Březen 2004

Signály z jiného tisíciletí (6. pokračování)

Emanuel Mandler

Pod poklopem. Jako komediant

Z figurek jsme přešli domů jako z vojny do civilu. Sháněli jsme zaměstnání a to nebylo jen tak. Jindřich Vávra se rozhodl zkusit dráhu učitele výtvarné výchovy na lidové škole umění (a vyšlo mu to), Karla Štindla přijali do Výzkumného ústavu stavby strojů v Běchovicích a Bohumil Doležal stal programátorem v IPS. My s Nedvědem jsme neměli nic a oběma jsme poněkud záviděli. Věřili jsme, že máme oporu v Janu Sokolovi, a to dvojnásobnou. Jednak on, pracovník Výzkumného ústavu matematických strojů, nám jednou týdně přednášel o programovacích jazycích, jednak nám pomáhal shánět zaměstnání. Pokud jde o filantropii (nepřeháním) jsme se v Sokolovi nezklamali. Nakonec nám dvěma sehnal zaměstnání v Kancelářských strojích, odbor školení programovacích jazyků. Bylo poměrně snadné se tam dostat a to jsme ještě netušili, proč.

Nakonec jsme do kancelářských strojů nastoupili tři. S Bohumilem Doležalem se odehrávala příhoda jako v pohádce. Přestože první z nás měl možnost sehnat si "civilní" zaměstnání (Merkuria mu dala výpověď pro nadbytečnost), se pojednou ocitl bez zaměstnání. A to z kádrových důvodů. Řekli mu, že dostal od Merkurie tak špatný pracovní posudek, že ho při nejlepší vůli nemohou natrvalo v IPS zaměstnávat. Bylo to podivné, pracovní posudek v Merkurii psal na Doležala vedoucí střediska a tím jsem byl já. Samozřejmě, dal jsem si záležet, abych ho patřičně vychválil. Byla tu ovšem jistá maličkost, o níž jsme neměli vědět, kterou jsme se ale nakonec přece jen dověděli, když Bohumilovi dovolili, aby si tajně přečetl svůj pracovní posudek. Merkuria se zachovala náramně a vše, co jsem o Doležalovi napsal, ponechala. Pouze dodala poslední větu: "Některé názory soudruha Doležala nejsou v souladu se socialistickým zřízením." To bylo tehdy v pracovním posudku katastrofální.

A tak Bohumila odmítli v IPS a nechtěli ho přijmout do zaměstnání nikde jinde než - v Kancelářských strojích (a to ještě dalo Kancelářským strojům, které potřebovaly instruktory, hodně práce).Všichni tři jsme se ocitli v podivném, dalo by se říci neskutečném světě. Když o těch letech do listopadu 1989 vzpomínám, mám pocit, jako bych tehdy žil pod obrovským poklopem a navíc nepředpokládal, že to někdy bude jinak.

Měl radost, že jsme všichni tři na jednom pracovišti, ale tato radost nevyvěrala z moudrosti. Po všech těch letech, co jsme společně pracovali a válčili, se na nás začala projevovat ponorková nemoc, šli jsme si na nervy a asi by to vztahy mezi námi byly hodně špatné, kdyby naše úvazky v odboru školení nevyžadovaly, abychom pracovali každý samostatně. Kromě několika dní v měsíci, které jsme měli na odbornou přípravu, jsme každý zvlášť jezdili jako instruktoři na týdenní nebo čtrnáctidenní školení. Některým z těch programovacích jazyků, kterým jsme "vyučovali" (Assembler, PL/1, Cobol), jsme se doopravdy naučili, ale trvalo to - alespoň mně - dost dlouho. Plat jsme měli uboze nízký a přitom turnusy školení Kancelářských strojů se konaly většinou v slušných hotelech, kde jsme samozřejmě - přestože podnik nám hradil menu - se svými penězi nevystačili.

Měřeno úhlem pohledu takového instruktora programovacích jazyků, který jezdil po hotelích, to byla zvláštní doba. Kolegové byli mladší a myslím, že jim už tehdy šlo učení lépe než mně. Třeba jsme to viděli každý jinak. Ale já jsem byl na tom dost špatně. Každý večer až pozdě do noci jsem se učil, popřípadě jsem si připravoval přednášení pro příští den. Kolem mne proudil provoz velmi zábavného života. Podniky rády vykazovaly činnost tím, že posílaly koho jen mohly na školení, a z těch, kteří byli vysláni, měla většina jiné starosti než programování. Obvykle se ty starosti týkaly opačného pohlaví, takže takové školení bylo plné veselých, na týden zamilovaných lidí. Myslím, že mnozí z účastníků našich kurzů touto "pracovní" činností i poněkud přehlušovali nečinnost, které se museli v této době vzmáhající se normalizace věnovat. Smutní ale nebyli, smutný jsem byl jenom já.

Navíc jsem trpěl tím, že jsem si ani podle obrázků a popisu k nim nedovedl představit, jak vypadá počítač. A to přesto, že právě týž den, kdy jsme nastoupili do Kancelářských strojů, uvádělo tamní výpočetní středisko do provozu nový sovětský počítač EC 1030. Když jsme ho chtěli aspoň kousek zahlédnout, museli jsme projít naším úctyhodně vypadajícím výpočetním střediskem. Chodba oddělovala dva velké sály. Na dveřích jednoho bylo dosti skromně napsáno Siemens, na druhých dveřích se stkvěl ozdobný nápis EC 1030. Na této straně chodby řachtala tiskárna a kolem poletovala spousta papírů s nápisem "EC 1030 vás vítá při zahájení provozu". Šťastlivci také obdrželi leták, který vysvětloval, že EC 1030 je sovětský počítač třetí generace a že otevírá novou epochu výpočetní techniky u nás.

