Duben 2004

Návraty v politice

Ota Ulč

Pocit moci je prý to nejpotentnější afrodisiakum. I když to třeba není úplná pravda, omamnou sílu věru má a proto se tím směrem hrne víc zájemců, než je příležitostí k jejich uplatnění. Mnozí se mermomocí na taková výsluní snaží vracet, což bývá i případ těch, kteří odešli z vlastní iniciativy, ať už z důvodů rodinných či zdravotních, nebo zklamáni, znechuceni, uraženi, unaveni, uondáni. Jerry (Edmund G.) Brown pokračoval v tradici svého otce téhož jména v roli guvernéra Kalifornie, jímž se stal v roce 1975 a setrval do roku 1983, načež se odebral do Himalájí věnovat se orientální mystice. Po návratu neúspěšně usiloval o vrcholný úřad v zemi a prozatím se spokojil se starostováním v městě Oaklandu. Proč ale chodit tak daleko: Miloš Zeman na své jakkoliv oblíbené Vysočině nepůsobí dojmem člověka, oddaného permanentnímu poustevničení.

Jestliže Herakleitovi, praotci dialektiky, se přisuzuje výrok, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, jak je tomu s víc než jedním vstupem do významné politické role? O návrat do postkomunistické domoviny projevili někdejší monarchové. Michael z Hohenzollernů, teď již dlouholetý švýcarský obchodník, vyjádřil zájem znovu zasednout na rumunský trůn. Tamější vláda, bažící dostat zemi do NATO, ho pověřila funkcí velvyslance bez zeměpisného určení (ambassador-at-large). Simeon Coburgotski, obchodní poradce v Madridu, by rád obnovil dynastii v Sofii. O obnovu království a vzkříšení Jugoslávie poněkud usiloval Alexander Karadjordjevič, sídlící v Londýně.

Nejméně zkušeností s rodnou zemí má zájemce Leka, syn prvního a posledního albánského krále Zogu: rodina totiž v roce 1939 uprchla před italskou invazní armádou, když potomkovi byly pouhé tři dny. Teď v dospělosti snad ještě žije v Jižní Africe a živí se prodejem zbraní. V Albánii dlouho kolovalo a snad dosud přetrvává přesvědčení, že každého občana obdaruje dvěma tisíci dolarů. Není známo, nakolik nynější stav albánského státu utlumil jeho ambice, jeho zájem o obnovu takového trůnu.

V naší rodné zemi dlouhá doba čtyřiceti let vyloučila eventualitu návratu generace poúnorových emigrantů do politických rolí s dočasnou výjimkou Pavla Tigrida. A ani ti posrpnoví utečenci nedopadli lépe. Neuspěl Zdeněk Mlynář, a další lidské tváře jako například Čestmír Císař, který normalizaci přestál v domácím prostředí.

Jak již naznačeno, důvody k odchodu z vůdčí role mohou být rozličné a pouhá únava z odpovědnosti, břemena role, mezi nimi nepřevažuje: moc přece jenom příliš chutná. Velmi záleží na typu režimu. Za stalinismu se vládlo až do smrti, uskutečněné buď v posteli sešlostí věkem nebo na popravišti. Zásluhou Chruščova se komunismus stal bezpečným pro komunisty, kariéry končily penzí, případně odklizením do role velvyslance do Bulharska (dočasná adresa již zmíněného Císaře) či Mongolska, na takové postranní výspy. Kadár a Husák se dožili politického zmrtvýchvstání. Čínský velikán Teng Siao-pching, 145 cm, byl rehabilitován dokonce dvakrát.

V diktaturách tradičního typu to bývá rozličné. V Mexiku dodržované ústavní pravidlo vylučuje znovuzvolení hlavy státu, takže Carlos Salinas de Gortari se s nakradenými miliony odebral do exilu bez naděje na úspěšný návrat.Tam po svém svržení rovněž odspěchali mnozí kleptokraté, například filipínský Ferdinand Marcos, haitský Baby Doc Duvalier a rekordně lačný zloděj Joseph D. Mobutu s plným svým domorodým jménem Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga ze Zaire, znovu přejmenovaného na původní Kongo.

V Africe nedochází k politickým návratům . Nejeden svržený vůdce končí na popravišti a ti, jimž se podaří upláchnout - například ugandský lidožrout Idi Amin Dada do Saúdské Arábie, nebo ethiopský marxistický maniak Mengistu Haile Mariam do Zimbabwe - oceňují bezpečí permanentního azylu. Z Kuby vypuzený diktátor Fulgencio Batista dožil v exilu, na rozdíl od venezuelského diktátora Pepe Jiméneze, jemuž Američané azyl odepřeli a deportovali do vlasti, kde si mnoho let poseděl za mřížemi. Krátkodobou výjimkou se stal argentinský Juan Peron, diktátor od roku 1946, který byl po deseti letech vyhnán do exilu, z něhož se po dalších osmnácti letech vrátil do vlasti, znovu se stal prezidentem a krátce poté zesnul.

