Duben 2004

Vzpoura archiváře z KGB.

Karel Pacner

Skonal Vasilij Mitrochin, který z Ruska vyvezl kufry mimořádných informací

Některé podrobnosti o životě Vasilije Mitrochina vyšly najevo až po jeho smrti. Není divu. Žil v jižní Anglii pod cizím jménem a pod ochranou britských zvláštních služeb.

V prosinci 1996 napsal německý týdeník Focus, že bývalý důstojník KGB utekl se "jmény stovek ruských špionů". Mluvčí ruské výzvědné služby SVR Taťánu Samolisovovou to rozčililo: "To není možné! Jakýkoliv defektor může znát jména jednoho, dvou, tří agentů, ale ne stovek!" Skutečně: k zásadám konspirace patří, že bývalí důstojníci tajných služeb znají několik agentů, kteří pro ně pracovali, o několika dalších slyšeli od kolegů, o dalších případně četli v archivu. Avšak Samolisovová tehdy ještě netušila, že došlo k mimořádné události: oním zrádcem byl bývalý archivář rozvědky KGB. Penzionovaný šéf archivu centrály první správy KGB Vasilij Mitrochin totiž pracovníkům britské tajné služby MI6 předal podrobnosti jednak o tisících sovětských vyzvědačů, kteří působili ve světě od roku 1918, jednak o pětadvaceti tisících jejich operací. To nemá v historii špionážních provalů obdoby.

Za trest

Mladý důstojník Mitrochin se dostal do archivu rozvědky za trest. Když v roce 1956 přednesl Nikita Chruščov projev o Stalinových zločinech, mladík se opovážil na stranické schůzi připomenout, že se na nich podíleli i další vedoucí představitelé. A bylo po výjezdech. V archivu se časem dostal k četbě zabavených disidentských písemností. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa usoudil, že sovětský režim nelze reformovat. "Mitrochinova přeměna na tajného disidenta byla dokončena během pražského jara roku 1968," napsal profesor Christopher Andrew, historik, který s ním později v Británii spolupracoval. Mitrochin si začal pořizovat výpisky o tajných agentech a operacích s tím, že se je snad někdy podaří vyvézt na Západ. Tato možnost se nikoli nevýznamně přiblížila, když se centrála rozvědky stěhovala z centra Moskvy do nového objektu za městem, v Jaseněvu - a on tam jako šéf archivu měl dopravit vytříděné spisy. Díky stěhování byl při odchodu do penze - nastal roce 1984 - majitelem šesti kufrů poznámek. Šance vyvézt inkriminovanou dokumentaci se naskytla s rozpadem Sovětského svazu. Hranice nových států byly prostupné. Večer 23. března 1992 Mitrochin odcestoval rychlíkem z Moskvy do Rigy, metropole čerstvě osamostatněné Litvy. Na dně tlumoku měl několik set stran vybraných výpisků; přes ně přehodil šaty a jídlo. Cestující nikdo nekontroloval. Druhý den zašel sedmdesátiletý důchodce na americké velvyslanectví. Tam ho odbyli - podobných zájemců o azyl v USA měli mnoho. Když vycházel z budovy, všiml si nedaleké britské vlajky. Úřednice britského vyslanectví, ve skutečnosti důstojnice výzvědné služby MI6 brilantně ovládající ruštinu, projevila o spisy zájem.

Leckdo se dočkal

Začátkem dubna 1992 přivezl Mitrochin do Rigy na dva tisíce stran spisů. Většina se týkala akcí KGB na britských ostrovech. O dva měsíce později přijel vysloužilý plukovník na britské vyslanectví do Litvy na další schůzku. Současně se domluvili, že příště odcestuje do Londýna. Dne 7. září odletěl speciálem do britské metropole, kde strávil víc než měsíc. Před rozloučením mu řekli: Pane Mitrochine, zajistíme celé vaší rodině azyl. Avšak ty kufry na za vaší dači vykopou naši mládenci sami. Vy jenom seberte rodinu a přijeďte do Rigy. Dvojice mladých pracovníků MI6, které KGB neznala, odletěla do Moskvy. Večer vykopala kufry a potom je jako diplomatická zavazadla odvezla na britské ostrovy. V Londýně Mitrochinovi dostali novou identitu a početnou ochranku. Bylo to nezbytné. Tým expertů britských tajných služeb zkoumal dovezený poklad. Mitrochin pomáhal a vysvětloval. Obvykle trvá vytěžování defektora půl roku. V tomto případě potřebovali Britové sedm let.

Ředitelé amerických služeb FBI a CIA a Kanadské bezpečnostní zpravodajské služby CSIS (Canadian Security Intelligence Service) dostali materiály, které se týkaly jejich zemí, v červenci 1992. Americká FBI ocenila materiály jako "nejkompletnější a nejrozsáhlejší zpravodajský pramen, který se podařilo získat". Spisy též obdržely Austrálie a Nový Zéland. O čtyři roky později "svou" várku informací převzal německý Spolkový úřad na ochranu ústavy BfV. Francouzskému Ředitelství teritoriálního dozoru DST poskytli Britové v listopadu 1996 seznam tří stovek diplomatů a vládních úředníků - sovětských agentů. Postupem času si vyžadovaly Mitrochinovy osobní konzultace tajné služby mnoha západních zemí. V červenci 1995 předložily obě britské služby - špionážní MI6 a kontrašpionážní MI5 - první předběžnou zprávu o Mitrochinově archivu britské vládě. Následoval souhlas se zveřejněním. K němu fakticky došlo až 13. září 1999: ono pondělí vyšly interview s Mitrochinem a první jím zdokumentovaný příběh v deníku The Times. Týden nato se na pultech objevila téměř tisícistránková kniha dokumentů.

Jistý pán na jihu

"Žádný vyzvědač, který pracoval pro Sovětský svaz od říjnové revoluce až po začátek Gorbačovovy éry," napsal profesor Andrew, "si nyní nemůže být jist, že jeho tajemství jsou v bezpečí". Po dokončení hlavních prací se západními výzvědnými službami se Mitrochin s rodinou odstěhoval - samozřejmě pod cizím jménem - do jižní Anglie. Žil pod ochranou. Věděl, že domů se už nikdy nevrátí. Smutek se snažil zahánět oblíbenou zábavou - rybařením. V roce 1999 ho zdrtila smrt jeho manželky Niny. Přesto o tři roky později vydal studii o účasti KGB na invazi a okupaci Afghánistánu a podrobný slovník všech známých důstojníků sovětské tajné služby. Měl nemocné srdce, ale psal dál. Další jeho práce se chystají ke zveřejnění. Vasilij Mitrochin zemřel 23. ledna 2004 na zápal plic. Alespoň tak to oznámil list The Times týden poté.

(MFDNES)