Březen 2004

Zapomenutý evropský válečný zločin

Zapomenutý evropský válečný zločin

Přepis pořadu BBC Rádio 4 z pondělí 9. února, o němž velice sporadicky a někdy taky podivně (Právo 12. února) informoval český tisk.

(hlas německé ženy)

"Tak tady jsme bydleli. A v celé ulici dříve společně žili Češi a Němci"

(Misha Glenny)

Toto je příběh o zločinu. Zločinu proti lidskosti, který Evropa ignorovala. Byl to akt kolektivní msty na miliónech lidí, kteří se stali jeho cílem nikoli snad kvůli tomu, co spáchali, ale pro to, co byli zač.

(hlas může s německým přízvukem)

"Myslím že kdyby nebylo nacistických zločinu, nebylo by nikdy možné ani vysídlení Sudetských Němců, to je zjevně. Ale zločiny nacistů neopravňují nic z toho, co se stalo Sudetským Němcům."

(Misha Glenny)

V září 1945 bylo Ingeborg Neumayerové 15 let a žila spolu se svou matkou a sourozenci ve smíšené česko/německé čtvrti města Brna. To, k čemu se schylovalo, připomíná noční můru.

(Ingeborg Neumayer)

"Všichni už jsme spali na podlaze, když kolem desáté hodiny večer slyšíme rány na dveře. Má matka otevřela a za dveřmi stali tři čeští partizáni s puškami a pistolemi v rukou. Oznámili nám, že musíme do deseti minut opustit dům. Neměli jsme povoleno vzít si sebou nic kromě toho, co se vešlo do dvou holých dlaní."

(Misha Glenny)

Rodina Ingeborg byli etničtí Němci. Po celá staletí byly České země domovem pro více než tři milióny z nich. Většinou byli usídlení v tzv. Sudetech, na území hraničícím s Německém a Rakouskem. Ale s porážkou nacistů se stali Němci dočasně lovnou zvěří. Jacíkoli Němci, kdekoli v okupované Evropě.

(hlas české ženy)

"Strašně jsme je nenáviděli. Lidé kteří přežili koncentrační tábory se právě vraceli domů a popisovali co tam zažili. Skutečnost je taková, že lidí Němce nenáviděli. Upřímně je nenáviděli. Tak strašně, že nastala přirozená reakce. A všichni si mysleli "Řvali jste heim ins Reich, tak jděte""

(Misha Glenny)

"Stojím před půvabným tříposchoďovým domem. Dům září krémovou a světle zelenou barvou a červené tašky na střeše se vyjímají na pozadí kopců pokrytých hustým lesem. Toto je továrna v málem městě jménem Odry. Dnes se v ní vyrábí plastikové roury, ale v době svého založení někdy v devatenáctém století to byla prádelna vlastněna Němci. Přijel jsem navštívit nového majitele Zdeňka Matějčuka. Pan Matějčuk se narodil krátce po válce a jako malé dítě občas přemýšlel o tom, kam se vlastně všichni ti Němci poděli.

(Zdeněk Matějčuk)

"Já jsem se v Odrách narodil. A když mi bylo tak pět - šest let, začal jsem si všímat německých náhrobních kamenů na hřbitově, také místní obchody měly na zdech zbytky německých napísů. Ono se říkalo "to zůstalo po Němcích". S partou kluků jsme často prolézali staré půdy a sklepy. Tady se dala najít spousta různých věci. Knihy, časopisy, kuchyňské náčiní, různá technika, fotografie, korespondence."

(Misha Glenny)

V komunistické éře tito nepřítomní Němci stále jakoby viseli ve vzduchu jako neviditelní duchové. Čas od času padla zmínka o "sudeťácích" jako o zrádných a nebezpečných kolaborantech, kteří si svůj přísný trest plně zasloužili.

