Březen 2004

Sněhurka a jeden trpaslík.

Jakub Abramson

Nikdo se nepozastavuje nad tím, že dílo vystavené ve Švédsku je pomníkem masové vražedkyni

Pondělní titulky světových deníků doslova přetékaly informacemi o "skandálu", jehož se měl dopustit izraelský velvyslanec ve Švédsku Zvi Mazel. Izraelský diplomat při zahájení výstavy Making Differences v Historickém muzeu ve Stockholmu odpojil elektrické lampy osvětlující exponát, který podle jeho slov "podporuje palestinský terorismus".

Znásilněná realita

Tento svérázný čin se rozhodl vykonat poté, co ředitel Stockholmského muzea nevyhověl jeho žádosti o odstranění "onoho exponátu" z výstavy. Událost pak byla následně prezentována řadou renomovaných zpravodajských agentur jako "devastace uměleckého díla násilnickým diplomatem" či jako "znásilnění umělecké svobody šíleným velvyslancem" atd.

Námětem sporného exponátu Sněhurka a šílenství pravdy byla palestinská "sebevražedná atentátnice" Hanadi Jaradatová, která před třemi měsíci v izraelské restauraci Maxim zmařila jedenadvacet lidských životů: je na ní znázorněna jako Sněhurka s andělským úsměvem plující na plachetnici v krvavě zbarveném bazénu. Na zdi za exponátem je vyvěšen text, v němž autorova žena vysvětluje, co bylo motivem činu této Palestinky: že byl důsledkem utrpení způsobeného zabitím jejího bratra izraelskou armádou a že toto utrpení pak poskytlo Jaradatové mocnou potřebu "jednat". Text tak de facto omlouvá její zrůdný čin jakožto důsledek utrpení.

To je však závažné znásilnění reality, jež se v podstatě snaží vytvářet ze sebevražedné atentátnice oběť. Mimochodem, již samo slovo sebevražedný atentátník znásilňuje realitu, neboť nám podvědomě vnucuje, že smyslem atentátu snad měla být sebevražda, a potlačuje tak fakt, že jeho hlavním cílem je masová vražda nevinných lidí.

Komentáře, jež se objevily na stránkách téměř všech západoevropských novin, se přesto zaměřily výhradně na velvyslancův čin, který velmi ostře kritizovaly. Skoro nikdo se nepozastavil nad tím, zda je přípustné, morální, etické stavět "pomníky" masovým vrahům, a to de facto pod záštitou vlády demokratické země.

Past pseudohumanismu

Zkusme si pro ilustraci představit, jak by asi západoevropští komentátoři hodnotili, kdyby se na výstavě objevila socha usmívajícího se Barucha Goldsteina, šílence, jenž v březnu roku 1994 zmasakroval v Chevronu přes dvacet modlících se muslimů. Název takovéhoto exponátu by třeba byl Princ židovský a na zdi za ním by byl text ospravedlňující Goldsteinův čin jakožto důsledek jeho frustrace z palestinského teroru páchaného na židovském národu.

Mohl by se takový čin schovat pod pláštík svobody uměleckého projevu? Byl by švédský ministerský předseda garantem takovéto výstavy? Asi těžko! Podobné dílo by svým vystavením vyvolalo zasloužený odpor a skandál, který by nejspíš stál místo ředitele muzea a Švédsku by způsobil mezinárodní ostudu. Přitom mezi činem Goldsteinovým a činem Hanadi Jaradatové není žádný rozdíl. Oba jsou masoví vrazi, šílenci, kteří naprosto propadli své frustraci.

Jsme svědky zajímavého paradoxu, kdy morální právo se stává obětí svobody projevu. Záplava humanistických hesel zvolna vymývá z našich mozků skutečné humanistické myšlení. Svobodné skandování prázdných pseudohumanistických frází nám již ani nedovoluje svobodně myslet. Dnes je velmi populární být "humanistou", ale zůstat člověkem se zdá být postradatelné. Svoboda projevu je nedotknutelná, výjimku zřejmě tvoří jen projev nesouhlasu s pošlapávaním morálního práva. Velvyslancovo jednání totiž nebylo ničím jiným než svobodným projevem jedince! Jako takové by tedy mělo být respektováno, a to především těmi, kteří mají plná ústa frází o svobodě projevu, a ne označováno za skandální a nepřípustné.

O umělcových motivech můžu jen spekulovat, avšak nemohu si nevšimnout historické skutečnosti, že nejeden umělecký trpaslík se stal známým díky prázdné provokaci. Dostat své jméno do hlavních titulků světového zpravodajství je pro umělce totéž jako pro vědce publikovat v magazínu Nature. Neznámý autor Dror Feiler nejen provokoval, ale také parazitoval na tragédii druhých lidí, díky tomu jeho jméno dnes znají miliony. Dror Feiler si může být jist, že již dnes nalezne dostatek bohatých šílenců, jež rádi jeho výtvory zakoupí.

Umění nesmí být amorální

Možná by proto bylo vhodné si uvědomit následující: každý umělec je bezesporu obdařen právem svobodně vyjádřit svůj umělecký potenciál, cílem umění by však neměla být devalvace morálních hodnot. Jako člověk se obávám, že pokud trend této "inverzní reality", kde "humanistické" či liberální heslo má vyšší hodnotu než morální právo, bude dále pokračovat, můžeme zítra na ulici Unter den Linden v Berlíně vystavět oslavnou sochu Adolfu Hitlerovi; a úplně bude stačit, když ji zahalíme virtuálním rouchem svobody uměleckého projevu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)