Březen 2004

Heda Margoliová-Kovályová: Nebe nad peklem

Heda Margoliová-Kovályová: Nebe nad peklem

Na svatební cestu měla jet Heda Margoliová-Kovályová (84) do Anglie. Nevyšlo to o jediný den. Následovalo ghetto v Lodži, Osvětim, pracovní tábory. Z pochodu smrti utekla do únorové Prahy. Rodinný přítel, který na začátku války sliboval jakoukoliv pomoc, ji zapřel. Až na manžela všichni z rodiny zahynuli. Rudolf Margolius byl v procesu se Slánským obviněn z velezrady, sabotáže a špionáže a odsouzen k trestu smrti. Těžce nemocnou vdovu soudruzi vyhodili z nemocnice, ze zaměstnání i z bytu. Z kádrových důvodů ji nevzali ani za uklízečku. Po sovětské okupaci odešla spolu s druhým manželem do Spojených států. Směje se, když vzpomíná, jaký odkaz nechala spolupracovníkům v harvardské právnické knihovně. Naučila je průpovídku - život není peříčko.

Z čeho máte radost?

Velikou radost mám ze svého syna. Žije v Anglii, je uznávaný architekt, píše knížky. Nejvíc mě ovšem těší, že je z něj dobrý člověk. Měla jsem starost, co z kluka bude. Než jsem se znovu provdala, živořili jsme v nevytopitelném brlohu, kam nás jako společenské vyvrhele vystěhovali.

Vyhnul se váš syn Pionýru?

Ne, ale bral to s nadhledem. Přišel domů ze školy a povídá: "Maminko, učitelka říkala, že kdyby mi pionýrský šátek spadl do studny, že pro něj musím skočit. Já si myslím, co bych pro něj skákal, vždyť je to jen kus hadru."

Kdy jste mu řekla o jeho otci?

Když v prosinci dvaapadesátého Rudolfa popravili, byly Ivánkovi čtyři. Jelikož jsem v té době byla těžce nemocná, na čas se o syna starala manželova sestřenice v Bratislavě. Místní soudruzi svým dětem zakazovali, aby si s ním hrály. Měsíc po vynesení rozsudku Ivánek přijel domů. Zajímalo ho, proč mám tak ošklivé šaty - obarvila jsem si je na černo. Opatrně jsem mu vysvětlila, že tatínek zemřel. Úmrtní list mi vydali až po třech letech, dlouho ve mně tikala malinká naděje. Nechtěla jsem, aby syn vyrůstal s pocitem křivdy, proto jsem mu o procesu nic neřekla. Do školy už nastoupil pod jiným příjmením, bylo to poslední přání mého muže. Všechno jsem Ivanovi pověděla na velikonoce třiašedesátého. Po maturitě mi jeho profesor výslovně naznačil, že tady syn nemá šanci vystudovat vysokou. Podařilo se nám vyjet ke známým do Anglie. Ivan se okamžitě vrátil ke jménu svého otce a zapsal se na školu. Odjela jsem do Prahy, protože jsem tam nenašla práci a nechtěla jsem mu být přítěží. Zpáteční cestu jsem probrečela. Nevěděla jsem, kdy se zase budeme moci setkat.

Jak proběhla rehabilitace vašeho prvního muže?

V dubnu třiašedesátého jsem dostala předvolání, abych se dostavila na ÚV. V té době už jsem znala "Sdělení ÚV KSČ o porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v období kultu osobnosti", v němž strana přiznala vykonstruování procesů. Přestože byl tento dokument určen pouze pro straníky, manžel Pavel Kovály se k němu dostal. Opisovali jsme ho tehdy celou noc. Na ústředním výboru mi řekli, že mám dovoleno vyslechnout si ze Sdělení pasáž, která se týkala Rudolfa, a jistý soudruh začal obřadně předčítat. Dopálilo mě to. Dovolili mi, abych si z nějaké podrobné zprávy přečetla jediný odstavec, kde stálo, že můj muž svou činností zájmy státu nepoškodil, ba naopak. Moc se divili, že mi to nestačí. Požádala jsem o revizi procesu a prošetření, kdo se na jeho vykonstruování podílel. Odpověděli mi, že je to vyloučeno. Chtěla jsem, aby mi vydali úřední potvrzení o nevině a plné re habilitaci mého muže. Odmítli. To už jsem na ně křičela. Generální prokuratuře jsem pak napsala žádost, aby byly vyvozeny trestní důsledky proti těm, kdo Rudolfovu smrt zavinili. Byla jsem ještě vyzvána, abych se dostavila na ministerstvo spravedlnosti kvůli ztrátám, které jsem po mužově zatčení a odsouzení utrpěla. Předložila jsem jim svůj seznam: ztráta otce, manžela, cti, zdraví, zaměstnání, víry ve spravedlnost... Reagovali podrážděně, tyhle ztráty mi prý nemůže nikdo nahradit, co takhle zdravotní dovolenou. Práskla jsem za sebou dveřmi. Sdělení ÚV KSČ se mi ale podařilo vyvézt na Západ. Bylo to docela dobrodružné.

