Duben 2004

Naval majetek a vypadni

Ivan Motýl

Před 66 lety, v únoru 1948, se komunisti v Československu definitivně chopili moci. Zahájili další fázi procesu, který se oficiálně nazýval "znárodnění" nebo "socializace". Jeho oběti však mají jiný název : "velká loupež". Někteří se s násilným "znárodněním" rodinného majetku dodnes nevyrovnali. Aktuální zprávy o posilující komunistické straně jim na klidu nepřidávají.

Vydej majetek, podepiš a vypadni! Těmito slovy charakterizuje likérník Radomil Hill poúnorové znárodnění. "Když jste nechtěl majetek vydat, vytáhli samopal," říká. Před úředníkem pověřeným převzetím rodinné likérky se šestnácti zaměstnanci v moravském Brušperku se pokusil zachránit alespoň svůj milovaný automobil Tatra 77. Zasáhl doprovázející ozbrojený milicionář. "Chtěl jsem schovat velký technický průkaz, ale stačil pohled do hlavně samopalu a raději jsem jej vydal," vzpomíná Hill. Do tatrovky usedl úředník. Hill už tu možnost nedostal.

Ani vývrtka!

V oboru, mezi výrobci likérů, má osmdesátiletý Hill pověst nestora. "Táta trpělivě čekal jednačtyřicet let, až bude komunistická krádež odčiněna, ale pak se do obnovy firmy pustil jako buldozer," říká likérníkova dcera Ilona Musialová. Už v roce 1990 se na jednom z domů na náměstí v Brušperku znovu objevila cedule Likéry - Radomil Hill. "Mstít se těm, kdo nám likérku v Brušperku i velkou pobočku s desítkou zaměstnanců ve Valašském Meziříčí v roce 1949 znárodnili? Ne. Někdy nám navíc pánbůh ušetřil práci a ti lidé už jsou po smrti," prohlašuje Hill. Vypráví, že nedávno zemřel ekonom rodinné firmy Miroslav Brumovský, který byl ve spojení s místními komunisty a už několik měsíců před znárodněním pečlivě evidoval majetek Hillů. Aby se rodině před milicionáři nepodařilo nic ukrýt. "Doba ukázala charaktery," vzpomíná Hill na šoféra firmy, který propadl "duchu revoluce" a ačkoli likérům vůbec nerozuměl, nechal se jmenovat šéfem ve znárodněné likérce v nedalekém Bílovci. "Vzali nám všechno, nezbyla mi ani vývrtka, a to už je pro likérníka velká pohana," říká Hill. Rozhlíží se po bytě, na jehož opuštění a přestěhování do malého 1+1 dostala rodina v roce 1949 jen několik hodin.

Škody, které komunisti Hillům způsobili, se prý daly počítat na miliony. "Jen v zásobách vína jsme možná měli dvanáct milionů korun tehdejší měny. To nejcennější jsme ale komunistům nedali," vypráví likérník a vítězoslavně vytahuje malý sešitek s ručně psanými recepty na výrobu rodinných likérů: "Bez jejich znalosti jim byla celá likérka na nic." "Hodně Brušperáků si přálo manžela vidět za mřížemi, tak jsme raději opustili město. Brušperk byl vždycky rudým městem," uvádí likérníkova manželka. Dcera, která se dnes stará o pobočku likérky v Jindřichově Hradci, doplňuje: "Lidé jsou nepoučitelní. Věříte, že i dnes má Brušperk za starostu komunistu?"

