Duben 2004

Klausova doba zase přijde

Ondřej Neff

Dnes je český prezident eurodisident, který kráčí proti proudu. V souvislosti s postojem Václava Klause k Evropské unii je nabíledni otázka: Proč ten člověk říká to, co říká? Jak známo, lidé nemají názory, lidé mají zájmy. Jaký tedy má zájem Václav Klaus na soustavném ideovém bombardování evropského mraveniště?

Tři teorie

Václav Havel na koncertě na Václavském náměstí loni v červnu naznačil, jaké jsou zájmy oponentů unifikačních snah. Jsou to lidé nečestní a šejdíři, kteří se obávají, že unie učiní utrum mafiánství a hospodářské kriminalitě. Nabádal tehdy občany, aby v referendu volili vstup do unie, protože tímto "ano" řeknou "ne právě tomuto šejdířství". Tuto myšlenku rozvíjejí lidé s Havlem ideově spříznění někdy v drsnější, jindy v sofistikovanější podobě. Nelze ji bagatelizovat. Pozornému občanovi jistě neuniklo, jak často se podařilo prosadit kontrolní mechanismy namířené proti vyslovené kriminalitě až pod tlakem unie. Naproti tomu obrana osobních zájmů je přirozený jev v každé demokracii. Politici se s ekonomickými šíbry spolčují všude a tlakům se brání taky všude, k tomu nepotřebují Klause a jeho ideologii.

Podle jiné teorie se Václav Klaus obává o svoji velikost. Co politik je veliký jen v české Trpaslíkii, kdežto v Evropě by se ztratil. Nu, ztratil neztratil. Klaus není Kužvart. Klaus by se bez váhání vystavil "pingpongovému interview" s poslanci Evropského parlamentu. Je na to vybaven jak jazykově, tak argumentačně. Navíc, Klaus není "no name" na evropské scéně. Nevyhýbá se střetům na mezinárodních fórech. Na rozdíl od Václava Havla, který při rozmanitých příležitostech přednášel svá morální kázání, jež posluchači vyslechli s hřejivým pocitem, že jim Všemohoucí díky tomu odpustil něco z jejich hříchů, Klaus se nebál jít do střetů s oponenty. Tady se mu za to mnozí vysmívali, že chodí na Západ vyučovat, jak se správně dělá kapitalismus, ale ať to někdo zkusí, jít na Západ vyučovat, jak se správně dělá kapitalismus.

Nezbývá než se zmínit o třetí, nejsmělejší teorii. Podle ní Klaus myslí vážně to, co říká. Lze ji dokladovat především tím, že to říká pořád. Klausovy činy možná byly v exekutivní rovině mnohdy v rozporu s jeho slovy, nicméně ta slova sama mají vnitřní souvislost, je to přímka, žádná sinusoida. Svého se drží bez ohledu na okolnosti.

Ty, přiznejme si, jeho nauce v současné době nepřejí. 64 % Čechů podporuje vznik evropské ústavy, tedy podporuje něco, co Klaus z duše nenávidí a 46 % si myslí, že bychom se měli k Evropě ještě víc přiblížit. Politika méně přesvědčeného by takové cifry znepokojily a populistu by dokonce vyděsily. Klaus je klidně komentuje slovy, že "prostě nevěřím tomu, že průměrný občan Česka, a ověřuji si to dnes a denně, opravdu ví, co je ta ústava, co přináší". Klaus zde nepopírá věrohodnost výzkumu. Zpochybňuje, že občan ví, co říká, a že jeho postoj stojí na něčem jiném než na pocitu. Však on ten občan bude říkat za pět let něco jiného...

Čekání na potlesk

I toto Václav Klaus během své politické kariéry nejednou zažil. Zatímco on si vedl stále svou, kolem něho se mnohdy přátelé měnili na nepřátele a publikum plivalo na toho, komu včera tleskalo. Klaus užívá mnoho slovíček a větiček, jež se snadno parodují. Kupodivu humoristé málo vytěžují větu "jak jsem říkal před dvanácti lety" nebo "jak jsem napsal před osmi lety". Jakmile budete v měňavém prostředí říkat stále totéž, dočkáte se jednou potlesku, jindy hvízdotu, ale ve chvilkách přitakání vytěžíte z toho, že vám už jednou tleskali. Upevníte si pozici toho, kdo měl pravdu v minulosti, a tudíž ji bude mít zřejmě i v budoucnosti. Jakkoli je to falešná logika, funguje to.

"Evropa je definována tím, že je permanentním střetem mezi v dnešní terminologii unifikačními tendencemi a tendencemi autonomizačními," cituje Klaus Masaryka. Ví dobře, že po aktuálním unifikačním flámu přijde vystřízlivění a kocovina a že odstředivé tendence, dnes marginalizované, se ocitnou v centru evropského uvažování. A potom, až tento čas přijde, bude Klaus s oprávněnou hrdostí připomínat, že došlo na jeho slova, jež pronášel znovu a znovu v mnoha obměnách. Bude opěvovaným disidentem z doby eurokratury a sklidí za to potlesk před Evropským parlamentem. Bude-li ještě nějaký.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)