Duben 2004

Já a GULAG

Eva Hlinovská

Noc co noc se Pavel Tunák (78) vracel do pekla, kde byl nucen deset let žít. "Ve snech jsem trpěl jako zvíře. Stále mi někdo ubližoval a já trhal rukama a nohama," vzpomíná vitální drobný muž na noční můry, jež ho pronásledovaly po více než dvě desetiletí. Od snů mu pomohlo až psaní pamětí, pro něž však ještě nenašel nakladatele. Dneska už dokáže na účet svého života v sovětských lágrech i vtipkovat. "Stříhám se nakrátko, to je návyk z gulagu," hladí své šedé vlasy.

Když se v roce 1955 vrátil Pavel Tunák do Československa, jeho matka ho nepoznala. "Pavel zemřel už v pětačtyřicátém," řekla svému synovi, jenž se jednou večer objevil před její chalupou ve slovenské vesnici Turzovka. Není divu, Pavel vážil pouhých 40 kilogramů. Muž, který se do Gulagu dostal, protože postřelil ruského vojáka, vzpomíná: "Byl jsem skelet. Ale divoký jsem byl jako ze smečky vlků. Teprve za tři roky jsem se jakž takž přizpůsobil normálnímu životu." Jeho matka o něm od dubna 1945, kdy ho (stejně jako další Čechy a Slováky) odvlekli Sověti do svých koncentračních táborů, neměla zprávy. Dopisy domů psát nemohl. S mnohem větším nadšením než o životě v lágrech u Archangelsku, Murmansku, východosibiřského Bratsku (komplex zvláštního tábora Ozerlagu) a na Sachalinu se velice komunikativní muž, jenž pracoval třicet let jako horník v Ostravě, baví o své výborné fyzické kondici. "Struktura těla je železná," dává mi sáhnout na své svaly. V ostravském bytě, kde žije spolu se svou druhou manželkou, mě také učí několika karatistickým chvatům, abych se prý v noci ubránila "recidivistům". Nakonec, byť nerad, zapůjčí i rukopis svých vzpomínek na gulag.

Kvůli krávě do lágru

"Právní" základ pro únosy občanů z území osvobozených Sověty na konci druhé světové války byl dán v dubnu 1945. Tehdy sovětský lidový komisař vnitra Lavrentij Berija vydal jednotkám NKVD operujícím v Rudé armádě pokyn, aby "na území osvobozeném od nepřátelských vojsk okamžitě zatýkaly teroristy nezávisle na jejich národnosti a občanství" či další "podezřelé živly". Za živel mohl být pokládán kdokoliv, kdo se nějakým způsobem znelíbil sovětským komandům. "Už dávno vím, že do gulagu se člověk dostane jen ze dvou důvodů. Ten první je, že na něj padl náznak podezření. Druhý: všechno ostatní..." vystihl stalinskou zvůli Francouz Jacques Rossi (autor knihy Útržky životů), který v sovětských lágrech prožil dvacet let. V červnu 1945 bylo navíc na území Československa umístěno šest pluků NKVD, tedy přibližně 1200 lidí (možná i více). "Počet občanů Československa, kteří byli odvlečeni do gulagu, se určit nedá," tvrdí Vladimír Bystrov z Výboru ,Oni byli první', který mapuje osudy československých občanů postižených sovětskou represí, "víme jen o těch, jež členové jejich rodiny nahlásili na úřadech jako pohřešované. To se týkalo zejména ruských emigrantů, kteří utekli do Československa po bolševické revoluci. Věděli, s kým mají tu čest. Češi ne. Sověti jim třeba tatínka vzali s tím, že jim nalil špatný špiritus a nějaký voják po něm zemřel. Nebo sedlák zmizel, protože jim nedal krávu. Ale pro ostatní to mohlo vypadat, že spolupracoval s fašisty, a proto se po nich nikdo nesháněl. Báli se." "Odvlečených českých (ne slovenských, těch bylo několikanásobně více) občanů, jejichž osud se nám podařilo zdokumentovat, bylo po roce 1945 dvě stě devadesát šest," říká Milada Kadlecová z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování komunismu, "pravděpodobně jich však v lágrech skončilo víc." Od České správy sociálního zabezpečení zatím dostalo finanční odškodnění čtyřicet šest lidí: bývalý Stalinův otrok má nárok na 12 000 korun za jeden měsíc pobytu v pracovním táboře. Pokud již zemřel, dostala vdova nebo děti polovinu.

