Duben 2004

Naši chlupatí bližní trpí.

Stanislav Komárek

Jsme ve vztahu ke zvířatům skutečně všichni nacisté?

Vztah lidí ke zvířatům je bolestivým a málo řešeným problémem současné civilizace. Někteří autoři dokonce tvrdí, že se zejména k hospodářským zvířatům chováme jako nacisté k Židům. Téma života, smrti a utrpení je zajisté "chytlavé" a vzrušuje širokou čtenářskou obec - ne nadarmo jsou potraty, eutanazie, vyšetřování vražd, násilí na lidech i zvířatech atd. velmi oblíbenými diskusními tématy. Jde o jakýsi protipól témat milostných, která se v takovéto opaky mohou překvapivě rychle převrátit. Není vůbec náhodou, že se na náš trh dostávají současně dvě knihy s velmi podobným námětem: první je Pattersonova Věčná Treblinka, druhou je práce lingvisty a historika Borii Saxe Zvířata v Třetí říši (překladatel Pattersonova spisu tohoto autora mylně pochopil jako ženu).

Saxova kniha je emočně mnohem vyváženější a jejím cílem je poznání lidské psychiky, nikoli ochrana zvířat, ale ústřední téma je v obou případech totéž: do očí bijící podobnost mezi praktikami, které nacistické Německo užívalo vůči Židům a jiným "nežádoucím rasám", a těmi, jichž dnešní civilizace užívá vůči zvířatům, zejména ve velkochovech a na jatkách. Tato zařízení do překvapivých detailů připomínají koncentrační a vyhlazovací tábory svou proorganizovanou mašinérností i naprostým nedostatkem jakýchkoli skrupulí. Tato skutečnost zajisté není objevem Pattersona ani Saxe - kdo má oči k vidění, nemůže si jí nevšimnout.

Vegetariánství mnoho neřeší

Je pozoruhodné, že zvířecí velkochovy koncentráky časově následovaly, nikoli předcházely. Přitom je to zvlášť onen obludný organizační aspekt věci, co na nacistických táborech i jejich zvířecích analogiích nejvíc děsí: krutostí páchaných na lidech i zvířatech jsou dějiny plné (Stalin i Mao byli "masovějšími" vrahy než Hitler). Zcela souhlasím s Pattersonovým názorem, že vzdálenější budoucnost bude jmenovat velkochovy hospodářských zvířat jedním dechem s hitlerovsko-stalinskými tábory či s čarodějnickými procesy. Řešení, které nabízí a jehož je nadšeným propagátorem, totiž vegetariánství, je však prostinké a nerealistické. A stejně mylná je i autorova představa, že ti, kdo jsou laskaví ke zvířatům, jsou takoví i k lidem - právě německá třetí říše je rezervoárem protipříkladů, byť často jde samozřejmě bezohlednost ke všemu živému ruku v ruce.

Vegetariánství vnímám jako záslužné, byť sám maso jím a jsem si ochoten k tomu potřebné živočichy i sám zabít (v případě opačném je ve hře trocha pokrytectví a mělo by se nad celou věcí uvažovat - zabíjet živočichy k jídlu vidím jako v zásadě jediný pádný důvod k něčemu podobnému). Člověk se určitě dobře obejde bez pojídání masa, mnohem hůře ale bez bílkovin živočišného původu vůbec - pojídání vajec a mléčných výrobků ale problémy industrializovaného zemědělství nijak neřeší. Zejména v mimotropickém pásmu s jeho dlouhou zimou a u těžce fyzicky pracujících lidí je čistě rostlinná potrava problematická a musí se neustále bedlivě promýšlet a kombinovat. A podávat ji dětem je v zásadě těžké pochybení. Drtivá většina lidských kultur v historii maso jedla - pouze džinisté, přísnější hinduisté a buddhisté a část křesťanských mnichů nikoliv (poslední skupina k tomu nebyla motivována ani tak šetrností ke zvířatům, ale potřebou stravy, která "nevzbuzuje vášně"). Je ovšem také pravda, že současná euroamerická civilizace je, zvláště ve své americké části, zcela výjimečně "masožravá", pomineme-li čistě lovecká společenství typu Eskymáků či pastevecká typu Mongolů. I za pozdního komunismu bylo maso a jeho konzumace u nás výrazem společenského statusu a dobře si dosud vzpomínám na tlusté stranické činovníky, s funěním si odnášející z řeznictví zadním vchodem plné tašky vepřových vnitřností, které by bylo dnes obtížné prodat.

Utajená americká eugenika

Od revoluce u nás konzumace masa klesá, byť ne tak radikálně jako třeba v Nizozemsku, kde je pojídá jen zřídka či vůbec ne skoro 40 procent obyvatelstva. Je těžko říci, že by osud zvířat v převážně vegetariánských oblastech, třeba v jižní Indii, byl nějak pronikavě lepší než u nás. Pattersonovy důvěryhodné reportáže z různých amerických velkojatek, které mají v této zemi dlouhou tradici, jsou skutečně otřesné a člověk si říká, zda by podobné instituce neměly být přístupné veřejnosti podobně jako třeba jednání parlamentu.

Nacistický příklad ukazuje asi nejzazší setření rozdílu mezi lidmi (byť jen některými) a zvířaty co do jejich využívání k práci, pokusům, jejich "utrácení", "dalšího využití" jejich těl atd. Zamyslíme-li se nad celým problémem hlouběji, uvědomíme si, že jediným argumentem, proč takto s lidmi nezacházet, je, že Bůh zapověděl bažit po životě bližního a působit mu újmu. Z hlediska světské chytrosti lze nanejvýš poznamenat, že je ošemetné dělat jiným, co sami nechceme trpět - mohlo by se nám to bumerangovým efektem vrátit. Koncepce "nezadatelných lidských práv" je jev relativně velmi pozdní a jako každá právní představa závisí zejména na všeobecném sdílení. Z hlediska "biologické praxe" není "rozumného" důvodu, proč si třeba vůči postiženým a těžce duševně či tělesně nemocným nepočínat tak, jak to bylo v třetí říši i v rámci německého etnika běžné - žádný chovatel by nejednal jinak. Jinak je v platnosti jen "právo" silnějšího - kdo někoho drží pod krkem, má nad ním i moc.

Velmi zajímavý je i Pattersonův exkurs do dějin americké eugeniky v první polovině 20. století - dlouho byla radikálnější nežli německá a v mnoha amerických státech se ve velkém sterilizovali zločinci, asociálové a duševně choří - dnes se o tomto tématu, referovaném u nás také třeba v Gouldově knize Jak neměřit člověka, raději příliš nemluví a mimo odborné kruhy ani příliš neví. Nebýt odstrašujícího příkladu Německa, mohlo to ve Spojených státech, kde vyostřeně černobílé chápání problémů a touha nějak činit "to správné" byly vždy vysoko v kursu, dopadat trochu jako na vzorně vedené farmě.

Mšice nás nedojímají

Ochranu zvířat lze stěží stavět na něčem jiném než na jistých analogiích mezi zvířetem a člověkem, jeho pocity a emocemi - s právním zakotvením je to ovšem, zejména v systémech vycházejících z římského práva, traktujícího zvíře jako "věc", vždy ošemetné. Bolestivé experimenty na lidoopech dnes pohorší prakticky každého, pokusy na myších už se přijímají vstřícněji a utrpení mšic zasažených insekticidem pohne věru málokoho k dojetí - ostatně i všechny Pattersonovy příklady jsou z řad teplokrevných obratlovců.

Rostliny jsou pro svou radikální nepodobnost s člověkem z tohoto uvažování dalekosáhle vyňaty - mletí pšeničných zrn nekritizuje zajisté nikdo, ale skácení starého stromu se většiny z nás citelně dotkne. Poměrně důležitým principem, na který by bylo dobré brát zřetel v otázce ochrany zvířat a živých organismů vůbec, je princip minimalizace násilných zásahů do světa a jeho běhu (staří latiníci říkali: Quieta non movere - volně přeloženo Nezasahovat pokud možno do běžně setrvalého stavu věcí). Je ostatně krajně důležitý i pro šetrné nakládání s celou biosférou včetně rostlin a hub.