Dluh nechali okradeným

V prodejně textilu dvaaosmdesátileté Boženy Nesitové v Brušperku, v někdejším Obchodním domě Nesit, jako by se zastavil čas. Mohutné pulty se prohýbají pod těžkými rolemi nejrůznějších druhů látek. Na dřevěných policích jsou urovnány košile, bílé pro slavnostní okamžiky, kárované pro všední den. Na počátku roku 1948 dokončili manželé Nesitovi nákladnou rekonstrukci domu na rohu náměstí. Ani tento podnik zaměstnávající asi pět lidí neunikl zájmu komunistické strany. V roce 1949 jej zabavila a předala i s ukradeným zbožím národnímu podniku Textilana. "Byli jsme tehdy zadluženi až po uši, nezaplacená hypotéka činila ještě 450 z původních šesti set tisíc korun," vysvětluje Nesitová. Komunisti ale neměli zájem ukrást s obchodem i dluh. "Byl to šok. Říkali jsme si, dobře, vzali nám dům a obchod, nemusíme splácet dluh. Jenže dluh nám zůstal a celý jsme jej museli splatit." Manželův plat končil dlouhé roky v bance, zatímco rodina musela vyžít s jejím platem. "A to jsme měli dvě děti," říká.

Sodovkář na popraviště

Po Sodovkárně Antonína Kofránka v Ostravě nezbyla ani cihla. Část podniku se změnila v rušnou ulici, na části park u jí auta. "Táta se pádu režimu nedočkal, zemřel krátce před listopadem 1989. Ale stejně už by mu nebylo co vrátit," říká sodovkářův syn Jiří Kofránek. Rozhlíží se po parkovišti na břehu řeky Ostravice. "Tady sodovkárna stála," prohlásí náhle. Drží pár fotografií sodovkárny ukradené komunisty. V jeho vzpomínkách zjevně opět tečou hektolitry slavné Kofránkovy limonády. Jako dospívající kluk v těch místech ještě na podzim roku 1948 pomáhal při vymývání láhví, aniž tušil, co vládnoucí komunisti chystají. Zánik firmy neočekával ani otec Antonín. I když stát začal velké ostravské fabriky znárodňovat už v roce 1945, sodovkář ještě v roce 1947 nakoupil pro svůj podnik za 350 tisíc korun nové láhve s vylisovaným nápisem. Už od prvních měsíců roku 1949 ale nebylo v Kofránkově sodovkárně čím láhve plnit. Komunisti odmítli dodat firmě cukr a kysličník uhličitý. To byl první krok vedoucí k začlenění sodovkárny do podniku Komunální služby Ostrava. "A bylo po firmě. Táta skončil na léta v ostravské Nové huti," vypráví Kofránek. Jeho samotného čekal těžký život. "Studovat? Soudruzi mi řekli, že kvůli původu nemám na vzdělání nárok. Musel jsem vzít zavděk málo lákavým oborem důlní zámečník." Mělo být ještě hůře. V padesátém roce otřásl rodinou Kofránků vykonstruovaný politický proces s paskovským sodovkářem Miroslavem Sýkorou. Odsoudili jej k smrti a popravili v ostravské krajské věznici. "Sodovkář Sýkora totiž patřil na Ostravsku k našim největším konkurentům, ale zároveň i přátelům. Nebylo divu, že se táta začal bát o život," vzpomíná Kofránek.

Konec "koženého města"

Poté co se komunistům podařilo zlikvidovat majitele menších továren, pustili se do malých živnostníků a řemeslníků. Mnohde zničili starou tradiční výrobu. V beskydských Metylovicích u Frýdlantu nad Ostravicí si posvítili na bičaře, řemenáře a koželuhy. Metylovicím se přezdívalo "kožené město". Více než sto let v něm v každé druhé chalupě koželuhové vyráběli biče. Za Rakouska-Uherska byli metylovičtí hlavními dodavateli bičů pro armádu. Jen do Budapešti odta0mtud putovalo na padesát tisíc bičů ročně, na tisíce dalších čekali zákazníci ve střední Evropě. "V Budapešti měla naše rodina konto, v maďarské metropoli měla firma Bílek vynikající pověst," vypráví jeden z posledních místních koželuhů Otakar Bílek, který se po druhé světové válce stal společníkem otcova řemeslnictví. Už týden po 25. únoru 1948 přišli k Bílkům milicionáři. Ptali se na pokladnu a automobil. Když nic nenašli, hledali ve větších firmách. K Bílkům do Metylovic napochodovali znovu až v prosinci 1948. Šestnáct ozbrojenců. "Byl zrovna silvestr, když můj tatínek přišel o živnost. Nevím, zda to byla od milicionářů schválnost, že si pro otce Sylvestra Bílka přišli zrovna v poslední den roku," přemítá syn Otakar.

