Březen 2004

Rozhovor s Viktorem Korčným: Rodinu jsem nechal trpět

Petr Skočdopole

Kdysi býval jedním ze symbolů studené války. Už jako velká celebrita ve světě šachu emigroval v roce 1976 ze Sovětského svazu a poté svedl dva legendární souboje o titul mistra světa s komunistou Anatolijem Karpovem. Šachista Viktor Korčnoj vypráví o svých životních peripetiích otevřeně a s osobitým humorem. Karpova nesnáší dodnes.

* Byl jste prvním ze špičkových sovětských velmistrů, který uprchl ze země na Západ. KGB měla dlouhé prsty, nebál jste se o bezpečnost?

Trochu. Ovšem poslouchejte, jednou se mi kdosi snažil číst z ruky. Prý se mi cesta života v půlce rozdvojí. A já prostě v roce 1976 začal nový život. Kdyby KGB chtěla být opravdu dobrá, využívala by experty na věštění z rukou.

* Ale vážně, prosím. Přece jen jste nechal v SSSR ženu a syna. Přinejmenším pro ně to bylo velmi nebezpečné. Máte pravdu. Ale opět vám k tomu něco povím. Znáte jméno Pál Benko?

Maďarský velmistr. Udělal kdysi to samé co já, utekl na turnaji v Reykjavíku. Předtím byl mimochodem zavřený ve východním Německu, když se pokoušel přeběhnout do západní části Berlína. A víte, co mi Benko řekl, když jsem se mu svěřoval se starostmi o rodinu? S tím se nedá nic dělat, je to tvůj život. Nech je trpět.

* To je dost pragmatické. Kdy se k vám nakonec vaše rodina připojila?

Vyzkoušel jsem mnoho cest, jak je vysvobodit ze Sovětského svazu, ale nepodařilo se nic. Sověti měli limit: šest let, až pak můžete jít. To byl případ i mé ženy a syna. Ten byl dokonce předtím uvězněn, protože odmítl nastoupit vojenskou službu.

* Vyčítali vám někdy žena se synem, že jste utekl bez nich?

Četl jste Orwellovu knihu 1984? Myslím, že jsem udělal dobře, když jsem utekl, nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu. Avšak k té otázce. Ačkoliv mi to nikdy otevřeně neřekli, je možné, že někde uvnitř sebe mi vyčítají, jak jsem se zachoval.

* Co nyní dělá váš syn?

Žije ve frankofonní části Švýcarska. Nedokázal jsem jej nikdy nakazit svou láskou k šachům. Ale k umění ano. Miluje hudbu, píše také básně...

* Po útěku jste byl nejprve v Nizozemsku. Proč jste se nakonec přesunul do Švýcarska?

V Nizozemsku jsem byl nejprve proto, že jsem se k útěku rozhodl na turnaji, který se hrál právě tam. V té době byl šéfem šachové federace holandský velmistr Max Euwe, šachová federace sídlila v Amsterdamu. Jenomže Holanďané mi nedali politický azyl, zato Švýcaři ano.

* Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé v Československu?

Poprvé to bylo v roce 1966. Zastavili jsme se zde cestou z Havany, kde sovětský olympijský tým hrál proti československému.

* Mnohým lidem v Česku ale utkvěla v paměti spíše vaše účast na turnaji v Luhačovicích v roce 1969, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Prý jste s dalším sovětským velmistrem Estoncem Paulem Keresem odmítali mluvit rusky. Šachista František Blatný dává k dobrému, že jste jej žádal, aby vás představoval jako Lotyše. Styděl jste se, že jste Rus?

Nikdy jsem se necítil odpovědný za věci, které dělali sovětští politici. Ale styděl jsem se za ně, to ano. Nikoli ovšem za to, že jsem Rus. Ruština u vás nebyla z pochopitelných důvodů zrovna populární, proto jsme s Keresem preferovali jiné jazyky.

* Mnoho obyvatel Sovětského svazu žilo dlouho v přesvědčení, že jejich armáda přijela Československo osvobodit. Měl jste tehdy dostatečné informace o tom, co se zde roku 1968 stalo?

Ovšemže měl. Mimochodem, my jsme s Keresem jeli do Luhačovic proto, že sovětská šachová federace chtěla rok po okupaci poslat do Československa přece jen někoho s liberálnějším myšlením.

* Setkali jste se přesto s nepřízní obyvatel?