Z počítače jsem sice na této exkurzi viděl jen kousek tiskárny, zato však jsme už druhý den věděli (co se v Česku utají!), že jsme byli přítomni zdařilému podvodu. Převratná novinka EC 1030 byla toho dne v provozu dvě hodiny a pak jakoukoli další činnost odmítla. Co s tím? Vypomohl stařičký Siemens a vytiskl letáky "EC 1030 vás vítá opři zahájení provozu", ty se strčily do tiskárny a nějakým způsobem (nevím jak) se vyráběl rámus. Tak tedy v instituci, která měla na starosti školení programovacích jazyků a programování vůbec, zahájilo významné odvětví technické revoluce reálného socialismu svůj trpký osud. EC 1030 v Kancelářských strojích i v jiných podnicích vždy po určitou dobu vyvíjely činnost a po určitou dobu činnost odmítaly. V ruchu a lopotě všedního dne jsem si ani neuvědomil, že vlastně přihlížím modelu rozkvětu a pádu tehdejšího režimu.

Pracovní podmínky odboru školení Kancelářských strojů byly pro nás instruktory dosti nepřívětivé Naše oddělení vedl jednoduchý chlapík jménem Bardon, který o programování nevěděl vůbec nic, ale tvářil se jako mistr světa. Jeho zástupkyně paní Moláková kdysi pracovala v administrativě ministerstva vnitra v Ostravě a po prověrkách musela odejít. Její promluvy byly silně protisovětské, ale později, v době mé výpovědní lhůty, kdy mne vedení podniku ošklivě udávala, mne napadlo, že všechny nitky, které ji spojovaly s SNB, nebyly přerušeny.

Toto naprosto nekompetentní vedení by asi mělo něco vědět o "samočinných počítačích", jak se oficiálně ty stroje nazývaly. Nevědělo. Nesmíme se domnívat, že samočinné počítače měly něco společného s dnešními pécéčky. Je už osudem mnoha odvětví techniky, že jejich počáteční, málo výkonné, ale seriozně vyzírající stroje a přístroje jsou nahrazovány stroji funkčně mnohem výkonnějšími a co do vzhledu skromnějšími. Sám ještě pamatuji krásné lokomotivy posázavského expresu…

Dnešní stolní počítač (popřípadě notebook) mnohonásobně předčí samočinné počítače sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jak rychlostí, tak kapacitou i všem ostatními (mnohdy tehdy ještě neznámými) parametry. Ale zato ten důvěru vzbuzující vzhled! Počítače, zejména jejich nablýskané externí zařízení, z nichž lze ještě dodnes v některém starším televizním pořadu zahlédnout obrovské kruhové magnetické pásky, byly umístěny v sálech s klimatizací, protože při pokojové teplotě buď nefungovaly, nebo dělaly chyby. My však jsme s nimi do styku nepřicházeli.

My jsme jezdili po hotelích. Přestože kladenskému hotelu na periférii se právem říkalo "blešárna", byly tyto hotely zařízeny většinou uspokojivě. Požadovali jsme zvýšení platů, Bardon nás odkazoval na vedoucího odboru Hertla a my jsme s ním porůznu vyjednávali. O soudruhu Hertlovi se povídalo ledaco nepěkného, co se vztahovalo už k nacistické okupaci. První dojem při setkání s ním dával najevo, že tyto pověsti nejsou zcela vymyšlené. Přednesl jsem mu, co jsem si myslel o pracovních a platových podmínkách v našem oddělení, on se usmál a řekl, že si vše musí promyslet. Pak mi dal pořádnou lekci z oboru budoucnosti vývoje samočinných počítačů v sovětském bloku. Poněkud jsme vývoj zanedbali, řekl, Američané nás trochu předběhli. Ale jaké oni mají proti nám šance? Oni jsou individualisté a nedovedou kolektivně pracovat. My - a to je vidět už na EC 1030 - nebudeme vývoj tříštit podle jednotlivých podniků, které na Západě úzkostlivě střeží své tajemství. Existuje jeden socialistický výzkumný a výrobní projekt od EC 1020 až po EC 1050, na tom budou všechny socialistické státy svorně pracovat a Američané se nám s vývojem a výrobou počítačů brzy budou koukat na záda.

Brzy jsem se měl se soudruhem Hertlem setkat znovu. Bardon svolal poradu oddělení a vedoucí odboru se na ni dostavil. Velice rázně prohlásil, že jakékoli zvýšení platů nepřipadá v úvahu; ostatně komu se to nelíbí, může z Kancelářských strojů odejít. Považoval jsem za nedůstojné snášet trest za to, co jsme v roce 1968 ani neudělali, a chtěl jsem dát výpověď. Oba moji přátelé byl rezervovaní, nakonec jsem je však přesvědčil a všichni tři jsme dali výpověď.

Opakovala se v jiném vydání situace z Merkurie. Soudruh Hertl prohlásil, že naše výpověď je asociální a mne (právem) označil za hlavního viníka. Aby bylo vidět, jak jsou humánní, nedělali kolegům překážky, když si sháněli zaměstnání (Doležal je sehnal v Mototechně, Nedvěd v ZPA Čakovice). Zřejmé bylo, že já jen tak nové místo neseženu.