Češi a Němci žili v letech těsně po vzniku Československá v relativní harmonii. Byl to stát multietnicky, složený nejen z Čechů a Slováků, ale také Židů, Poláků, Maďarů, Rómů, obyvatel Podkarpatské Ukrajiny a Němců. Ale poté, co se Hitler v roce 1933 dostal k moci, tělocvikář Konrád Henlein založil novou stranu požadující větší autonomii pro sudetské Němce. Více než jeden milión jich v roce 1935 hlasoval pro Henleina. Pak přišel rok 1938 a nechvalně známá mnichovská konference, kdy Británie a Francie bez jakéhokoli studu posvětily Hitlerův plán na rozdělení a okupaci Československa.

Zděná Němcová, tehdy české dítě žijící v pohraničí, si stále ještě pamatuje vzrůstající Německý nacionalismus.

(Zděná Němcová)

"Už prvního máje 1938 například pochodovali místní Němci po městě v útvaru složeném do tvaru hákového kříže. A křičeli: "Heim ins Reich".

(reportér BBC)

"Jak to na vás působilo. Myslela jste si že bude lepší utéci?"

(Zděna Němcova)

"Ne, nevěřili jsme, že by mohli zvítězit. Kolem nás nežilo až tak moc Němců. Sudety nikdy nepatřily k Německé říši, historicky to byla část zemí koruny české."

(reportér BBC)

"Změnilo se něco po Mnichovu?"

(Zděna Němcová)

"Bylo to daleko horší. Poslouchali jsme rozhlas. Věděli jsme, že nás Anglie nechá Němcům napospas. Ale nikdy jsme vážně nepomysleli na to, že by mohli zabrat také naše město. Protože tady žilo asi jenom 20 procent Němců. A Hitler prohlásil, že chce pouze města s 50 procenty Němců. Naše město nebylo na seznamu. Byly tam ale dvě místní vesnice a jediná cesta, která je spojovala, vedla přes město. Tak jsme se dostali na seznam i my. Moje maminka začala ihned balit naše věci a sousedí nám pomohli naložit všechno na vůz, abychom mohli utéct co možná nejrychleji."

(Misha Glenny)

Tisíce Čechů prchalo že Sudet, když Hitlerova armáda napadla Československo v březnu 1939.

Stát, kterému bylo v té době pouhých dvacet let, byl roztržen na kusy. Sudety se staly části Německé říše. Když válka končila, mnoho Čechů ztratilo chuť držet se přísně litery zákona.

V květnu 1945, v druhém největším českém městě Brně, se českým komunistům podařilo s podporou ruských tanků brzo získat vládu nad městem. Během několika málo dní začali partizáni shromažďovat Němce. Muži byli okamžitě poslání do koncentračních táborů, zatímco ženy a děti, včetně Ingeborg Neumayerové, byly vyhnány s puškami v zádech z jejich domovů a nahnány sem do centra města.

(Ingeborg Neumayer)

"Kolem třetí hodiny v noci jsme došli na velké náměstí, kde už bylo tou dobou shromážděno několik tisíc lidí. Museli jsem tam stát celou noc. Ruští vojáci znásilňovali ženy a dívky. Já jsem měla štěstí, moje maminka mě schovala v dětském kočárku. Ráno jsme pak museli pochodovat z města ven. Přidávalo se k nám stále více a více lidí. Když jsme přišli na okraj města, muselo nás být nejmíň 40 000. Bylo hrozně horko, více než 30 stupňů. Neměli jsme žádné jídlo ani vodu a neustále nás hnali dál ranami bičem a pažbami pušek. Křičeli: "Rychleji, rychleji". Ti co omdleli a nemohli dál, byli buď zastřeleni nebo je bili pažbami. V příkopech na okraji cesty bylo vidět mnoho mrtvých těl. A stále jsme pochodovali dál a dál, kilometr za kilometrem.

(Misha Glenny)

Podobně události se odehrávaly v celém Československu. Málokdo o tom ale ví. Jen nedávno začal mladý student a aktivista Ondřej Liška pátrat v městských archívech a dokumentech.

