Březen 2004

Rozhovor s Jarmilou Loukotkovou

Jaromír Slomek

François Villon stále vstává z mrtvých, říká spisovatelka Jarmila Loukotková, jejíž překlady Villonovy poezie vyšly v novém znění

Francouzský básník François Villon díky novým překladům drží krok s obecnou a slangovou češtinou. Jarmila Loukotková usiluje o jeho srozumitelnost i pro čtenáře počátku 21. století.

LN: V těchto dnech vyšly vaše nové překlady Villonovy poezie. Vedle básní pouze revidovaných (což je u překladů obvyklé) předkládáte čtenářům i balady, v nichž nezůstal kámen na kameni. Proč?

To bude složitá odpověď na jednoduchou otázku. Od základu jsem přepracovala Balady v žargonu. Když vyšlo moje přebásnění Villonova díla poprvé, to bylo v roce 1957, jako dodatek k prvnímu vydání románu Navzdory básník zpívá, obsahovalo jen pět balad psaných žargonem z celkových jedenácti. Tehdy se mi zdály všechny skoro stejné, monotematické. Nechtěla jsem čtenáře unavovat. Tím jsem se ovšem dopustila neprozřetelné chyby.

LN: V jakém smyslu?

Kdyby tam těch šest balad nechybělo, bylo by to první vydání celého Villonova díla v češtině.

LN: K tomu došlo o třicet let později, když jste v nakladatelství Československý spisovatel (v edici Klub přátel poezie) vydala knihu Šibeničník...

Ano, teprve tam to bylo kompletní, to jest Odkaz, Závěť, Různé básně a všech jedenáct Balad v žargonu. Ale od té doby uplynulo sedmnáct let. Když mě nakladatel Josef Špičák požádal o svolení k reedici, viděla jsem v tom příležitost znovu se pustit do práce. Jeden čtenář mě totiž před časem obdaroval francouzským vydáním Villonova díla z Librairie Générale Francaise. A tam byl bohatý doprovod poznámek a vysvětlivek. S úžasem jsem četla, jak se vysvětlivky k Baladám v žargonu liší - a někdy přímo diametrálně - od těch, se kterými jsem pracovala až dosud. Balady v žargonu ztratily monotónnost a zazářily v mnoha nových odstínech. S radostí jsem je přepracovala, takže v některých, jak říkáte, opravdu nezůstal kámen na kameni.

LN: Je středověká francouzština natolik nejednoznačná, že dovoluje i tak rozdílná překladatelská řešení, jak ukazuje například Balada pro kasaře a její nová verze, kterou jste nazvala Balada proti vším?

Ani dnešní Francouzi Villonovi nerozumějí. Srovnejte si staročeské texty se soudobým jazykem, namátkou středověkého Podkoního a žáka. Rozumíme tu a tam jen některému slovu. Stejně je tomu s řečí Villonovou. A nadobro beznadějné by to bez vysvětlivek bylo u básní psaných středověkým zlodějským argotem. Sami francouzští jazykovědci a historikové se přiznávají mnohde jen k dohadům o skutečném významu argotových výrazů, dokonce i smyslu celých vět.

LN: Chcete, aby Villon mluvil jazykem české mládeže těchto let?

Chci, aby byl srozumitelný i "mládeži těchto let". Francouzi to řeší aktualizací do současného jazyka, překládají ze staré francouzštiny do nové. Villon je básníkem kladných pocitů, stěžejních lidských věcí, není strojený, čpí člověčinou, mluví o bídě, o smrti, o bezmoci stáří, o pomíjivosti krásy i života samého. Tu a tam se dotkne pochyb o mravnosti církve. Vyplavuje ze sebe hořkost lásky, často prská nevolí, dokonce zlobou - ale při veškeré zaujatosti si uchovává nadhled a zejména všudypřítomný vtip. V té všelidskosti je těžiště jeho obliby. Proto je do cizích jazyků překládán znovu a znovu a proto je znovu a znovu čten, milován, obdivován a ctěn. Právě překlady, stále obnovovanými do aktuálních řečí, se Villon obrozuje. Už přes pět století vždy znovu vstává z mrtvých a oslovuje nás jako náš současník, zatímco v originále se svým Francouzům stále víc vzdaluje.

LN: Považujete své překlady Villonových básní, jak je vydalo ve dvou svazečcích nakladatelství Tok, za definitivní znění?

V žádném případě! Villon mi pořád nedává spát. Doslova. Když nemůžu usnout, v duchu si překládám ty verše, které znám francouzsky zpaměti, a ráno si je pak zaznamenám. Před týdnem jsem zkusila znovu přeložit známé čtyřverší.

LN: Jak ho přeložil Otokar Fischer: Františku, už tě nepotěší,/ že Francouz jsi a ze vsi zdejší;/ teď na krk oprátku ti věší,/ ať pozná, oč je zadek těžší a jak jste ho přeložila vy: Jsem Franta Francouz, čert to vem,/ z Paříže slavné původem./ Teď s oprátkou mi přijdou sem,/ krk zví, co vážím se zadkem.

No jo, ale to citujete z knihy Šibeničník. Nové znění je maličko odlišné: Jsem Franta Francouz, čert to vem,/ z Paříže slavné původem./ Teď s oprátkou mi přijdou sem,/ zví krk, jak v zadku těžký jsem.

LN: A ta noční verze?

To je už asi patnáctý pokus za půlstoletí, co se Villonem zabývám: Jsem Francouz Franta, Bůh mě spas,/ syn Paříže, co nevyváz./ Teď zavěsí mě na provaz,/ co váží řiť, se dozví vaz.

LN: Ve vašich překladech jsou i výrazy věru nesalonní, jako třeba flundra, mergle, šukat, vořešprut... Pracovala jste snad se slovníkem vězeňského slangu či argotu, nebo jste pouze volila "slovo prosté", to říkám s Nerudou, "z úst jak lidu roste"?

Žila jsem v dětství ve Vysočanech, a to byl tehdy okraj Prahy, periferie s koloniemi jak chudých, tak i podezřelých lidí z galerky. Děcka z těchto vrstev se mnou chodila do školy, seděla jsem vedle nich v lavici, brebentila s nimi o přestávkách. Děti učenlivě pochytí, co nemají, a tak jsem získala základ. Později jsem se naučila naslouchat české výřečnosti všude a vždycky. Spisovatel by měl znát svoji mateřštinu ve všech jejích rovinách.

LN: Kde je podle vás hranice mezi jadrností a sprostotou, expresivitou a vulgárností, oplzlostí? V životě? V literatuře?

Hranice v životě není univerzální, jednostejná. Jsou hranice časové: u nás ležela jinde za první republiky, jinam se posunula po druhé světové válce. Ještě hlouběji se propadla za komunistické éry. Dále existuje hranice individuální, a tu má jinde vdova po univerzitním profesorovi, a jinde kopáč kanalizace. Mez přípustnosti se různí u celých sociálních skupin: jiná je v klášteře klarisek, jiná v gangu lupičů a v kriminále. A právě s touto skupinou kriminálníků máme co do činění ve Villonových Baladách v žargonu.

LN: Proto žádné servítky?

Ano. Bylo by to proti duchu veršů. Tím se dostávám k hranici další, literární. Domnívám se, že v současnosti je i v literární češtině dovoleno užít hodně odvážného výrazu. Hranice únosnosti spočívá podle mě těsně pod těmi opravdu nejdrsnějšími výrazy z oblasti sexu. Ale kromě řeči literární máme i řeč mediální, a tam, myslím, je nutné držet se přísně češtiny "mládeži přístupné".

LN: Vloni jste oslavila, jak se psává, "významné životní jubileum". Snad jste při té příležitosti i bilancovala. Kdybyste byla začínající spisovatelkou dnes, ale s těmi životními zkušenostmi, které máte, byly by vaše literární cíle jiné?

Takovou, jaká jsem dnes, mě zformovaly nejen životní peripetie a zkušenosti, ale i sama literární činnost. A také studia k některým dílům. Takže z toho vyplývá, že by moje zájmy byly nejspíš tytéž jako kdysi. Asi bych vstoupila zase do stejné řeky.

LN: Patříte k silnému ročníku 1923, toho roku se narodili mimo jiné Jiří Fried, Emanuel Frynta, Ladislav Fuks, Miroslav Holub, Jaroslav Putík, Jindřiška Smetanová... Cítíte nějakou generační spřízněnost?

Nepatřila jsem nikdy k žádné skupině, vždycky jsem byla - a záměrně - "osamělý rváč". A jsem jím dosud. Ostatně jsem se od vrstevníků lišila tématy svých prací: antikou ani francouzským středověkem se nezabýval nikdo z nich; současnosti v literatuře jsem se já sama začala věnovat až po letech publikování. Měla jsem ovšem mezi kolegy řadu osobních přátel a kamarádů, bez ohledu na literární zájmy, generační rozdíly či politickou příslušnost. Vždycky šlo o spřízněnost osobní. Oč méně jsme o literatuře teoretizovali, o to víc jsem hleděli něco kloudného napsat. K čemuž mi i nadále dopomáhejtež bohové.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)