V obtížné situaci se mi přátelé snažili nějak pomoci. A pomohli mi účinně – alespoň jsme o tom byli všichni přesvědčeni. Věděli jsme, že v Institutu obalové techniky je volné místo programátora, o které se jen tak někdo ucházet nebude. Pokud by totiž dotyčný nebyl dobře znám vedoucímu výpočetního střediska, nemělo by jeho snažení smysl. Skoro všechna výpočetní střediska se chránila proti vnějšímu okolí a dnes už je těžké vyznat se, proti čemu se vlastně chránila nejvíc; zřejmě proti vlastnímu podniku. Nejčastější takovou ochranou bylo, že každý, kdo se ve výpočetním středisku ucházel o místo programátora a koho vedoucí střediska nechtěl přijmout, musel skládat test. Testy byly přejaty od západních firem a byly vymýšleny vysloveně pro Einsteiny, normální smrtelník se stačil ve stanovené době ještě tak orientovat, oč jde, a pokud v sobě měl kus matematického génia, vyřešit jeden či dva příklady z deseti.

Já jsem se do podniku obalové techniky přihlásil. Nebyl to pokus o sebevraždu. Nepříliš složitým mechanismem se podařilo testy okopírovat, propašovat ven a já jsem se je teď v každou volnou chvíli učil nazpaměť. Jejich logice jsem většinou nerozuměl; epilepsii padly tenkrát za oběť poslední mé zbytky porozumění pro kombinatoriku a vůbec cokoli matematického. A naučit se jednotlivé příklady – to ještě nebylo všechno. Podle předpisu západních firem nesplnil podmínky testů ten, kdo vyřešil zadané příklady na 100 %, inteligence takového člověka byla nebezpečně vysoká i v západních zemích. “Správný” programátor měl ze zadaných příkladů vyřešit 70-80 procent. Takže jsem se musel testy biflovat tak, abych takových 25 % z příkladů vyřešil špatně.

Ke svému překvapení jsem si vše, co jsem se naučil, zapamatoval a proti výsledku mého testu se dalo těžko něco namítat. Několik dní jsem s napětím očekával, jak bude Institut balicí techniky reagovat. Posléze jsem dostal dopis, z něhož už fyzicky čišela nevůle (nevím, jak se dá tento jev vysvětlit, ale zdá se, že opravdu jsou věci mezi nebem a zemí). Nicméně byl jsem zpraven, že jsem v testech obstál a že se mám prvního příštího měsíce dostavit do osobního oddělení k přijetí do podniku.

Jásal jsem. Jásal, ale jen několik dní. Posledního dne v měsíci jsem dostal z Institutu druhý dopis. Byl psán rozhorleným tónem: právě dostali z mého předchozího podniku kádrové materiály. Z nich vyplývá, že jsem tak destruktivní element, že mne žádný pořádný podnik nemůže přijmout, oni jsou náramně pořádný podnik. Byl jsem opět bez zaměstnání a nezbylo mi než požádat o místo odbor pracovních sil Obvodního národního výboru. S příslušným doporučením jsem se vydal do prastaré sladovny v Praze 6 – ale teď už jsem přeskočil události opravdu důležité, které se týkaly mého odchodu z Kancelářských strojů. Staly se v době mé výpovědní lhůty z Kancelářských strojů.

Během mé tříměsíční výpovědní lhůty mi nedalo mi příliš námahy, abych poznal, že se mnou zametou tak jako Merkuria s Bohumilem Doležalem. Bylo to přece velmi snadné, stačilo aby do pracovního posudku napsali, že snad nejsem nejhorší pracovník, ale že mé názory se neshodují se socialismem. A bylo by to. Z důvodů, které se lze domyslet, nechtěli zatěžovat můj pracovní posudek politikou. Nedostali k tomu příkaz. Mohli tedy do posudku napsat, že jsem ohavně špatný pracovník. To ale asi bylo málo. Museli si tedy na mne něco vymyslet a zdá se, že jim to nějak nešlo. A tak se uchýlili k neuvěřitelné taktice. Měl jsem se chytit do připravené léčky tak, aby oni potom mohli s klidným svědomím napsat smutnou pravdu o mé politováníhodné pracovní síle, kvůli níž mne žádný podnik nebude moci přijmout.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že vím, kdo tu fintu vymyslel. Ale vím, kdo ji uskutečňoval: vedoucí oddělení a paní Moláková. Neměli dostatek fantazie, a tak spoléhali na pátky. Bylo to jednoduché: všechny kurzy se pořádaly od pondělka do pátku, ale v normalizační realitě je ve skutečnosti ukončoval čtvrteční večerek na rozloučenou. Na něm se obvykle účastníci rozšoupli natolik, že druhý den byli ještě tak schopni sebrat se a odjet domů. Pátek se vykazoval jako kterýkoli školící den, ale všichni v odboru výpočetní techniky věděli, že je to den, kdy žáci oficiálně chodí za školu a instruktoři se ukáží na pracovišti odpoledne, jako by se nic nedělo. Mnozí účastníci kurzů odjížděli domů ve čtvrtek, jiní hned v pátek ráno. Já jsem toho měl vždycky za celý týden dost a často mi to nedalo, abych si nedopřál určitého luxusu a v pátek jsem déle spal. Uprostřed mé výpovědní doby mne zdánlivě nicotná okolnost donutila být každý pátek ostražitý.

