Duben 2004

Legenda truchlivého času

Luděk Frýbort

Nevyřešené záhady mají dlouhý život: možná že ještě za sto let se budou v novinách periodicky objevovat dohady o tom, kdo zabil J. F. Kennedyho, proč a kým byl zavražděn Olaf Palme, kdo... Ale nemusíme chodit pro příklady do vzdálených krajů; i nedávná česká historie má svou legendu téhož druhu. Desátého března 1948, dva týdny po komunistickém uchvácení moci, zemřel nepřirozenou smrtí Jan Masaryk, ministr zahraničí a mimořádně oblíbená osobnost onoho podivného času. Blíží se výročí toho dne a s ním nová vlna zájmu i otázek. Byl Jan Masaryk zavražděn, nebo spáchal sebevraždu? Jsou snášeny takové i onaké důkazy, k nimž pochopitelně jakožto soukromník bez přístupu k pramenům nemám co dodat; jen pravím, že by se mi lépe dýchalo, kdyby se potvrdila teorie o sebevraždě. Mohl bych si na syna prezidenta zakladatele, snad jedinou sympatickou postavu mezi politiky mého raného mládí, zachovat světlou vzpomínku. V opačném případě bych si musel doznat, že jsem plýtval sympatií na kohosi, kdo se právě neozdobil vysokými lidskými hodnotami. Ale to by se nejdřív musela rozplynout mlha legendy a vyvstat z ní živý člověk. V ovzduší království českého, vytváření posvátných legend nad jiné příznivého, to nebude snadno splnitelné přání.

Přes všechny oslavné i žalující řeči totiž dodnes nevím, kdo Jan Masaryk byl. Obecnému podání našeho v jádře royalistického národa se podařilo stylizovat jeho osobu do jedné z nedotknutelných, nad veškerou kritikou se vznášejících tatíčkoidních postav. Přišel k té cti sílou svého otcovského jména, přiřadiv se tak k celé plejádě takto zbožněných mužů na historické cestě českých zemí od..., nevím odkdy. Jistě už od Josefa II., dále přes císaře pána Franze Josefa, tatíčky prvorepublikánské, trapné pokusy ztatíčkovat bolševické holomky Zápotockého a Svobodu až po... nu, nechme vypočítávání. Někdy se mi dočista zdá, že by hradčanskému paláci opravdu lépe slušel nějaký pěkný, zlatem a vší ctihodností premovaný král než pošetile otatíčkovávaný republikánský představitel, ale to jen tak na okraj.

Nezbývá mi, než abych se pokusil dotvořit si osobnost Jana Masaryka sám ze skutečností, které jsou mi známy. Tedy: byl to, jak již řečeno, politik nedlouhého, ale nesmírně záhubného období mezi koncem druhé světové války a komunistickým pučem. Ilustrovala jej rovněž tatíčkoidní, leč nadmíru diskutabilní osoba prezidenta Beneše, vykleštěná demokracie s vyloučením opozice, podvod Národní fronty, Košický vládní program se zjevnými signály budoucí diktatury, první vlna rozchvácení soukromého majetku pod titulem znárodňování, radostná servilita vůči Moskvě a Stalinovi, vyhnání třetiny obyvatelstva českých zemí a jiné skutky toho druhu, vesměs nechvalné až ostudné. Tragický skon Jana Masaryka byla pouze závěrečná tečka za tímto obdobím a z jeho logiky vyplývající. Protože, přiznejme si už jednou toto: vinit ze všeho zlého samotné komunisty je sebeklam. Nebývali by dokázali mnoho, nebýt přitakavé povolnosti tehdejších demokratických vůdců i lehkověrného dětinství značné části českého lidu. Za to, co se dělo po únoru, už tak příliš nemůžeme; ale kaši času národně-frontového si Čechové ochotně a důvěřivě navařili sami. Nebylo v ní zrníčka poctivého, jen naivita, nestatečnost, uhýbavost, malodušné chytráctví, směšné velikášství a krutost k poraženým. Kdokoli vládl českým zemím v tom období, vavřínem cti se právě nepokryl. Ocenil bych politika, který by se býval třeba i marně pokusil vymnout vítěznou šalbu z českých očí a blížící se katastrofě důrazným činem zabránit; ale toho se neodvážil ani tehdejší zahraniční ministr, ani v podstatnější míře nikdo jiný.