Je samozřejmě čirá iluze, že by snad bylo možné vůbec nezasahovat do přirozeného běhu věcí a žít se všemi živými bytostmi v míru a harmonii, ale všeho s mírou. Pattersonova představa o tom, že by se utlačování živých bytostí spojené s jejich domestikací mohlo vymýtit, je zcela pošetilá - všechna etnika kromě dnes vyhubených Tasmánců nějaká domácí zvířata měla (lovecko-sběračské kmeny chovaly alespoň psy). Možností k omezení radikálních zásahů však přesto ještě zbývá celá řada - obludné podmínky velkochovů by mohly být mnohem přísněji regulovány a tato situace se, byť velice zvolna, začíná lepšit. Ryze ekonomická argumentace v rámci naprostého liberalismu by zajisté neviděla ani u lidí důvod, proč třeba nezaměstnávat odrostlejší děti v noční směně v kamenolomu. Kdo jen trochu zná spletitou a pomalou historii vývoje ochrany lidí, nemá iluze o tom, že by v otázce ochrany zvířat mohly v dohledné době nastat nějaké převratné změny. Dá se ale říci, že současná ochrana příslušníků lidského druhu, například před zaměstnavateli, je už dostatečná, ba že se leckdo bojí vůbec někoho zaměstnat. Přijde jednou doba, kdy si zemědělský podnikatel třikrát rozmyslí, než koupí dejme tomu prasnici a "pracovních míst" pro zvířata bude ubývat?

Současná koncepce studia etologie domácích zvířat, která by měla zajistit v chovech alespoň v minimální míře druhově přiměřené podmínky v rámci tzv. animal welfare, se jeví jako nejslibnější cesta, byť obraz slípky hrabající si volně na zelených lučinách je i do budoucna příliš optimistický (i "užitkoví lidé", jak je nazývá Konrad Lorenz, mají ve svých panelácích a úřadech welfare jen bazální). I provoz jatek by se dal do značné míry "humanizovat" (toto slovo je v takovéto souvislosti paradoxně jazykově zcela nevhodné: "humánní" je to, co je přiměřené lidem co je přiměřené zvířatům, by se dalo nejspíš označit jako "bestiální", ale slovo se pochopitelně používá v jiném kontextu a jateční provozy a zejména transport k nim je bestiální až až).

Řada aktivit týkajících se zvířat by se dala zcela odbourat - podobně, jako zmizely masakry v římském cirku, "zábavné" štvanice na zvířata a dnes už i cirkusová drezúra, mohl by beze vší škody zmizet i lov pro pobavení a chov kožešinových zvířat. Na maso máme vlastních domestikantů dost, a co dělají zvířata v lese, můžeme klidně přenechat jim samým. Rovněž kožešin je od ovcí či králíků víc než dostatek a chovat v potupných podmínkách kožešinové šelmy je prapodivný luxus - bez liščích plášťů by se dámy obešly, jako se od nedávné doby obejdou bez těch leopardích. Použití a spektrum laboratorních zvířat v medicínském a fyziologickém výzkumu by se dalo nepochybně podstatně zredukovat bez jakékoli praktické škody, v testování kosmetik úplně zrušit.

Pejskové a kočičky

Sentimentální vztah k pejskům a kočičkám, u Pattersona také dosti zdůrazňovaný, nemám zas za až tak velkou zásluhu - jednak se u mnoha jejich vášnivých příznivců vytrácí láska k lidem, což je jaksi na pováženou (příslušník vlastního druhu je přece jen jaksi blíž a lidská civilizace musí být aspoň trochu antropocentrická - kdyby ji vytvořili psi, byla by nepochybně "kynocentrická"), za druhé bych si velmi přál, aby se dnes tak přebujelá zdravotní a další péče o čtyřnohé miláčky dostala spíš lidem. Je jakýmsi způsobem neodpovědné bez naléhavější potřeby chovat velké psy a další masožravce, jimž pěstujeme potravu, byť daleko od našeho zorného pole, v "treblinkovských" podmínkách (všechny kultury mají vždy zvířata "blízká" a ta "daná v plen", u té naší je to ale, jako mnoho jiných jejích aspektů, bizarně vyostřené). Problém, kterému věnuje Patterson hodně místa, je zabíjení mláďat, emočně vypjatá situace, k níž cítíme vnitřní odpor a která v nás vyvolává - nepochybně na základě analogie s vlastními potomky - intenzivní pocit hříchu. Nechat hospodářská zvířata plně dorůst má nepochybně i své ekonomické důvody a bezdůvodné rozbíjení vztahu matka - mládě, třeba u hovězího dobytka, působí velmi tristní podívanou (u slepic to třeba v nějakém trochu masovějším chovu přece jen nelze praktikovat jinak). Obliba pojídání selat či telecího ostatně klesá a nikdo by dnes v Evropě nejedl zvířecí féty před narozením či nasezená vejce, byť prý chutnají výborně - Římané, známí svou kulinární nenechavostí, tak běžně činili a důvodem domestikace králíků v raně středověkých klášterech byla novorozená lysá králíčata coby postní pochoutka. Koneckonců i třeba rozdupávání tulipánových poupat, činnost zajisté legální, málokoho nadchne.