Povídejte.

V lednu šestašedesátého jsem napsala spolužačce, sestře Pavla Tigrida, že bych ji ráda viděla. Obratem mi poslala pozvání. Ve vlaku jsem si našla prázdné kupé a obálku se Sdělením jsem zastrčila pod linoleum na podlaze. Na hranicích se celníci náležitě činili, pod linoleum se ale nepodívali. Oddechla jsem si, jenže vzápětí se přihnal průvodčí, že mě přesune do lepšího. Popadl můj kufr a bedlivě mě sledoval. Ještě že si člověk na čtení do vlaku bere detektivky. Vzala jsem si kabát a přitom se mi podařilo schovat pod opěradlo rukavici. Došli jsme na konec vagónu a já vyjekla, že nemám rukavici. Hodila jsem po průvodčím kabát a utíkala zpátky. Obálku s tajným dokumentem ÚV KSČ jsem si zastrčila pod svetr. Pavel Tigrid na mě čekal na pařížském nádraží. Sdělení otiskl ve Svědectví na jaře téhož roku. Do exilu jste odešla o dva roky později. Věřila jste, že se sem vrátíte? Poslední, co jsem z naší země zahlédla, byl sovětský voják se samopalem. Jenže to mě nemohlo odradit a zničit všechny mé vzpomínky na Prahu. V cizině můžu být šťastná, ale nepatřím tam.

Jste tu spokojena?

Jsem tu doma. Stále je ovšem znát, že tahle země moc zkusila. Remcání, nespokojenost a závist jsou vlastnosti utiskovaného národa. Lidem pořád chybí pocit jistoty, že pokud jsou v právu, tak se ho i zavčas domohou. Snažila jsem se dostat před spravedlnost ty, kteří odsoudili mého muže. Vleklo se to, nakonec k soudu ani nedošlo, protože dotyčný zemřel. Nejsem mstivá, nechci, aby šel starý člověk sedět, ale chtěla jsem, aby se o tom jednalo. Lidé, kteří se zaprodali, by neměli dál škodit.

Občas se připomene, že se KSČM dostatečně neodvrátila od své předchůdkyně. Přišel vám například dopis od předsedy, že lituje odsouzení a popravy vašeho prvního manžela?

Co vás nemá. Upřímně řečeno, mě by to ani nedojalo.

Čím si vysvětlujete úspěch, který KSČ slavila po válce?

Jaro bylo omamné, pak nastal všední den a dobrá nálada vzala za své do půl roku. Lidé byli zahořklí a pesimističtí, podezřívali se navzájem a svůj vztek z pocitu viny obraceli proti navrátilcům z věznic a lágrů. Na pořadu dne bylo ulejt majetek po židech, po Němcích, získaný kolaborací, šmelinou. Zdálo se, že se demokracie neosvědčila, když nedokázala zabránit nástupu Hitlera. Demokracie je totiž nudná, nenabízí jednoduchá řešení, nedokáže uchvátit obrazotvornost mladých lidí a nedovede zdůraznit důležitost svobody. Navíc léta prožitá v totalitě, ať hnědé, nebo rudé, jsou jak prašivina, nakazíte se, ani o tom nevíte.

Ve své knize Na vlastní kůži píšete, že váš muž vstoupil do strany v roce 1945 s velkými ideály.

Komunismus nám připadal jako pravý opak fašismu. Rudolf mě vzal na návštěvu ke svým známým. Postarší manželé, levicoví intelektuálové, odešli před začátkem války do Sovětského svazu. Popisovali nám ráj na zemi. Bájili o bratrství, přátelství, rovnosti a spravedlnosti, o vřelém přijetí, jehož se uprchlíkům dostalo. Za dva dny Rudolf přinesl přihlášky do strany. Za deset let se mi stará paní přiznala, že nám lhali.

Proč?

Ze strachu.

Proces se Slánského skupinou přenášel rozhlas. Poznala jste hned, že svou výpověď mají obžalovaní naučenou?

