Duben 2004

Kdo má tři jména, není Čech.

Jana Machálková

Pokud jste cizinec, nemusí vás zrovna zbít skinhead, abyste poznali, co je to diskriminace po česku

Česko se navenek pokouší budit dojem, že práva cizinců neporušuje. V každodenním životě k tomu ale dochází. Takzvanou skrytou diskriminaci totiž většina lidí velice snadno přehlédne. Cizinci, kteří se pokoušejí souznít s českou společností, k tomu potřebují hodně času. Lidské pocity a dojmy snad ovlivnit mohou, horší je to se zákony. Některé normy mohou působit i absurdně. Odborníci tomu říkají "systémové chyby".

Vietnamské jméno čeština nezná

Těžkopádným zákonem je například ten, který upravuje jména cizinců po svatbě. Podle šest let starého předpisu se příjmení ženy, která se provdá za cizince, musí skloňovat podle české gramatiky. Jinak by prý z dokumentu nebylo možné poznat pohlaví. Výjimku zákon umožňuje: vyřizování na úřadech je však třikrát více. Ten, kdo nechce své nově nabyté jméno skloňovat podle české mluvnice, může požádat o to, aby matrika zapsala obě jeho příjmení a oddělila je od sebe lomítkem.

Česká gramatika také "nezná" například vietnamská jména. Vietnamci mají jména celkem tři a všechna jsou pro ně velmi důležitá. Čeština však zná pouze model jméno a příjmení a Vietnamci se tak do tabulek nevejdou. "V roce 1998 mi bylo nabídnuto občanství. Když jsem se šel přihlásit na matriku, chtěli, abych se jednoho jména vzdal. Dal jsem najevo, že je to pro mne nepřijatelné. Nakonec jsem dostal výjimku," řekl Phang Huu Uyen, který žije v Česku už čtyřiadvacet let. Udělení výjimky trvalo několik měsíců. "Vadilo mi, že nerespektují moji identitu. Paní na matrice například nemohla pochopit, že ve vietnamské gramatice se za každou slabikou dělá pomlčka. Myslela si, že Viet-nam znamená dva státy," kroutí hlavou Phang Huu Uyen.

Petra Ezeddine je původem Slovenka, ale žije v Česku a nedávno se provdala za Libanonce. Průtahy se zapsáním jména do matriky zná i ona. "Chtěli, abych si za jméno přidala příponu -ová. Nechápu, proč bych nemohla mít jméno takové, jaké jsem od svého manžela přijala," říká Ezeddine, která vyučuje antropologii na Univerzitě Karlově. Po náročném dohadování s úředníky nakonec také dostala výjimku.

Bez občanky do knihovny nechoďte

To, že je cizinka, komplikuje Petře Ezeddine život i v situacích, které by málokoho napadly. "Mám tu trvalý pobyt, ale nemám český občanský průkaz. V knihovnách proto slýchám, že si nemohu knížku odnést domů. Připadá mi to diskriminující. Stejný osud mají i všichni cizinci, kteří v Česku studují. Vím přitom, že v některých evropských zemích pro půjčení knížky stačí i povolení o pobytu," řekla Petra Ezeddine. To, že je pro cizince obtížné půjčit si knížku, svědčí jen o neochotě knihovníků.

Podobné je to ale i s poskytováním hypotečního úvěru. Bez českého občanství jej nemá nikdo možnost získat. "Jde přitom jen o obchodnické metody. Nevím, proč by cizinec s trvalým pobytem, který je v zemi evidentně usazený, nemohl dostat hypotéku. Argument, že by odjel, mi nepřipadá relevantní. To může odjet i Čech," soudí Pavla Boučková z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Podle mluvčí Komerční banky Marie Petrovové banka cizincům nepůjčuje proto, že cizinci podle zákona nesmějí nabývat nemovitý majetek. "To se ale nevztahuje na podnikatele a firmy. Těm úvěr poskytujeme. Nedostanou však státní podporu," řekla Petrovová.

V Česku nyní žije asi 230 tisíc cizinců. Státní občanství z nich má jen málokdo, čeká se na něj pět let po získání trvalého pobytu, o ten mohou cizinci požádat až po deseti letech dlouhodobého pobytu. "Cizinci se k nám začali stěhovat v devadesátých letech. Občanství má tedy jen zlomková část," říká Boučková. Cizinci bez občanství nemohou volit ani být voleni. V některých evropských zemích se však imigranti mohou zúčastňovat komunálních voleb. Je to důležité pro jejich snazší integraci. Tyto státy vycházejí z přesvědčení, že ten, kdo podléhá pravidlům, by se měl podílet i na jejich tvorbě. Musí však v dané zemi žít několik let, většinou tři až pět.

Vietnamskému lékaři se netyká

V ostatních případech není takzvaná skrytá diskriminace tak markantní. Může jít i o zdánlivě triviální věci, jako je například změna jména. Znají to vietnamské děti, které navštěvují české školy. Učitelé si jejich složitá jména neumějí zapamatovat a vymýšlejí jim raději nová - česká. Tak je to i v jediné speciální třídě v ČR pro vietnamské děti. Mají ji v základní škole Meteorologická v pražské Libuši. Stát však na jazykové programy pro imigranty, na rozdíl třeba od Švédska nebo Francie, nepřispívá. V Česku nikdo řediteli školy ani neukládá povinnost zřídit vyrovnávací kurzy češtiny pro cizince, kteří jazyk neumějí. Právě v Libuši je kvůli několika tržištím vietnamská komunita patrně nejsilnější v celé Praze. Ve škole je asi čtyřicet Vietnamců. Třináct z nich Česky neumí, a tak tento školní rok navštěvují speciální kurz češtiny.

Phang Huu Uyen má dva syny, kteří chodí do české školy. "Učitelka chtěla vědět, jestli mladší syn nemá i české jméno. Řekl jsem, že ne a že se jmenuje jen vietnamsky. Kantoři to naštěstí respektují," řekl Phang Huu Uyen. "Kdyby chtěli mému dítěti říkat českým jménem, asi by mi to vadilo. Moje generace to má asi jinak, ale já jsem toho názoru, že jednou je to moje jméno a tak to zůstane," dodal.

"Počešťování vietnamských jmen bych ale jako hlavní problém neviděl. Horší je, že mnoho našich lidí Vietnamcům bez ptaní tyká," upozorňuje vietnamista Ivo Vasilijev. Podle něho to může souviset s obrazem vietnamské komunity v očích Čecha. Když se řekne Vietnamec, většina lidí si vybaví trhovce. "Když pominu to, kolik lidí u nich nakupuje, je to velmi zavádějící. Například ve Francii je spousta vážených vietnamských lékařů nebo vědců. Česká společnost však k Vietnamcům ještě nenašla ten správný přístup," míní Vasilijev.

(MFDNES)