Duben 2004

Karel Kryl - pesimistický prorok

Marie Homolová

Narodil se před šedesáti lety, zemřel před deseti. Dvacet let se tu o něm nesmělo psát, po listopadu 1989 to média zdatně doháněla. Především po Krylově smrti se množily snahy o co nejtrefnější charakteristiku osobnosti písničkáře. Ostatně sám jich po sobě několik zanechal. V jednom z dopisů mamince z emigrace třeba napsal: "Stejně je zajímavé, že člověk si vybírá psa k obrazu svému. Já bych chtěl buldoka."

Málokterý z polistopadových navrátilců z exilu budil takovou pozornost. Nejen proto, že tehdy přijížděl jako autor písniček, které zdatně přežily dvacet let zákazů a znal je prakticky kdekdo. Ale Kryl se především takřka okamžitě vytasil s varováním a skepsí. Na první improvizované tiskovce v přeplněném klubu Mladé fronty, kam 30. listopadu dorazil rovnou z letiště, odpověděl na otázku, co dál dělat, takto: "Za prvé si nenechat ukrást revoluci..." V tehdejší všeobecné euforii to neznělo nejlíp. Zapomnělo se, že Kryl vždycky měl slušnou intuici pesimistického proroka.

Já hraju protestsongy?!

Narodil se v Kroměříži v rodině, kde se dědilo knihtiskařské řemeslo i tiskárna, ze které po léta vycházela noblesní literatura. Když v roce 1989 přebíral v Los Angeles Cenu Jana Zahradníčka, domů mamince napsal: "To nejpěknější mě pak čekalo potom; darovali mi tu 10 knížek, tištěných u Krylů v tiskárně - i tu Bezručovu `Stužkonosku modrou' na cigaretovém japanu."

Bral to coby dar nadmíru milý, protože jako kluk byl u toho, když počátkem 50. let přišli tátovu dílnu zlikvidovat. Otec pak šel stavět Novou huť, maminka zůstala na výchovu dcery a dvou synů sama. Život, který žili, by se dal nazvat proletářskou bídou. Nebyl jediné dítě, které tehdy prošlo takovou tvrdou zkušeností, ale patřil k těm, kteří na ni nikdy nezapomněli. Kdoví, jestli právě tehdy se v něm nezahnízdilo něco, čím pak po listopadu překvapoval: tvrdý pravičák s levicovými sklony.

Učil se dobře, choval se špatně, byl z nepohodlné rodiny. Navzdory posledním dvou okolnostem se nakonec přece jen dostal do Bechyně na keramickou průmyslovku. Písemné stížnosti na jeho chování sice chodily domů dál, ale Krylova neklidná povaha pomalu nacházela cíl. Šedesátá léta byla patrně nejplodnějším obdobím české poválečné kultury. K jejich tvořivé náladě patřil i nástup desítek, možná stovek amatérských a poloamatérských divadélek a především silná vlna písničkářů. Obojí Kryla zasáhlo.

První kytaru dostal jako středoškolák v roce 1959, o rok později složil svoji první píseň, tehdy ještě hravou: Potkal jsem svou tchýni/ na mostě v Bechyni/ vítr jí rozfoukal/ drdol... Písně, které ale sypal od roku 1962, už v sobě nesly krylovský tón jakési chmury a hlavně vzdoru. Pravda, tehdy to byly všeobecně rozšířené písničkářské způsoby, ale Krylovi šly zřejmě z duše. Mimochodem, už v roce 1965 napsal jeden ze svých nejslavnějších textů: Z rozmláceného kostela/ v krabici s kusem mýdla/ přinesl jsem si anděla/ Polámali mu křídla...

"Když jsem jednou své písničky zpíval v Teplicích v zámeckém sklepení mladým posluchačům, řekl mi jeden z nich po představení, že jsou to protestsongy. Nevěděl jsem tehdy dost přesně, co to je," ironizoval to s odstupem. "Vyprávěl mi o Bobu Dylanovi, Donovanovi a Tomu Paxtonovi, kteří zpívají protestní písně. Později mi některé pustil z gramofonových desek. Teprve když jsem si přečetl jejich překlady, tak jsem se dozvěděl, že vlastně také protestuji."

