Březen 2004

Dva zmařené pokusy o český totalitní stát

Tomáš Krystlík

Přibližuje se výročí února 1948 a konce tzv. druhé republiky 15. března 1939. Obě události mají společného jmenovatele, kterému se čeští historici vyhýbají, jak mohou: v ony dny podvakrát cizí mocnost zmařila naše vlastní nezměrné úsilí o vybudování totalitního státu. Specielně o druhé republice trvající jen pět a půl měsíce (od odstoupení území Německu do okupace českých zemí nacionálně socialistickým Německem a odtržení se Slovenska) se v českém tisku téměř nepíše. Je také proč.

Český antisemitismus, vydávání odpůrců nacismu a židů do říše

Museli jsme to být velcí junáci, když již 14. října 1938 (sic), dva týdny po mnichovské dohodě, vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující [2], ”...aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.” A to prosím nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky (!). Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, ty musely v českých myslích vězet desetiletí. V čem se lišil německý a český vztah k židovské otázce? Jen existencí norimberských zákonů? I to jsme se snažili dohnat mílovými kroky.

Profesorský sbor lékařské fakulty University Karlovy iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po dva nejbližší dva semestry byli ke studiu přijati posluchači židovského původu [4]. 13. ledna 1939 byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli vykonávat svá povolání. 27. ledna 1939 přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně penzionovány, střední dány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli jejich nadřízení pokusit o jejich ”dobrovolný” odchod.

Další protižidovská opatření se připravovala v kultuře a v hospodářství. V prvních měsících roku 1939 se mělo začít se soupisem všech židů v Česko-Slovensku spojené s následným vyřazením z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu, rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povolání měl být uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich česko-slovenského občanství, popřípadě jeho odnětí. Židé měli být přinuceni prokázat, jakým způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského obyvatelstva od židů [4].

Různé české nacionální spolky, jako Národní obnova, si kladly za cíl vysídlení všech židů, kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli vysídlit společně se zastánci židů a německých emigrantů. V běžném životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek na neárijské obchody, ordinace, kanceláře ”Pozor Žid” nebo ”Židovská křivonoska!”. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu [4].

I k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska ze Sudet jsme se chovali ostudně. Vydávali jsme je, jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera - s policejní eskortou jsme je vlakem přepravovali do říše [4]. Židy prchnuvší ze Sudet jsme většinou bezodkladně dopravili na nejbližší hraniční přechod s Německem a vyhostili [6].

Autoritativní demokracie a odbenešení

Princip tzv. autoritativní demokracie popsal ministerský předseda Rudolf Beran v rozhovoru pro list Petit Parisien 5. prosince 1939 [4]: ”Chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokracie ... Nicméně nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie. Proto si od parlamentu vyžádáme plnou moc, abychom mohli činit rázná a rychlá rozhodnutí.”

Ve veřejnosti se udržoval dojem, že připravovaná totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v Česko-Slovensku směřuje - britský tisk psal o Beranově autoritativní demokracii jako o ”modifikaci ortodoxně demokratického režimu.” Jen Berliner Lokalanzeiger příhodně upozornil na skutečnost, že si česko-slovenské obyvatelstvo vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah [4].

Viníkem všeho a nepřítelem číslo jedna se stal pro Čechy bývalý prezident Beneš. ”Odbenešit republiku!” znělo tehdejší heslo. Byly vyvinuty tlaky na vyčištění úřadů a kulturních institucí od demokratů, liberálů a socialistů - stoupenců režimu první republiky. Přejmenovávaly se školy, ulice, náměstí, kdysi pojmenované po Edvardu Benešovi, mizely jeho portréty a sochy. Došlo to tak daleko, že 30. listopadu 1938 pozbyly platnosti i poštovní známky s jeho portrétem (sic). Tomáš Masaryk to schytal též - byl prý kosmopolita a postrádal lásku k české zemi a národu [4].

Jazykový pogrom

Česká rodová jména měla být chráněna zákonem, všechny změny příjmení po roce 1918 měly být podrobeny přísné revizi, aby se zjistilo, kdo se podvodně vydává za Čecha a mohl být pak z národa vyloučen. Prakticky hned po mnichovských událostech se začaly vývěsní štíty předhánět s názvy a jmény obsahujícími co nejvíce háčků, čárek a měkkých samohlásek. Jazykový purismus zasáhl především názvy převzaté z francouzštiny a angličtiny - pražské biografy Apollo, Alfa, Broadway, Hollywood, Metro byly přejmenovány. Odstraněny měly být i názvy na počest cizinců (Wilsonovo nádraží). Zákonným nařízením měla být počeštěna všechna příjmení Čechů, občan měl být povinen zkouškou prokazovat znalost českého (česko-slovenského, t. j. státního) jazyka. Této zkoušce se měli podrobit i cizinci žijící v zemi déle než rok pod hrozbou nuceného vystěhování [4].