(Ondřej Liška)

"V městských archívech jsme našli zprávu, oficiální zprávu jednoho z úředníků, ve které se pravilo zhruba toto: "vše proběhlo v pořádku, Němci opustili spořádaně město, nikdo nebyl zraněn ani zabit" a podobně věci. A pak najednou o mnoho stránek dále ve stejném spíše jsme našli malý list papíru popsaný tím samým úředníkem, který psal oficiální zprávu. Na papírů stalo asi toto "Svědomí mi velí abych napsal tento dodatek. Protože mám podat zprávu o tom, co se skutečně stalo. Byl jsem donucen napsat lež a možná, že někdy někdo najde toto mé doznání. Pravda je taková, že mnoho lidí zemřelo, všichni plakali, museli opustit všechno co měli do 15 minut a odejít někam pryč. A nikdo nevěděl, kam je vlastně poženeme." Takže v tomhle velice lidském momentu je tak nějak cítit ta tragika a politický a společenský tlak."

(Misha Glenny)

Den poté, co pochod opustil Brno, ženy a děti byly nahnány do betonových obilních sil.

(Ingeborg Neumayer)

"Leželi jsme tam namačkáni jako sardinky. Neměli jsme vůbec nic. Lidé kolem umírali jako mouchy, nikde nebyly žádné toalety. Neměli jsme žádnou vodu a množila se onemocnění tyfem a úplavici. Občas přijel sedlák a přivezl vodu v cisterně ve které normálně vozil kravský hnůj. Vodu jsme ale nemohli pít, protože strouha, že které vodu nabíral, byla plná mrtvol. Trhali a jedli jsme tedy trávu. Jedli jsme listy pampelišek a listy že stromů. V tomto táboře jsme museli zůstat 13 dní a 13 nocí."

(Misha Glenny)

Ingeborg a její matce se nakonec podařil troufalý útěk. Ale její prarodiče zemřeli a s nimi mnoho dalších lidí. Toto násilí páchané na Němcích ve zmatku konce války je taky všeobecně známé jako takzvaný divoký odsun. Ale jak tvrdí český vojenský historik František Hanzlík, skutečnost je taková, že toto násilí bylo podněcováno provizorním vedením, které bylo zřízeno na počátku roku 1945 na východě republiky. Hlavní slovo v této provizorní správě měli komunisté.

(František Hanzlík)

"Podle mne nic takového jako divoký odsun nikdy neexistovalo. Vyhánění bylo prováděno na základě programu místní správy, který stanovil s okamžitou platnosti, že Němci, kteří se dopustili zločinu proti národu, budou potrestáni jako zrádci a kolaboranti. A Československé vojenské jednotky osvobozující zem z východu dostaly rozkazy v tomto smyslu.

Musím ale říct, že se nebral příliš velký ohled na to, jestli vyhánění Němci spadají do kategorie uvedené v tomto programu, nebo jestli to jsou jen obyčejní Němci. Podle oficiální linie nemělo být na vyhošťovaných Němcích pácháno žádné násilí."

(Misha Glenny)

Komunistům se nepodařilo svrhnout demokracii v Československu dříve než v roce 1948. Ale většina Čechů, ať byla jejich politická příslušnost jakákoli, pomáhala zakrýt pravý stav věci, když byli nuceni reagovat na obvinění z ukrutnosti, zakrývat pravý stav věci. Potvrzují to dokumenty objevené doktorem Hanzlíkem.

(František Hanzlík)

"Reagovali tak, že zřídili parlamentní vyšetřovací komisi. A na základě jejího vyšetřování byla připravena zpráva pro parlament. Tato zpráva měla dvě části. Jedna část byla oficiálně předána parlamentu a veřejné publikována a druhá část byla tajná. V nepublikované části jsou popsaný konkrentni případy zločinu páchaných vojáky a jinými představiteli státu. Vláda zajistila, aby z důvodů uchování dobře pověsti ČR zůstala tato část nepublikovaná. Ovšem ještě jsem neviděl žádnou vládu která by se nepokusila věci podobného druhu zakrýt. Ať to byli Američané ve Vietnamu, nebo Rusové v Afghánistánu."