To už pracoval v teplickém závodě na sanitární keramiku a stál u zrodu místního Docela malého divadla. Další ze spoluzakladatelů, Josef Kobra Kučera, před pár lety na ty bohatýrské časy vzpomínal: "Při hospodském zpívání požadovalo publikum od Kryla svazácké a anarchistické písně, což byla velká legrace. Uměl je podat s tak nádherným patosem, že všichni řvali smíchy. Časem si všichni přáli slyšet písničky jeho. Dočkali se brzy Kájova autorského večera složeného z básní, písní a aforismů (kde je jim konec?) Večer? Představení trvalo skoro do rána."

V Teplicích vydržel dva roky a vrátil se k rodičům na Moravu. Střídal zaměstnání i bydlení, s Tomášem Slámou, Ivanem Binarem a Luďkem Nekudou založil slavné ostravské divadélko Waterloo, od Miloše Zapletala dostal šanci natočit pro ostravský rozhlas pár písniček.

Bratříček

S tehdejším písničkářským světem ale Kryl splýval pomalu. Vyznával spíš Voskovce a Wericha, za sobě nejbližšího folkaře považoval jen Vladimíra Mertu. Ten mu naopak moc nakloněný nebyl a o první písničce, kterou od Kryla slyšel, se později vyslovil příkře: "...zpíval `Nevidomou dívku', bylo to teatrální a znělo mi to děsně sentimentálně." Kritický byl i Jaroslav Hutka, ale ten Krylovi taky moc neseděl. Do hraní ve stylu hippies, který mu Hutka zosobňoval, se v létě 1968 dokonce opřel písní Pasážová revolta: Nosíme z módy kopretiny/ čímž okrádáme stáda/ a vůl - kdysi jméno obětiny/ je titul kamaráda/ Na obou nohách vietnamku/ a jako komfort hlavu/ Na klopě placku jak psí známku/ Znak příslušnosti k davu. Ale připomeňme si z téhle písně také refrén: I v naší generaci/ už máme pamětníky/ a vlastní emigraci/ a vlastní mučedníky/ A s hubou rozmlácenou/ dnes zůstali jsme němí/ Ne - nejsme na kolenou/ Ryjeme držkou v zemi!! To bylo ještě před srpnem a Smrkovský Kryla přiřadil k přehnaným pesimistům. Krátce nato přijeli Rusové a přiblížila se normalizace.

Jenže vizionářská Pasážová revolta nebyla tou písní, která tenkrát Kryla proslavila. Hned druhý den po okupaci napsal emotivní Bratříčku, zavírej vrátka a další den už její nahrávku vezl do ostravského rozhlasu. Během krátkého času se stala takřka hymnou následujících měsíců. Jaroslav Hutka později v knize Pravděpodobné vzdálenosti vzpomínal, že se nad ní s Krylem pohádal. "...já mu řekl: Karle, to se nestydíš za takovou sračku? A on začal křičet něco o hippies, o květinách ve vlasech a podobné pitomosti. Mně ta písnička připadala zbytečně melancholická, taková nějaká hloupě komerční. Téma okupace se mi zdálo mnohem závažnější a hlubší. Chtěl jsem o tom napsat velkou filozofickou píseň, ale to se mi nepodařilo. Takže: já jsem sice ke Krylovi kritický, ale on tehdy písničky psal a já ne."

Bratříček v sobě totiž na rozdíl od velkého filozofování nesl cosi velmi chytlavého, a nejen proto, že s ním Kryl přišel tak rychle. Snad se projevily Krylovy staré trampské kořeny: v situaci, kdy se lidé cítili osudově sblíženi, nabídl emoce, patos, pár akordů a jednoduchou, zapamatovatelnou melodii, takřka vyzývající, aby se publikum přidalo. (Paradoxem je, že to byla právě Hutkova Náměšť, byť napsaná mnohem později, která se spolu s Krylovým Bratříčkem stala symbolem českého odbojného folku.)