Stát měl výrazně omezit překlady literárních děl z cizích jazyků, hostování cizích umělců a podobně. Dovoz tisku ze zahraničí, vyjma slovanského, měl se výrazně snížit. Na národních školách se měla zrušit výuka neslovanských jazyků, měly být nahrazeny ruštinou. Ruský jazyk měl nastoupit na místo francouzštiny na školách středních, učitelských ústavech, univerzitách, v osvětových a rozhlasových kurzech [4].

Zglajchšaltování kultury a osobní pochybení

měla na starosti Národní kulturní rada. Zavedla prověrky vhodnosti spisovatelů pro národ, její čistky se zaměřily na veřejné knihovny, nakladatelství, grémia pro literární ceny, literární agentury, umělecké instituce, rozhlas a školní učebnice. Moderní slovesné a umělecké směry označila po nacistickém vzoru za umění zvrácené. Literatura měla angažovaně propagovat vzor energického, hybného, pracovitého člověka zítřka. Svoboda tvůrce byla ohraničena nedotknutelností hodnot jako vlast, národ, hrdinství, kázeň, řád, bůh. Úkolem umění bylo pomáhat vládní politice vnášet do národa budovatelský optimismus, lásku k národu, rodné půdě a k bohu [4]. Jeden z prověřených spisovatelů Jan Zahradníček soudil, že prvorepubliková škola byla řízena satanem a způsobila úžasnou zchátralost mládeže. Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal 4. listopadu 1938 [4]: ”Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.”

Ferdinand Peroutka sice českou servilitu vůči Němcům odsuzoval, zároveň však prosazoval porozumění a vstřícnost vůči nacionálně socialistickému Německu. A tak se v Přítomnosti objevily jeho antisemitské články. 22. února 1939 například napsal: ”... Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu ... Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele ... podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.” Ani pronásledování židů v Německu nepovažoval Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči židům s tím, že ”kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji”. Je symtomatické, že o tomto ostudném Peroutkově postoji se všichni jeho životopisci opomínají zmínit.

Poslední hodiny druhé republiky

nejsou ničím, čím bychom se mohli chlubit. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace [4]. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla.

Odprodej a předání výzbroje Wehrmachtu

Také jsme nezničili ani kus armádní výzbroje a výstroje, vše padlo neporušeno do rukou Němců. Včetně prototypů nových tanků a výrobní dokumentace k nim. Ani přípravy ke zničení jsme nepodnikli, my, chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem. Vše jsme předali neporušené navzdory skutečnosti, že česko–slovenská vláda již od 11. března od poledních hodin znala s jistotou německé řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Republika slovenská, včetně přesného data, kdy se tak stane. Tak jsme se stali via facti největšími zbrojíři německých branných sil. Traduje názor, že jsme museli s odstoupením území podle mnichovské smlouvy odevzdat Německu velkou část výzbroje. Omyl. Podle mnichovské dohody jsme byli povinni předat pouze pohraniční pevností s pevně namontovanými děly, kulomety. Toť vše. Protiletadlové dělostřelectvo jsme Wehrmachtu prodávali již před mnichovskou konferencí, za druhé republiky jsme prodali nacionálně socialistickému Německu tzv. přebytky z výzbroje česko-slovenské armády, zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky.

Existují přece jen české národní vlastnosti?

Ačkoliv to nevnímáme, tak nacistická okupace 15. března 1939 zabránila úplné totalizaci státu našimi vlastními mocenskými prostředky a z vlastních ideových zdrojů. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly zdánlivé názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. březnu 1939 navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika málo měsíci zavrženy, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie [4].

Po takových názorových obratech a vyvření negativních vlastností na povrch bychom se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z tehdejší (německé) typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé (k témuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [4]. Příslušnou rozvahu nechť každý učiní sám.

Snažil jsem se vypátrat, proč se lidé ihned po mnichovských událostech tak náhle změnili. Nakonec jsem se dočetl v díle Antonína Klimka Boj o Hrad (1918 - 1935) /dosud k dostání/, že militantní nacionalismus, antisemitismus, značný příklon k bolševismu, udavačství i na nejvyšší politické úrovni jim byly zcela vlastní již za I. republiky. Čeští historici prostě falšovali a dodnes falšují dějiny ve službách českého národního státu. (Viz též článek Karla. A. Pokorného Boj o Hrad v únorovém vydání CS-magazínu.)