(Misha Glenny)

Ať už je pravda o divokém odsunu jakákoli, jakmile se prvnímu poválečnému prezidentovi Československa, Eduardu Benešovi podařilo obnovit československou vládu, zasadil se o to aby byla politice vyhánění a zabavování německého majetku dodána vážnost a ochrana zákona. Beneš strávil většinu války v Londýnském exilu, kde přesvědčoval spojence, aby podpořili hromadný přesun Němců po osvobození. Dohoda byla formálně potvrzena na Postupimské konferenci Churchillem (není pravda: Attleeem, Churchill mezitím abdikoval v důsledku výsledků voleb, zúčastnil se jen začátku konference, pozn. red. CS-magazínu), Stalinem a Rooseveltem (není pravda: Trumanem, Roosevelt byl už mrtev) a posléze vtělená do místního zákona nazývaného "Benešovy dekrety" (vícero dekretů, které měly váhu zákona, pozn. red. CS-magazínu). Pro Ingeborg Neumayer, která přežila oboje - "pochod smrti" a pak zimu 1945/46 na nucených pracích - znamenalo vydání dekretu (dekretů, pozn. red. CS-magazínu) jen další v řadě neštěstí.

(Ingeborg Neumayer).

"Ostříhali nám vlasy nakrátko. Po týdnu vybrali 1200 lidí do transportu a všechny nás nahnali do dobytčích vagónů. Mnoho dní jsme jeli přes českou republiku a kdykoli jsme přijeli do obydlených oblasti, měst nebo vesnic, museli jsme zavírat dveře a okna protože Češi po nás házeli kamením. Tak jsme nakonec překročili německé hranice."

(Misha Glenny)

A většina Čechů byla ráda, že jedou pryč.

(hlas české ženy)

"Oni rezignovali. Hlavně proto, že tady byli ruští vojáci. A ti se k ním chovali velice tvrdě. Rusové je nenáviděli, my jsme je nenáviděli. Takže oni viděli jasně, že tady nemají žádnou budoucnost."

(Misha Glenny)

Takže tak to nakonec dopadlo. Tři milióny Československých občanů německého původu bylo zbaveno občanství, byli vypovězení ze své vlastní země a jejich majetek byl konfiskován. Navíc k tomu všemu si nikdo příliš nelámal hlavu, či že to majetek vlastně zabavuje.

Stojím na Hradčanském náměstí, přímo před Pražským Hradem, sídlem prezidenta republiky. A se mnou tu je Georg von Pezold, syn jedné z nejslavnějších českých šlechtických rodin - Schwarzenbergů.

M. G.: "Dva z domů na tomto náměstí patřily Georgu, Vašemu dědečkovi. Je to tak?"

G. v. P: "Ano je to tak."

M. G.: "Byly zabaveny nezákonné na konci války? Souhlasí to?"

G. v. P: "To souhlasí, ovšem ještě předtím, už v roce 1940 byly domy obsazeny nacisty. Můj pradědeček byl od počátku velice silně proti nacistům a nijak to neskrýval. Jednak zval židy do svých zahrad ve Vídni velkým nápisem 'Židé vítejte!' v době kdy pro židy platil zákaz vstupu do veřejných zahrad. A také odmítal vyvěšovat nacistický prapor na Hitlerovy narozeniny."

M. G.: "Takže co se týče (jeho) antinacistických postojů existují přesvědčivě důkazy?"

G. v. P: "O tom nemohou být vůbec žádné pochybnosti."

M. G.: "Jaké důvody byly použity pro zabrání majetku tvého pradědečka v roce 1945, nebo přinejmenším při jeho převzetí od Němců?"