Ne, vůbec. Ale stala se jedna zajímavá příhoda. Po turnaji jsme zajeli do Prahy podívat se, něco nakoupit. Rozešli jsme se po městě, a když jsem se vrátil do hotelu, měl jsem tam od Kerese napsaný vzkaz, že jej Luděk Pachman (český velmistr, později emigroval do Německa) vzal na schůzku se "zajímavými lidmi". Nic víc. Pochopitelně šlo o setkání s disidenty. Vrátil se až příští den, kdy jsme měli odlétat domů. Nebyl sám, doprovázela ho celá skupina lidí ze sovětského vyslanectví. A když jsme dorazili do Moskvy, už tam na Kerese čekali lidé v pláštích a odvezli ho k výslechu. Měl z toho velké problémy, dlouho nemohl vycestovat. Cítil jsem, že mě Keres podezříval z toho, že jsem jej udal.

* Víte, jak to tehdy bylo?

To přesně nevím, ale o čtyři roky později jsem o tom mluvil v západním Německu s Pachmanem. Řekl mi jednu věc, kterou ovšem nemohu jakkoliv doložit, protože jsou to jen jeho slova. Prý to byl Emil Zátopek, kdo udával.

* Byl jste v komunistické straně?

Ano. Chtěl jsem tím vyřešit problémy, které jsem měl pokaždé, když jsem chtěl cestovat do zahraničí. Keres nebyl.

* Špičkoví sovětští šachisté na rozdíl od obyčejných lidí v SSSR hodně cestovali. Bývali jste v cizině pod dohledem KGB?

Na důležitá klání s námi vždy jezdili lidé od KGB, to je jasné.

* Nenutila vás KGB ke spolupráci?

Nikdy mě nenutili, ale různé návrhy dávali, třeba: Bylo by hezké, kdybyste nám řekl to a tamto. Takové věty jsem slýchal často. Ale nedělal jsem to.

* Četl jste knihu ze šachového prostředí, kterou napsal Vladimír Nabokov a jmenuje se Lužinova obrana?

Nečetl, ale znám ten příběh.

* Nabokov vykreslil velmistra Lužina jako naprostého podivína, psychicky i fyzicky nemocného člověka, neschopného dělat nic kromě šachů. Předlohou mu prý byl první sovětský mistr světa Alexandr Aljechin. Znáte takové typy mezi světovými šachisty?

Jsou dva druhy šachistů, kteří mohou dosáhnout absolutního vrcholu. První se tam dostanou díky své famózní mysli, a kdyby nebyli šachisty, byli by skvělými skladateli, spisovateli, vědci. Druzí mohou být absolutně hloupí nebo zcela omezení lidé, kteří neznají nic kromě šachů. Mezi první řadím třeba Michaila Tala (sovětský mistr světa lotyšského původu). Mezi druhé s velmi omezeným rozhledem třeba Borise Spasského (sovětský mistr světa). Mezi šachisty je také celá řada podivínů. Mnozí se léčili v psychiatrických léčebnách. Třeba Bobby Fischer (americký mistr světa), který podléhal paranoidním představám. A řeknu vám, moc zdravě nevypadá ani David Navara (nejlepší český velmistr, teprve osmnáctiletý).

* Kam řadíte Anatolije Karpova?

To je komplikovaná osoba. Před naším zápasem v roce 1974...

* To jste byli ještě přátelé...

Ale jděte! To je silné slovo. Byli jsme známí, řekněme. Před tím zápasem, v němž šlo o to, kdo vyzve mistra světa Fischera, s námi udělali společné interview. Odpovídali jsme na stejné otázky typu oblíbený spisovatel, skladatel a tak dále. Já řekl spisovatele O´Henryho, Američana. A Karpov? Lermontova! Ano, o tom se přece všichni učili ve škole. Víte, on takové věci vždy říkal úmyslně, i když to nemusela být pravda. On ze sebe dělal pravého proletáře. U něj je potřeba být obezřetný, bylo mu vždycky úplně jedno, co si o něm lidi myslí, že je třeba úplný primitiv. Dělal vždycky to, co se mu vyplácelo.

* V roce 1978, dva roky po emigraci, jste hrál na Filipínách s Karpovem o světový titul a prohrál, Sověti tak odvrátili obrovskou potupu. Zápas vešel do dějin jako jeden z nejbizarnějších. V Karpovově týmu proti vám dokonce působil známý hypnotizér doktor Zuchar, kterého využívala KGB. Jak na vás účinkoval?

