Duben 2004

Češi v župě Sudety

Ivan Motýl

Při slovech o záboru Sudet se většině lidí vybaví fotografie plně naloženého žebřiňáku, na kterém početná česká rodina v říjnu roku 1938 narychlo opouští pohraničí. V obsazených Sudetech ale zůstaly statisíce Čechů, o kterých se nikdy moc nemluvilo. Představa, že Němci vyhnali po Mnichovu ze Sudet téměř všechny Čechy, autorům komunistických učebnic vyhovovala. Poválečný odsun Němců se jevil o to oprávněnější. V říšské župě Sudety přitom žilo i v průběhu války minimálně tři sta tisíc Čechů. Tolik jich alespoň vykázalo nacistické sčítání lidu z roku 1939, přičemž další desetitisíce Čechů nahlásily sčítacím komisařům národnost německou. Nacistická ideologie pochopitelně s českým živlem na území říše do budoucnosti nepočítala, ale na "konečné řešení české otázky" naštěstí nezbyl čas. V bývalém sudetském opavském vládním kraji, který zahrnoval Opavsko a Šumpersko, se k české národnosti hlásilo podle sčítání lidu z května roku 1939 přesně 160 988 osob a Češi tady tvořili téměř dvacetiprocentní menšinu, vůbec největší z jednotlivých sudetských krajů. V roce 1938 žily v obci Háj ve Slezsku na Opavsku jen dvě německé rodiny. "Obě pocházely z Vídně. Hodní lidé, loajální k Československu," vzpomíná hájecký rodák, čtyřiaosmdesátiletý Oldřich Hrachovec. Na počátku října 1938 byli ještě ve vsi přesvědčeni, že zábor pohraničí skončí někde u Krnova. Jenže nacisté žádali víc. "Desátého října přijela armáda. Armáda, to je silné slovo! Přijelo pět motorkářů," vybavuje si Hrachovec. Pro obec, která ještě několik dní před tím hostila na šest stovek československých vojáků, to bylo ponižující. "Představte si tu potupu, pět motorkářů! Jednomu navíc u našeho domu vypadla patrontaška. Když jsem ji zvedl, byla úplně prázdná. Ti kluci přijeli jako na výlet a kdybychom se bránili, tak je musíme vyhnat klackama," popisuje Hrachovec tehdejší pokoření.

Partyzánem v třetí říši

Německý průmysl ztrácel dech i pracovní síly a nacisté se do továren rozhodli povolat některé mladé Čechy ze Sudet. "To byl také důvod, proč jsme s přáteli utekli na Velikonoce roku 1943 do jesenických lesů. Neříkali jsme si partyzáni, ale chtěli jsme nějak škodit německé armádě v Sudetech. Jenže jsme moc nevěděli jak," vypráví Drahomír Smrčka z Písařova na Šumpersku. Najít lesní úkryt nebyl velký problém, Smrčka znal v horách každičkou lesní pěšinu, protože před válkou přes hraniční hřebeny pravidelně pašoval z Německa do Československa cukerín. Cestu k lesnímu bunkru si proto bezpečně pamatuje i dnes. "Šedesát kilometrů úvozem a pak smrkovým houštím dvacet metrů vpravo," opaku je šest desetiletí starou partyzánskou instrukci. Ze smrkového mlází jsou nyní statné smrkové kmeny a pod jedním z nich jsou podnes patrné zbytky bunkru. "Hned při první akci jsme přišli o dva kamarády, Františka Matyse a Josefa Vernera. Některé akce snad měly smysl, když se třeba podařilo vykolejit vojenský vlak. Za úplně nesmyslný podnik ale dneska považuji přepadení trafiky v Šumperk u," přiznává. Ač sám nekuřák, riskoval tehdy život kvůli cigaretám pro kamarády. Akce více připomínala obyčejnou loupež než odbojový čin. Také v Háji ve Slezsku se podnes rádi pochlubí odbojovou akcí z roku 1940, i když není jisté, zda nešlo víc o náhodu. "Při opravě kolejnic u nádraží v Háji železničáři tak šikovně přehodili výhybky, že se jim podařilo vykolejit německý nákladní vlak. Sabotáž, kterou se podařilo omluvit technickou chybou při opravách, a vyšetřovací komise to spolkla," vypráví Oldřich Hrachovec, očitý svědek akce. Každý takové štěstí neměl: 29. dubna 1943 byla ve věznici ve Vratislavi popravena čtveřice odbojářů z Opavska Ladislav Klimeš, Vladimír Metz, Lev Palyza a František Sobotík, zakladatelé ilegální odbojové organizace Obrana Slezska. Za minulého režimu nebylo možno odbojovou organizaci připomínat, výjimkou byl snad jen rok 1968. "Mimo jiné i proto, že šlo o nekomunistický odboj," vysvětluje Martin Klimeš, příbuzný jedné z obětí. Odbojáře z Obrany Slezska rozprášilo gestapo na podzim roku 1940. Zatklo jich čtyřiapadesát.

