, že obratem opustil Prahu a Vatikán s ČSR přerušil styky. Podle dokumentů citovaných historikem Antonínem Klimkem v knize Bojo Hrad událost navnadila prezidenta do bujaré a bojovné nálady. Večer prý hrál na klavír slovenské písně, tančil a nakonec zazpíval Ktož jsú boží bojovníci. Zbytek národa však zareagoval chladněji a tak se ani Husovo výročí nestalo přelomem v dějinách národní církve. Ani "československý" rozměr nové církve se po celé období první republiky nepovedlo vytvořit - na Slovensku, převážně katolickém, se k ní většinou hlásili jen Češi.

Vize nové národní církve, po roce 1918 tak silná, během několika let narazila na skutečnost, že přes všechny revoluční změny se v českých zemích dál zhruba tři čtvrtiny lidí hlásily ke katolictví. I největší odpůrci Říma, pokud jim úplně nechyběl politický cit, uznali, že navzdory přesvědčení takového množství lidí vládnout nelze. "Český národ katolickým je a bude katolickým v brzké době nikoliv z 80 procent, nýbrž z 99 procent," tvrdil bojovně spisovatel Jaroslav Durych. Vcelku postupně došlo mezi katolíky a státem ke zklidnění. Proměna církve československé v církev státní, tak jak o tom snili její zakladatelé, se neuskutečnila.

Církev proti Wall Streetu

Naopak po druhé světové válce a hlavně po únoru 1948 měla československá církev co dělat, aby ji režim nesmetl podobně jako četná jiná vyznání. Od začátku byla koncipována jako reprezentantka národního zájmu, a když ten se s nástupem KSČ začal měnit, musela se církev měnit s ním. Na II. řádném sněmu v květnu 1947 tak delegáti schválili poselství, ve kterém slíbili pracovat k tomu, "aby vývoj naší společnosti spěl k překonání třídního jejího rozlišení co nejuvědoměleji a urychleně". Na III. sněmu o tři roky později byli představitelé církve nuceni mluvit ještě jednoznačněji a odsoudit "rozpory, množící se v lůně zastaralé hospodářské organizace monopolního kapitalismu". Novým posláním v nových podmínkách měla být činnost, jež dostala orwellovský název: boj za mír. Bojují-li za něj komunisti a socialisté v celém světě, nemohou křesťané zůstat někde v zadních řadách, psal děkan Husovy československé bohoslovecké fakulty František Hník. Církev naplní své poslání mezi věřícími jen tehdy, uvede-li je "do akční souvislosti s danou společenskou situací naší doby". Není možné postupovat jako katolíci, kteří jásají nad tím, že v jednom z jejich klášterů kdesi ve světě přijal azyl americký letec, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu. Co je tak úžasného na tom, odpustí-li se hříšníkovi sužovanému výčitkami? ptal se Hník. Úkol církve československé je o mnoho obtížnější: pomoci přebudovat společnost tak, aby nový, lepší řád lidem vůbec hřešit nedovolil. Mír je božím přáním, proto je nezbytné za něj bojovat - po boku Sovětského svazu proti Západu. "Atomoví zuřivci, totální diplomaté a nafoukaní generálové ve službách finančních kořistníků Wall Streetu chtějí ve své rouhavé pýše dopomoci americkým nápadníkům světovlády k uchvácení svrchovaného panství nad světem národů. Vztahují tak ruce po vladařské pravomoci, která přísluší jedině Stvořitelovi." Sázka na boj za mír pomohla církvi přežít v nejhorších dobách, otázka však byla, zda pod náporem takového politického angažmá zůstalo něco z původní transcendence. V rétorice komunistických pánů nad církvemi byla činnost církve československé husitské (jak zněl od roku 1971 její název) líčena, jako by šlo zájmovou organizaci: "Mírová angažovanost, podpora vnitřní i zahraniční politiky vlády Národní fronty ČSSR, vedení věřících k odpovědnému plnění každodenních úkolů v budování socialismu v naší vlasti" byly podle brožury vládního sekretariátu pro věci církevní (z roku 1989) hlavním obsahem práce této církve.

