Březen 2004

Brýle Jaro Filipa

Ross Hedvíček

Loni v dubnu jsem se jel podívat i na Slovensko. Ono ani ne tak na Slovensko jako spíše pouze do Bratislavy. Vlado nás čekal už na rakouské straně přechodu, myslím, že se to jmenovalo Berg. Na hraničním přechodu jsme byli v podstatě odmávnuti - žádný problém. Tou dobou už jsme měli za sebou zkušenosti s zfašizovanými příslušníky České policie na přechodech do České republiky, takže to bylo jako pohlazení po duši. Za hranicemi, na Slovensku, už jsem jel jen za ním, nemusel jsem hledat cestu, no bezva. V Bratislavě jsem byl naposledy 20. srpna 1968, takže jsem si ji vlastně ani nepamatoval, jestli tam ten velký most tehdy byl nebo ne - nevím.

V ulicích Bratislavy to stejné, Vlado přede mnou kličkoval ulicemi, já jsem jen dával pozor, abych byl pořád za ním. Spustil jsem si okénko u auta, abych se nadechl bratislavského vzduchu. Každé město má svou vůni. Poznám se zavřenýma očima Videň, Washington, Paříž, Cleveland, Kaposvár.... Několik hlubokých nádechu... a nic. Žádná vůně ve vzduchu jako v maďarském Kaposváru, žádné vibrace, žádné déja vu.

Na déja vu jsem citlivý. Loni na podzim jsem měl návštěvu z Česka a potřebovali víza na Bahamy. Konzulát je v Miami, v Ingraham Building na Second Avenue. Je to jeden z nejstarších mrakodrapu v Miami, postavený v roce 1926. Nikdy jsem tam předtím nebyl – my, místní, víza na Bahamy nepotřebujeme.

Vejdeme do dveří a v ten moment mi to bylo jasné. Déja vu. Nikdy jsem tady nebyl, ale už jsem tady někdy musel být. Na druhé straně lobby - vstupní haly v přízemí - u výtahu, bylo mramorové pódium a za ním seděl vrátný, který zapisoval, kam kdo jde. Černoch aspoň osmdesátiletý. Měřil si mne už zdálky.

"Hello!" pravil jsem svým sonorním basem. Vrátný vstal - už jsem si zvykl, že mám určitě kouzlo osobnosti, ovšem tenhle vrátný stal v pozoru.

"Welcome back, sir!" řekl vrátný a díval se skrze mne asi metr za mne, asi jako se díváte na drill seržanta, takový ten voodoo pohled.

"Isn't there Victor's upstairs on the second floor?" - vynořovaly se mi v hlavě věci, které jsem minutu předtím netušil.

"Not anymore, they moved out in 1990."

"Ahh... a where is then Bahamian Consulate?" - vrátil jsem se rychle k příčině mě přítomnosti v lobby.

"Suite 818, sir."

"Wasn't that Henry Waxmann's office?"

"Consulate is there since 1955, sir", pravil informovaný vrátný. Ten určitě věděl i kde má el chupacabra hnízdo.

"I must be mistaken, thank you."

Vystoupili jsme v osmém patře z výtahu a já jsem věděl, že musíme zahnout doleva. Nevím proč.

V Bratislavě to tak nebylo. Jel jsem za Vladem a jeli jsme k bratislavskému krematoriu, do urnového háje - navštívit hrob Jara Filipa. Je to hodně vysoko v takovém kopci. Ale ještě předtím jsem dostal dárek. Jarovy brýle i s hadříkem na čištění a v pouzdru z plastiku. To prý proto, kdybych se někdy chtěl podíval na svět Jarovýma očima, bylo mi řečeno tou měkkou slovenštinou, kterou rád poslouchám, ale nejsem schopen napodobit. Jarovýma očima... drsněji už to ani nemohlo být řečeno a mé vlastní oči byly hned plné slz, že jsem skoro ani řídit nemohl.