Známe bludný kořen české historie, jehož překročením ona do dnešních dnů sahající tragédie neodvratitelně začala: nebyl to žádný zákeřný bolševický pikel, nýbrž svobodné rozhodnutí exilové vlády postavit budoucí existenci Československa na spojenectví s Moskvou. Četní prozíraví mužové tento zhoubný krok prohlédli a varovali před ním, prezidenta Beneše v něm nenásledovali, nezatoužili obětovat vlastní čest pochybnému propočtu jakýchsi poválečných výhod. Dovedli si představit, jak strašlivému vyděračství od nejhorších katů, co jich dějiny znají, by se tím vystavili. Raději se rozhodli pro exil bez naděje návratu. Ti druzí..., byli to státníci, pěkně prosím. Mistři diplomacie a mezinárodní politiky. Měli k ruce výkonnou zpravodajskou službu, jež je zásobovala veškerými údaji, i těmi nejtajnějšími. Byla jim známa existence Gulagu i do desítek milionů jdoucí masové vraždy, jimiž žil a udržoval se kremelský režim. Mohli a museli vědět, do čeho lezou. Nicméně vlezli. Omluvy pro to není. Jan Masaryk byl mezi nimi.

Návrat Benešovy vlády přes Moskvu a Košice v sobě skrývá strašlivou symboliku. Samozřejmě se musela přizpůsobovat a také se přizpůsobovala velmocenským zájmům Sovětského svazu. Samozřejmě se musela vzdát nejen Podkarpatské Rusi, ale především podstatné části suverenity svého státu (o niž nyní mají takovou péči Benešovi duchovní dědici). Samozřejmě se musela spřáhnout se zrádným politickým odpadem v podobě Fierlingera, Gottwalda, Nejedlého a jiných takových. Samozřejmě že tím katastrofálně škodila zájmům vlastní země. A když nadešel den slavného vítězství nad Německem, pokračovala tato poddanská poslušnost dál, až zdání demokratické zástěrky přestalo být moskevskému šéfovi užitečné a ti, kteří si ji nechali připnout, byli nemilosrdně odhozeni. Jan Masaryk byl pouze jedním z nich, třebaže jeho konec vzbudil největší pozornost.

Ledaže to vydržel o dva týdny déle než ostatní. Co si tak mohl myslet, sedě v křesle svého úřadu, když se už jeho ostatní kolegové dílem plížili Šumavou na Západ, dílem bručeli v kriminálech? Co měla znamenat jeho servilní věta - v téhle vládě si rád zavládnu? Je to škaredé pomyšlení a samotnému mi není lehko se tím směrem pouštět - ale jak dlouho ještě v tom křesle hodlal setrvat, nebýt oné noci 10. března? Jak dlouho by ještě vydržel zasedat v Gottwaldově krvavém kabinetu? Jak dlouho ještě by svým velkým jménem podpisoval jeho zločinná lejstra? Ještě měsíc? Ještě půl roku? Rok? Bylo by z něj nakonec něco jako páter Plojhar nebo národně-socialistický oušlapek Šlechta, nedůstojná zástěrka k vytvoření jakés takés pluralitní kulisy ostatnímu světu? Neříkejte mi, že nemohl takové konce předvídat; byl to jeden z nejzkušenějších politiků své doby a to i mimo úzké hranice Československa; jeho styky byly záviděníhodné; jeho pohled pod pokličku mezinárodního dění dokonalý. Neříkejte mi ani, že to sice předvídat mohl, ale že se rozhodl obětovat svou pověst demokrata i své veliké jméno, aby zůstal aspoň jeden poctivý v té bandě ničemů; i člověk s mnohem menším přehledem tuší, že jeden poctivý bandu zlodějů nepředělá, ledaže při tom sám o svou poctivost přijde. A neříkejte mi zejména, že nemohl nic dělat. Mohl. Člověk, jakkoli v úzkých, může vždycky ještě něco udělat. Odejít. Nebýt při tom. Prásknout dveřmi. Člověk, nesoucí jméno Masaryk, jimi mohl prásknout obzvlášť účinně.