Rozum, talent, cit

V dramatických posrpnových dnech Krylově songu významně pomohl Jiří Černý, který ho zařadil do své populární rozhlasové hitparády Písničky na houpačce. Vedl si tam mimořádně úspěšně. Jiří Černý postoupil tedy dál: pro vydavatelství Panton připravil Krylovu první desku. Jmenovala se logicky Bratříčku, zavírej vrátka a vyšla na jaře 1969. "Zpívá bez šansoniérského prožívání a přirozeně, bez protestních manýr, násilnících výslovnost," napsal Černý o jejím autorovi na přebal. "Revoluční není ani dokonalá forma Krylových textů: rýmy třeskné jako bič, sevřená veršová stavba, bohatý slovník, srozumitelné obrazy.

Kde je tedy protest? V myšlenkách. V pětadvacetiletých zkušenostech dítěte své doby, které v šesti letech nechápalo, proč táta u rádia bledne při procesu se Slánským, a v sedmi, proč jacísi divní lidé kladivy rozbíjejí tátovy hlubotiskové stroje, jež od 20. let dávaly lidem díla Čapkova, Demlova, Zahradníčkova a Halasova, ilustrace Kremličkovy a Tichého, bibliofilskou Kytici Zrzavého a Špálovu Babičku. V pocitech desetiletého, zkopaného před očima učitelky se schodů, protože jí kazil stoprocentní organizovanost v pionýru. Z toho všeho se Karel Kryl vyzpívává. Z mučivé krutosti, bezectnosti a lhostejnosti, jichž je naše doba plná. A že má stejně pronikavý rozum jako talent a cit, vidí hloub, trpí víc a umí to povědět lépe než noviny, filmové dokumenty, hesla na zdech..."

Album mělo obrovský úspěch, jaký žádná další Krylova deska nepřekonala. (Když pak v roce 1991 přebíral v Lucerně za `Bratříčku, zavírej vrátka' Zlatou desku nakladatelství Panton, řekl: "Já jsem tady vlastně nedopatřením, protože tahle deska mi nepatří. Ta patří klukovi, kterému bylo čtyřiadvacet.") Tenkrát na jaře 1969 Krylova popularita prudce stoupala, navíc ho v tu dobu konečně přijali na vytouženou FAMU. A pak přituhlo. Normalizace, zákazy. V září 1969 Kryl odjel na festival písničkářů do Německa a už se nevrátil. Pro sebe tu neviděl budoucnost.

"Za měsíc v Praze"

Dvacet následujících let žil jako exulant v tehdy "Západním" Německu. Začal pracovat pro Svobodnou Evropu a v jejím studiu také nahrál druhou desku Rakovina, pojmenovanou podle písně složené ještě v Praze. S výjimkou jednoroční pauzy v počátku 70. let zůstal se Svobodnou Evropou svázaný až do smrti, i když v posledních letech jako externista. K proslulým patří historky o jeho působení v roli sportovního redaktora. Psal pro rozhlas povídky, ilustroval knížky, studoval dějiny umění, psal básně a vydával si je, skládal písně, hrál a nahrával desky, které se pašovaly i do Čech. Ve Svobodné Evropě dlouho vedl vlastní pořad Krylogie, ve kterém nejdříve uváděl svoje písničky, později přidával exulantské písničkáře, Hutku, Třešňáka... Za znamení, že věci se mění, považoval, když v létě 1989 ve Vídni Jarek Nohavica souhlasil, že pro Svobodnou Evropu natočí rozhovor.

Počátkem listopadu 1989 se Kryl s dalšími písničkáři, přijíždějícími z Čech i z exilu, setkal na slavném festivalu ve Wroclavi. V euforii tam vykřikl: "Tak za měsíc v Praze." A netrvalo to ani tak dlouho.

Kritik

Mezi transparenty, které se nosily při listopadových demonstracích, se objevil i výkřik: "Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi!" Refrén jeho dávné písničky se tak vrátil. Krylův návrat domů byl poznamenaný tím, že vlastně přijel na pohřeb maminky. Ale hned samozřejmě hupnul do víru událostí. Jedno z jeho prvních vystoupení se odehrálo na balkoně Melantrichu, kam ho pozval Václav Havel. Na Havlovo přání tam Kryl zazpíval hymnu - společně s Karlem Gottem. Tehdy na to sice přistoupil, ale nikdy to Havlovi neodpustil, ačkoliv ten si zmíněný duet později chválil jako symbol "obecného srozumění, snad i odpuštění".