V devět hodin jsem právě vstával z postele, když mi volali z recepce, že tam mám telefonní hovor. Volala paní Moláková, a to pod nějakou zcela průhlednou záminkou. Velmi přátelsky jsme spolu chvilku hovořili, vyřídili jsme rychle celou “věc” a zavěsili jsme. Uvědomil jsem si, že to patrně byla kontrola, a to dvojnásobná. Jednak se paní Moláková chtěla dozvědět, zda se náhodou nevyučuje (a z recepce se asi dozvěděla opak), a pokud se nevyučuje, zda už jsem nevzal do zaječích. Tato druhá kontrola byla méně úspěšná.

Chápal jsem, že každý pátek budu v ohrožení, a řešil jsem to tak, že jsem nutil účastníky školení, aby neodjížděli ve čtvrtek a v pátek v sedm hodin (místo v osm nebo v devět) jsem ještě hodinu “přednášel”. Kurs tedy skončil v osm hodin a naštvaní účastníci přece ještě stihli spojení domů.

A přece mne Bardon s Molákovou dostali. Při mém posledním kurzu v Rokycanech se kupodivu v hotelu objevil sám Bardon. Bylo osm hodin a já jsem právě končil kurz. Bardon se na mne usmál a vzal mě autem do Prahy. Bylo to milé. Rozruch začal teprve příští týden. Kancelářské školení se mnou zahájily řízení za to, že svévolně měním rozvrh hodin. Nikdo mi přece nedovolil zahájit o hodinu dřív. Tato taškařice se skutečně konala, a to několik dnů. Skončila pro mne nepříznivě: vinen. Jak by mne mohli přijmout v Institutu obalové techniky, když jsem dělal takové věci? Postup vedoucího oddělení a jeho zástupkyně vůči mně byl podlý. Nehledě na to, že dostali přikázáno vyrobit mi špatný pracovní posudek, řídili se bezpochyby pocitem uraženosti: oni, Kancelářské stroje, nás přijali do zaměstnání, a tak jsme se s minulostí z roku 1968 měli chovat jako náramní delikventi. Já jsem místo toho požadoval, abychom měli takové platy jako ostatní smrtelníci. A tak jsem to schytal. Teprve později jsem se dozvěděl, že můj kádrový materiál byl kromě špatným pracovním ohodnocením (zařídit to dostali zřejmě za úkol Bardon s Molákovou) opatřen i katastrofálním posudkem politickým. Ten nepochybně dodalo kádrové oddělení.

Přestal jsem tu s vyprávěním o svých nehodách v době, kdy končil červen léta páně 1975. Tehdy jsem kráčel do pražské sladovny s doporučením odboru pracovních sil ONV Prahy 6, aby mne přijali do zaměstnání. Přijímání bylo neobyčejně rozdílné od procedury v Institutu obalové techniky, nechtěli žádný test a dokonce se vše obešlo bez lékařské prohlídky. Právě jim skončila sezóna a sladovna potřebovala nádeníky na úklid a vyčištění všech nesčetných prostor. Vzali mne jako brigádníka (doufal jsem, že brzy seženu slušnější místo) za nízký plat a v ohavných pracovních podmínkách. Každý je nějaký. Já jsem od přírody fajnovka, to znamená, že jsem na určité věci přecitlivělý. Těžká práce mi v podstatě nevadila, ale pach zpracovávaného ječmene a sladu cítím dodnes, když si vzpomenu na bubenečskou ječmenárnu. Nikoho jsem v sladovně neznal, nikdo neznal mne, a tak jsem jen čekal, kdy budu moci odejít. To se stalo po dvou měsících. Přátelé ve snaze mi pomoci (což se bohužel nepovedlo) sehnali pro mne místo nočního vrátného. Později takto přežívali mnozí disidenti, já jsem však měl proti nim ten těžký handicap, že jsem byl zaměstnán v Poldovce na Kladně, a to s platem (když jsem měl hodně hodin) něco přes šest set korun. Byl jsem tehdy podruhé ženat a myslím, že čtyři měsíce v Poldovce mi mé manželství poničilo nejvíc ze všeho.

Jezdil jsem vlakem z dejvického nádraží a v Kladně jsem přestoupil na autobus. Mé “pracoviště” bylo nestvůrné, byla to temná místnost se stolem a židlí hned vedle šaten. Šatny byly plné cikád a ty nejenže dělaly rámus, ale ještě tak zhruba jednou týdně se jim zachtělo lidské společnosti a v ohromných hejnech táhly pod prahem do mé místnosti. Musel jsem ovšem uznat, že představují ušlechtilejší z oněch dvou druhů hmyzu, kterými mne Poldovka obdařila. Ten druhý byli komáři. V tamních ideálních podmínkách se množili bez ohledu na roční dobu a nacházeli zalíbení v periodických útocích na mou nevýznamnou osobu. Asi se řídili kvalitou vysáté krve a za nevýznamného mne nepovažovali. Vždy když jsem odjížděl z práce domů, cítil jsem značnou úlevu. Mé nervy to nevydržely a rozhodl jsem se zaútočit na komáry pomocí sprejů proti hmyzu. Jenže místnost byla malá a hlavní výsledek celé akce byl, že jsem se přiotrávil. Nu, přežili lidi horší věci, jenomže celé zaměstnání v Poldovce jako by bylo vyrobeno proti mému zdraví, čtyři měsíce dojíždění do Kladna mě úplně vysílily.

Jednoho dne jsem přicházel domů a tam mne čekal Jan Sokol. Tak vidíš, řekl mi, trpělivost se vyplácí. Od prvního ledna tě přijmou do vývoje elektroniky v ZPA Košíře. Uvěřil jsem tomu. Také to byla pravda – skoro.

