Duben 2004

Jednotný Západ nebo globální chaos

Benjamin Kuras

Rozkol v Severoatlantické alianci je největší krize v jejích dějinách a zastávat v ní jednoznačně stanovisko evropské nebo americké je šílenství hraničící se sebevraždou. Evropské stanovisko je šílenství větší proto, že Amerika bez Evropy přežije, Evropa bez Ameriky ne. Všechny ty eurobláboly o sjednocené evropské armádě mimo NATO jsou nesmysly průhledné každému, kdo sleduje světové dění - kromě europolitiků a eurobyrokratů, jimž ze samotné politické korektnosti a socialistické pokrokovosti mozky už ani ne tak měknou jako vodnatějí.

Zaprvé - spadl s měsíce, kdo se ještě domnívá, že by se evropské státy dokázaly shodnout na tom, co je pro ně společným nebezpečím a společným zájmem.

Zadruhé - i kdyby se na tom shodly, nedohodnou se na postupu.

Zatřetí - kdyby se dohodly i na něm, hádaly by se, kdo to bude řídit.

A i kdyby se shodly ve všech třech bodech, nemají dostatečné prostředky, aby cokoli účinného vykonaly na vlastní obranu, a vůbec už ne na nějaké "mírotvorné" kampaně v zahraničí. Nemají je proto, že se půl století krčí pod ochranným deštníkem Ameriky a jednostranně odzbrojují. Evropa vydává v procentu státních rozpočtů na zbrojení jen zlomek toho, co Amerika, a stále jej snižuje. Amerika do obrany dává nejmodernější vědecké a technické objevy, Evropa prakticky žádné.

Jediná evropská armáda pořádně vycvičená na zásahy v zahraničí je profesionální armáda britská. I ta ale dostala za irácké kampaně výprask - ne od nepřátel, nýbrž od vlastní vlády, která jí sabotovala bojeschopnost nedokonalým vybavením. Vedle už známých případů nedostatku pouštní obuvi a oblečení, nedostatku jídla a základních toaletních potřeb či nefungujících radiových aparátů, dnes vycházejí najevo případy vojáků padlých proto, že pro ně nebyl dostatek neprůstřelných vest. A nejnovější "senzací" irácké kampaně je odhalení, že byli do nebezpečných situací posílání i vojáci bez nábojů se slovy "sorry, boys, vyžebrejte si nějaké od kolegů". Po demisích několika nejlepších důstojníků nejsme asi daleko doby, kdy se zhroutí i armáda britská.

Zatímco Amerika se 11. září probudila k zjištění síly a rozsahu islámského terorismu, Evropa se s pštrosí hlavou zastrčenou v písku opíjí do němoty iluzí, že budeme-li na teroristy hodní, ukážeme-li jim, že chápeme a dokonce sdílíme jejich důvody k nenávisti vůči Americe, a statisíce si jich nastěhujeme do svých měst, odmění se nám štědrou laskavostí. Amerika a Evropa sdílejí společné civilizační hodnoty a cíle, které jsou smrtelně ohroženy. Po půl století pohodlné bezpečnosti, které jí daly nevídanou prosperitu, nemá Evropa morální nárok na nic jiného, než západní alianci vracet plnou měrou, co jí dluží: obranný přípěvek do NATO znásobovat, ne ubírat.

Otázka, zda má v této krizi pravdu Amerika nebo Evropa, by se vůbec neměla klást. Uměle zdůrazňované rozdíly mezi nimi jsou směšně nepatrné ve srovnání s tím, co stojí proti nim oběma ve formě rostoucí globální síly krutovládných režimů a teroristických hnutí, které by nás nejraději oba sprovodily ze světa. Jestliže to Evropa nechápe, vzdává se jedné ze stěžejních zásad udržujících při životě vládu zákona a civilizaci. Ta zásada se jmenuje spravedlnost - a znamená nejen obranu nevinných, bezmocných a utlačovaných, nýbrž i přiměřené trestání zločinců.

Vůči různým aspektům západní civilizace můžeme mít leckdo lecjaké výhrady. Ale že je dnes stále tím nejhumánnějším a nejspravedlivějším uspořádáním společnosti, se bohatě a denně dokazuje tím, že lidé prchají do ní, ne z ní. Jestliže ji necháme padnout, uvrhneme celý svět v chaos.

(www.AAAWebPages.cz)