Po skonu severokorejského superstalinisty Kim Ir-sena, světový rekord v trvanlivosti vládnutí drží Fidél Castro. Ale i ten se nevyrovná výkonům někdejších monarchů - britské Viktorie, našeho Františka Josefa, jež oba ale dovedl překonat Sobhuza II., vládce jihoafrického Swazilandu. Na trůn usedl v roce 1899 jako jednoroční batole a nebýt netrpělivých stárnoucích potomků, kteří ho údajně v roce 1982 otrávili, tak mohl kralovat dodnes.

Pro opačný extrém jepičího držení otěží zavítejme do Bolivie, země s tradicí mnoha revolučních záchvěvů. Tam se jim povedlo mít tři prezidenty během jednoho dne. První se nedožil oběda, druhý byl zlikvidován před večeří. I některé demokratické země si potrpí na kolotoče, jakkoliv nekrvavé. Od konce druhé světové války Itálie už měla víc než padesát vládnoucích týmů, což pak přidává vážnosti Mussolinimu povzdechu, že vládnout Itálii není ani tak obtížné jako spíš zbytečné, že situace občas bývá beznadějná, ale nikoliv vážná.

Nelze vždy dobře rozlišit dopad neschopnosti vlády a nesnadno předvídatelné počínání voličů. Winston Churchill, symbol statečného odporu proti Hitlerovi, byl vystrnaděn z úřadu za pouhý jeden měsíc po vyhrané válce. Po dalších volbách v roce 1950 se ale do úřadu vrátil. Se svým znovuzvolením tuze neuspěl Lech Wałęsa,legenda odporu proti totalitě, muž s unikátními zásluhami o její likvidaci. Neméně u voličů pohořel Michail Gorbačov, který režim jedné strany rozložil, ač něco takového neměl v úmyslu. A teď o nejvyšší poctu ve státě usiluje Vladimír Mečiar, několikanásobný absolvent vzestupů a pádů.

Taková ambice poněkud připomíná Richarda M. Nixona, Eisenhowerova někdejšího viceprezidenta (1953-1960). V soutěži s J. F. Kennedym prohrál o pár hlasů, poté znovu prohrál v rodné Kalifornii stát se guvernérem a debakl uzavřel slibem, že tím jeho politická kariéra končí. Leč nekončila: v roce 1968 přece jen vyhrál prezidentské volby nad tehdejším Johnsonovým viceprezidentem Hubertem H. Humphreym a vítězství si zopakoval v roce 1972 ještě značnějším triumfem nad senátorem George McGovernem, kterého dokonce pokořil v Jižní Dakotě, jeho rodném státu. (Triumf však dlouho netrval, neboť došlo k aféře Watergate a Nixonově rezignaci, té dosud jediné v historii země.)

George Washington, Otec vlasti, měl levobočků snad tucet. Neméně hříšných výkonů dosahoval vynikající prezident Thomas Jefferson. Též o prezidentu Clevelandovi a Hardingovi je známo, že zplodili nemanželské děti. V devatenáctém století minimálně tři prezidenti (Franklin Pierce, Andrew Johnson, Ullysses S. Grant) byli znační alkoholici. Ctnostný moralista Woodrow Wilson, ochrnutý Franklin D. Roosevelt a John F. Kennedy, proutník zvlášť znamenitý, se dopouštěli manželské nevěry. A ty všechny prozatím překonal sexuální nenasyta Bill Clinton. A přitom prezidentské ambice talentovaného senátora Gary Harta pohřbila jedna provalená lechtivá avantýra. Měřítka přijatelnosti, prominutelnosti chování podléhají značným změnám v čase i prostoru. Nad hrobem prezidenta Mitterranda truchlila jak jeho dlouhodobá manželka, tak i jeho dlouhodobá milenka, a Francie se nikterak neotřásala bouřemi rozhořčení.

Podle současných kritérií západních demokracií by se české vlády už musely dávno pakovat. Rezignace ministra financí Kočárníka by byla následovala po prvních kolapsech bank, jež lajdáctví jeho úřadu včas nepostřehlo. Tehdejšímu premiéru Klausovi by přece nemohly bez následků projít výroky, že v jeho rejstříku hodnot žádné peníze nejsou špinavé. Pak tu též máme conflict of interest - střet zájmů, když paní Livie, jakož i manželky a jiní rodinní příslušníci jiných ministrů vysedávali a předpokládám, že nadále vysedávají ve všelijakých těch dozorčích radách podniků, jejichž počínání může taková vláda značně ovlivňovat. V jiné demokracii by z toho byla jedna rezignace za druhou. Takovou tradici Česká republika věru ještě nemá.

Rovněž dosud nemá tradici úspěšných návratů k vládnoucímu žezlu. A třeba ji momentální rustikál Miloš Zeman zahájí.