Byla jsem v té době v nemocnici. Uprosila jsem jednu sestru, abych v jejím pokoji mohla poslouchat rádio. Rudolf byl mezi obviněnými jediný poválečný komunista, se Slánským se nestýkal, čekala jsem, že obžalobu rozmetá. Jeho hlas zněl podivně. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Víte, on neměl moc dobrou paměť, než odpověděl, chvilku zaváhal a pak monotónně odříkával lež za lží. Hanil své rodiče, sebe i svou práci. Co s ním provedli, než ho takhle zlomili?

Ti, kdo zakusili komunistický i nacistický kriminál, vzpomínali, že zatímco nacisté chtěli z obviněného vytlouct pravdu, komunističtí vyšetřovatelé násilím vynucovali lež. Lživá přiznání vězně i po letech mnohdy pronásledovala víc než fyzické příkoří.

Můj muž uvedl, že byl za války v Londýně, a přitom byl celou válku v koncentráku! Vyšetřovatelé věděli, že se žádní svědci nepřihlásí. Ani jsem je moc neznala. Jenom po pro puštění Artura Londona jsem se potkala s ním a jeho manželkou Lisou. London vyčítal své ženě, že ho považovala za zrádce, jak napsala Gottwaldovi. Lisa se na něj podívala a pevně prohlásila: "Já věřila straně." London sklopil oči a neodpověděl.

Znala jste Gottwalda osobně?

Viděla jsem ho na slavnostním představení Libuše v Národním divadle a zanedlouho poté na recepci, která se konala na Hradě. Byl namol. Soudruh prezident si to ke mně namířil a zahuhlal: "Ty nepiješ, proč nepiješ?" Zavolal na číšníka, každý jsme si vzal sklenici vína. Dopil, podíval se na dno, oči se mu ztrácely v odulé tváři a znovu ze sebe vyrazil: "Ty nepiješ, proč nepiješ?"

Srovnávala jste svou zkušenost z války s vaší situací v padesátých letech?

Fašismus a komunismus jsou dvě strany jedné mince. Obě ideologie potlačují lidskou svobodu. Komunismus je záludnější, tváří se soucitně, i když vychází ze sobectví. Je pohodlné obviňovat ze svého neúspěchu druhé.

V současné době jsou podle volebních průzkumů komunisté druhou nejsilnější stranou.

Lidská blbost je nesmrtelná, nezničitelná. Trápí mě to. Ke všemu se zločiny komunismu začínají zlehčovat.

Bereme zlo na lehkou váhu?

Zlo je skutečně banální a svádí k tomu, být banalizováno. Tatínek ve třicátých letech hodně cestoval. Jednou se svěřil mamince: "Martičko, tak jsem viděl v Mnichově toho Hitlera, to ti je malý, neškodný, umolousaný človíček, směšná figurka." Přitom můj tatínek byl nesmírně vzdělaný. Vůbec ho nenapadlo, že by nás nenávist jednoho směšného človíčka mohla ohrozit.

Nenáviděla jste Hitlera?

Hitlerovi bylo putna, kdybych ho nenáviděla, já bych tou nenávistí trpěla. Nenávist vás zaplaví jak špinavá voda. Když máte v srdci nenávist, už se tam nic jiného nevejde.

Musí člověk odpouštět, aby se zbavil nenávisti?

Nesmíte nenávidět, protože nenávist dál živí zlo, které je na vás spácháno. To však neznamená, že musíte odpouštět. Nemohu odpustit těm, co zavraždili mé rodiče, to není v lidských možnostech. I po útrapách v lodžském ghettu, kde jsme byli svědky veřejných poprav a kde přes sto tisíc lidí zemřelo hlady, tatínek uvěřil slovům německého důstojníka, který na svou čest prohlásil, že se nikomu nic nestane, jen budeme kvůli blížící se frontě pře místěni jinam. Tatínek říkal: "To je určitě pravda, jinak by nám nemohl dát čestné slovo." Na konci cesty v za pečetěném dobytčáku nás čekala Osvětim.

Když člověk neví, co je před ním, netuší ani, na co se má připravit. Stačila jste se s rodiči rozloučit?

Ne. Pamatuji si tatínkovu bledou tvář. Mé krásné hodné mamince bylo málo přes čtyřicet, přesto nám při selekci ukázali, že máme jít každá na opačnou stranu. Držely jsem se za ruku, nechtěla jsem se maminky pustit. Strážný s bajonetem mě popadl za rameno a praštil se mnou o zem. Než jsem se vzpamatovala, maminka zmizela. Zeptala jsem se ho, kam ji posílají. Ušklíbl se, prý ji za pár hodin uvidím.

Během Pražského povstání jste pečovala o raněné. Jednou jste podala sklenici vody umírajícímu. Věděla jste, že je to německý voják?