Směřování do sovětského područí během války

Již během války začalo povlovné, později rychlejší a rozeznatelnější směřování do sovětského područí. Edvard Beneš již v roce 1941 (!) osobně upravoval zprávy československých činitelů z Moskvy tak, aby vyznívaly příznivě pro SSSR a jeho válečné úsilí. Již 21. ledna 1942 na obědě za účasti Edena, Nicholse a Ripky ujišťoval britské politiky, že ”se Čechoslováci komunismu nebojí a jsou ho schopni absorbovat” (sic). V průběhu roku 1942 pak novinářům i britským politikům nejen neustále zdůrazňoval, že Sovětský svaz německého útočníka slavně porazí, nýbrž také že se lze plně spolehnout na Stalina a jeho sliby nevměšovat se do záležitostí menších evropských států (sic). Beneš se domníval, že z války vyjde zcela nový Sovětský svaz, který se postaví do čela Slovanů [5].

Vlastní Benešovy poznámky z jeho pobytu v Moskvě v souvislosti s podpisem sovětsko-československé smlouvy v prosinci 1943 obsahují i tyto věty: ”...že nálada širokých vrstev” (v okupované vlasti) ”je dobrá a že to bude nutné... po válce vést nový život, na což Stalin odvětil, že je zřejmé, že stará demokracie, která nemůže přežít a která by nutně upadala, přestane existovat. Bylo nutné udělat v nové situaci nový krok dopředu...” [5].

Onu ”dobrou náladu širokých vrstev” dokumentují hlášení pražské služebny Sicherheitsdienstu (SD) již ze září 1940: ”Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista...” a doby pozdější i výpovědi přeběhlých vojáků českého vládního vojska v Itálii (na přelomu roku 1944/45): ”...národ se doma přiklání ke SSSR... Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele” [1].

Beneš při rozhovoru se Stalinem v onom prosinci 1943 označil plány na československo-polskou poválečnou federaci za ”pouhý prostředek sloužící Londýnu a Washingtonu k získání vlivu ve východní Evropě (sic). Ujistil také sovětské vedení ”...že německé pozemky, banky a podniky čeká po válce znárodnění. Rozdělení německého majetku do soukromých rukou by totiž vyvolalo pouze hluboké spory mezi Čechy” (Že by své soukmenovce přece jen dobře odhadl?). ”Převod německého majetku do rukou státu se stane signálem k dalekosáhlé socializaci.” Beneš Stalinovi potvrdil, že po válce dojde v ČSR k rozsáhlému znárodnění: ”...tímto způsobem byly by vytvořeny základní předpoklady, umožňující plánovanou výrobu v hlavních průmyslových odvětvích na několik let napřed a přizpůsobení se československého plánu výroby státnímu plánu SSSR...” Během svého pobytu v Moskvě v prosinci 1943 stačil ještě Beneš pochválit disciplinovanost československých komunistů a vyjádřil své přesvědčení, že se jejich strana stane v poválečném Československu tou nejsilnější [5].

Rooseveltova neblahá politika

Je nutné se zmínit, že k poválečnému zavlečení evropských států do područí SSSR mimořádně přispěla politika amerického prezidenta Franklina Roosevelta a jeho vlády. Roosevelt podezíral Brity, že se snaží kolem Středozemního moře nastolit předválečný status quo, sloužící jejich koloniálním zájmům. Do jisté míry bylo to podezření oprávněné, ale způsobilo, že byla zamítnuta pro další vývoj veledůležitá tzv. istrijská operace tvrdošíjně a opakovaně navrhovaná Winstonem Churchillem - vylodění v nejsevernějším cípu Jaderského moře s cílem proniknout tímto ”měkkým podbříškem Evropy” přes Terst do Maďarska, Československa, Polska, na Balkán, t. j. být tam dříve než Rudá armáda a tak jí přetnout cestu do Evropy [3]. V srpnu 1944, po vylodění se spojenců v Normandii, se Winston Churchill doslova nastěhoval do Eisenhowerova hlavního stanu a nepřetržitě na něj naléhal, aby vyčlenil část sil připravených k vylodění na jihu Francie k útoku na Balkán.