U inženýrů

Můj nástup do oddělení vývoje elektronických zařízení v ZPA byl neobyčejně dramatický. Dodnes lituji, že neznám vše, co se událo v pozadí, i když ledasčeho se lze domyslet. Stalo se toto: ještě před koncem starého roku mi ze ZPA zavolali, ať 1. ledna (1976) nenastupuji. Mám počkat až se vyjasní nepříjemné podezření, že nepatřím mezi příznivce socialistického zřízení. Přišlo se na to tak, že nejsem členem ROH (pochopitelně, v mých minulých dvou zaměstnáních by bylo zatraceně těžké už jen najít úsekového důvěrníka ROH), což nesvědčí o dobrém poměru k našemu státu. Každý řádný pracující je přece členem Revolučního odborového hnutí. Bylo to nesmyslné zdůvodnění - potíže mohl způsobit pouze posudek z Kancelářských strojů. Obden jsem volal do ZPA a dozvídal jsem se, že se o celé věci jedná, a mne to utvrzovalo v přesvědčení, že můj nástup dopadne jako v Imadosu. Tedy nejspíš dopisem, že jsem živel a živly že nemohou zaměstnávat. 11. ledna už jsem volal do ZPA víceméně ze setrvačnosti. Kupodivu mi neřekli, abych zavolal zítra, nýbrž abych si sebral svých pět švestek a utíkal k nim na osobní oddělení, kde mi dají razítko do legitimace jakožto zaměstnanci ZPA Košíře.

Tak jsem přišel k inženýrům do oddělení vývoje elektronických zařízení. Užíval jsem si několik měsíců na zapracování a připadal jsem si jako v ráji. Mezitím mě ing. Ota Šťastný, který nejvíc usiloval, aby mne vzali do ZPA, zasvětil do hlavních událostí, které provázely mé obtížné přijetí do podniku. Podle posudku z Kancelářských strojů mě prý ZPA nesmělo přijmout, kádrové směrnice strany to zakazovaly. Nešťastný kádrovák (inženýři ho urgovali o mé přijetí, protože prý jim chyběl programátor) se u piva vyjádřil, že dokáže všechno: přijmout někoho, kdo má v posudku, že je flákač, anebo naopak technika s nepříznivým politickým posudkem. Když ale někdo má obojí špatné (flákač se záporným vztahem k socialistickému zřízení, což byl podle kádrových materiálů můj případ), tak co je moc, to je moc.

Jakým způsobem inženýři dosáhli toho, že se v můj prospěch do věci zapojil dílenský výbor KSČ, to mi nikdo nikdy nevyzradil. Ale stalo se to: dílenský výbor KSČ, který mne neznal a vůbec nevěděl, o koho jde, se za mne zaručil a zavázal se, že mne bude politicky vzdělávat. Bylo jeho povinností, kterou na sebe dobrovolně vzal, jednou za půl roku kontrolovat, zda jsem politicky na patřičné výši. Tak byl vynalezen mechanismus, na jehož základě jsem mohl být přijat. Přirozeně že dílenský výbor za čtrnáct dní na své usnesení rád zapomněl a já jsem zůstal v ZPA bez stranického dohledu a vzdělávání. Škoda, bůhví kam až jsem to mohl dotáhnout…

V ZPA Košíře jsem pobyl devět let. Ta doby se neobešla zcela bez konfliktů (jako ostatně tomu bylo skoro všude, kde jsem byl zaměstnán), ale pokud jde o inženýry, vcelku se ke mně chovali velmi slušně - ovšemže jako k laikovi, který je u nich na nucených pracích. Mně tato neoddiskutovatelná okolnost zlobila, vší silou jsem se snažil dohnat nedostatky ve své elektronické nevzdělanosti, zpočátku jsem měl i jisté úspěchy, ale postupně to bylo čím dál tím horší. Technický talent mi určitě sudičky nepřiřkly. Ale bylo to horší a stále víc. Epilepsie si žádala své. Od žádného neurologa se mi dosud nedostalo vysvětlení, jak a které mozkové funkce epilepsie ochromuje. Pouze od dr. Příhody jsem slyšel, že v naší populaci je značné procento epileptiků, "tedy debilů". Možná že před vynálezem oněch báječných prášků, které jsem od konce šedesátých let užíval, tento kolektivní odsudek epileptické obce odpovídal skutečnosti, ale laskavý čtenář (s výjimkou vůči mně nenávistně zaujatých kritiků) jistě uzná, že tak daleko to se mnou nedošlo. Nicméně postupně se tato nepříjemná nemoc nepříznivě dotýkala jistých druhů mé paměti, kombinatorické schopnosti, soustředění a já nevím čeho všeho, co bych byl právě v ZPA potřeboval. Takže ke konci svého působení v ZPA Košíře jsem byl méně "odborně" způsobilý, než jsem byl ochoten si přiznat.

Ale hned na počátku jsem měl štěstí. Stalo se cosi, co znamenalo vklad po celou dobu, kterou jsem strávil u inženýrů. Vývojové oddělení, jehož jsem byl součástí, dostalo nový, "moderní" úkol, pracovat na "numerickém řízení obráběcích strojů". Princip numerického řízení byl prostý: naprogramovalo se to, co se od obráběcího stroje požadovalo, a on to udělal. Jenže provedení si v ZPA nikdo neuměl představit. Digitální (programový) způsob práce dosud naši inženýři neznali, příslušné přístroje nebyly k dispozici a o numerickém řízení obráběcích strojů se dozvídali nejspíš z cizích odborných časopisů, pokud k nám směly docházet. Z nového vývojového úkolu byli vyděšeni; myslím, že ještě víc, než na sobě dávali znát.