Pokrokoví kněží

Pokud se komunistický režim odvolával na náboženské tradice, činil tak vždy v nějaké jiné, pro sebe účelové souvislosti. Díky lidem, jako byl ministr Zdeněk Nejedlý, se všude mluvilo o Janu Husovi, který však nebyl prezentován jako náboženský horlitel a reformátor, ale jako bojovník za pravdu, v podstatě předchůdce KSČ, o níž bylo známo, že za něco podobného také bojuje. Když Nejedlý na počátku padesátých let nechal znovu postavit Betlémskou kapli, kde Hus kdysi kázal a jež byla v 18. a 19. století postupně zbořena, ukázalo se, že tím zamýšlel postavit zejména svůj pomník: ministrův životopisec František Červinka zaznamenal přání Nejedlého, aby byl v kapli uložen jeho popel. Svět prázdných forem se dral na místo světa starých obsahů všude ve světě, v komunistickém režimu s větším důrazem. Přitom nebyla úplně pravda, že by se komunisti třeba svého hlavního duchovního rivala, katolickou církev, snažili od samého počátku zničit. Po roce 1945 snili spíš o určité symbióze, na přetřes dokonce přišel tři desetiletí starý plán církve národní. Na VIII. sjezdu v roce 1946 sice komunisti slíbili, že nesmí nastat situace, "v níž by Husova země musela se bránit proti novým nepřátelským piklům Říma", zároveň však v té době nebylo zakázáno docházet do kostela se stranickou legitimací v kapse (církvi to vadilo mnohem víc). Komunistický ministr informací Václav Kopecký v této době tvrdil, že hesla církve a socialistického státu jsou vlastně obsahově stejná: církev prý říká "láska k bližnímu" tam, kde KSČ mluví o "solidaritě", a když katolík hovoří o "křesťanském bratrství", myslí tím to samé, co KSČ nazývá socialismem nebo komunismem. Je to prosté. Nezáleží na slovech, ale na tom, jsou-li míněna upřímně. V tom však byl problém. Na jedné straně předseda strany chválil nově (v prosinci 1948) jmenovaného arcibiskupa Berana s tím, že v čele církve už není "rakouský kněz jak dříve, nýbrž prosté dítě českého národa, osvobozený politický vězeň, nepřítel fašismu a osobní přítel mnoha našich soudruhů, kteří dnes zastávají vysoká místa ve vládě". Na druhé straně komunisti uvnitř církve postupovali podobně rozvratně jako v demokratických stranách, kde nejdřív zformovali takzvaná "levicová křídla", vlastně páté kolony, a s jejich pomocí potom uskutečnili únorový převrat. Také mezi katolíky hledali takzvané "pokrokové síly", na prvním místě faráře, jimž by nebylo proti mysli vstoupit do KSČ a přijímat veřejné funkce. Vzorem pro takové lidi se stal páter Josef Plojhar, který se pro svou pokrokovost stal na úžasných dvacet let ministrem zdravotnictví a na téměř stejně dlouhou dobu předsedou lidové strany. Podle katolického historika Václava Vaška sotva mohl Plojhar doufat, že "pro křesťany v zemích východní Evropy nadešla historická chvíle uskutečnit symbiózu křesťanství se socialismem", daleko spíš mu šlo o podíl na moci.

Čepičkovo řešení

Komunisti doufali, že s pomocí spolupracujících farářů, jakým byl (až do jeho exko munikace) Plojhar, by mohla vzniknout nová národní církev. "Jsme kněžími, ale jsme také příslušníky národa," tvrdil Plojhar. Komu bije české srdce v těle, musí hájit český zájem vůči Vatikánu. Na to představitelé církevní hierarchie, například biskup Trochta, namítali: "Vatikán není cizí velmoc. Církev je univerzální." V květnu 1948 v rozhovoru s komunistickými potentáty Trochta nedůvěru biskupů vyjádřil jasně: "Církev tady je a byla tady dlouho, a (nové) vládní formy přišly teď. Vy jaksi víte, co církev je, my však dobře nevíme, co jste vy." Vstřícné snahy KSČ vůči katolíkům přesto ještě nějaký čas pokračovaly. Došlo k několika šoku jícím událostem, jako byla ta, když Gottwald po zvolení prezidentem v červnu 1948 dal sloužit ve svatovítské katedrále slavnostní Te Deum - věc, která by Masaryka ani Beneše nenapadla. Rozhovory mezi představiteli strany a církve, zpočátku až úzkostlivě zdvořilé, se však postupně vyhrotily, až je svým způsobem uzavřel výrok ministra Čepičky. "Socialismus bude bez církve, ale církev bez socialismu ne. Kdo to nedovede pochopit, tomu není pomoci." Poúnorový ministr spravedlnosti Alexej Čepička, pověřený činností nazývanou eufemisticky "státní dozor nad církvemi", vnesl do komunistických snah o ovládnutí katolické církve novou taktiku. Strana měla převzít církevní instituce, navenek však nechat jejich fasádu; věřící si podle něj zpočátku vůbec nemuseli uvědomit, že místo biskupů jim přikazuje ÚV KSČ. Biskupové před časem zahájili církevní kampaň s název Katolická akce, takže komunisti musejí zorganizovat "akci" číslo dvě a starou vytlačit; mimoto měli převzít vydávání Katolických novin, pustit se do organizování poutí a dalších činností. Až biskupové uvidí, že věřící jezdí na poutě i bez nich, budou zírat. "Vymýtit tyto věci zatím nelze, a tak aspoň dostaneme do svých rukou obrovské příjmy z těchto věcí." Čepička se dal do díla a už po několika týdnech se chvástal, že řídit srazy věřících není o moc těžší než vést schůzi. Snažil se vystupovat jako člověk, který má přehled o každém slově, které na nějaké církevní akci padne. "Máme zprávy o 89 farářích, kteří se v kázáních zmínili kladně o oslavách. Začínáme mít soustavnou evidenci o všech kázáních." Z kněží se podle jeho plánů měli stát obyčejní státní zaměstnanci, něco na způsob vojáků nebo policistů. Kdo nebude poslouchat vládu, ten nedostane plat. A pokud by snad neposlušných bylo mnoho, strana sama si do čtyř let vychová vlastní, "stoprocentní kněze". Až bude takový systém fungovat, každý, i cizina, rád uzná, že náboženský život v ČSR nejenomže není potlačován, ale že věřící proudí v neděli do kostelů se stejnou chutí, jako se jindy účastní prvomájového průvodu.

Jak známo, ani Čepičkova vize se nenaplnila. Neposlušní biskupové případným zájemcům o "spolupráci" z kněžských řad vstřícná gesta zakázali a většina šla příkladem v tom, jak se chovat, když dobrovolně strávili dlouhá léta v internaci. Mnoho kněží dopadlo ještě hůř, za všechny lze symbolicky uvést třeba ubitého Josefa Toufara, faráře z Čihoště. Ačkoliv se v padesátých a pozdějších letech katolíci stali jednou z nejpronásledovanějších skupin obyvatel a režim mezi nimi zaznamenal četné úspěchy (na přelomu 70. a 80. let bylo třeba přes 11 procent duchovních agenty StB), získat církev jako celek na podporu komunistické politiky se nepodařilo.

(TÝDEN)