Jeden den Pavla Tunáka

"Tunák, Pavel Matuškovič, narozen roku 1925 ve vesnici Turzovka, okres Čadca, Československo, od 19. dubna 1945 do 2. dubna 1955 byl vězněn na základě rozsudku sovětských soudních orgánů a vykonával různé práce. Měl svědomitý přístup k práci." Toto potvrzení dostal pan Tunák v roce 1957 z velvyslanectví SSSR. Jeho "svědomitý přístup k práci" dokládá i to, že v lágrové nemocnici byl jen tři měsíce. To když mu kmen, který se snažil naložit na železniční vagon v Archangelsku, přerazil žebra. "Každá chvíle odpočinku byla pro vysílené tělo dobrá," vzpomíná pan Tunák. Ostatně podle spisovatele Varlama Šalamova (Kolymské povídky), jenž trávil svůj trest v lágrech na Kolymě, byl úraz pro vězně často jedinou možností jak alespoň na pár měsíců oddálit smrt (v kolymských lágrech zahynul každý třetí "pracovník"). Tři sta šedesát čtyři dní v roce (volno měli muklové jen na výročí Velké říjnové socialistické revoluce) Pavel Tunák kácel i v padesátistupňových mrazech stromy, osekával kámen, opravoval železniční trať nebo pracoval v dolech. "Prosil jsem Hospodina," odpovídá na otázku, jak se mu podařilo přežít.

Bitka o potkana

Přežití v lágru bylo dílem náhody (když se vězeň dostal do nemocnice nebo na nějaké méně náročné práce přímo v prostoru tábora) a dílem dobré kondice. Muklové dostávali jídlo jen dvakrát denně: řídký "sup" ze sušených ryb nebo tuleního masa, 160 gramů chleba a kaši. "Číhali jsme na potkany, ubili je a opékali nad ohněm kousky jejich masa. Často jsme se při tom porvali, protože jsme mysleli, že soused má lepší sousto," vzpomíná na shánění potravy Pavel Tunák, "také jsme hledali kousky nestráveného ovsa v koňském trusu." Alexandr Solženicyn o věčném hladu "zeků" (z ruského zaključonyj kanaloarmejec, což původně znamenalo "odsouzený, který pracoval na stavbě Bělomorkanalu") píše v Souostroví Gulag: "Souostroví žilo po celá desetiletí v zajetí krutého hladu a muklové se navzájem rvali pro rybí ocas ze smetiště." Při takovéto stravě není divu, že téměř všem vězňům vypadaly zuby. Proti paradentóze si sice vařili odvar z jehličí borovic, ale většinou zbytečně. Další z fyzických útrap zažívali zekové i během nekonečných transportů z jednoho lágru do druhého, kdy seděli bez pohnutí namačkáni na podlaze vagónu. "Z toho sezení se nám udělaly na konečníku hemeroidy a způsobovaly při sebemenším pohybu příšernou bolest," vzpomíná Pavel Tunák na převoz na Sachalin. "Nu što, v ešalonu nět boľnica (nemocnice)," odbyl prý stížnosti vězňů sovětský důstojník. Kromě nemocí trápily všechny i vši - vězňové se mohli umýt jedenkrát měsíčně a během koupele jim i vydezinfikovali šaty. Ovšem po sovětském způsobu - hnidy ve švech mundúru přežily a vši se vesele množily dál.