Kolaborace nebo odboj

První dva měsíce po záboru lidé v Sudetech vyčkávali, zda případná jednání Prahy s Berlínem nepřisoudí české vesnice znovu k Československu. Když se podzim překulil v zimu, všichni si začali uvědomovat, že zůstanou pod říšskoněmeckou správou nadlouho. Každému začalo docházet, že se bude muset rozhodnout: může pasivně vyčkávat, tvářit se loajálně anebo dokonce kolaborovat, ale může zvolit i odboj. "Troufám si říci, že mezi Čechy se v Háji nenašel jediný kolaborant," dává Hrachovec i dnes ruku do ohně za své sousedy. V Písařově na Šumpersku je ale devětasedmdesátiletý Drahomír Smrčka k někdejším postojům místních lidí mnohem přísnější. "Kolaborantů se ve vsi našlo dost a dost. Hned po válce za mnou třeba přišel jeden ze sousedů, zda bych mu nepotvrdil, že vždycky podporoval partyzány. Jenže právě on po příchodu nacistů hned oblékl bílé podkolenky. Nic jsem mu nepotvrdil, ale stejně brzy získal funkci v komunistické straně," vzpomíná bývalý jesenický odbojář. Německé úřady vykazovaly při "potírání českého živlu" překvapivou nedůslednost. V opavských novinových stáncích se dokonce po okupaci objevovala ostravská mutace Českého slova, i když henleinovci záhy na takové trafiky psali posměšné nápisy: "Dieses Schwein verkauft České slovo." Na radu prodejců proto začala ostravská redakce do odtrženého území dodávat mutaci Českého slova s nevinným názvem Telegraf a protesty ustaly. "Na Opavsku české zábavy zapověděli záhy po záboru, ale třeba v sousedním sudetském okrese Bílovec byly povoleny, takže jsme celou válku jezdili na zábavy za kopec," vybavuje si pamětník Oldřich Hrachovec. Z oken hájecké obecní školy podle místního kronikáře Jiřího Fiedlera zněla po celou válku čeština a jen řídící učitel hajloval. Ve vzduchu se vznášela obava, že muži budou muset narukovat do wehrmachtu tak jako v sousedním Hlučínsku, jež bylo připojeno k Německu jako takzvaný Altreich. Podle Jiřího Urbance ze Slezské univerzity s tím nacisté původně počítali, ale nakonec se vylekali právě akcí českého odboje. A tak si Češi ze Sudet užívali turistiky: "Každou neděli jsem se svým děvčetem nebo s kamarády nasedal do vlaku a hurá do Jeseníků. Prošli jsme celé hory, hotely byly prázdné, nikde žádní muži a jen pár žen, které se pokaždé podivovaly, proč nejsme na frontě." I tato vzpomínka se však zakalí. "Bohužel, při přechodu ruské fronty byla moje dívka, se kterou jsem tak rád za okupace cestoval, těžce postřelena. Bitvu o život v několika dnech prohrála."

Nenávist versus tolerance

V Janově na úpatí Jeseníků dnes z předválečných Němců žije už jen Margit Čupová. Za sousedy má 350 Čechů, kteří přišli do vsi až po válce. Podle Čupové byl Janov před válkou baštou německých sociálních demokratů, kteří ctili československý stát. "V Janově bývalo až do války zvykem, že většina rodin posílala děti do českých rodin ve vnitrozemí, aby se naučily česky. My jsme zase měli doma na zkušené několikrát české děti z Beskyd," vzpomíná. Odsun ani Janovany přesto neminul. "Myslím, že většina z nich si to nezasloužila," míní Čupová. Podobně tolerantní prostředí pamatuje v česko-německém Písařově v Jeseníkách i Drahomír Smrčka. Avšak tak od roku 1935 se situace zhoršovala a vítání wehrmachtu v říjnu 1938 se podle něj zúčastnili s nadšením prakticky všichni místní Němci. "Jenže s prvními dopisy z fronty a s prvními padlými sousedy nadšení rychle vyprchávalo," vypráví a z válečných vzpomínek přeskakuje k těm těsně poválečným: "Odsun? Ty největší místní nacisty bych odsunul bez práva na majetek. Další skupinu bych před vyhnáním odškodnil, jejich domy měl vykoupit stát. A část slušných Němců tu určitě mohla zůstat."

Přála si zabít Němce

Dceři popraveného odbojáře Vladimíra Metze bylo na Velikonoce v roce 1943 šest let. Když rodině přišly úřady oznámit, že byla poprava vykonána, řekla si, že tatínkovu smrt musí pomstít. "Tehdy jsem sama sobě přísahala, že musím zabít jednoho Němce. Bylo mi šest a nesla jsem v sobě opravdové dětské odhodlání," vypráví Věra Klimešová. Po zatčení otce měla s maminkou možnost jen jediné návštěvy ve vězení. "Bylo to ve věznici na Mírově a já otce nepoznala. To ho muselo hodně zranit," vzpomíná. "Gestapo postupně zatklo několik členů rodiny. Otce popravili, ale strýček věznění přežil. Namísto úcty se ale nacistický politický vězeň dočkal dalšího utrpení," popisuje Klimešová zákruty dramatické rodinné historie. Strýc skončil na uranu v Jáchymově a po návratu pak často srovnával, že v komunistickém lágru zažil mnohem horší podmínky než v nacistické věznici. K pomstě za popraveného otce se Věra Klimešová nikdy neodhodlala. S manželem Vladimírem, rovněž příbuzným popravených odbojářů ze skupiny Obrana Slezska, si dnes oba přivydělávají v opavském Domě umění jako kustodi. Bývalí opavští Němci se při návštěvách rodného města v galerii často zastavují a Klimeš tady před několika lety zažil i zvláštní setkání. "Jeden člověk se mě najednou začal vyptávat na portrét opavského válečného primátora Kudlicha. Ukázalo se, že ten člověk byl jedno z dětí, které jsem za války vídával v zahradě našeho zabaveného domu, zatímco my jsme se tísnili u příbuzných," vypráví Klimeš. Při překvapivém setkání po letech ale skousli zuby a srdečně se přivítali jako staří známí. "Nic jsme si nevyčítali. Co se stalo, stalo se. Je už přece tolik let po válce," říká Klimeš smířlivě.

"Mír v naší době"

Tuto zdiskreditovanou frázi dnes oživili odpůrci války v Iráku. Snad ani nevědí, že těmito slovy před pětašedesáti lety britský ministerský předseda Chamberlain ohlašoval nadšeným davům uzavření mnichovské dohody, jež se záhy stala symbolem pošetilé politiky appeasementu. Do našich dějin vešel Mnichov jako trauma národa, který se nechtěl či nesměl bránit. "Není možné doložit a vyčíslit, jak vysoká je cena, která se za kapitulaci platí; ale všechno nasvědčuje tomu, že v mnichovském případě je obrovská a že se za ni platí dosud," napsal Pavel Tigrid. V roce 1938 se prezident Beneš marně snažil přesvědčit Francii a Británii, že Hitlerovi nejde o osud německé menšiny v Čechách, nýbrž o územní výboje. Obě země se chtěly vyhnout střetu s Německem stůj co stůj. Při zářijové návštěvě britského ministerského předsedy Chamberlaina formuloval Hitler požadavek na odstoupení veškerého území s nadpolovičním podílem německého obyvatelstva. Beneš jej na nátlak západních mocností 21. září přijal. Následovalo další stupňování Hitlerových požadavků, československá mobilizace a konečně 29. září mnichovská konference vůdců Německa, Británie, Francie a Itálie. Z ní vzešlo ultimátum, jež provází rčení "o nás bez nás"; ani mobilizace však nic nezmění na tom, že Praha fakticky kapitulovala již o týden dřív. Českoslovenští vojáci museli ze dne na den opustit svá postavení. Do 9. října byla většina Sudet obsazena wehrmachtem. Celkem přišla republika o 28 680 km2. Prvním úkolem vlády zbytkového Československa bylo postarat se o zhruba dvě stě tisíc lidí, kteří z postoupeného území uprchli. Byli mezi nimi nejen Češi a Židé, ale také němečtí antifašisté.

(Týden)