Březen 2004

Kina jsou plná hrůz. Rozhovor s Jiřím Menzlem

Silvie Blechová

Fajn! Až budu mít volné odpoledne, natočím film, říká s ironickým úšklebkem Jiří Menzel (65), filmová legenda, která žije ze své pověsti a už deset let nic nenatočila. Vážně však přiznává, že pustit se do nového filmu má prostě strach a kromě toho je příliš "nafoukanej" na to, aby si říkal o práci. Novinky v kinech jsou podle něj vesměs falešné, i když Tarantino prý alespoň umí zacházet s kamerou.

LN: Nemáte rád banální otázky. Já se zeptám možná banálně, ale mě to fakt zajímá, protože nové filmy právě nechválíte. Kdy jste byl naposled v kině? A co to bylo?

(Dlouho mlčí.)

LN: To už je tak dlouho, že si nemůžete vzpomenout?

Hodně dlouho jsem nebyl v kině. V multiplexu jsem byl, když byla premiéra druhého dílu... toho filmu, jak je teď ten třetí...

LN: Pána prstenů?

Jo, a z toho jsem utek.

LN: Jak dlouho jste vydržel?

Tak hodinu a půl.

LN: To vám ale unikla bitva u Helmova žlebu, která podle filmových kritiků vstoupila do dějin kinematografie.

Ty mordy, co jsem musel vidět, mi stačily. Není to šálek mého čaje. Mám raději staré filmy.

LN: To nejste ani trochu zvědavý?

Ne, patřím totiž mezi ty ignoranty, kteří neznají ani předlohu. Trošku mě děsí ta umělost, protože jsem vychovaný literaturou a filmy, které byly o lidech, o živých lidech. Neutíkaly od reality. Do snů možná jo, ale do lidských snů.To byl třeba Zázrak v Miláně. Filmy z virtuálního světa jsou podle mého názoru ještě horším únikem než staré kýčovité filmy s bílými telefony. Umělý svět, kde jsou i hrdinové z umělé hmoty, odvádí diváka od zájmu o svoje bližní, o skutečné lidi.

LN: Sám ale stále tvrdíte, že filmy by měly dávat pozitivní příklad lidem, jak se mají chovat. A tady máte příkladů přece nepřeberně - všechny základní věci jako čest, odvaha, věrné přátelství...

Něco jiného je čest jako pouhé slovo a něco jiného skutečná čest. Tyhle filmy pracují s podobně ušlechtilými pojmy, ale z plátna na vás dopadá něco, co si neuvědomujete a ani nechcete uvědomit.

LN: Co?

Faleš. Čest je tady jen schematicky naznačená, protože střety ve filmu jsou umělé. Uvádíte pojmy, jako je čest, odvaha, přátelství, protože se to ve filmu prezentuje, ale podprahově při tom vnímáte radost z ničení, ubližování z ošklivosti, protože právě hlavně to tvůrce fascinuje. Je to jako s člověkem. Může vás chvíli klamat, pokud se staví do nějaké pózy, nebo tím, co o sobě prohlašuje. Ale máte-li trpělivost a citlivě vnímáte, jak se projevuje bezděčně, nacházíte pod povrchem to, co z něho vyzařuje doopravdy. Ve filmu, o kterém mluvíme, záliba v masakrech, násilí a bezohlednosti, s jakou se k sobě hrdinové chovají, je v protikladu k tezi o hrdinství, cti a přátelství. V divácích se takovými filmy jen ubíjí cit pro skutečné vnímání.

LN: Na to lze namítnout, že právě proto jsou některé filmy autentické - ukazují lidi reálně. A lidi přece jsou krvelační, násilničtí... a pak se násilí nevyhnete.

Násilí neodsoudíte tím, že se na něj koukáte, jenom si na násilí zvykáte a to není dobře. Bohužel filmaři dobře vědí, že pohled na násilí je atraktivnější než pohled na jeho oběti. A tak pod pláštíkem odsuzování násilí se násilím ve skutečnosti kochají. Zrovna včera jsem viděl Kill Bill.

LN: To se vám musely ježit vlasy hrůzou na hlavě!

Už jsem otrlý. Autoři takových filmů jsou, nechci-li říci úchylní, tak aspoň citově chudí lidé. Nemají rádi své bližní a nevědí o tom. Touha po úspěchu je pokřivuje. Při tom úspěch těch morbidností je velmi krátkodechý. Za chvíli přijde další, ještě hrůznější film a Kill Bill bude pro diváky už jen slabý čajíček.

LN: Nemyslíte si alespoň, že Quentin Tarantino je zručný filmař?

Ale to ano! Umí pracovat s kamerou, se střihem, je vynalézavý. Ale to ještě neznamená, že je to dobrej člověk.

LN: Musí být režisér nebo umělec "dobrej člověk"?

