Duben 2004

Umění imitovat umění

Ota Ulč

Muzejím nezbývá dost peněz nejen na obohacování sbírek, ale i na vystavování toho, co v majetnictví mají. Každou chvíli se nějaký potrhlík pokusí zvandalizovat ten který skvost, vzteky rozřezat ty které van Goghovy slunečnice. Nebo osoby s chladnou hlavou a šikovnými prsty se přiblíží a sbírky rozkrádají. Reakcí je zvyšování pojišťovacích poplatků do výše často tak neúnosné, že muzea jsou přinucena své poklady rozprodávat anonymním, zejména arabským a japonským adresám.

Nemohu-li si dovolit originál, co tedy aspoň imitaci? Rovněž stále nechodíme na koncerty a daleko víc jsme vystaveni reprodukované hudbě. V privátě s kvadrofonním luxusem mi to bude burácet jako v Bayreuthu o festivalu. Však stačí se kolem nás rozhlédnout: vidíme umělé perly, slyšíme cvakat falešné zuby, proč se tedy tolik vzpouzet při pomyšlení na náhražkové umělé umění? Tak tedy leckdo argumentuje.

Začátkem dvacátého století Medici Society v Londýně spolu s jednou firmou v Lipsku začala produkovat kopie, téměř nerozeznatelné od originálů. V roce 1976, Polaroid Corporation začala v bostonském muzeu umění experimentovat s fotografováním originálů. Výsledky byly tak vynikající, že nynější tzv. Polaroid Museum Replica Collection prodává reprodukce více než sto prací světových mistrů. Není to prodej zrovna za babku, některé výrobky přijdou na několik tisíc dolarů. Mezi zákazníky je Národní galerie ve Washingtonu, Institut umění v Chicagu, muzeum ve Vatikánu a též Puškinovo muzeum v Moskvě.

Do byznysu s napodobeninami se již pustilo mnoho napodobovatelů. V New Yorku existuje galerie s jménem TRUE FAKES - PRAVÉ PADĚLKY (čili oxymoron jako třeba je suchá voda, živá mrtvola či demokratický komunista). Provozovatelé takovéto galerie se považují za poctivce, ničeho podvodného se nedopouštějí. Ovšem dnešní poctivá reprodukce se snadno stane zítřejším klamem. Též dlužno rozlišovat mezi podvodným dílem a podvodným tvůrcem, když třeba šikovný řemeslník Michálek tesá sochy jménem Mistra Michelangela. Lze slyšet lamentace s chmurnými předpovědmi, že ze světa postupně mizí vše původní, autentické, originální. Tento náš umělý, přeumělkovaný plastický svět, nabídky substitucí, náhražky náhražek. Umělé maso. Na Tchaj-wanu již vyrábějí jedlé talíře.

Přehrabování v předešlých výtvorech má mnohé podoby - hanebné i chvályhodné. Neznám nikoho, komu by se nelíbil zfilmovaný Pygmalion My Fair Lady s Rex Harrisonem a Audrey Hepburnovou. Sice se tvrdí, že imitace je nejvyšší formou lichotky, ale co když to nebude poctivý čin tvůrčího vzletu, ale jen padoušský parazitismus? Komerční úspěch plodí potomstva, takže po Rambo I. se zrodí Rambo II., III. a další - druh košatění díla, které mnohdy končí kvalitou, hodnou koše na odpadky.

Technický pokrok nás též obohacuje kolorizací. Woody Allen to charakterizuje jako barbarské ochuzování, prznění našeho dědictví. Pustil se do protestních akcí a ve věci svědčil i v americkém Kongresu. Je to ale tak hrůzný čin nabídnout divákovi film, v němž auto na křižovatce nezastavuje na šedivou? První americký film, který jsem po válce (druhé světové) viděl v rodné Plzni, se jmenoval Objective Burma. Errol Flynn se skupinou heroických průzkumníků se utkával s japonským nepřítelem v šedivé džungli a šedivá krev tekla proudem. Po mnoha letech jsem viděl kolorizovanou verzi téhož a přiznávám se, že barevná džungle na mne dělala věrohodnější dojem.

