Březen 2004

Lex Beneš - obhajoba komunistů

Vladimír Bystrov

Zavlečení naší země do osidel komunismu vlastně byla správná věc. Takový vzkaz se v příštích dnech chystají poslat naši volení zástupci v Poslanecké sněmovně občanům i celému světu. Vzkaz bude mít podobu zákona o šesti slovech: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Neboli - všechno, co tento politik pro naši zemi či v jejím jménu učinil, k jejímu prospěchu, tedy dobře učinil. Že tedy bylo správné benešovskou diplomacií již ve třicátých letech zahájené - dnešní terminologií bychom řekli nadstandardní - sbližování Československa se Sovětským svazem. I když nám to nijak nepomohlo ubránit se nacistickému Německu a nevytvořilo ani žádné lepší garance naší svrchovanosti, než je nám dosud poskytovali či přesněji neposkytovali jiní.

Že bylo správné ještě před skončením 2. světové války uzavřít se SSSR smlouvu o tom, že obě země se "sjednotí v politice trvalého přátelství a přátelské poválečné spolupráce", a lhát československé veřejnosti o "nové ruské říši" poskytující slušné místo svým národům a "prodchnuté novou demokracií".

Že bylo správné v duchu této politické levicové naivity zaštítěné autoritou Masarykova žáka a spolutvůrce - a nyní i obnovitele - samostatného československého státu nepřipouštět si budoucí poválečnou agresivní expanzi SSSR, a tudíž předpoklad československého údělu stát se jeho vazalem.

Nic se nestalo?

Přijetím zákona velebícího Edvarda Beneše vzkazují poslanci této zemi, že vlastně bylo správné, když tento prezident přenechal iniciativu při formování našeho poválečného osudu komunistům, usazeným v Moskvě a neskrývaně podporujícím zájmy SSSR. Že bylo správné, když se nebránil tomu, aby první poválečná československá vláda přijala komunisty připravený program zglajchšaltování našeho příštího politického života jeho soustředěním do vše spoutávající Národní fronty. Že mu nevadilo, když v tomto programu byl jako náš hlavní spojenec zcela otevřeně uváděn již především SSSR. Že bylo správné, když se jako nejvyšší velitel československé branné moci nebránil záměru budovat poválečnou čs. armádu podle vzoru a pod přímým vedením Rudé armády.

Přijetím zákona o Edvardu Benešovi říkají paní poslankyně a páni poslanci české veřejnosti, že se vlastně nic nestalo, když přijal jako fait accompli sovětské rozhodnutí přivlastnit si Podkarpatskou Rus a de facto souhlasil s odsouzením statisíců jejích obyvatel k životu v sovětské skutečnosti. Když neprotestoval proti tomu, že sovětská policejní komanda přepadávají v poválečném Československu a unášejí do sibiřských gulagů bývalé čelné činitele československé politické reprezentace na Podkarpatské Rusi a další naše spoluobčany, ohrožující svou autoritou či svými názory zájmy domácích komunistů. Když bez jakýchkoliv námitek přihlížel, jak univerzitní profesor komunista, kterého před časem chválil za to, že se mu podařilo "navázat intelektuální pouta mezi Prahou a Moskvou", jako ministr školství a osvěty místo německými okupanty nařízené povinné výuky němčiny zavádí do československých škol neméně povinnou výuku ruštiny - a že vzápětí naučit se jazyk Velkého bratra bylo žádáno od všech.

Přijetím lex Beneš nám poslanci sdělují, že vlastně bylo v pořádku, když Edvard Beneš hned po skončení války podepsal dekrety o znárodnění klíčových hospodářských odvětví a nasměroval národní hospodářství do vod socialistického plánování. Když neměl námitek proti pokračování německými okupanty zavedené pracovní povinnosti občanů a proti nucenému přerozdělování pracovních sil pod rouškou potřeb nápravy válečných škod. Když nijak neprotestoval proti spíš dobyvatelskému chování Rudé armády vůči našim občanům a jejich majetku, ať již šlo o zabíjení mužů, znásilňování žen, loupeže a krádeže či jiné násilí páchané sovětskými vojáky na obyvatelstvu Československa. Když dopustil dislokaci a působení v poválečném Československu šesti (!) pluků NKVD. Když ponechal bez námitek otevřenou demonstraci síly sovětské armády po dobu prvních poválečných československých voleb znovu se vrátivší do Československa. Když neměl námitek proti cenzuře v tehdejších médiích jakýchkoliv eventuálních kritických hlasů vůči čemukoliv sovětskému.

Naoktrojovaná budoucnost

Takto by šlo ještě dlouho vyjmenovávat kroky, jimiž domácí komunisté a Sovětský svaz po 2. světové válce stále otevřeněji doslova den po dni prosazovali ve znovu obnoveném Československu sovětské mocenské zájmy a usilovali o přeměnu naší země na další teritorium komunistického experimentu, až v osmačtyřicátém v únoru konečně dosáhli svého.

A Edvard Beneš svým dobrým jménem jednoho z hlavních tvůrců předválečné československé demokracie tuto komunistickými silami nám naoktrojovanou podobu budoucnosti po celou dobu posvěcoval. Nikdy nevyužil své autority žáka a následovníka zakladatele československého státu T. G. Masaryka k vyjádření nesouhlasu s tímto vývojem.

Nyní se poslanci Parlamentu České republiky rozhodli zákonem o šesti slovech uznat jeho tehdejší volbu za správnou - i když se to potom jaksi zvrtlo. Ruce komunistických poslanců hlasujících pro blahořečení svého pomocníka jsou pochopitelné. Ale musíme chtít pohlédnout do tváří a znát jména i ostatních, co nám blahořečením Edvarda Beneše zpupně dávají na vědomí, že ten komunismus mohl být docela fajn a být s komunisty znamenalo vlastně zasloužit se o stát.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)