Misijní čtení

Osobně si myslím, že paradoxně je nejlepším výrazem vztahu ke zvířatům žádná nemít - o řadě "přátel" zvířat, kteří se jimi v masách a často bez všech znalostí o jejich požadavcích obklopují, by bylo stejně přiléhavé říci, že jsou jejich "nepřátelé". Jsem vždycky rád, vidím-li na své zahradě kunu či zdivočelou kočku, ale nijak zvlášť mě neláká představa, že by mi žraly z ruky - zvířata mají svůj svět se svými radostmi i trápeními a neměli bychom je z něj zbytečně vytrhovat.

Univerzální utrpení živých bytostí (na "štěstí" nemáme ani my, ani zvířata žádný automatický poukaz) si uvědomoval už Buddha a další myslitelé jeho subkontinentu. Indický vztah ke zvířatům představuje jakousi vstřícnou lhostejnost s trochou štítivosti - Ind většinou prašivého psa nekopne, ale třeba i trochu nakrmí, nemocné či invalidní zvíře také nikdy nedorazí (i chov psů v domácnosti či ptáků v klecích je tam spíše výjimkou). Musíme mít také na paměti, že nutnou protiváhou buddhistického principu ahinsa - neubližování - je pokud možno nepodporovat rozmnožování a bujivost - buddhističtí mniši mají například zakázáno věnovat se nejen plození, ale i zemědělství.

Vztah ke zvířatům se v průběhu posledních dvou set let nepochybně zlepšil - i za svého vlastního života vidím zřetelný pokrok. Nejvíce se asi zlepšila situace psů a koček - vzhledem k tomu, že na rovině úsloví jazyk konzervuje obraty, kdysi vzaté ze života, je dobře připomenout, že ještě před padesáti až sto lety byly obraty typu "psí život", "psa by nevyhnal"," "jako pes u boudy", "zpráskat jako psa", "utopit jako štěně", "utahaný jako kotě" atd. hmatatelnou realitou. Nechť si nikdo nepředstavuje, že stav za lovecko-sběračské éry či tradičního zemědělství představoval nějakou idylu, jisté posuny je ale přece jenom vidět - koneckonců, před sto padesáti lety se na americkém Jihu vedly diskuse, zda "vzpurného negra" hned zabít, či jen zbičovat a jak šetrně provádět jejich značkování. I dětský sadismus minulých ér nahradily akční filmy. Dětí ostatně ubývá a u computeru potkají tak nejspíše nějaký virus.

Kniha Charlese Pattersona je pojata jako misijní čtení, nejen se značně černobílým viděním světa a s popisy ohavností páchaných "pohany", ale i s životopisy četných příkladných jedinců a světců, v jejichž čele stojí známý židovský spisovatel a vegetarián Isaac Bashevis Singer. Ve světě, kde se potřebná opatření prosazují až získáním širokých mas a jejich hlasů, kdy i paní Vonásková musí být dojata či rozplameněna spravedlivým hněvem, mají podobné knihy nepochybně své místo, byť na sofistikovanějšího čtenáře dělají trochu dojem zdařilejšího díla někoho ze vzdělanějších televizních kazatelů Země za Atlantikem.

Charles Patterson: Věčná Treblinka. Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. V překladu Viktora Faktora vydalo nakladatelství Práh, Praha 2003. 260 stran, cena a náklad neuvedeny.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)