O Rooseveltově nesmyslné politice vůči sovětskému svazu podává svědectví Averell Harriman [3]: ”Při jedné příležitosti v květnu 1944 mi Roosevelt řekl, že se nestará o to, zda jsou země hraničící s Ruskem komunizovány”. Truman se sice po Rooseveltově smrti snažil změnit přístup k SSSR, ale byl v zahraniční politice nováček a nestihl to včas. USA se ještě v Postupimi domnívaly, že budou potřebovat sovětské Rusko v boji proti Japonsku (nakonec je vůbec nepotřebovaly). Z tohoto důvodu také ztroskotal silný Churchillův tlak na Eisenhowera, aby Američané navzdory dohodnuté demarkační linii obsadili celý levý břeh Vltavy a Labe včetně Prahy, aby ”se tak vytvořily lepší podmínky pro vyjednávání s Rusy” [3]. Truman plně ”prozřel” až na přelomu roku 1945 a 1946 - to již bylo pozdě.

Druhý pokus o totalitní stát

Komunizaci země, zatím ještě ne zcela pod moskevskou taktovkou, vlastní směřování k totalitě na druhý pokus, když onen v roce 1938-1939 byl zmařen, jsme nastoupili bezprostředně po skončení války, vyloučením některých politických stran z veřejného života, odsunem, rozsáhlým znárodňováním, novou pozemkovou reformou a zavedením centrálního plánování zcela podřízeného potřebám státnímu plánu SSSR. Vyhnali jsme z republiky německy mluvící obyvatelstvo, percentuálně největší menšinu v Evropě. U maďarsky mluvících jsme to nestihli, ale mnohé z nich jsme nuceně přestěhovali na druhý konec republiky. Na milionech spoluobčanů jsme se dopustili bezpráví a násilí. V době míru. Pachatelům trestných činů jsme zákonem zpětně zajistili beztrestnost. V okamžiku vyhnání vlastního obyvatelstva jsme nezvratně nastoupili cestu k nacionálně socialistickému státu, k totalitě z vlastní vůle.

Odmítali jsme a dodnes si odmítáme uvědomit, že mezi terorem německého nacionálně socialistického státu vůči českému obyvatelstvu a vyhnáním německy mluvících spoluobčanů neexistuje příčinná souvislost. Byla to msta. Zbaběle se vymlouváme na mocnosti, které na postupimské konferenci jen schválili fait accompli. Proč jsme nenaložili se svým německy mluvícím obyvatelstvem jako Francouzi s Alsasany? I oni obdrželi po záboru Německem na začátku války německé občanství, obdobně jako Němci z našeho odstoupeného pohraničí. Po válce však dostali všichni své bývalé francouzské občanství bez problémů zpět (majetek jim zabavit se nikdo nepokoušel) a s nacionálně socialisticky horlivými jedinci, pokud spáchali trestný čin, se vypořádaly francouzské soudy. Žádné zabavování majetku a zbavování občanství en bloc jako v ČSR. Terminus technicus “německá a maďarská národnost” z Benešových dekretů umožnil zbavit československého občanství i židy sotva se vrátivší z koncentráků, pokud se při posledním sčítání obyvatelstva přihlásili k němčině jako mateřskému jazyku, a zabavit majetek Švýcarům.

Tříleté období vlastního směřování k totalitě mezi léty 1945 - 48, které se sluší nazvat nacionálním socialismem (nejdříve paralela českého a německého antisemitismu za II. republiky, nyní obdobná podobnost mezi německým a českým nacionálním socialismem, chcete-li mezi českým nacismem a německý nacismem – podivuhodné, že?) skončilo výměnou odstoupivších ministrů a úplným podřízením Moskvě v únoru 1948. Podle tehdejší ústavy platilo, že celá vláda odstoupí tehdy, podá-li demisi alespoň polovina jejích členů. Československá vláda měla tehdy 26 ministrů, demisi podalo 12 z nich. Demitující ministři buď nedovedli počítat, nebo se spoléhali, že se k nim někdo z dalších ministrů připojí. V každém případě byli neodpovědnými politickými hazardéry. Podruhé nám tak cizí moc, tentokrát přes komunistickou pátou kolonu, překazila záměr stát se totalitním státem!

Udělalo se vám ze čtení nevolno? Nenadávejte autorovi, vše jen opsal z těchto publikací:

[1] Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 - 1945, Prostor, Praha 1999

[3] Kárný, Miroslav: Židé mezi Čechy a Němci in: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.),Rogall, Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny - kultura -politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

[3] Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000

[4] Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997

[5] Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis, Mladá Fronta, Praha, 2002

[6] Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945), Prostor, Argo, Praha, 2001