Kdyby se prokázala teorie sebevraždy, ulevilo by se mi; mohl bych ji pokládat za poněkud pozdní, ale přece jen prásknutí. Nicméně přesvědčen nejsem. Ne pro takové či makové detektivní důkazy, nýbrž že si dovedu představit stav mysli vlivného a politicky významného muže, jejž Stalinovi drábi dohnali až na okenní římsu. Takový by se zcela určitě pokusil prásknout dveřmi mnohem slyšitelněji. Tak, aby to otřáslo bolševickým systémem a vyslalo slyšitelný signál směrem k dosud nechápajícím západním demokraciím. Ostatně se domnívám, že by toho vůbec nebylo třeba; odešli jiní na Západ, Masaryk mohl také, dokud byl čas. Mohl tam být své vlasti velmi užitečný, přinejmenším stejně jako jiný československý politik a diplomat, doktor Papánek, který věděl velmi dobře, jak se bouchá dveřmi.

Ale nestalo se to. Je zde jakási hromádka dějinných skutečností a já se z ní pokouším uplácat postavu člověka. Jaksi se mi nechce dařit, aby byla úctyhodná. Byl to člověk poctivý a statečný? To ale potom musel být dost prostoduchý. Nebo byl naopak chytrý a státnicky předvídavý? To ale pak zase vypadá jeho charakter všelijak. Byl to, jak už se stává, syn slavného otce, marně se snažící dosáhnout jeho velikosti a zabředající tak do jedné šlamastyky po druhé? Člověk dobrý, ale nepevné vůle, snadno se podvolující nátlaku? Nebo to prostě byl, což také není výjimka, nešťastník, jemuž byl naložen náklad, jejž neunesl, průměrný politik v době, která vyžadovala nadprůměru, ctižádostivec, držící se zuby nehty dosaženého obročí? Těžko vědět. V každém případě nedokázal učinit ono královské gesto, jímž se proslavil jistý saský monarcha, když ho vzpurní poddaní přespříliš dožrali: hodit odznaky své hodnosti na stůl se slovy - »Macht euren Scheiss alleine.« (Neznalcům jazyka německého: Dělejte si to vaše lejno sami).

Smutná a sestupná byla politická i lidská cesta Jana Masaryka. Svobodný ministr svobodného londýnského exilu. Mnohem méně svobodný vykonavatel téže hodnosti v polosamostatné republice, o jejíž poddanské závislosti na nejničemnějším režimu století už tušili své i lidé mnohem méně informovaní. Stalinův pacholek, za nějž se sám trefně označil po přijetí otevřeného diktátu, který ho nicméně nepřiměl říci - Macht euren Scheiss alleine; a nakonec ztroskotavší osamělec, doufající patrně v zázrak, jelikož jinak by musel prásknout dveřmi. Nechtěl bych mu ubližovat, protože je to postava přece jen tragická. Ale za národní idol, řekl bych, se nehodí. Musíme-li už mít své tatíčky, učiňme si je z mužů statečných a smělých, moudrých a předvídavých, jací vědí, kdy je konec taktického balancování a raději padnou s mečem v hrsti, než by vydali své jméno hanbě a svou zem zničení. Což ovšem bývá vlastnost spíše královská než republikánská ... ale už zase odbočuji, promiňte.