V době, kdy jsem nastoupil do ZPA se v celém světě a s jistým zpožděním u nás odehrál onen obrovský počítačový skok. Jeho součástí byla nehoda firmy Intel, která zkazila dosti důležitou zakázku. Místo nepohyblivého, stabilního čipu vyrobila zmetek, nad nímž odborníci žasli, protože se dal programovat. Tento první čtyřbitový mikroprocesor vzbudil senzaci a soutěž mezi firmami. Šlo o to, která vyrobí první osmibitový mikroprocesor (k práci prvních mikropočítačů bylo zapotřebí osmi bitů. Firma Intel měla náskok a prodala některé své výrobky i do Československa. A tak se na mne v naší velké kanceláři-laboratoři usmíval zcela nový Intellec, nesmělý předchůdce mikropočítačů, přístroj, na němž již bylo možno vytvářet a zkoušet programy pro náš vývojový úkol. Zpočátku k tomuto přístroji existoval pouze seznam nevelkého množství instrukcí strojového kódu, nejjednodušší programovací jazyk (assembler) se teprve vyvíjel.

Měl jsem štěstí, že mým předchozím "odborným" zaměstnání bylo přednášet o programovacích jazycích. Během týdne jsem zvládl strojový kód Intellecu tak, abych s ním byl schopen programovat, a pak jsem inženýrům udělal čtyři dny po půl dnech programovací školení. Pro ně to bylo poměrně snadné učení a pro mne bylo nesmírně důležité, že se tyto odborné věci (!) dovídali právě ode mne. Získali tak ke mně jakýsi náznak úcty a dosti dlouho to vydrželo.

Také jsem poprvé po roce 1969 měl štěstí na představené. Mým bezprostředním představeným byl ing. Bloch, jemuž vděčím díky za nezměrnou trpělivost, kterou se mnou měl, a vedoucím celého oddělení ing. Číha. Byl to člověk osobně neobyčejně hodný a odborně zřejmě zdatný (říkalo se to a já tomu věřím). Tvářil se loajálně, ale několikrát jsem z jeho zmínek nebo spíš přeřeknutí v hovoru mezi čtyřma očima nabyl dojmu, že mimořádně nenávidí komunisty. Myslím také, že to byl on, kdo zorganizoval mé přijetí do ZPA. Jinak se ovšem o mé přijetí nejvíc zasloužil ing. Ota Šťastný ("Oťák"), rázovitá figurka a počítačový fanda, známý Jana Sokola. S Oťákem jsem jednu dobu urputně válčil. Ale až do té doby jsme si byli velmi blízcí, a to hlavně prostřednictvím stolního kalkulátoru Wang, který byl už opravdovým předchůdcem nové generace mikropočítačů a který svěřili do péče právě Oťákovi.

První rok tak pro mne proběhl dosti poklidně. První léta jsem měl povoleny přesčasy, takže se má materiální situace zlepšila. Samozřejmě, ZPA neměly jen výhody. Byly dost daleko od mého domova a pak - stačilo se podívat na tuto obrovskou budovu s jedinou vrátnicí, kantýnou a obchodem, s vrátnými a píchačkami, aby člověk pochopil, že odsud je těžké uniknout dřív než na konci pracovní doby. Bylo to něco jako denní vězení. Malou útěchou mi bylo, že odsud byl krásný výhled na Prahu. Také mi povolili nástěnku, na kterou jsem psal přihlouplé rýmovánky. Dodnes oceňuji toleranci celého oddělení, které to tiše trpělo.

Inženýři měli o něco větší možnost opustit ZPA na dvě tři hodiny během pracovní doby. Ale stejně jim to připadalo málo a vynahrazovali si nucený pobyt v ZPA častými oslavami čehokoli. V tom tehdy jistě ZPA nebyl výjimečný podnik. Já jsem při jedné takové příležitosti přednesl jakousi rýmovánku, což přijali celkem vlídně. Osmělil jsem se a na příští oslavě něčeho dalšího jsem přednesl tuto "básničku":

Slyš výstražný Metra hlas:

kdo si vážíš vlastní hlavy,

opusť bezpečnostní pás

a nastupuj do soupravy.

Uvnitř tichý buď a bdělý,

žádné vrtění:

stůj, nebo seď na prdeli.

Konec hlášení.

Ani v nejtajnějších snech jsem si nedovedl představit, že by tato perla české poezie mohla vyvolat něco takového jako nadšení. Jenomže na oslavách se pilo dost vína, a tím si lze vysvětlit, že inženýři byli s "básní" nadmíru spokojeni (někteří ji dokonce uměli nazpaměť i po několika letech). Spolu se školením programování to však bylo úplně vše, co jsem mohl podniknout k usnadnění své existence v ZPA Košíře.

Neměl bych ovšem zamlčet, že pracovní morálka v tomto podniku nestála na vrcholu žebříčku hodnot jeho zaměstnanců. Když někdo byl opravdový odborník, dostalo se mu značných úlev. Tak například velmi nadaný technik Ivan Koubek si vydělával spoluprací s kapelami pop music. Zařizoval a obstarával jim ozvučování, což byla práce na večer a ještě kus noci. Dá rozum, že vyspat se mohl jedině v práci. Zařídil to tak, že si zřídil jakési hnízdo v jedné ze tří šatových skříní, které přepažovaly naši velikou místnost. Když přišel do práce, šup, už byl ve skříni a setrval v ní do oběda. Teprve po obědě pro něj začínala pracovní doba.

