Duben 2004

Občané druhé kategorie?

Petr Holub

Slušná společnost se pozná podle toho, jak se chová ke svým menšinám

Mohu také já někdy být občanem druhé kategorie? Vyhnout se tomu je prakticky nemožné. Může se mi to stát i v demokracii? Ta je k podobným diskriminacím zvlášť náchylná. Tak lze shrnout varování, které adresoval příliš nadšeným obhájcům lidovlády filozof Karl Popper. K čemu jinému než k utlačování menšin může svádět systém, kde o veřejných záležitostech rozhoduje většina.

Cizinci, etnické, náboženské a sexuální menšiny mohou být a často bývají diskriminováni. O tom nikdo nepochybuje. Rovná práva mohou být upírána také ženám, dětem, starým lidem, dlouhodobě nemocným i to je možné připustit. Trpět postojem většiny ale mohou stejně tak dobře obyvatelé některých regionů, někteří zaměstnanci, nebydlící... Proto v liberálních demokraciích hájí jednotlivce i malé komunity před terorem většiny ústava a další právní normy. Ani to však nestačí, pokud se nenajdou lidé, kteří budou protidiskriminační zákony prosazovat.

Česká republika a ostatní země, kde byl ještě v osmdesátých letech totalitní režim, jsou v problémech hlouběji. Totalitní státy totiž nejen menšiny nehájí, ale někdy proti nim dokonce používají diskriminační zákony. Poslanci v roce 1990 připustili "kontinuitu práva", která umožnila přechod některých právních norem do nového systému. Řada nevyhovujících zákonů z minulého režimu se tak dodnes úspěšně brání zrušení.

Každá diskriminace se zakazuje

Vláda v únoru opět odložila návrh zákona o partnerství, který měl umožnit homosexuálům uzavírat svazky před zákonem. Nejsilnější vládní strana ČSSD se obávala sporu s menší KDU-ČSL předtím, než sněmovna schválí důležité reformní zákony. Sami lidovci tvrdí, že svým odporem vůči homosexuálním svazkům nechtějí nikoho diskriminovat. Stát ale má podle nich podporovat manželství a stejné výhody nepatří dvojici, která nemůže mít děti. Svou pozici ale budou bránit jenom těžko.

Česká republika totiž přijala Chartu základních práv Evropské unie. "Každá diskriminace se zakazuje," vysvětluje Charta a výslovně zmiňuje diskriminaci "z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jakéhokoli jiného přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace". Odstranit diskriminace musí každý národ vlastními zákony či veřejnou politikou. Křesťansky smýšlející politici tedy dnes mohou svazkům homosexuálů zabránit, před stejnou výzvou - odstranit diskriminaci menšiny - ale budou stát i příští vítězové voleb.

Současná vláda nemá problémy se zavedením zákonů a předpisů, které odstraňují diskriminaci žen. Lepší už ani být nemohou, soudí feministky, lidé se ale podle nich příliš neřídí. Rovnost žen na pracovištích prosazuje vláda, která připouští, že mezi vyššími vládními úředníky jsou čtyři pětiny mužů. Ze státních dotací žijí školy, které mají mezi profesory pouhou desetinu žen. Zabránit násilí na ženách ze strany jejich partnerů - podle výzkumů má takovou zkušenost více než třetina žen - se pokouší novela trestního zákona, kterou teprve koncem roku schválil parlament.

Nespravedlnost? To přece ne...

Málo pozorná je veřejnost k právům dlouhodobě zdravotně postižených. Ti teprve v poslední době získali sebevědomí. Jejich Národní rada zdravotně postižených prosazuje, aby o penězích, jež stát poskytuje na jejich podporu, rozhodovali postižení sami. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab se snaží odstranit zákony, podle nichž názor jednoho úředníka či experta může rozhodnout o nucené hospitalizaci člověka do psychiatrické léčebny.

Většina obvykle nechce připustit, že k nějakým nespravedlnostem vůbec dochází: "Na můj laciný byt doplácejí partneři, kteří kvůli drahému tržnímu nájmu musejí odkládat založení rodiny? Odpusťte, to je ale absurdní," zní běžná odpověď lidí, kteří mají regulované nájemné. Přesto jejich politický tlak brání politikům regulace odstranit.

Prezident Václav Klaus loni vášnivě odmítl podezření britského reportéra BBC, jestli není diskriminována romská menšina, když značná část dětí chodí do zvláštních škol a nezaměstnaných je v některých regionech 90 procent Romů. Přitom jde o největší diskriminační problém, kterého odstanění potřebuje větší aktivitu, než změnu zákonů. Proto se vláda pokouší zvláštní školy zrušit a připravit romské děti na vstup do běžných základních škol. Na trhu práce podobně cílené programy neexistují.

Pokud společnost diskriminaci trpí, umožňuje to některým členům většiny beztrestně napadat minoritu. Neustávající rasové útoky připomínají, že hlavním ohroženým dneška jsou Romové, aktuální případy přitom nedokáže český stát operativně řešit. Případ romské dvojice, fyzicky napadené ve vlastním bytě násilníky, doporučila státní zástupkyně z Jeseníku potrestat podmínkou.

Pelhřimovská policie si loni nevěděla rady s bezdomovcem, který překážel v centru. Použila osvědčeného prostředku: odvezla ho za město, aby nepřekážel slušným občanům. Bezdomovec umrzl, policisté potrestáni nebyli. Podobný přístup volí severočeská města, když své chudé obyvatele stěhují do takzvaných sociálních bytů za městem. Domy bývají v opuštěných lokalitách v lesích, nebo v ghettech mezi průmyslovými podniky. Samoty bývají plné chudých, kteří tu najdou jediné dostupné útočiště. Čím se živí, nechce raději nikdo vědět.

V těchto případech Česko zažívá problém chudoby - před rokem 1989 se o ní nesmělo mluvit, ani dnes se nestává veřejným tématem. Přitom už v roce 1998 dostal ekonom Amartya Sen za výzkum chudoby Nobelovu cenu za ekonomii. Podle Sena je chudoba vyloučení ze společnosti. Chudí se stydí, že mají méně než ostatní, uzavírají se do sebe, život pro ně ztrácí cenu. Je jedno, z jaké společnosti pocházejí. Postihne je neštěstí - stanou se obětí zločinu, přijdou o práci, o majetek. Do podobného pocitu se může propadnout každý.

Senovy teorie ukazují cestu ven z chudoby. Znamená to vrátit chudé do jejich sociálního prostředí, anebo pro ně najít náhradu. Společnost by měla hájit nejen politická a občanská, ale také sociální práva každého ze svých členů. Není k tomu vázána zákonem, může se o to pouze pokoušet vládní politikou a snahou neziskových organizací. Podle toho, jak se stará o své chudé, se však pozná, jestli jde o slušnou společnost.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)