G. v. P: "Bylo použito dekretu o vyvlastnění Němců, Maďarů a kolaborantů. Shodou okolností nebyl přitom můj dědeček ani Němec, ani Maďar, ani kolaborant. Ovšem, dekret byl v jeho případě uplatněn i tak."

M. G.: "Přišel rok 1989 a zjevně se vše změnilo. To od té doby se snažíte získat tento majetek zpět?"

G. v. P: "Náš případ se táhne už více než 10 let a konec je stále v nedohlednu. Přitom ve skutečnosti není ten případ složitý, jen tu chybí politická vůle."

(Misha Glenny)

Případ Georga von Pezolda zdaleka není jediným případem, kdy se vyhnání zvrtlo v nezřízený zábor majetku. Jeho případ je ovšem symbolem politické sklerózy poslední desetiletí. Skoro hned po revoluci roku 1989 se tehdejší prezident Václav Havel za Benešovy dekrety omluvil. Bylo ale brzo jasné, že v tomto případě neodhadl nálady veřejnosti. Češi na levici i Češi na pravici byli rozhodnuti se neomluvit.

Miroslav Ransdorf je místopředsedou české Komunistické strany.

M. R.: "Dnes nemůžeme plně pochopit podmínky v Evropě po druhé světové válce"

M. G.:"Aniž bych stranil těm či oněm, není to v tomto případě očividná ukázka kolektivní viny a kolektivního trestu?"

M. R.: "Žádný kolektivní trest. Otevírání těchto národních otázek by mohlo vést Evropu do nejistoty. Stabilita této evropské konstrukce je velmi křehká věc a i jeden být velmi malý stát může být příčinou neúspěchu."

M. G.:"Neúspěchu evropského projektu?"

M. R.: "Evropský projekt je pro nás velmi důležitý. Ale jestliže tuto konstrukci příliš zatížíme událostmi z minula, povede to k jejímu zhroucení."

Karel Kühnl je šéfem parlamentní frakce pravicové Unie svobody.

K. K.: "Není žádná cesta jak je uspokojit, opravdu. Nejsme a nikdy nebudeme připraveni otevřít otázku restituce majetku."

M. G.:"Dá se ale namítnout, že Němci restituovali majetek židů zabavený během období vlády nacistů. Proč nemůže tento přístup sloužit jako příklad pro podobný postup v případě Němců a Čechů?"

K. K.: "Mimořádně nefér je jen zmínit takovéto srovnání. Mimořádně nefér. Dělat takováto srovnání, to by mohlo vyvolat problém. Židé byli zbaveni majetku díky aktům zločinného nacistického režimu. Skutečně není možné srovnávat toto s kroky, které se z dnešního pohledu nejspíš nezdají příliš správné, ale byly přinejmenším schválený Rusy, Američany a Brity v Postupimi. Dělat takováto srovnání, to by mohlo skutečně rozčílit všechny Čechy."

(Misha Glenny)

Protože Češi nevidí samy sebe nikdy jako agresory. Vyhoštění se pokoušeli, samozřejmě včetně těch, kteří byli skutečně sympatizanty nacistů, během studené války líčit sami sebe jako nevinné oběti. V tom jim ovšem nepomohl mírně drsný jazyk a výroky vycházející z předpokladu, že Sudety jsou stále součástí Německa. Ve skutečnosti toto byl jeden z těch táhlých slovních soubojů této éry, které jen výjimečně zajímaly kohokoli s výjimkou přímých aktérů. Po roce 1989 začala Sudetoněmecká organizace používat přijatelnější slovník práv menšin a smíření. Jejich dnešní lidr Bernd Posselt tvrdí, že ve skutečnosti je jakýkoli pokrok brzděn oběma vládami, které jsou spokojeny se stávajícím stavem věci.