Nemusí být zrovna svatý, ale jako filmař by měl vědět, že svým filmem vykonává nějaký vliv. A to zavazuje. Vede ho k odpovědnosti za to, co dělá. Smrt a násilí fascinuje a přináší laciný úspěch. Proto jsou kina plná filmů o ničem, které jen vychovávají diváky když ne k surovosti, tak k lhostejnosti. Absence soucitu, to je to, co je společné většině současných filmů. Charles Bukowski vyřkl na adresu hollywoodské produkce nádhernou větu: Lidi se tak dlouho dívali na sračky, až si přestali uvědomovat, že to sračky opravdu jsou.

LN: Jaká je tedy podle vás hlavní funkce filmu? Jen bavit, nebo ukazovat svět, jaký je? Mě napadá, že ty nejidyličtější komedie vznikly za protektorátu.

To je dobrý postřeh. Přitom komedie nemusí být hloupé, třeba Fričovy filmy ze čtyřicátých let určitě hloupé nejsou. Myslím si, že ty zdánlivě lehké komedie jsou mnohem upřímnější než srdceryvná dramata, jako je třeba Titanic. Tam není soucit, ale prázdný sentiment. Pozorovat masy lidí, jak padají do vody a umírají, byla pro mne jen odpuzující makabrální podívaná.

LN: A co třeba Shakespeare, ten není makabrální? V Macbethovi přece napočítáte asi třicet mrtvol!

Ne. Macbeth, hrdina dramatu, má v sobě rozpor, dramatik mu vkládá do úst úvahy o váze jeho činu, a tím něco sděluje. Neošidil diváky, kteří se přišli podívat na spektakulární mordy, ale přidal jim k tomu mravní lekci. Smrt, tragická událost je pro drama velice atraktivní věc, ale v moderním filmu je trestuhodně zneužívaná.

LN: Představte si ale, že máte rozpočet ve stovkách milionů dolarů, po ruce armádu grafiků, kteří vám stvoří, cokoliv si budete přát. Neříkejte, že vás to nikdy nelákalo.

Stamilionový film mne neláká. Snad jenom jeho honorář. Armádu grafiků bych bral. Když vidím ta kouzla, která se s tím dají dělat, říkám si, co by s tím uměl udělat Jiří Trnka.

LN: Ale to byste zase musel točit tak, aby na to přišlo opravdu hodně lidí.

Vždycky jsem chtěl dělat tak, aby na to chodili lidi, ale je vražedné, když máte moc peněz. Vypne se vám fantazie. Naopak nedostatek peněz vás nutí k vynalézavosti. Chudobu prostředků musíte nahradit představivostí. Nejdražší filmy nebývají nejlepší. Mají jen nejlepší propagaci.

LN: Kdy jste naposled u filmu plakal? Pláčete-li někdy vůbec...

Pláču rád. Naposled u Hřebejka. Trošku jsem byl dojatej z Polívky v Musíme si pomáhat. I na Koljovi jsem si zabrečel.

LN: Kdy jste se naopak naposledy od srdce zasmál?

U Woodyho Allena, třeba u Hollywood Ending. Ta scéna, kdy on prohlédne a uvidí, co natočil, mi připomněla mé vlastní pocity při dokončování filmu.

LN: Smějete se, pláčete, tak to s těmi filmy není tak strašné.

Je i není to strašné... Od té doby, co vznikla kinematografie, byl vždy důvod k nářkům nad tím, kolik vzniká zbytečných filmů. Spíš mi dnes vadí ta současná všeobecná tendence k surovosti a ošklivosti.

LN: Vy nemáte rád snobismus, který odsuzuje filmy pro normálního diváka. Znamená to, že jsem snob, když se mi nelíbí třeba Kameňák? Protože na ten chodí houfně "normální lidi".

Ne. Každý má právo si vybrat, co se mu líbí. Nemám jen rád, když se libost či nelibost předstírá. Jsou lidé, kteří se na Kameňáku baví, a po odchodu z kina ho pomlouvají. A naopak - bylo tu německé divadlo, hráli přes čtyři a půl hodiny a to je útok na lidskou přirozenost. Seděl jsem v lóži a díval se do publika. Každý z diváků si chvilkami zdřímnul. Někteří spali skoro pořád. A ti, co spali nejvíc, pak nejvíc tleskali. Tenhle druh snobismu mi vadí.

LN: Nevidíte takové snoby i ve Vinohradském divadle? Ono má takovou pověst...

Jakou?

LN: Právě, že tam chodí snobové.

Omyl! Snobové chodí v Praze do jiných divadel. Na Vinohradech máme normální měšťanské publikum. Lidi, kterým se zajídá koukat se jenom na televizi.

LN: A co mladí? Kvůli tradičnímu pojetí většiny představení jich tam asi moc nenalákáte.

Mladí k nám chodí taky. Ale mají právo vidět věci i jinak a mají k tomu svá divadla. Jako dorostence mne taky nebavily některé věci, které dělali starší! Každá generace má trochu jiný pohled na svět, jiné zkušenosti. To je normální.