Zuchar, to už je obnošená vesta. Na Filipínách to byl jen první krok sovětské parapsychologie používané později při šachách ve velkém. Zuchar byl tehdy sám, ale třeba v dalším zápase (v roce 1981) jich bylo hned několik. Šachista, pokud se umí skvěle ovládat, neumožní nikomu, aby ho jakkoliv ovlivnil. Ale jsou chvíle, kdy se přesto nedokážete úplně soustředit, a pak dokáže parapsychologie zázraky.

* Když jste s Karpovem hráli o titul znovu v italském Meranu, využil jste této příležitosti, abyste upozornil na pronásledování vaší rodiny. Během klání jste psal otevřené dopisy sovětské vládě, aby vaši ženu se synem pustila ze země. Jak jste se mohl soustředit na šachy?

Mohl. Možná by se těmi okolnostmi dalo omluvit, že jsem prohrál a hrál tak špatně, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nejjednodušší cestou, jak vysvětlit, že jsem nikdy nebyl šachovým šampiónem, by bylo říci, že si to prostě Brežněv nepřál. Ale to je také špatné vysvětlení, Garriho Kasparova komunisti nesnášeli, a přesto Karpova porazil. V mém případě sehrála roli především moje povaha. Jednou mi jeden velmi silný hráč nabízel pomoc, že prý ze mě udělá mistra světa. Odpověděl jsem, že to zvládnu sám. A tak ten muž začal pracovat se Spasským. Bylo úžasné sledovat, jak se Spasskij zlepšil a nakonec se mistrem světa stal. A ještě jeden příběh. V roce 1960 jsem vyhrál mistrovství SSSR. V té době se připravovali na druhý zápas o mistra světa Tal s Michailem Botvinnikem. Oba mě požádali, abych se připojil k jejich týmu, oba jsem odmítl. Až později jsem pochopil, kolik jsem se toho od nich mohl naučit.

* Mezi sovětskými šachisty bývala velká rivalita. Tradují se třeba vaše potyčky s arménským velmistrem a někdejším mistrem světa Tigranem Petrosjanem, se kterým jste se prý při jednom zápase dokonce kopali pod stolem. Je to pravda?

Zčásti. Petrosjan byl vždy mým krvavým nepřítelem. Byl to on, kdo se mnou začal válčit. Před tím zápasem, než se z naší vzájemné studené války stala horká, byl velice unavený a nervózní. Pořád se musel různě hýbat. Pódium, na kterém jsme hráli, bylo čerstvě postavené a všechno se na něm třáslo při každém sebemenším pohybu. A když zase začal pod stolem klepat nohou, řekl jsem mu: Stop! A on na to: Nejsme tady na tržišti, tady se nekřičí! Šel jsem za rozhodčím, ale ten nic. Když se zase Petrosjan začal nervózně hýbat, vykřikl jsem: Máte poslední šanci! A pak opravdu přestal. Jenže po přestávce už odmítl pokračovat. Prohlásil, že se neumím chovat a že se mu musím omluvit. Já na to, že bych chtěl nejdřív vědět, proč je kolem Petrosjana vždycky, když hrajeme v SSSR, tolik lidí arménské národnosti, jakou hrají úlohu a jakou sám Petrosjan? Rozčílil se, že jsem urazil jeho i celý arménský národ a že se mnou už nikdy nechce hrát. Napsal také prohlášení, že jsem šovinista. Zapomněl při tom na drobnost. Má žena je Arménka.

* Vídáte se někdy s tajemným Bobby Fischerem, který byl spolu s vámi považován za největšího nepřítele sovětského šachu?

Ne. Mám Fischera vyřešeného. Jednou jsem objížděl Spojené státy a v každém městě mě pronásledovaly Fischerovy telefonáty. A tak jsem za ním nakonec zajel do Los Angeles. Zavolal jsem jeho sekretářce, že jsem ve městě. Řekla mi, že pan Fischer nechce nikoho vidět. To se mě dotklo - říkám, co to má znamenat, jedu za ním přes celé Státy, protože mě předtím sháněl. Vzal si půl hodiny na rozmyšlenou a pak si se mnou dal přece jen schůzku v Pasadeně, malém městě poblíž Los Angeles. Přišel s padesátiminutovým zpožděním a měl na hlavě zimní čepici. V Kalifornii, v parném létě. Prý kamufláž. A tak jsme spolu chodili ulicemi, on v té čepici, a povídali si o všem možném. Druhý den jsem hrál na nějaké simultánce a svěřil se někomu, že jsem se viděl s Fischerem. Další den mi zavolal rozčilený Fischer, jestli to prý znamená, že pracuji pro KGB. Už ho nikdy nechci vidět.