Práskač za plotem?

Organizátoři znárodňování uměli dokonale využívat lidských slabostí. Byli mistry v lámání charakterů. Z vesnických chudáků dělali zuřivé vykonavatele moci, mezi dříve spřátelené sousedy zasévali pod příslibem odměny či záchrany části majetku strach, zlobu a nenávist. "Byla to doba udavačů. Ale proč o nich dnes mluvit?" říká sedmaosmdesátiletá Anežka Mališová. Společně s manželem přišla na jaře roku 1949 o vyhlášenou řemenářskou a bičařskou dílnu v Metylovicích. Nic na tom nezměnilo, že jejího bratra popravili za války nacisté. "Neměli jsme v dílně velký majetek, ale přece jsme před milicionáři stačili schovat balík kůží," vypráví. Šestice ozbrojených vykonavatelů komunistické moci v jejich domě nejprve žádné kůže nenašla. "K ostatním řemeslníkům se další den milicionáři nevrátili, k nám ano. Někdo nás musel udat, asi přes plot viděl, kam schováváme kůže." Majetek zlikvidovaných řemenářů navezli komunisti do jedné z větších dílen a vytvořili družstvo. "Snad bychom tam i byli ochotni pracovat, ale komunisti se rozhodli, že koželužské řemeslo v obci stůj co stůj vyhladí. Nesmyslně převezli vybavení družstva do Liptovského Mikuláše, kde podnik záhy zkrachoval."

Likérníkovo varování

Oběti komunistického znárodnění dnes spojuje obrovská nedůvěra v cokoli, co zavání totalitní mocí. Únor 1948 byl pro ně traumatizující zkušeností, mnozí si nejsou zcela jisti, že se jednoho dne ve dveřích opět neobjeví ozbrojený milicionář. I z toho důvodu často nechtějí jmenovat ty, kdo se na likvidaci jejich živností aktivně podíleli. Spíše než po pomstě touží po pravdě. Říkají, že o znárodnění se veřejně neříká úplná pravda. "Proč neslyšíme, že komunismus byl režimem založeným výhradně na krádežích a největší z nich bylo znárodňování? Nedejbože, aby se komunisti vrátili k moci," varu je osmdesátiletý brušperský likérník Hill, když nalévá do sklenice jeden ze svých likérů.

Poslední oslava: Milicionáři prý nebyli tak špatní

Píše se rok 1989, naposledy se oficiálně oslavuje výročí komunistického převratu, "vítězného února". Slavnostní vlajková výzdoba je nařízena od pátku 24. února od osmnácti hodin do pondělí 27. února do osmi hodin ráno. Na dnešním Masarykově náměstí v Ostravě (tehdy náměstí Lidových milicí) se koná slavnostní shromáždění. Mezi účastníky manifestace pracujících, občanů a mládeže ke 41 . výročí vítězného února je zhruba tisícovka milicionářů. "Dělnickou pěst lidu" reprezentuje i Bohumil Kozár z podniku Ostravsko-karvinské koksovny. Jeho jméno zmiňuje místní deník Nová svoboda: "stát dělníků a rolníků" chystá "únorová" vyznamenání. "V rámci oslav výročí Vítězného února dostávali nejlepší milicionáři pravidelně vyznamenání a já navíc tehdy vedl celozávodní výbor KSČ. Jak vidím milice dnes? Byly zrušeny, takže bez komentáře," říká někdejší milicionář Kozár. Vypráví, že ostravským Lidovým milicím naštěstí o osm měsíců později nikdo nenařídil zásah proti stávkujícím studentům a divadelníkům. "Na koksovně oblékali uniformy milicionářů úplně normální chlapi. Když v zimě zamrzaly vagóny s uhlím, první jsme žádali o pomoc právě je. Nebyla to jen ideologie," říká Kozár. Dobové zprávy z února 1989 uvádějí, že při slavnostním zasedání krajského štábu Lidových milicí se milicionáři hrdě přihlásili mimo jiné ke své historické úloze při znárodňovacím procesu. Slovy krajského náčelníka Jiřího Machaly bylo řečeno, že Lidové milice musejí i nadále "bránit vymoženosti Února". Jeden komunistický funkcionář tehdy, jakoby v duchu rétoriky 50. let, prohlásil: "Tak jako v únoru 1948 soudruh Klement Gottwald, dnes generální tajemník ÚV KSČ soudruh Miloš Jakeš volá lid do revoluční akce! Volá všechny poctivé dělníky, rolníky, inteligenci i mládež, ženy, aby se aktivně účastnili zápasu za přestavbu společnosti!"

Nedořešené znárodnění z roku 1945

Majetek zabavený po únorovém komunistickém převratu mohli původní vlastníci získat zpět přinejmenším částečně po roce 1989 v rámci restitucí. Znárodnění větších firem před 25. únorem 19 48 však nikterak odškodněno nebylo. "Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie je znárodnění z října 1945 stále spornou otázkou, neboť za tento majetek zatím nebyla poskytnuta původním vlastníkům žádná náhrada," tvrdí právníci advokátní kanceláře Luboše Chalupy, kteří učinili zatím nejúplnější rozbor první vlny poválečného znárodnění. Problematickým bodem je, že dekret prezidenta Beneše z roku 1945 sliboval majitelům znárodněných firem náhradu ve formě cenných papírů či hotovosti. Náhrada však nikdy vyplacena nebyla. Za nedořešené považují pozůstatky znárodňovacího procesu i další lidé. Například čeští Němci, které stát po válce označil za antifašisty či národně spolehlivé občany a nevysídlil je. Pokud podnikali, přišli o živnosti už v roce 1945, jejich firmy či obchody získali noví osídlenci. Stát nakonec konfiskoval živnosti jim, po roce 1989 je vrátil zase jim a nikoli původním vlastníkům, českým Němcům. "Něco jiného je, když vláda jedná o majetku odsunutých Němců. Ale proč nemohou dostat majetek čeští Němci, kteří nikdy z Československa neodešli?" diví se předseda Slezsko-německého svazu v Opavě Hans Korbel.

Fakta o znárodnění

První vlna znárodňování v poválečném Československu začala ještě před únorovým komunistickým převratem. V říjnu 1945 podepsal prezident Beneš dekret o znárodnění dolů, bank, pojišťoven, hutí a závodů nad pět set zaměstnanců, v některých případech i nad 150 zaměstnanců (hlavně v potravinářském a lehkém průmyslu). Ve znárodněných podnicích pracovalo šedesát procent všech zaměstnanců průmyslových odvětví. Druhá vlna znárodňování přišla záhy po únoru 1948. Na jaře byl přijat zákon o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru (115/1948 Sb.). Později následovaly desítky dalších zákonů, které legalizovaly systematickou státní krádež. Přestože nová ústava z 9. května 1948 zaručovala ochranu soukromého podnikání a závodů do padesáti zaměstnanců, praxe vypadala jinak, především od podzimu 1948. Stát perzekvoval živnostníky tím, že omezoval příděl surovin a zboží. Živnostníky také těžce postihlo vyřazení z takzvaného "vázaného trhu": od té chvíle museli veškeré zboží obstarávat na volném trhu za neúnosně vysoké ceny, časem tak byli nuceni živnosti sami zavřít. V únoru 1949 přijalo Národní shromáždění zákon o jednotných zemědělských družstvech, kterým se proces znárodňování přenesl do zemědělství. Od 1. dubna se rozběhla kampaň za zakládání družstev. Jen v lednu 1949 zaniklo v českých zemích 2 781 živností. Během celého roku zmizelo 65 tisíc prodejen ze 110 tisíc. Ničení soukromých živností vyvrcholilo v letech 1950-1952. Do roku 1954 byl v Československu soukromý sektor téměř zlikvidován.

Mnohé oběti znárodnění si dodnes nejsou zcela jisti tím, že se jednou u jejich dveří opět neobjeví ozbrojení milicionáři a nevezmou jim majetek.

(Týden)