Po návštěvě u Jara jsme zase kličkovali Bratislavou a šli se podívat do hospody Stoka - jen tak, ze sentimentálních důvodů. A v pět hodin jsme byli očekáváni v restauraci Nevada, která byla za tím účelem uzavřena - opět zařídil Vlado, který tuhle akci celou zařizoval a financoval - jídla dostatek a pití teklo proudem, dohola ostříhaná ochranka, taky najatá a zaplacená Vladem, seděla u dveří a pila minerálku. Přicházeli přátelé ze sme-l - kolik jich celkem bylo, nevím, pamatuji si tak prvních padesát, protože pak mi to už začalo splývat a optika se rozostřovala. Ne, nepil jsem žádný alkohol, ale byl jsem mohutně dojat a mí přátelé byli všichni lidé inteligentní a pravidlo tam je, že inteligentní člověk má fousy. Knír a bradu. Buď černé nebo šedivé - podle věku. Aspoň na Slovensku tomu tak je. V Česku ne. Tam zase mají ta lesklá saka. Paka. No, bradatých tam bylo a je. Víc bradatých v jedné místnosti se sešlo až minulý měsíc v Kábulu, když zasedala Loya Jirga - jejich parlament. Ovšem ti měli i turbany. Slováci turbany nenosí. Zatím.

No, bylo to velice milé, příjemný kontrast k mým dalším i předešlým zážitkům. A Slováky chválím. Celkem jsem strávil na Slovensku 11 hodin a bylo to moc příjemné. Žinčicu ani drienkovicu jsem nepil.

Vrátil jsem se pak domů a šel jsem na pláž. Jaro tam už seděl. Povídali jsme si o vlnách. A o tsunami. Vlna vzniká větrem, přílivem a odlivem, působením Měsíce, Slunce, případně jiných planet. Tsunami zemětřesením a tím, že podmořská tektonická porucha vytvoří na mořském dně velikánský hrb, podmořské pohoří, které nadzvedne tu masu vody nad sebou a mořská hladina, která je všude plus minus stejně úrovně, najednou má někde strašlivou masu vody, která je několik vteřin či minut třeba deset, padesát nebo i sto metrů nad úrovni ostatní vody - dokud tedy zákony fyziky nezavládnou a voda se nezačne zase vyrovnávat a v tom okamžiku vytvoří tu velkou vlnu - tsunami.

Další dva rozdíly mezi vlnou a tsunami jsou čas a vzdálenost. Vzali jsme Jarovy rolexky a měřili čas. Čas mezi vlnami narážejícími do pláže byl mezi pěti až dvaceti sekundami. V případě tsunami by ten čas byl mezi deseti minutami až dvěma hodinami. Vzdálenosti mezi vlnami se říká wavelength - vlnová délka. Vrchol naší plážové vlny je od dalšího vzdálen sto až dvěstě padesát metrů. U tsunami je to pět set kilometrů a více.

"Ale i tyhle plážové vlny dokážou ničit." pravil Jaro. "Sedím tady pod tím altánkem před Weston's každý den a vlny odnesly té pláže aspoň sto metrů do hloubky." "To jo, ale i tyhle ničivé plážové vlny mají jen krátkou dobu trvání a rychlost tak maximálně dvacet mil za hodinu. Tsunami má stovky mil a hodiny času na to, aby nastřádala energii. Čím hlubší voda, tím rychlejší vlna. Proto taky tsunami může dosáhnout rychlosti až šesti set mil za hodinu, když se řítí přes oceán, a přesto ji lodě neucítí (protože je to jen plynule nazvedne, není tam žádný prudký hrb). Z letadla tsunami taky není vidět. V roce 1960 bylo podmořské zemětřesení blízko pobřeží Chile a poslalo to vlnu napříč Pacifikem. Vlna byla asi jen metr vysoká. Ovšem o dvacet ctyři hodin později, když dorazila k pobřeží Japonska, už byla tsunami sedm metrů

vysoká a zabila 200 lidí."

Vytáhl jsem z kapsy ty brýle a posunul jsem je přes stůl před Jara. "Byl jsem na Slovensku a dostal jsem tvoje brýle. Tady jsou. Snad ti nechyběly...," vysvětlil jsem. Jaro se usmál, vytáhl brýle z pouzdra, nasadil je na nos, podíval se vlevo a vpravo, brýle sundal, strčil je zpátky do pouzdra a podal mi je: "Nech si je na památku. Já je nepotřebuju." A začal na okraji dřevěného stolu hrát jako by tam měl klávesy piana a zpívat (jeho angličtina se za poslední dva roky zlepšila téměř do perfektnosti - asi tam někde trénuje):

"I can see clearly now,

The rain is gone,

I can see all

Obstacles in my way"...

No, a tak ty brýle pořád mám tady v šuplíku.