Kryl Havlovo gesto naopak považoval za znamení, že věci se ubírají cestou, která se mu nelíbí a znepokojuje ho. Začal o tom tvrdě a leckdy nevybíravě mluvit, na koncertech i mimo ně. Opět se projevil jako značně pesimistický, ale talentovaný vizionář. "Obávám se nesvornosti," řekl počátkem roku 1990 časopisu Signál. "Bojím se neschopnosti kompromisu jedné strany s druhou, neschopnosti koalice, která je základem demokracie..." Nakonec se zdálo, že protestuje proti všemu a všem, Havla nevyjímaje. Ve Studentských listech na něj zaútočil básní Timur a jeho parta, a svoje výhrady k prvnímu prezidentovi později v Necenzurovaných novinách rozvedl: "Sledoval jsem Václava Havla ne teprve poslední dva tři roky, ale dobrých dvacet let, a to profesionálně v rozhlasové stanici Svobodná Evropa - tehdy ještě svobodná - a byl jsem přesvědčen, že je to člověk charakteru ryzího, což ovšem neznamená, že když je člověk charakteru ryzího, musí s tím charakterem ryzím přežít tři roky působení nejenom poradců a mocných, ale také zalíbení v tom, že jako režisér přichází na scénu..."

Slova o Svobodné Evropě jako "tehdy ještě svobodné" měla důvod. Pro svoje kritické postoje tam začal mít problémy, o kterých později v Půlkacíři řekl: "Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo - takže jsem se posléze rozcházel s ... řekněme vysílací linií svých nadřízených." A dal výpověď.

Sám do politiky nevstoupil, i když měl blízko k Demokratům `92 a netajil se jistými sympatiemi k sociálním demokratům. Hrál dokonce na jejich mítinku, ale spekulace o hlubším propojení odmítal. Dotklo se ho volební vítězství ODS, rozdělování Československa, zlobil se takřka už na všechno. Navíc cítil, že jeho slova nepadají na vděčnou půdu. Že sklízí nálepku zahořklého kverulanta, trpícího stihomamem. "Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí," posteskl si na podzim 1993 Miloši Čermákovi. Byl rozhodnutý sbalit to tady a definitivně se usadit v Německu.

Nestalo se. Dál pendloval mezi Českem, kde si dokonce plánoval koupit dům nebo byt, a Německem, kde žil se svou druhou ženou Marlene.

Štěstí

"Přemejšlím dost často o bráchovi," napsal z Mnichova v roce 1971 mamince. "Tedy - je spokojenej? Ne, tahle otázka je irelevantní. Tedy - cítí se spokojeně? Je to vlastně pěkný být otcem rodiny, mít manželku a vobčas tu hádku či rozepři. Je tahle věc štěstí? Nevím, nebyl jsem dosud ženat. Myslíš, že tuhle otázku zodpoví ženatec? Je to vlastně fajn, mít svoji práci, denně si ji odpracovat, pak máme padla a natáhneme bačkory, zapneme televizi a sníme večeři. Pan Shaw říká: `Chceš-li žít jako člověk a zemřít jako pes, zůstaň starým mládencem. Chceš-li žít jako pes a zemřít jako člověk - ožeň se.' Inu, jsou chvilky, kdy si člověk přemýšlí o alternativách. Obou."

Tehdy mu nebylo ani třicet, na potomky měl nejlepší věk. Co scházelo, byly - okolnosti. Vlastně si je ani nebudoval. Jeho život před odchodem do exilu byl značně neuspořádaný, většinou bydlel po kamarádech, střídal zaměstnání, hrál divadlo, jezdil s kytarou, klidné základy to nemělo. V Německu nežil o moc jinak. Počátkem 70. let se v Mnichově seznámil s dcerou českých emigrantů Evou Sedlářovou a po dvouleté známosti se vzali. Veršoval jí `básničky na zrcadlo', ve kterých například psal: Láska je klecí/ v které umírá se/ ze štěstí... Ačkoliv manželství posvětil Krylův přítel opat Anastáz Opasek, vydrželo jen krátce. Kryl jeho rozpad nesl těžce. "To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše... Ještě dneska mě to bolí," přiznal mnohem později Miloši Čermákovi v Půlkacíři.

