Duben 2004

Naše americké zklamání

Emanuel Mandler

Možná že to vše bude trochu jinak, ale už teď jsou věci víceméně jasné. S úspěchem se setkala opětovaná nabídka polské vlády Spojeným státům, že mohou na polském území umístit velkou leteckou základnu. Tato letecká základna bude mít sídlo v některém z letišť západně od Visły (v Powidze, Krzesinách nedaleko Poznaně nebo v Lasku poblíž Łodže). Spojené státy si mohou také pronajmout školicí centra ve vojenském prostoru Drawsko Pomorskie, ve Wicku a Wędrzynu. Menší vojenské základny prý hodlají Američané umístit i v dalších státech, nejspíš v Bulharsku a Rumunsku.

Podle mluvčího českého ministerstva obrany Ladislava Štichy nebudou americké základny rozmístěny v České republice, protože Česko se o to nesnažilo - na rozdíl od Polska. U nás prý, prohlásil mluvčí ministerstva obrany Lidovým novinám, neexistuje v tomto smyslu celospolečenský konsenzus. Naopak prý je logické, že základny USA budou v Polsku. Poláci totiž, na rozdíl od Česka, vyvíjeli značnou aktivitu, základny Američanům sami nabídli. "U nás je to trochu historicko-politický problém. Než by k takovému kroku došlo, muselo by se dosáhnout celospolečenského konsenzu," řekl Ladislav Šticha. A tisk hned připomíná to, nač prezident Klaus na jaře upozornil: že v důsledku událostí naší historie by v Česku tento krok nebyl vítán.

Bude-li se vše vyvíjet tak, jak se dosud události vyvíjejí, bude nám to pravděpodobně dost líto. Polsko získá na vojenském a politickém významu a hospodářsky jistě taky nebude škodné. My ostrouháme? Ano. Ale aspoň víme, čeho se máme a naopak nemáme obávat. Nemusíme se obávat o naši suverenitu, přestože taková obava panovala v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Jak je vidět, v takové "maličkosti", jako je rozmístění cizích vojenských sil na vlastním území, nemá Evropská unie žádný vliv. Poláci se také ničeho takového nebojí. Nicméně palčivé otázky vedoucí v jistém smyslu k obavám, existují. Ty se vztahují na celý komplex nevyřešených problémů mezi Evropou a Amerikou.

Není tomu ani tak, že by dějiny byly matkou moudrosti, ani tak, že by si nikdo nikdy nevzal z dějin poučení. Jsou státy, které si berou poučení z historie, a jiné, které takové poučení důsledně odmítají. Kupříkladu Spojené státy si dobře pamatují, že Evropa vždy, když je jí nejhůř, povolá strýčka Sama na pomoc. Ten je tím málokdy nadšen, ale chová se jako opravdový příbuzný. Vždy Evropu vytáhl z bryndy.

Zdá se, jako by velké evropské státy na minulost zapomněly. Ale opravdu Německo zcela a úplně zapomnělo, že USA dvakrát byly součástí koalice, která je ve válce je porazila? A Francie určitě nezapomněla, že byla velmocí. To jsou otázky týkající se spojenectví s Amerikou. