Duben 2004

Práh svědomí aneb No bóže, to je toho!

Luděk Frýbort

Předesílám, že následujícími řádky nemíním mluvit do duše zlodějům a jiným přestupníkům zákona z přesvědčení a z povolání, nýbrž občanu dle vlastního soudu slušnému. Neboť pojem slušnosti se může lišit od místa k místu, a co je společensky přijatelné v jedné zemi, může být... ale nechám už úvodů a přejdu k věci.

Čechové si v posledních letech ve světě vysloužili nechvalnou pověst jakožto pašeráci chráněných zvířat a rostlin, ale budiž, to je záležitost zlodějská, jíž, jak řečeno, se tentokrát nechci zabývat. Avšak stalo se nedávno, že byl na druhém konci zeměkoule polapen při nedovoleném sběru chráněných rostlin slovutný vědec, univerzitní děkan a odborník na slovo vzatý, muž bezúhonný, všeobecně vážený a dle mínění bližních slušný. Co je to ale platné; jeho přestupek může být chápán jako pominutelný u nás, nikoli však na Novém Zélandě. Panu děkanovi nyní hrozí v lepším případě tučná pokuta, v horším až několikaletá basa. Učencovi příbuzní mluví v té souvislosti o sprostotě, kolegové z fakulty poněkud zdrženlivěji o nedorozumění... no, ještě uvidíme, jak se případ vyvine. Ponechme jej povolaným instancím a pohleďme, jaké si ze všeho můžeme vzít poučení, kdybychom se taky jednou vydali na Nový Zéland. Nebo i když s poučením zůstaneme doma.

Sám bych v tom ohledu mohl dát k lepšímu vlastní příhodu. Po nekonečných hodinách letu se v hloubi objevilo novozélandské pobřeží a náš stroj začal klesat k přistání. Zkušenost mi říkala, že je dobré mít pro první hodiny v cizí zemi s sebou něco na zub, na druhou stranu jsem byl upozorněn, že je zakázáno na Nový Zéland nohou vstoupit třeba jen se suchou kůrkou v kapse, natož pak s celou krabicí namazaných chlebů. Rarach pokušitel mi našeptával (je pozoruhodné, že raraši toho druhu šeptávají česky): no bóže... to je toho ... o kousek chleba se sejrem snad nebude zle... však oni se nezblázní... v nejhorším se z toho nějak vykroutíš... Ale zapudil jsem česky našeptávajícího raracha a obsah krabice ještě nahonem snědl. Po přistání šlo celkem všechno rychle a neformálně, jenom přiběhl takový malý, roztomilý pejsek a u mého rance si kecl na zadeček. Na ten signál přikráčel uniformovaný muž a zdvořile, leč ultimativně mě požádal, abych ranec otevřel. No, naštěstí v něm byla jen prázdná krabice od právě dojedených chlebů, hotový zázrak, jaký mají takoví roztomilí pejsci citlivý čumáček. Velká návěští kolem dokola mne upozorňovala, čemu jsem unikl a o kolik tisíc dolarů jsem mohl být kratší, podlehnout tak rarašímu našeptávání.

Přehnané sekýrování, řeknete. Ale dřív než se našinec začne v cizí zemi zlobit na přemrštěná opatření a přemýšlet, jak by je obešel, měl by uvážit, nemají-li přece jen nějaký smysl. Nový Zéland je malý světadíl sám pro sebe, izolovaný širými rozlohami oceánu od zbytku světa tak dokonale, že se na něm vyvinuly zcela specifické, jinde se nevyskytující živočišné i rostlinné druhy. Každý zásah do tohoto prostředí má zničující následky. Psi a krysy, kočky a lasičky, zavlečené sem kdysi evropskými osadníky i domorodými Maory, dokázaly v krátkém čase vyhubit téměř dokonale místní bezbranné, boji o přežití nepřivyklé zvířectvo. Novozélandský symbol, bezkřídlý pták kiwi, se vyskytuje už jen v několika odlehlých rezervacích, kde je strážců a pečovatelů málem že ne víc než samotných ptáků; poslední ještě vzácnější opeřenci jsou schytáváni a přesídlováni na odlehlé ostrůvky, kam zatím krysí a kočičí pohroma nedosáhla. Ale jsou ovšem i organismy mnohem nepatrnější a přitom stejně nebezpečné: na každé kůrce chleba mohou být na Nový Zéland zavlečeny plísně, bakterie a jiná nadělení, na něž malý světadíl není zařízen a mohla by způsobit nevídanou destrukci. Proto ten roztomilý čuchací pejsek, proto cedule s tisícovými taxami za porušení zdánlivě přemrštěného zákazu. Musel bych být pěkně bezohledný fouňa, abych si po tom všem ještě myslel - no bóže, to je toho, však oni se nezblázní.

Potíž mnoha českých turistů (o zlodějích nemluvě) tkví v tom, že nepokládají za potřebné odporovat našeptávajícím rarachům. Přicházejí ze země, v níž je od nepaměti obyčejem ukazovat si přes rameno a říkat oni. Panstvo. Vrchnost. S jejími zákony se neztotožňujeme, nýbrž jsme jich poslušni z donucení, abychom neskončili v šatlavě. Ale nic; panský zámek je daleko a dráb s lískovkou nekouká... honem si přihrábnout, upytlačit, však z panského krev neteče a já si vezmu jen tak trochu, nevídáno, ještě zůstane klásků na poli dost. A jsme-li v cizí zemi, jejíž jakési panstvo s jeho zákony nás teprve nezajímá, tím spíš. Taková vzácná orchidejka, pěkně by se mi vyjímala ve sbírce... honem se ohlédnout, nikdo nejde... šup s ní do pytle! Však ono jim jich tady ještě zůstane dost. Vždyť to přece dělá kdekdo. Kvůli jedné kytičce se svět nezboří. A kdyby něco... nějak se z toho vymluvím. Uraženě se ohradím, na své hodnosti a tituly poukáži, toho oni se leknou. Jsme přece chytří, my Češi, každého převezeme, na nás si jen tak někdo nepřijde.

A vida, přijde. Pro mnohého tuzemského cestovatele je to překvapení, ale ony jsou opravdu kouty světa, kde jsou lidé poslušni zákonů své země ne jenom když kouká dráb, nýbrž z vlastní představy o obsahu slova slušnost, z vědomého závazku vůči společnosti. Neplatí tam omluva - to přece dělají všichni. Tu a tam využít příležitosti, drobátko si přichytračit, výhodičku si vyšvindlovat, zakázanou kytičku vydloubnout, to není zanedbatelné pochybeníčko, ale hřích svědomí tížící, takže se jej domorodci nedopouštějí a pro cizího přestupníka porozumění nemají. Právě tak jako obyvatel zemí českých nemívá porozumění pro všelijaké móresy, jež k němu zanášejí přišelci z krajů, v nichž leží práh svědomí ještě níž. Komu ani vysoké vzdělání a vědecká hodnost nestačí k tomu, aby tuto souvislost pochopil, neměl by možná cestovat do světa. Nebo aspoň ne do zemí jako je Nový Zéland.

Práh svědomí. Příčka v duši, jejímž překročením se dostavuje pocit zahanbení: tohle se přece nedělá! To dělají jen mizerové, jichž se slušný člověk štítí! Jsou končiny světa, v nichž se pod tuto mez pokojně vejde i násilná loupež, nějaké to šťouchání nožem a krevní msta, no co co, tak to u nás je, tak to přece dělají všichni. Jsou též končiny, kde je příčka nastavena výš, ale ještě pořád platí za morálně celkem přijatelný drobný švindl, krádež, natažení nestydaté ručky pro úplatek. Zvláštní shodou okolnosti jsou to ty země, které se nestačí divit, kde jim zůstávají turisté. Ale jsou i takové, jejichž občan by se hanbil i za vyrýpnutí orchideje, ne před panským drábem, ale sám před sebou. Kupodivu jsou to země, kde se lidem vede nejlíp, což je zvláštní; člověk by čekal, že lidé na tom budou dobře tam, kde si každý semhle tamhle přilepší z cizího, takže logicky vzato, musí mít každý o něco víc. Ale zkušenost tu logiku nepotvrzuje. Nejlépe je tam, kde není žádného chytrého přilepšování. Snad že když si každý přilepší na účet každého, jsou nakonec všichni okradení.

Je to pěkně zhoubné zařízení, tenhle nízko položený práh svědomí. Ne že by jej jistí národové neměli ještě níž, ale přesto by stálo za úvahu, kde, kdy a jak Čechové k té úhoně přišli. Zčásti to asi bude důsledek staletého poddanství, v kterém se ušlápnutý robotěz podřizoval příkazům zámeckého panstva, ale za své je nepřijal; nedošel k sokratovskému závěru, že zákonů jest třeba poslouchati, nýbrž že jich jest třeba po nevolnicku obcházeti. Ke všemu neštěstí byl český živel dějinami zbaven svých kultivovanějších vrstev, což vedlo k proletarizaci hlubší než jinde; korunu pak všemu nasadili buditelé devatenáctého věku, když se rozhodli udělat z té nouze ctnost a zavedli v národě, který neměl ničeho víc zapotřebí než zušlechtění, pošetilý kult lidovosti a prostoty. S touto morální výbavou vstoupil český člověk do věku demokracie.

Kdyby bývala potrvala, mohl čas ty rány postupně zacelit. Stal se ale opak, česká demokracie překlepala dvě krátká desítiletí, načež selhala v střetnutí s panstvem jiným, už ne osvícensky ušlechtilým, nýbrž vzešlým z nejchmurnějších hlubin proletářského křupanství. To zavedlo zákony zločinné, zlovolné, vší morálce i zdravému rozumu se příčící, nebo aspoň zákony hloupé, směšné, jež málokdo bral vážně. Naučili jsme se jich dbát naoko, s poníženým přitakáním, jež se změnilo v posměch, jedva panský dráb zmizel z dohledu. Ten způsob se příliš nezměnil, ani když klíče přizvonily... kdežpak převrat.

Nechci znovu vypočítávat všechny atributy systému, nesoucího jméno postkomunismus; ale postoj českého člověka k zákonu zůstal poddanský, jeho mravní závaznost nepřijímající. Práh svědomí se nezvedl ani o coul, spíš jako by z komunistického bahna zapadl ještě hlouběji do postkomunistického močálu. Větička “to se přece nedělá” jako by se z českého slovníku vytratila, takže i ctihodný občan a vážený učenec se ohlédne... nikdo nekouká... žádný policajt nikde... šup s kytičkou do pytle!

Dej Bůh, aby kdy bylo líp, i když nevím. Otevřený zločin je snad možno větší důsledností policie a soudů potřít, ale jestli také laxní přístup běžného občana k zákonu... To by nejdřív musel z Čech zmizet duch nevolnický, v jehož chápání je zákon panský vrtoch, jejž ctí pouze hlupák, protože, kdo je chytrý, obejde jej. Musel by jej nahradit duch slušnosti a zodpovědnosti, zákonů poslouchající ne z donucení, ale z potřeby svědomí. Museli bychom mít zákony, které by té potřebě neodporovaly. A ovšemže bychom museli mít politiky, kteří by byli schopní a ochotní takové zákony navrhovat i přijímat, aniž by jimi zmítaly obavy, jestli si tím nepřiskřípnou cestičku k výhodičkám. Minulo patnáct let a ledaco se změnilo, ale základní předpoklad funkční demokracie, nevynucená úcta k zákonu, zůstal na téže mizerné úrovni jako předtím. Pomalu je čas k radikální změně, bez níž se snadno octneme v postavení nevítaného hosta i v končinách mnohem bližších, než je Nový Zéland. Tam si spíš můžeme zajít pro příklad země záviděníhodné svou uvolněnou, přátelskou, klidnou atmosférou, v níž není nedůvěry a naschválnictví, ba ani bezdůvodné šikany. Země, v níž je radost žít, což není dáno pouze hmotným blahobytem. Spíš zákony, s nimiž není občanu nesnadno se ztotožnit, společenským prostředím, v němž není zájmového rozporu mezi jejich vydavateli a příjemci.