Duben 2004

Co nás ve škole neučili

Ota Ulč

Jedním z úsilí nedemokratických vládců je zabíjet paměť národa. Když se podaří zpřetrhat pouto k minulosti, občanstvu pak zbývají už jen pouta policajtské současnosti. Historia meretrix - děvka je to prodejná, dá každému, a vzdor své hanebné reputaci netrpí nedostatkem zájemců. Takže nevymlouvejme se zcela úplně na zlé mocipány. Ochotně se necháváme šálit pohodlnými, snadno stravitelnými pseudopravdami, jejichž konzumenty jsme občas byli už od školních let.

Dostalo se mi výuky na klasickém gymnáziu s latinou a klasickou řečtinou, se solidními kantory, než došlo po Vítěznému únoru k jeho likvidaci. Ledacos jsme se naučili a též nenaučili. Posloužím příkladem francouzské revoluce, na jejíž dvousté výročí v roce 1989 národy sovětské části Evropy tak smysluplně zareagovaly. V onom jubilejním roce vyšla v New Yorku kniha Citizens: A Chronicle of the French Revolution. Autor Simon Schama, brilantní, v Londýně narozený (1945) profesor historie (dřív Harvard, teď Columbia) na téměř tisíci stranách přesvědčivými důkazy zdemoloval naše celoživotní představy, o nichž jsme nikdy nezapochybovali - o dobytí Bastily, bašty a symbolu utrpení, jak chudáci ubožáci političtí vězni klopýtají ven na svobodu, zrak jen tmě přivyklý si uchraňují před oslňujícím jasem. Až tedy na to, že v Bastile vězňů dlelo všeho všudy sedm - čtyři padělatelé, dva šílenci (jeden z nich se vydávající za Julia Caesara) a hrabě de Solanges, tvor s politicko-sexuálními sklony, podobně jako markýz de Sade, zavřít ho z opatrnosti dali vlastní příbuzní. Jménem rovnosti, bratrství a svobody osvobozující davy uřízli správci věznice hlavu a vítězně ji na klacku nosili ulicemi.

Mnohé hlavy takto nosili, krvelačná to doba, v níž došlo k prvním aktům moderní genocidy: třeba masakr málo pokrokových a nábožensky založených vesničanů ve Vendée se odhaduje na téměř půl milionu. Došlo ke konfiskacím všeho možného, ba i jména. Z Marseille se stalo Ville-Sans Nom čili Město beze jména. Provinilý Lyon nejen přejmenovali na Ville-Affranchie (čili Osvobozené město), ale potrestali demolicí jeho nejhezčí části. Nakomandovaní dělníci zbourali šestnáct set honosných mešťanských domů. Přijat byl dekret, vzor pozdějších totalitních režimů, že politické zločiny jsou daleko horší než všechny ostatní zločiny, neboť škodí nejen jedincům, ale celé společnosti. Prosazován byl v pozdějších generacích tolik populární princip, že lidská práva jsou jen pro ty, kteří jdou s námi a nikoliv proti nám. Výzvy veřejnosti povzbudit ji, aby víc udávala. Zavádění metod moderního věku: kontrola občanů, na všech dveřích musela viset listina se jmény přítomných osob a malé pominutí, byť na jednu noc, se pokládalo za závažný trestní čin. U gilotiny jsme stále zručnější a spěšnější, ze záznamu se dozvídáme: 32 hlav uťato za 25 minut, týden poté rekord byl překonán - 12 hlav za pouhých 5 minut. Vylepšená procedura způsobila nečekaný problém, na který začali upozorňovat ne ochránci života, ale životního prostředí. V zájmu ekologie předchůdci dnešní strany Zelených upozorňovali, že příliš rudé krve se valilo po náměstí, zaplňovalo a ucpávalo kanály.