(Bernd Posselt)

"Mám-li být velmi upřímný, myslím si, že vlády na obou stranách hrají velmi, velmi špinavou hru. Německá vláda říká, že konfiskace německého majetku - a to je pravda - byla porušením lidských práv a mezinárodního práva. Ale nemůžeme vám nijak pomoci. Na druhé straně máte českou vládu, která vlastním lidem tvrdí - Němci vás chtějí vyhnat z vašich domku, ve vašich vesnicích, městech, hraničních oblastech a tak dále. A my chráníme vaše národní zájmy."

(Misha Glenny)

"Jestli vám dobře rozumím, tak to, co ve skutečnosti chcete je nějaká forma finančního odškodnění. Ale nebudete chtít, aby se lidé vraceli zpět do svých starých domovů?"

(Bernd Posselt)

" Hlavní věc je, že potřebujeme fórum, kulatý stůl nebo něco takového, kde by se mohly odehrávat přímé rozhovory. Protože hodně z lidí, které znám, říká " Já opravdu nechci svůj majetek nebo něco takového, co já chci, je, aby mě (Češi) přijali jako oběť a jako (rovnocenného) partnera."

(Misha Glenny)

V praktické rovině problém časem zmizí s tím, jak přímí účastníci na obou stranách postupně umírají. Jakmile se ČR během tohoto roku stane členem EU, Němci, jestliže o to opravdu stojí, přiburácejí ve svých BMW přes hranici a koupí si své bývalé domoviny tolik, kolik jen budou moci. To by mohlo ovšem dost dobře vést ke vzkříšení starých křivd, jak se o tom přesvědčil Ondřej Liška, když se pokoušel oživit debatu o vyhnání v Brně.

(Ondřej Liška)

"Chtěli jsme, aby se současní politici a starosta Brna podívali na bílé místo v naší historii. Tak jsme vzali nás materiál a poslali ho na adresu starosty. Během asi tak půl hodiny vypukl na radnici obrovský poplach. Německé velvyslanectví, rakouské velvyslanectví, politici z Prahy, ti všichni nám volali. "Co jste zač?" "Co chcete?" "Kdo vás platí?" No a my jsme jim stále odpovídali: "No, víte, my jsme jen pár studentů z Brna a chtěli jsme slyšet, co si o té věci myslíte. Protože máme pocit že to není správné.“ (Smích reportéra). „A podle našeho názoru by se o celé věci mělo veřejně debatovat, abychom měli možnost si vytvořit jasný názor na to, co udělali naši otcové a dědové. Bez ohledu na to, kdo vlastně tu vraždu spáchal. A to je princip, který by měl být úplně základní pro dnešní politiku. A víte, my jsme dostali spoustu e-mailů, dopisů a telefonátů. Lidé na mne křičeli - "Nemáš žádný respekt ke starým lidem" a tak. Byli další lidé, kteří říkali: "No možná něco z toho, co říkáš, je pravda, ale uvědom si, že tady hraješ nebezpečnou hru"."

(Zdeněk Matějčuk)

"Jednou jsem ráno přišel do práce a na mém stole ležela stará kniha zabalená do žlutého voskového papíru. Otevřel jsem knihu a v ní byly staré skleněné negativy fotografií, tak z roku 1902."

(Misha Glenny)

Ve své továrně na plasty v Odrách se pan Matějčuk brzo stal známým jako muž posedlý ztracenými Němci.

(Zdeněk Matějčuk)

