Duben 2004

Až dorazí cizinci.

Robert Gregori

Konfrontace s migrací nás teprve čeká

Jako tanec ve vejcích vypadá zdejší politická diskuse o imigraci. Ve svých vystoupeních poslanci toto téma obcházejí uctivým obloukem a slovo imigrant vyslovují jen polohlasně. Rozpaky, které imigrace budí, jdou napříč celým politickým spektrem. O nálepku xenofoba či rasisty stojí jen málokdo, ale popudit voliče, kteří běžně užívají v souvislosti s imigranty slova jako „pakáž a verbež“, také nikdo nechce. Určitý průlom znamenalo vystoupení Vladimíra Špidly, který s poukazem na hroutící se důchodový systém konečně navrhl řízenou imigraci. Ministerstvo práce pak vypracovalo projekt nazvaný Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků a rozběhla se mediální kampaň, přesvědčující Čechy, že bez cizinců se neobejdou. Prostřednictvím speciální přílohy se jí účastnil i Respekt, který tradičně zastává proimigrační postoj a podporuje rozvoj multikulturní společnosti. To vše je chvályhodné, až na ten růžový papír, do kterého je debata o celém problému zabalena.

Přijdou tak jako tak

Předně je třeba rázně odmítnout populistickou argumentaci, podle níž projekt pomůže zabránit kolapsu důchodového systému. Je otázkou, zda Vladimír Špidla skutečně věří svému tvrzení, že legální imigranti do rozpočtu více peněz přinesou, než z něj odčerpají, nebo zda jde jen o účelové tvrzení. V současnosti žije v ČR legálně asi 240 000 cizinců, z nichž plné dvě třetiny pracují. V porovnání se západními zeměmi je to úžasný poměr. Ve většině z nich je tomu totiž právě naopak: na jednoho zaměstnaného cizince připadají jeden až dva bez práce. A třeba na Slovensku žije 23 500 legálních nepracujících cizinců na rozdíl od 4 500, kteří práci mají. Ekonomický přínos mohou mít imigranti jen v zemích, kde jsou pro ně sociální dávky prakticky nedostupné, jako je tomu v USA. Bylo by proto férovější otevřeně přiznat, že mezi imigranty je prakticky vždy vyšší nezaměstnanost, mají více dětí, zatěžují více sociální systém a vykazují vyšší kriminalitu.

Skutečnost je taková, že cizinci sem budou přicházet tak jako tak, a je proto nanejvýš žádoucí vytvořit legální propustě, aby imigrace mohla být kontrolovaná, v ideálním případě regulovaná. Pokud legální způsob, jak se dostat do země, existovat nebude, povede to jen k rozšíření černé migrace, která v důsledku přináší ještě více problémů než ta legalizovaná.

Jako chytrá horákyně

Češi k tomu přistoupili po vzoru chytré horákyně (aby bylo jasno – rozhodně nejde o výraz obdivu): pod souslovím „aktivní výběr“ si vláda představuje selekci hodných a chytrých imigrantů, pro začátek z Bulharska, Chorvatska a Kazachstánu. Kritéria jsou přitom natolik přísná, že od listopadu, kdy byl projekt spuštěn, prošlo jen 75 osob, zatímco stovky zájemců byly odmítnuty. Takto nastavený program lze jen stěží přirovnat k něčemu jinému než k Potěmkinově vesnici.

Taktiku exportované levné pracovní síly použili už komunističtí národohospodáři v sedmdesátých letech, kdy přišlo do Československa několik tisíc kubánských a vietnamských dělníků. Zatímco Kubáncům se zde nelíbilo, Vietnamci se tu etablovali a v devadesátých letech předčili svým počtem romskou menšinu. Dnes vedou Ukrajinci, nepočítáme-li Slováky. V posledním roce měli o Česko zájem především Číňané, Indové, slovenští Romové a lidé z postsovětských republik. Podle OECD tvoří dnes cizinci 2,4 % naší populace, což je stále zanedbatelný podíl v porovnání s okolními státy. Například v sousedním Německu či Rakousku tvoří cizinci téměř desetinu obyvatelstva.

Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) žije v Evropě 56 milionů imigrantů a toto číslo se každý rok zvětší o další půlmilion. Celosvětově je v pohybu masa 180 milionů migrantů. Od dob studené války se jejich počet zdvojnásobil a je zcela jisté, že podíl imigrantů bude vzrůstat i v Čechách. Prognózy počítají s příchodem až 25 000 imigrantů ročně. Důvod je jasný: populační přetlak spojený s nízkou životní úrovní na jedné straně a stárnoucí neprůbojná populace v relativním blahobytu na straně druhé.

Bránit se tomuto vývoji hermetickým uzavřením hranic by bylo krátkozraké. Již tak jsou Češi v Evropě známi svou xenofobií, hluboce zakořeněnými diskriminačními postoji, arogancí cizinecké policie a nepřátelskou byrokracií. Celé generace tady řešily pouze problém, jak emigrovat, a s migrací se nedokážeme vyrovnat s patřičnou velkorysostí. Problematickou azylovou politiku za takové situace nemůže vyřešit pár pozvaných inženýrů z Bulharska, když jsou zároveň uprchlické tábory s malou kapacitou zcela přeplněné a Čečencům, jejichž země je zdevastovaná a kde řádí krevní msta, jsou systematicky zamítány žádosti o azyl.

Aglos

Vlnu protekcionismu ale zažívají i země, které prošly obdobím vstřícné imigrační politiky. Vedle Francie, která nasála imigranty ze svých bývalých kolonií a nezvládla integraci, je typickým příkladem Švýcarsko. Švýcaři, kteří získali nelichotivou pověst po druhé světové válce, se snažili vylepšit si reputaci na přívalové vlně imigrantů na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Integrovali největší podíl etnicky odlišného obyvatelstva, který dosáhl téměř 20 %. Problém nastal až v poslední době, kdy dorostla druhá generace a projevila se rozdílná reprodukceschopnost. Zatímco porodnost Švýcarů nestačí k udržení populační stability, imigrantům se rodí tři a více dětí. Podíl cizinců se tak přirozeně zvětšuje, což by samo o sobě nevadilo, kdyby nedocházelo zároveň k segregaci.

Zatímco počet obyvatel vnitřních měst a venkova nepřestává klesat, „aglos“, jak jsou nazýváni imigranti z periferie, mění sídliště na okrajích měst v ghetta, demolují městský mobiliář, ovlivňují bezpečnost a úroveň škol. Zatímco první generace imigrantů, která byla nucena překonat četné překážky a projevit značnou přizpůsobivost, byla motivována k co nejlepšímu soužití s hostitelskou zemí, u generace narozené v imigraci a mající veškerá práva už tato motivace chybí. Projevují jakýsi vzdorovitý odpor k respektování úzu a pravidel chování původních obyvatel a asimilace v nich vyvolává stres a agresivitu. Tito „secondos“ z druhé generace zoufale postrádají identitu a respekt, čímž tvoří velmi zranitelnou cílovou skupinu pro narkomafie.

Pár korun nestačí

To vše se děje i přesto, že Švýcaři investují rekordní částky do programů podporujících integraci. Problém jak integrovat a za jakou cenu, jak vzdorovat segregaci i se všemi socio-ekonomickými důsledky, to jsou otázky, které si dnes naléhavě kladou vlády všech západních zemí. I česká společnost se musí připravit na to, že bude muset do integračních programů investovat mnohem více než jen pár korun na vytvoření webových stránek a zaplacení jazykových kurzů.

Vzhledem k tomu, že do pěti let se má výše zmiňovaný Špidlův plán pro legální imigraci rozšířit na většinu zemí světa, představuje skutečnost, že na integrační programy v něm není vyčleněna ani koruna, neodpustitelnou chybu, která by měla být neprodleně odstraněna.

(Respekt)