Březen 2004

Nebyly jen idylické staré časy, říká historik Klimek.

Luděk Navara

Nebyly jen idylické staré časy, říká historik Klimek. Žili spolu v jedné zemi, ale odjakživa se navzájem neměli rádi. Češi a Němci se svářili už dávno před nástupem Hitlera. Divadla či plovárny byly důsledně oddělené. (Rozhovor)

Kdo se podívá na historické fotografie Lippertova lahůdkářství, může získat pocit, že staré časy musely být přímo idylické. A také vztahy mezi německými majiteli obchodu a nakupujícími Čechy, kterých byla v Praze drtivá většina. Jenže tak to nebylo ani před válkou, dokonce ani před Mnichovem za poměrně klidných časů první republiky. "Když šel Čech do německého divadla, stávalo se, že si před ním někdo odplivl," říká historik Antonín Klimek.

Kdy se Češi a Němci rozkmotřili?

Češi a Němci žili vedle sebe dlouho a spolupracovali úzce až do národního obrození. Tedy do doby vzniku moderních národů. Z toho je vidět, že nešlo jen o problém českoněmecký. Jednotlivci se spojovali, ženili, ale mezi národy už to nefungovalo. Tehdy se srazily dvě koncepce. Řekněme koncepce českého vlastence Františka Palackého a německá, kterou hlásal i Karel Marx. Ten tvrdil, že Češi jako "nehistorický národ" jsou odsouzeni k vyhynutí. Slované byli podle něho ti, kteří se postavili proti pokroku.

Jak to vypadalo v praxi? V mnoha městech včetně Prahy žili Češi a Němci vedle sebe. Chodili třeba do různých obchodů či divadel?

Na přelomu století už spolu Češi a Němci takřka vůbec nekomunikovali. V Praze byla dvě korza - Češi se procházeli po Národní, Němci na Můstku. A dokonce byly i dvě různé botanické zahrady! Když čeština měla být na přelomu 19. a 20. století v západní části monarchie zrovnoprávněna s němčinou, ve Vídni demonstrovaly statisíce lidí proti.

Bylo obvyklé, že německý podnikatel, jako byl Lippert, šel ze Sudet do české Prahy?

Je to dost neobvyklé, ale ne vzácné. Do Prahy chodili zejména intelektuálové na vysoké školy. Ale je třeba si uvědomit, že Němci v Česku byli tradičně rozptýleni a netvořili jeden samostatný kmen. Třeba Chebané - to byl prakticky zvláštní národ. Mluvili jazykem, který byl od němčiny dál než holandština.

Jak to bylo v Praze?

Schválnosti byly oboustranné. Například český primátor Baxa byl velký "němcožrout" a na nějakém kongresu dokonce zakázal mluvit německy. Stížnosti musel řešit Masaryk. Do obchodů se chodilo navzájem, jak kdo chtěl, to bylo tolerantní. A ještě za Rakouska, kdy Němci byli bohatší, měli v Praze i svou plovárnu, samozřejmě divadla, noviny, restaurace. Ale hádky byly pořád.

Lippertovi byli Němci a bydleli u českých nájemců. Byly v Praze tradiční německé čtvrtě?

Do jisté míry. Němci sídlili hlavně tam, kde se usadili už dříve. V Celetné ulici, kolem Staroměstského náměstí. Až po Příkopy. Německý dům, to byl dnešní Slovanský dům. V roce 1930 byly v centru Prahy obrovské demonstrace, proti kterým musela zasahovat policie. Důvod? Pražská kina promítala německé filmy bez českých titulků. To Češi považovali za velkou národní urážku.

Proč první republika problémy nevyřešila?

Všechno se nejdříve ve dvacátých letech skutečně uklidnilo. Ale krize v letech 1929-33, to byla katastrofa. Téměř veškerý lehký průmysl, který se zhroutil, byl v německých oblastech. Tam krize řádila víc než ve vnitrozemí. Německých nezaměstnaných bylo víc než českých. Jen v Sudetech bylo víc nezaměstnaných než v celé Francii. A do toho nastupuje Hitler v Německu...

(Poznámka redakce CS-magazínu. Vila, ve které bydlí nynější prezident ČR byla konfiskována rodině Lippertů na základě Benešových dekretů.)

(MFDNES)