LN: Ale vy přece držíte krok s dobou. Jen když se podívám na to, jak jste oblečený...

Rozhodně nejsem staromilec, ale vážím si hodnot, které jsou ověřené. Pokud něco z toho, co dělám, neosloví mladé lidi, tak mě to mrzí, ale nemohu se jim přizpůsobovat a předstírat něco, co nejsem. Pokud jste na světě trochu déle a můžete srovnávat to, co bylo, s tím, co je, pak můžete být těžko nadšený vším, co je nové, jenom proto, že je to nové. Narodil jsem se o chvilku dřív a musím proto všechno vážit svou zkušeností. Nevím, proč bych měl dělat ze sebe věčně mladého blbce.

LN: Letos uplyne deset let od premiéry vašeho posledního filmu. Proč tedy nedáte filmařům příklad? Proč nenatočíte něco pozitivního a neošklivého?

Fajn! Až budu mít někdy odpoledne čas, tak natočím film. Takhle si to představujete?

LN: Já samozřejmě vím, že film vám spolkne několik let života.

Co bych měl tedy dělat?

LN: Nevidíte téma? Nemáte chuť už točit? Jste unavený z filmování?

Ale vůbec ne. Nejsem unavený, vždyť dělám divadlo a další věci. Jsem jenom zhejčkanej. Všechny své filmy jsem dělal, protože to na mně někdo chtěl. Dostal jsem zakázku od studia, odhadl, zda na to stačím, a opatrně šel do toho. Dnešní filmař musí běhat po producentech, po televizích, musí hledat sponzory a musí svůj film vydupat ze země. Závidím jim tu kuráž, sebevědomí až drzost, kterou nemám. A taky jsem asi dost nafoukanej na to, abych si chodil říkat o práci. Divadlo mi práci nabízí, tak dělám divadlo.

LN: Takže už jste udělal všechno, co jste chtěl? Řekl všechno, co jste chtěl?

Člověk asi nikdy neřekne všechno, co by chtěl. A myslím, že by bylo hloupé dělat film jen proto, aby se něco řeklo. Tak vznikají schematické filmy. Každá látka si sama řekne o svůj výklad, a pokud ji tlumočíte přirozenou cestou, tak ať chcete, nebo nechcete, vkládáte do ní svůj názor. Potřebuju výzvu, ale korektní. Často se stává, že za mnou přijdou lidi, i z ciziny, s nápadem na film a říkají: No, to je takovej nápad, ale ty z toho něco uděláš. Nebo chtějí, abych jim slíbil, že pro ně budu pracovat, a pak na moje jméno chtějí shánět peníze. Nemůžu se ale zavázat do projektu, o kterém nic nevím. Nebo přijdou a říkají: My tady máme 180 milionů na film, který nemá scénář, do zítřka nám slibte, že se do něj pustíte. Ale to já takhle nemůžu!

LN: Proč ne? Vždyť jste točil filmy a musel jste za bolševikem, teď musíte za sponzory.

Barrandov byla fabrika, která dělala pravidelně padesát filmů ročně. Když jsem v ní dostal místo, tak jsem jeden z těch filmů mohl udělat já. A na mně záleželo, jaký ten film bude. Byl jsem řemeslník, který dostal práci a udělal ji, jak nejlíp uměl. Ale byl jsem osvobozen od té hrozné zodpovědnosti za výběr látky. I tak jsem měl před každým filmem strach.

LN: Máte ho stále?

No jistě. To jsou strašný peníze. Vytáhnout někomu z kapes padesát milionů a pak to zpackat.... Na to už nemám nervy.

LN: Vždyť jezdíte na kolečkových bruslích a skáčete z letadla.

(smích) Jak je teď internet, tak si každej novinář všechno vytáhne a ví, co jsem kde plácnul.

LN: Jak jsem se tak probírala tím, co jste "kde plácnul", tak jsem nabyla dojmu, že jste líný měšťák s chatrnou tělesnou schránkou. Proč na sebe tak práskáte?

Nepráskám. Jenom se netajím tím, že nejsem o nic horší než kdokoli jiný. Nemám rád farizeje, lidi, kteří si dokážou udržet slušnou image tím, že nejsou upřímní. Bohužel v této povrchní době se na vás lidi dívají podle toho, co jim o sobě sám řeknete. Moje skautská výchova mne naučila být pokud možno co nejnormálnější. Každý máme nějaké máslo na hlavě. A nemám moc rád ty, na které se zatím nic neví.

LN: Kde máte doma Oscara?

(směje se) Velmi originální otázka!

LN: Tak pozor! Neobjevila jsem jediný rozhovor, kde by se vás na to někdo zeptal. Jen stále opakujete, že si té ceny moc nevážíte. Tak jestli ho nemáte třeba v koupelně...

Vedle záchodu je taková komora, tak ho mám tam. Ne že bych si ho necenil, ale nemám rád ten fetišismus.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)