"Prohlížel jsem negativy a doufal, že najdu fotografie tohodle města - Oder. Ukázalo se že negativy našel jeden z místních lidí doma na půdě. Ale nebyly to obrázky Oder. Trvalo mi měsíc jenom je všechny prohlídnout. Bylo jasné, že jsou to fotky velké rodiny a některé tváře se objevovaly stále znovu a znovu. Vypadalo to, jako by byly nafocené někde na horách, ale tady u nás žádné pořádně hory nejsou. Tak jsem začal jezdit po různých muzeích tady v okolí a všude možné. Nakonec jsem měl štěstí a potkal jsem jednoho muže, který poznal některé z tváří na negativech. Byli to obličeje lidí z německé knihy vydané před deseti lety, která se jmenovala "Altes Vaterland". Podařilo se mi, i když to nebylo nijak snadné, spojit se s autorem a ten mě zase spojil s vnučkou jedné z rodin, která žije v Německu. Ta mě požádala, zda bych jí nemohl některé fotografie poslat, a ptala se, kolik by to stalo. Přirozeně jsem odpověděl, že to jsou její fotografie, že jsou zdarma a zeptal se, zda by neměla nic proti tomu, kdybych jí fotografie sám zavezl a předal jí je osobně. Byl jsem velmi nervózní. Ne snad, že bych se něčeho bál. Ale bylo to jako první rande. Oba jsme měli slzy v očích."

(Misha Glenny)

Pan Matějčuk vydal knihu starých fotografií v obou jazycích. Jak česky, tak německy. Pomalu se vytváří nový a pozitivnější obraz vztahů mezi starými a novými obyvateli Oder. Obraz, který je v rozporu s tím, co slyšíte v Praze nebo Mnichově.

(Zdeněk Matějčuk)

"U nás ve městě s našimi bývalými obyvateli úzce spolupracujeme. Jezdíme je navštěvovat do jejich nových domovů v Německu. Jsou to oficiální i neoficiální návštěvy a atmosféra je vždy velmi přátelská. Za posledních pár let jsme uskutečnili několik malých projektů na místních hřbitovech. Tam najdete všude spoustu německých náhrobních kamenů. Vysadili jsme malý hájek, kameny stojí znovu na svých původních místech, a byla k ním přidaná nějaká forma vysvětlení. Pořádáme bohoslužby a shromáždění, kterých se účastní jak místní Češi, tak návštěvníci z Německa. Protože zde žiju, cítím velkou zodpovědnost za to, abychom měli dobré vztahy. Vím dobře, že v Praze tak dobré vztahy mezi lidmi nejsou. Udělám cokoli, co je v mých silách, abych si byl jistý, že ty vztahy budou dobré. Dělám to z přesvědčení, ale taky se stydím za dnešní politiku."

(Misha Glenny)

A za včerejší politiku taky. Všichni víme, proč Češi udělali to, co udělali. Je to proto, že nacisté se chovali tak strašně v celé Evropě. A oběti jejich zločinu hledaly přirozeně pomoc a vyprávěly poprvé svoje úděsné příběhy a milióny jich táhly zpustošeným kontinentem. Kdo by se v takové situaci staral o německé civilisty z bývalých okupovaných území? Zjevně nikdo. Takže máme snad tento případ výjimečně přehlédnout a omluvit protentokrát kolektivní vinu?

Ingeborg Neumayer, které bylo tenkrát 15, byla ovšem každopádně úplně nevinná.

"To ale skutečně nebyla naše vina, co se stalo ve válce. My jsme Hitlera nevolili. Ale teď dodatečně neseme vinu. To, co nacisti udělali židům v holocaustu, je nepředstavitelné. Ale my sudetští Němci, my z toho nemůžeme být obviňováni. My jsme Hitlera nevolili. Ale vinu dnes nést musíme."

(Misha Glenny)

Vyhnání sudetských Němců se jen těžko srovnává s oblíbeným obrazem Čechů o sobě samých jako o věcných obětech historie. Je nepochybně, že Češi strávili větší část svých moderních dějin snahou přežít v blízkosti svých rozpínavých sousedů, Němců a Rusů. Ale nezaslouží si snad oni sami znát celý příběh o tom, co jiní udělali jim a co oni udělali jiným?

A jestliže se v Německu o vyhánění nepovede otevřená diskuse, pak se vyhánění stane ideovým vlastnictvím odhodlaných skupin prahnoucích po pomstě. A upřímně řečeno, historie nás poučila o tom, kamže to vede.

Přeložil Jiří Staněk

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky