Březen 2004

Světové velmoci bojují o Střední Asii

Petra Procházková

Asi 900 miliony dolary ročně podporují Američané středoasijské totalitní režimy. Státy, ve kterých často nejsou dodržována lidská práva, jsou pro USA důležité. Například Turkmenistán má totiž páté největší zásoby zemního plynu na světě. Velká hedvábná cesta se změnila ve velkou drogovou a ropnou dráhu a o dozor nad ní je sváděn tvrdý boj mezi velmocemi. Střední Asie a Zakavkazsko je přes tři tisíce kilometrů dlouhý pruh protkaný ropovody, plynovody a drogovými stezkami. Státy v něm ležící mají značné surovinové bohatství, ale nemají bezprostřední přístup k oceánu. Transport suroviny vyžaduje velké investice a dobré sousedské vztahy. Země v této oblasti, které ropou zrovna nepřetékají, jako Gruzie či Afghánistán, mají jinou výhodu. Leží ropě v cestě. Tádžikistán, kde podle údajů OSN žije 80 procent obyvatel pod hranicí bídy, zase hraničí s veledůležitým Afghánistánem. A tak jsou tyto státy i poté, co přestaly být součástí sovětského impéria, chtě nechtě v centru pozornosti.

Asi 1750 kilometrů dlouhý ropovod Baku - Tbilisi - Ceyhan (v Turecku) přijde na 3,5 miliardy dolarů. Za to, že bude definitivně zrušen monopol Ruska na levnou a jednoduchou dopravu "kaspické" ropy k zákazníkům, to nejsou velké peníze. Ropovod však změní situaci v celém regionu.

Plánované cvičení Ázerbájdžánu a NATO

Ázerbájdžán nemá, až na ruskou vojenskou radiolokační stanici v Gabalu, potíže se sovětským vojenským dědictvím, ačkoliv jeho poloha mezi Ruskem a Íránem k vytváření vojenských objektů přímo vyzývá. První společné a dobrovolné cvičení s NATO na ázerbájdžánském území se uskuteční letos v září. S ruskými vojáky Ázerbájdžán žádné cvičení neplánuje. Zato chce díky novému ropovodu prodávat své obrovské zásoby ropy.

Na rozdíl od Ázerbájdžánců, kteří se bez tlumočníka dívají na tureckou televizi, Kazachové mají stále radši starou dobrou ruštinu. Třetina obyvatelstva jsou Rusové, společná hranice je mnohonásobně delší. Tlak dolaru je ovšem neúprosný a základna Atyrau byla prvním objektem zrekonstruovaným za peníze z amerického rozpočtu.

Bitva je ale zatím vyrovnaná. USA se chtějí podílet na modernizaci kazašské flotily, Rusové přes své území propouštějí 95 procent kazašské ropy z tengizských nalezišť. Této výhody je zbaví, opět Moskvou stokrát prokletý, onen strategický ropovod z Baku do Ceyhanu. Kazašská ropa pak totiž pojede na tankerech do Ázerbájdžánu a poté mimo území Ruska k zákazníkům. Ať ale Američané chtějí, nebo ne, jedna výhoda Moskvě stejně zůstane. Pro všechny země regionu je Rusko obrovským trhem práce. Tádžikové i Uzbeci budou stěží jezdit za výdělkem do Arizony, ale na Sibiř to mají kousek. Gruzíni posílají z Ruska rodinám ročně větší částky, než je hrubý národní produkt Gruzie. Navíc Američané sice chtějí být přítomni v této postsovětské oblasti, ale nebaží po tom, aby jim snědí pastevci a drsní mafiáni začali ťukat na okénka zastupitelských úřadů a žadonili o víza. Tádžik s Američanem si u vodky nikdy nepopovídá tak od srdce jako s Rusem.

Amerika, která tolik lpí na dodržování lidských práv, podporuje středoasijské totalitní režimy ročně asi 900 miliony dolarů. Už stokrát zaznělo "znepokojení nad stavem lidských práv v Turkmenistánu", jenže tato země má páté největší zásoby zemního plynu na světě. A nový plynovod přes Afghánistán, Pákistán až k obřímu zákazníkovi Indii, na kterém se mají podílet americké firmy, ho zbaví transportní závislosti na Rusku. Rusko doposud nakupuje v Turkmenistánu asi 10 miliard kubíků plynu ročně. Pokud Turkmenistán získá s pomocí USA přístup na nové trhy, přestane se Moskvy bát a začne si diktovat vyšší ceny. Rusku tak nezbude než platit, nebo začít neuvěřitelně finančně náročné dobývání suroviny na vlastním území, ale za polárním kruhem. Zato v Turkmenistánu bude i nadále plyn, voda, elektřina a sůl zadarmo.

Chudý, částečně občanskou válkou zničený Tádžikistán se díky sousedství s Afghánistánem stal jedním z největších překladišť drog na světě a nezůstal zapomenut velmocemi. Jeho hranici s Afghánistánem i hlavní město Dušanbe střeží celkem 25 tisíc ruských vojáků. Západ si ale i sem našel cestu. Ne za ruble, ale za dolary se staví veledůležitý most přes hraniční řeku Pjandž, neboli Amu Darju, přes kterou vede ona velká drogová cesta z Afghánistánu ke spotřebitelům.

Uzbekistán na rozdíl od Tádžikistánu most, který ho spojuje s Afghánistánem, už dávno má. Když však země přijala po 11. září nabídku od USA, které chtěly využívat základny v Chanabadu (přejmenovanou Američany na strohé K-2), začali se Uzbeci tvářit jako nejbližší spojenci Američanů. Láska to však není jednostranná. Letos 13. ledna americký prezident George W. Bush prohlásil, že bude pokračovat v pomoci této zemi "přesto, že neplní sliby ohledně dodržování lidských práv".

Kyrgyzskou pokladnu plní Rusové i Američané

I Kyrgyzstán se snažil z 11. září něco vytěžit. Nakonec se stal jediným státem, na jehož území se vedle sebe ocitly vojenské základny dávných rivalů - pokud nepočítáme v Gruzii působících několik set amerických vojenských poradců. Američané se usadili na kyrgyzském letišti Manas a platí za jeho pronájem miliony dolarů. Rusové je následovali a od loňského září plní státní kyrgyzskou kasu penězi za pronájmem základny Kant. Všichni argumentují bezpečností, islámským extremismem a bojem s terorismem.

"Vojenská přítomnost USA - to je přelomový historický moment pro Střední Asii, kam západní armády vešly poprvé od dob Alexandra Velikého, který obsadil tuto oblast v roce 334 před naším letopočtem," napsal list Wall Street Journal. Zbývá dodat: Přinesou tyto armády chudému, islámským extremismem ohrožovanému a despotickými vůdci ovládanému regionu něco víc než Alexandr Veliký?

(Lidovky, www.lidovky.cz)