Pokračovatel může zazářit nad původním tvůrcem, stejně jako překlad občas přetrumfne originál. Na podzim 1942, zrovna když se spojenci vyloďovali v severní Africe, Hollywood za poměrně málo peněz vyrobil film Casablanca a výsledkem je klasika, úplný kult v černobílém. Nevím, zda to někdo míní barvit, ale určitě se vyrojilo hodně řeči s nápady nenechat tu nádheru tak, jak skončila. Připomeňme si: americký expatriot a majitel nočního klubu Rick Blane (Humphrey Bogard), před nacisty prchající jeho někdejší láska Ilsa Lund (Ingrid Bergmannová) a její český manžel s nepravděpodobným jménem Viktor Laszlo. Cynik Rick obětuje svou lásku, manželskému páru umožní únik ze spárů nacistů a sám odjíždí do rovníkové Afriky.

Dočítám se, že Michael Walsh, hudební kritik pro The New York Times a hostující profesor na bostonské univerzitě, uvažuje o napsání pokračování s titulem As Time Goes By (Jak čas plyne). Že to jako mohlo dopadnou jinak. Laszlo se mohl vrátit do Prahy a podílet na likvidaci Heydricha. Ano, proč ne. Šlechetného Ricka mohla v Africe kousnout moucha tse-tse. Nešťastná Ingrid mohla vstoupit do kláštera a v roli jeptišky se s ním mohla setkat, když zrovna dodýchával u břehu malariálního Konga. Nebo jinak: Vždyť ta Ingrid mohla docela dobře být nacistická špiónka, která po válce mizí do Argentiny, kde Rick má na pampách farmu s tisícovým stádem dobytka. Možnosti neomezené. Vždyť Othello třeba Desdemonu nedoškrtil a podařilo se ji včas dopravit na resuscitační oddělení. Nedorozumění se vysvětlilo a padouch Jago si to pak pěkně odskákal. Cizoložná Anna Karenina neskočila pod vlak, poněvadž železničáři zrovna stávkovali.

Film jako ten nejúčinnější nástroj k potřebně zpotvořené prezentaci reality, si pochvaloval už Lenin. A má to svůj neblahý dopad i v demokraciích, v nichž. Hollywood dovede hravě položit realitu na lopatky. Mnohý univerzitní učitel americké mládeže například si ověřil, že pro jeho svěřence je filmový paskvil J. F. K. režiséra Olivera Stona zpravidla tím hlavním zdrojem o okolnostech zavraždění prezidenta. Neal Gabler, výtečný komentátor populární kultury, ve své knize Life: The Movie - How Entertainment Conquered Reality (Život : film - jak zábava přemohla skutečnost) z roku 1998, se zabývá rozsahem, dopadem, pronikáním onoho entertainment do všech aspektů naší existence. Život sám se stává svým mediem, my jsme současně herci a diváky, život a umění ztrácejí svou rozeznatelnost. Začátkem 20.století se dostavila "grafická revoluce," tisk byl obohacen fotografií a obraz tak začal vytlačovat uvažování, poskytované textem. A když film nahradil statický obraz, došlo tak k seizmické změně.

Z politických kandidátů se stali hvězdy a z voličů diváci. Začalo to s J. F. Kennedym a nejdál v tomto podivném přetváření došel Ronald Reagan, který přestal rozlišovat zápletky některých filmů s realitou. Bill Clinton se stal Entertainment-in-Chief, jehož počínání v Bílém domě si několikrát konkurovalo s Hollywoodem. Zápletka filmu Wag the Dog (slovní hříčka, s jejímž překladem do češtiny mám potíže) předešla skutečnost o pouhé tři dny, když Clinton po vypuknutí aféry s Lewinskou nařídil bombardování v dálavách. Výtečný film Primary Colors (Primární barvy) režiséra Mike Nicholse, natočený podle bestselleru Joe Kleina, který v Bílém domě pracoval, u diváků však propadl - ne kvůli své kvalitě, ale nevhodnému časování. Film se dostal do distribuce zrovna v době soudních výslechů o činnosti orální aktivistky Moniky. Realita tentokrát položila fikci na lopatky. Milionářský mazánek John Hinckley, inspirován filmem Taxi Driver (Taxikář), se pokusil zavraždit prezidenta Reagana. Však prosazovatelé federální cenzury v dávném už roce 1916 zdůrazňovali nebezpečí, že pomatenci se pokusí imitovat akce, které viděli na plátně. Stařičký (1915) rasistický velkofilm The Birth of Nation (Zrod národa) režiséra D. W. Griffithe inspiroval protičernošské násilí, rozhlasová hra Orsona Wellese War of the Worlds (Válka světů), zpanikařila americkou veřejnost, v domnění, že se dostavili Marťané.