Hlavně pevné zdraví

Pavel Tunák se po vypršení trestu mohl vrátit domů. Vězňové z 30. let (a byli mezi nimi i mnozí čeští komunisté, kteří přijeli do země zaslíbené pomáhat budovat nový společenský řád), již se náhodou dožili konce trestu, takové štěstí neměli. Většinou dostali "nášup" třeba i na dalších pětadvacet let. Ani po jeho skončení se však nevraceli k rodinám, ale museli buď do vyhnanství, nebo pracovat dále v táboře jako civilní zaměstnanci, tedy za mzdu. Náčelník tábora se s panem Tunákem rozloučil přáním "dlouhého života a hlavně pevného zdraví". Dokonce mu nabízel, že může zůstat na území SSSR, kde teď po válce připadá na jednoho muže pět "děvušek". "Jakákoliv naše evropská zkušenost tady končí. Nikdo si nedokáže představit, čím museli lidé v gulagu projít," shrnuje Vladimír Bystrov, "tento fenomén nelze pochopit. Lze ho jen popsat."

Glavnoje Upravlenije LAGagerej čili Hlavní správa táborů

Už v prosinci 1917 založila bolševická vláda čeku (črezvyčajnaja komisija, mimořádná komise), která měla za úkol bojovat s "kontrarevolucí, spekulací a sabotáží". Později byla čeka přejmenována na GPU, od roku 1934 NKVD, po roce 1953 KGB. Zatčené lidi (pokud nebyli popraveni) museli někam umístit. A tak byl v roce 1922 zřízen první tábor pro politické vězně na Solověckých ostrovech v Bílém moři. Lágr se postupně rozrůstal i na pevninu, kde vězni většinou pracovali v lesích. Alexandr Solženicyn pojmenoval Solovky trefně "almou mater Gulagu". V červnu 1929 pak bolševická vláda rozhodla, že všichni odsouzení na více než tři roky (političtí vězni, jichž bylo v táborech kolem čtvrtiny až třetiny, dostávali podle paragrafu 58 deset, ale i pětadvacet let) si budou svůj trest odpykávat v pracovních táborech. Tento rok je symbolickým počátkem fenoménu nazvaném Alexandrem Solženicynem "souostroví Gulag".

Velkovýroba otroků

"Sovětské gulagy byly světem pro sebe. Pracovalo v nich na dva miliony civilních zaměstnanců, kteří aby se uživili, potřebovali stálý příliv nové otrocké pracovní síly," vysvětluje Vladimír Bystrov, "a otrockou sílu potřebovalo celé sovětské hospodářství: rukama vězňů byla postavena města, přístavy, železnice i všechny základy sovětského jaderného průmyslu byly v jejich rukou." Kvůli urychlení zisku nové pracovní síly byla v roce 1937 zavedena instituce tzv. trojek, složených z krajského tajemníka strany, prokurátora a krajského šéfa NKVD, které poslaly "nepřítele lidu" rovnou do táborů. Bez nároku na řádný proces či obhájce. Od roku 1934 se pracovní tábory rozrůstají ďábelským tempem - v roce 1935 v nich žilo 950 000 vězňů, roku 1941 už téměř dva miliony. Muklové měli denní příděl jídla v hodnotě 1400 kalorií na den, což byla ale norma vypočítaná pro ty, kteří seděli ve vězení, takže těžce pracujícím zdaleka nestačila. Po válce se tábory dále rozrůstaly, Stalin totiž musel někam umístit "živly", jež během války poznaly život za hranicemi SSSR. A tak počet vězněných dosáhl počátkem 50. let téměř tří milionů. Po Stalinově smrti bylo propuštěno přes milion vězňů a rozsáhlé komplexy se rozpadly do menších jednotek, z nichž mnohé existovaly ještě po roce 1960. Dodnes některé z táborů slouží jako "nápravné kolonie Ministerstva spravedlnosti Ruské federace".

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)