Ale i bez problémů hygienické povahy gilotina mohla zastat práci jen kus po kusu, což neodpovídalo rostoucím požadavkům doby. Revolucionář Dorfeuille, bývalý herec, uplatnil zlepšovací návrh popravy ve velkém. Zrežíroval představení se skupinou šedesáti k sobě připoutaných vězňů, do nichž se pak vystřelilo kanonem. Popravy střelbou do tisíců, ženy a děti též - však děti by mohly vyrůst v kontrarevolucionáře a ženy by mohly porodit další děti. V Nantes se proslavil Jean-Baptiste Carrier, z Paříže vyslaný reprezentant revoluce, aby návalu před gilotinou ulevil novinkou, zvanou vertikální deportace. Kolmé odsuny do vod řeky Loiry - posléze též Křest republiky či Národní koupel žertovně zvané. Vězně připoutat na pramice a ty pak s posádkou pomalu potopit, utopit. Časem se popravčím a divákům zželelo zbytečně utracovaného šatstva a proto začali odsouzence připoutávat na bárky nahé: muž-žena, muž-žena, vymysleli revoluční vtipálkové a ortelu dali jméno Svatba republiky. U místa jménem Gonnord 23. ledna 1794, dvě stě starců, žen a dětí si muselo vykopat společný hrob, pak kleknout a dostat kuli do hlavy. Třicet dětí a dvě ženy pohřbeno za živa. Novátor Carrier doporučoval otrávit studně arsenikem, Významný chemik Fourcroy bádal, jak použít plyny při usmrcování ve velkém.

A jak to vlastně ve Francii bylo s měšťanským stavem, svrhnuvším aristokracii, onu parazitující žábu na prameni pokroku? Tak především, on ten starý režim zas tak příliš anachronistický nebyl. Většinu aristokracie tvořili občané do šlechtického stavu povýšení právě pro svou podnikavost, úspěchy ducha a činů. To byli ti modernizátoři, zakladatelé továren, dolů, ti zaváděli novinky, od industrializace po pouliční osvětlení. Mezi motivy revolučního násilí bylo i nepřátelství vůči modernizaci. Neřestně luxusní počínání vládců přišlo jen na polovinu výloh královského dvora v Anglii. Hanebný cynický výrok, proč že hladoví nejedí dorty, nemají-li chleba, se přisuzuje Marii Antoinettě, jenže tak napsal Jean Jacques Rousseau o jakési šlechtičně dva roky před tím, než budoucí, na popravišti skonavší královna do Francie vůbec dorazila.

Další zpřesnění: gilotina, že prý tento způsob stětí byl svižný a tedy málo bolestný. Ve skutečnosti však mechanismus špatně fungoval, často se hlava musela usekávat několikrát. Většina obětí nebyli aristokraré. V devadesáti procentech případů gilotina zasahovala šíje nešlechtické. Rovněž nebyla tím hlavním popravčím nástrojem. Naprostou většinu oněch statisíců obětí revolučního teroru tehdy zlikvidovali zastřelením, utopením či upálením. A vůbec nic takového jsme se v našich školách nedozvídali.

Jean Jacques Rousseau, významný mezi otci revoluce, ač zemřel jedenáct roků před jejím započetím: filozof humanista, jemuž se ale nepříčilo odhodit půl tuctu vlastních dětí do sirotčince a tím je odsoudit k velmi kvapné smrti, jak ovšem dobře věděl. A s matkou těchto dětí se nikdy neobtěžoval oženit.

Tristní dojmy způsobuje i zastavení u velikánů modernější doby. Romain Rolland - obdivovatel stalinismu. George Bernard Shaw, trapný idiot v úsudcích o stavu sovětských věcí. Harold Laski, vůdce britské Labour Party, intelektuál, vědec, který si pochvaloval kvalitu sovětského právního pořádku v době teroru třicátých let. (V resortu historických pravd Číňané možná přetrumfnou všechny konfabulátory světa. Masakr v neděli 4. června 1989, který jsme viděli na televizních obrazovkách, se dle tehdejšího sdělení strany a vlády vůbec nekonal. Tehdy jsem nevylučoval eventualitu informace, že náměstí Tiananmen onoho údajně nebeského míru vlastně neexistuje. Nikdy neexistovalo.)