* Kdy jste se poprvé vrátil do Ruska?

V roce 1992, po zhroucení Sovětského svazu. Musím přiznat, že když jsem kdysi odcházel, tak jsem v návrat do Ruska nevěřil. Myslel jsem, že je to napořád, byl to tísnivý pocit.

* Jak se tam nyní během návštěv cítíte?

Ptal jste se mne, zda jsem se po emigraci bál KGB. Já se jí v Rusku bojím stále. Neměli mě rádi, ukázal jsem lidem v Sovětském svazu, že mají-li dobrý mozek, na Západě se neztratí. To byl můj přínos perestrojce. A v Rusku je pořád dost lidí, kteří perestrojku nepřenesli přes srdce.

· Karpov téměř před třemi lety v rozhovoru pro TÝDEN vyjádřil obdiv k prezidentu Vladimíru Putinovi. Shodnete se s ním alespoň v tomhle?

·

· Cože? Vy jste dělali rozhovor i s Karpovem?

To jste měli říci dřív, rozmyslel bych si to. Ale vážně. Cokoliv Karpov říká, není, co si skutečně myslí. Říká, co by se mělo říkat. Ale možná ho má opravdu rád, nevím.

* A vy?

To je otázka. Je třeba rozlišovat, co Putin skutečně dělá a co říká. Shodneme se, že Karpov není nezávislý. Ale je nezávislý Putin?

* Jak hodnotíte třeba uvěznění majitele Jukosu, nejbohatšího Rusa Michaila Chodorkovského?

Rusko je svérázná země. Není zvyklá na svobodu. Když Rusové získali svobodu, začali krást. Potřebují silnou ruku a to je to, co Putin nabízí. Ale silná ruka nemá nic společného s demokracií.

* Od dob vaší emigrace se nezměnilo jen Rusko, ale i šachový svět. Je rozhádaný, titul mistra světa ztratil váhu. Nestýská se vám někdy po dobách, kdy šachy symbolizovaly studenou válku a zápasy o titul světového šampióna mezi vámi a Karpovem nebo mezi Fischerem a Spasským plnily titulní stránky novin na celém světě?

Stýská se mi po časech, kdy šachy nehrály počítače. Jejich nástup je velmi nepříjemný. Šachy jsou podle mě směsí vědy, umění, sportu a psychologie. Jenomže s počítačem je to jen věda a trochu umění. Doba, kdy už ani lidé jako Kasparov nebudou schopni počítač porazit, přijde velmi brzy.

* Hrál jste někdy s počítačem?

Asi před dvanácti lety. Neudělal jsem žádnou chybu, přesto šel počítač za výhrou velmi jasně od začátku až do konce. Už s nimi nehraji, ačkoliv to bývá velmi dobře placené. Je to velmi lukrativní, milion sem, milion tam.

* Čím byste byl, kdybyste nebyl šachistou?

Jsem člověk, který miluje svobodu. Protože jsem vystudoval historii na leningradské univerzitě, byl bych nejspíš historikem. A dřív nebo později by se zjistilo, že příliš mluvím, a tak bych nakonec vykládal dějiny někde na Sibiři.

Viktor Korčnoj (72). Geniální šachista měl pohnuté dětství. Narodil se polskému otci a ruské matce v Leningradě, dnešním Sankt Petěrburgu. Otec padl během druhé světové války na frontě, další jeho příbuzní nepřežili vyhladovění Leningradu, když jej obléhala německá armáda. "Do té doby jsem mluvil polsky, od té doby rusky," vzpomíná dnes Korčnoj. Je považován za nejlepšího šachistu, který nikdy nevyhrál titul světového šampióna. Tři desetiletí byl v absolutní světové špičce a dnes navzdory věku patří mezi lepší světový průměr. Druhý život začal v roce 1976, kdy přes Nizozemsko emigroval do Švýcarska. Před týdnem navštívil s chotí Prahu. Sehrál zde simultánku a prohrál exhibiční dvojutkání s českou osmnáctiletou jedničkou Davidem Navarou.

(Týden)