Další manželství, uzavřené v roce 1991, se zdálo povedenější, možná proto, že on a Marlene Bronsertová spolu před svatbou celých patnáct let chodili. Což mu ovšem nebránilo navazovat další vztahy. Z jeho milenek v polistopadových Čechách nejvíc proslula Markéta Matoušková, která v roce 1995 dokonce vydala knížku 1063 dnů s Karlem Krylem.

Jak to vlastně všechno bylo, koho miloval a kdo si to spíš namlouval, jestli Marlene měl skutečně rád, či jestli se ženil proto, aby nepřišel o trvalý pobyt v Německu o tom vyšla spousta spekulací a je zbytečné je rozebírat. "Měli jsme s Karlem dohodu, že náš osobní život je jen naší soukromou věcí, která je pro veřejnost tabu," reagovala na všechny ty řeči po Krylově smrti jeho žena Marlene.

Kryl ale o svém citovém životě zanechal svědectví poety, a to v textech písní i v básních. Pravda, milostná tvorba jeho dílu nedominuje, ale je tam a sám si ji dokonce ilustroval a vydával. V Česku jeho Básničky na zrcadlo, Kryptogramy na dívčí jména či Amoresky vyšly po Krylově smrti v rámci sebraných spisů a stojí v nich vedle politických či přesněji řečeno společenskokritických písňových textů a básní.

"Není nic trapnějšího než žijící klasik"

O tom, jaký byl básník, se názory různí. Za slovesnou tvorbu ho nenapadal jen Hutka, Merta nebo Třešňák, který jeho politické písničky označil za častušky. Básník Petr Král po Krylově smrti napsal pohrdavou stať Nekryluju, ve kterého ho zařadil ke kýčařům. Naopak jiný básník, Antonín Brousek, v roce 1986 v předmluvě ke Krylově knize Zbraně pro Erato o něm napsal, že je "plnohodnotný básník, jeden z vůbec nejtalentovanějších v mé generaci". Situace se stávala po listopadu dokonce složitější. I když psal dál a jeho písňové texty ze své břesknosti a typické útočnosti moc neztrácely, sám Kryl cítil, že zájem publika opadá. "Není nic trapnějšího než žijící klasik..." připouštěl.

Pravda, zpočátku si nemohl stěžovat, na koncertech byl vítaný bouřlivě. Oznámení `Hraje Kryl' působilo magneticky. Jako písničkáře ho znali nejen jeho vrstevníci, ale i generace podstatně mladší, protože Krylovy písničky se tu po celých těch dvacet let mezi lidmi hrály. Jenže brzy se ukázalo, že publikum ho přijímá jako legendu a jeho nové věci příliš nezabírají. Posluchači řídli, navíc odrazováni jeho zatrpklostí. Byl zklamaný.

Přesto ještě počátkem roku 1994 plánoval, že dubnové padesátiny oslaví v Čechách. Nedožil se jich. Ráno 3. března v Mnichově zemřel. S oblibou se vypráví, že v tu chvíli se na fasádě Divadla na Vinohradech ulomilo křídlo kamenného anděla. O příčinách jeho smrti se okamžitě vyrojily spekulace a legendy. Zabilo ho rozčarování z polistopadového vývoje... Spáchal sebevraždu... Byl zavražděn... Smrt je fingovaná, skrývá se v Brazílii... Lékařskou verzi, že to byl klasický infarkt, nakonec odsouhlasila Krylova sestra Marie, která potvrdila dědičné dispozice: "V naší rodině máme krátký knot."

Ale stejně jako byl neklidný Krylův život, neklidný byl i jeho pohřeb. Krylovi přátelé a fandové zjitřeně reagovali na to, co kdo tam řekl a kdo přišel, či nepřišel. Osobnost nepřehlédnutelného písničkáře nakonec nejmoudřeji shrnul Pavel Tigrid: "Nejsem si jist, jestli jsme tě všichni dost pochopili. Život šel ... a my jsme šli každý svou cestou..."

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)