Byly s tím potíže, největší když jednou za čas k nám přišli nějací velcí šéfové. Koubek naštěstí nechrápal, ale nikdo nemohl vědět, jestli právě v tu chvíli nevyleze ze skříně. Dveře ze skříně byly odvrácené od vchodu a provozních zařízení, nicméně Koubek když vylezl, měl na hlavě vytlačenou vekou červenou skvrnu a mžoural. Bylo na první pohled zřejmé, že se právě probudil. Několikrát se stalo, že ho šéfové ho měli příležitost v tomto stavu uzřít, ale vždy se to obešlo bez následků. Šéfové zřejmě moc dobře věděli, jak se věci mají.

Tak jsem si žil v ZPA spokojeně až do konce roku. V prosinci 1976 se stala ta událost, která měla vliv na můj další život ve znormalizovaném Československu: Skoro pod stromeček, tedy na vánoce, jsem dostal k podpisu Prohlášení Charty 77. Pozorně jsem je pročetl, diskutoval o něm s Karlem Štindlem, s nímž jsem si tehdy velmi dobře rozuměl, a oba jsme si řekli, že toto vypovězení války režimu nepodepíšeme.

Prohlášení Charty 77 mne tedy zastihlo u inženýrů. Překvapilo mě, i když ve vzduchu bylo cosi, podle čeho se dalo soudit, že se stane něco závažného.

Jakousi soukromou předehru jsme zažili na sobě my, tvářisté. Pokusili jsme se totiž už v předchozích letech ilegálně obnovit Tvář, a tento pokus ztroskotal. Nešlo o technické věci;nedokázali jsme se shodnout. Po roce 1969 nebylo společného vodítka, jímž byla práce na časopisu, a tak se každý z nás vyvíjel zcela jinak. Myslím, že jsem neúspěch pokusu o obnovu Tváře měl na svědomí i já se svým pesimismem, který se tolik odlišoval od optimismu značné části intelektuálů - osmašedesátníků. Ti jen čekali na vhodnou příležitost, aby mohli zopakovat to, co se v roce 1968 nepodařilo. Snad jsem opravdu byl tehdy příliš "sektářský", izolacionistický, aspoň kolegové mi to vyčítali. Já jsem si však byl vědom naprosté politické pasivity obyvatelstva a dokonalé moci Husákovy vládní garnitury.

Druhou soukromou předehru uštědřil osud mně samotnému. Šel jsem za jistým účelem, který už si nepamatuji, k Janu Sokolovi a vysloveně jsem se "srazil" s prof. Patočkou. Byl jedním ze signatářů petice, která se tehdy postavila na obranu undergroundových hudebníků, a jako takového jej StB předvolalo k výslechu. Když jsme se sešli u Sokolů, právě se vrátil z Bartolomějské. Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit.

Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval- li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu

Předběhněme jen o něco událostem a připomeňme si paradox, spočívající v tom, že Prohlášení Charty 77 vedoucí úlohu strany zdařile charakterizovalo:

"Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci neodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem." (Zvýraznil E.M.)

Na rozdíl od profesora Patočky a velké většiny opozičních intelektuálů si bylo naše obyvatelstvo vědomo vedoucí úlohy strany až příliš dobře. Ovšem chápalo ji z druhé, praktické strany, to znamená, že se nedá dělat nic, co režim nepovolí, nepožehná. Osmašedesátníci neměli tušení, že se lid dívá na režim a politické poměry tímto způsobem. Komunistická strana byla informována lépe. Zjišťovala si to pomocí výzkumů "veřejného" mínění. Byly seriozní, politbyro chtělo, aspoň na počátku, znát situaci. A ta odpovídala dosavadnímu historickému vývoji.

Na otázku, zda se vedoucí úloha KSČ realizuje správným směrem, odpovědělo roku 1986 "spíše ne" pouze 23 % dotázaných a "rozhodně ne" 10 %. Pravda, na otázku, zda "bylo dosaženo některých základních cílů výstavby socialismu", dalo roku 1988 značné množství dotázaných najevo, že výsledky nejsou zcela uspokojivé. (Podle 43 % z nich bylo dosaženo uspokojování sociálních potřeb jen z menší části a podle 6 % vůbec ne.) V sedmiletém porovnání (1979-1986) podle životních oblastí, spatřovala však většina respondentů příznivěji perspektivy socialismu než kapitalismu, a to dokonce i co se týče "podílu pracujících na řízení a rozhodování o důležitých věcech", životní úrovně, osobní svobody, rozvoje vědy a techniky.

Samozřejmě že nikdo z nás neznal tyto údaje. Nicméně žili jsme mezi lidmi (my dokonce jistou dobu v komunále) a sami jsme si z jejich chování dělali své vlastní závěry. Když jsme spolu s Karlem Štindlem koncem prosince 1976 dostali k podpisu Prohlášení Charty 77, naplnil nás jeho obsah obavami z budoucího vývoje. Začal jsem horečně uvažovat, zda by se nedala vymyslet petice jiná (alternativní), která by neznamenala přímý útok na režim a měla aspoň minimální naději na úspěch u normálních lidí. Posléze jsem došel k závěru, že bychom mohli požadovat odstranění existenční diskriminace z politických důvodů. Desetitisíce lidí nesměly z politických důvodů vykonávat práci, pro kterou byli kvalifikováni (v oblasti kultury, školství a šíření informací), a dalo se předpokládat, že jisté množství obyvatelstva by podpořilo požadavek na jejich začlenění do normálního společenského provozu. Rychle jsem svůj námět sdělil Janu Sokolovi s žádostí, aby jej tlumočil svému tchánovi (prof. Patočkovi) a vůbec vedoucím chartistům. Jenže jak on, tak zjevně další hlavní chartisté byli v té době zcela zaslepeni touhou prosadit Prohlášení Charty 77, takže jsem dostal odpověď v polovině ledna 1977, kdy už policejní kampaň proti Chartě jela na plné obrátky. Honza Sokol mi řekl, že prof. Patočka s akcí, kterou navrhuji, souhlasí. Já jsem ovšem vymyslel existenčně amnestijní petici jako alternativní k Chartě, ne jako její doplněk…