Měl na sobě uniformu. Viděla to bývalá spolužačka, docela hodná holka, a řekla: "Kdybych nevěděla, že ses vrátila z koncentráku, rovnou tě udám." Nemohla jsem se chladnokrevně dívat na to, jak někdo umírá a prosí o kapku vody. Kdyby to byl sám čert, dáte mu pít.

Koncentráčníci se po válce dočkali různých překvapení.

Svůj návrat si malujete v růžových barvách a pak slyšíte: "Vy jste se vrátila? No to je mi pěkný nadělení." Když přišla zima a já neměla co na sebe, šla jsem za paní, ke které si maminka a teta daly do úschovy kožichy. Rozkřikla se na mě: "Snad si nemyslíte, že jsem to tak dlouho schovávala, abych vám to teď vracela." Musela jsem se smát.

Co vám na tom přišlo k smíchu?

Ta svérázná logika. Na to nemáte co říct.

Měla jste nějakou zásadu, která vám pomohla vše překonat?

Člověk se nesmí litovat. Nikdy se nesmí litovat. Odmala jsem takové vyžle, malá, hubená, ale nikdy jsem se nedala. Z lágru, kam nás poslali z Osvětimi, jsme chodily pracovat do cihelny. Úmorná dřina, zima a hlad nás ubíjely. Majitel cihelny se rozeřval, že se flákáme. Začala jsem na něj ječet, co si to dovoluje. K překvapení mému i všech ostatních nezavolal stráž. Druhý den si mě zavolal a hlesl: "Povídejte." Mluvila jsem o ghettu v Lodži, o lágru, ze kterého jsme dojížděli na práci. O Osvětimi jsem se jen zmínila. Nelze popsat to, co lidská mysl neobsáhne a srdce neunese.

Co on na to?

Mlčel, hlavu v dlaních. Občas mi potom přinesl kus chleba.

Z pochodu smrti jste utekla. Bylo to těžké rozhodnutí?

Když se několik týdnů bosá brodíte sněhem, myslíte jen na útěk. Šly jsme kolem ukazatele NACH PRAG a s kamarádkou jsme si slíbily, že do Prahy dojdeme. Dvě další se k nám přidaly. Cizí lidé vám na útěku pomáhali.

Jak se zachovali přátelé v Praze?

Do Prahy jsem dorazila dvacátého druhého února čtyřicet pět. Byla jsem si naprosto jista, že moji přátelé jsou v odboji. První z nich, důstojník československé armády, byl bez rodiny, bez závazků a měl velký byt. Nebyl to žádný třasořitka. Ale úplně se sesypal. Další přítel, který nám den před naším nástupem do transportu přišel zopakovat, že se na něj můžeme ve všem spolehnout, mi zase začal vykládat, že jsem měla zůstat v koncentráku. Úkryt mi nabídla kamarádka se dvěma dětmi. Šla jsem pryč, nechtěla jsem je ohrozit. Nakonec mi pomohl kamarád zapojený do odboje.

Změnilo ghetto, lágry, Osvětim váš vztah k židovství?

Vyrostla jsem stejně jako můj manžel v asimilované rodině. Nepřemýšlela jsem o tom, že bych se měla něčím lišit od ostatních. V lodžském ghettu jsem doprovázela našeho rodinného lékaře, který denně vyhledával ty, kdo potřebovali pomoc. Často byla jediným lékem jeho povzbudivá slova. Když jsem viděla zubožené, hladové stařečky, jak se drží láskyplně za ruce a dělí se o poslední sousto chleba, cítila jsem hrdost na to, že jsem židovka. I v tom nejhorším pekle si můžete zachovat sebeúctu a obrátit se ke kráse světa. V Osvětimi jsem se jednou v noci přes přísný zákaz vydrápala z baráku ven, všude kolem špína, beznaděj. Telegrafní vedení na obzoru a ostnaté dráty se chvěly neznámou melodií. Podívala jsem se na oblohu a ta nádhera mě až zaskočila. Nebe nad Osvětimí bylo poseto hvězdami. Tak zářit jsem je nikdy předtím neviděla.

Heda Kovályová přežila Osvětim. Po válce pracovala jako výtvarnice. Její první manžel Rudolf Margolius, náměstek na ministerstvu zahraničního obchodu, byl v procesu se Slánského skupinou odsouzen k trestu smrti, jeho nejbližší - Heda a syn Ivan - neunikli tvrdým perzekucím. Po uvolnění v šedesátých letech mohla Heda začít překládat (Zweiga, Steinbecka). Překlady zpočátku vycházely pod jménem jejího druhého manžela Pavla Kovályho, s nímž v roce 1968 odešla do USA. Po roce 1989 se vrátila do Prahy. O svém osudu napsala knihu Na vlastní kůži.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)