Pokud jde o Prohlášení Charty 77, byla to petice a akce radikálně levicová. Prohlášení se odvolávalo na mezinárodní pakty OSN o lidských právech - které ratifikovalo Federální shromáždění a v říjnu roku 1976 otiskla Sbírka zákonů - a žádalo plnění všech norem uvedených v těchto paktech. Těchto norem bylo nadmíru a ve Sbírce zákonů byly uvedeny z propagačních důvodů, určitě ne proto, že by je snad chtěl Husákův režim uplatnit v realitě. Společnost se přece neřídila podle nějakých paktů OSN, ale podle vedoucí úlohy KSČ.

Mezi právy a svobodami, které požadovalo Prohlášení Charty 77 byly kromě pověstného práva na svobodu projevu i takové svobody a práva jako právo na přijímání a rozšiřování informací nebo právo na svobodu sdružování bez "jakéhokoli omezení" a právo podílet se na vedení veřejných věcí. Otázka, co si vlastně tvůrcové Charty mohli myslet, že v době rozkvětu vedoucí úlohy KSČ dosáhnou, je přirozená a logická. Podstatné zřejmě bylo, že zpočátku šlo většinou o reformní komunisty. Byli dokonale "mimo", protože se domnívali, že se znovu dostanou k moci. Neporozuměli konsenzu mezi normalizačním režimem a obyvatelstvem a nechápali, že "obyčejným lidem" také v této době šlo především o to přežít. Kromě toho v reformní komunismus (a to byl jeho derivát) neměli důvěru.

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

Z hlediska normalizačního režimu ovšem bylo toto zamlčování účelné. Kdyby se petice rozšířila, mohla by mu způsobit velké nepříjemnosti. Lidé rezignovali na vše, co se podobalo politické činnosti, přenechali ji komunistům a sami se stáhli do ústraní. Ale kdyby viděli záblesk naděje, kdo ví? Navíc, ve společnosti byly jisté vrstvy, které by byly ochotny bez ohledu na okolnosti a bez racionálního uvažování pokračovat v marném boji. Mnozí signatáři Charty 77 dodnes nevědí, co vlastně podepsali. Docela vážně tvrdí, že Prohlášení Charty 77 bylo příliš "měkké"; když se s takovou politickou výzbrojí pustili do boje proti Husákovu režimu, nemohlo to dobře dopadnout.

Režim pokračoval v únavných výsleších chartistů a zorganizoval kolaborantsky orientovanou Antichartu; dalšímu ostrému postupu zabránila jednak smrt Jana Patočky, způsobená nepochybně jeho vyčerpáním z policejních výslechů, jednak zásah sovětských orgánů, které tenkrát nemohly potřebovat další zvyšování vnitropolitického napětí v Československu. Pohotovost policie proti vnitřním nepřátelům však bránila aspoň poněkud normálnějšímu veřejnému životu až do roku 1989.

Větší podniky zachytily hned první nápor režimu proti Chartě. Režimu šlo o to předvést, že "českoslovenští pracující" jsou jednotni v odporu proti Chartě 77. Sluší se mu přiznat, že byl důsledný a "pracujícím" o obsahu Prohlášení Charty 77 prozradil pouze tolik, že je nepřátelské a naprosto ničemné. S ohledem na humbuk, který se kolem této kampaně šířil, pracující většinou zpanikařili. "U nás" v ZPA svolaly všechny úsekové výbory v pracovní době mimořádné schůze. Konaly se, ale bez pracujících, kteří se rozprchli na WC a podobné nehlídané prostory. Rád jsem se k nim přidal, vůbec se mi nechtělo být vyslýchán, co si myslím o Chartě. S Chartou jsem nesouhlasil, ale musel bych proti této nechutné a násilnické kampani vystoupit, což by mě stálo místo. A tak jsem byl rád, když mě nikdo nesháněl a ještě raději, když vše skončilo. Jak? Po česku: nechali jste mě v tom, řekl úsekový důvěrník. Co jsem měl dělat, podepsal jsem to za nás za všechny…

V příštích dnech se mezi inženýry o Chartě ohnivě debatovalo. O obsahu Prohlášení nic nevěděli, a tak jsem jim o něm vyprávěl. Mnohé překvapilo, že jsem je nepodepsal, někteří tím zase byli spokojeni až příliš. Byl jsem předvolán před šéfy a ti chtěli, abych veřejně, "oficiálně" prohlásil, co si o Chartě myslím. Řekl jsem jim, že to je přece moje věc a ať mi s tím dají pokoj; příliš mi Charta 77 na pracovišti neprospěla. Chartistům, kteří mne předtím právem nepovažovali za příliš důležitého, byl nyní dobrý každý podpis a několikrát mě marně přemlouvali, ať se k Chartě připojím. Já jsem tak byl v dvojím ohni, ale naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Má osobní situace se brzy zklidnila.

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter."

Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

(Pokračování)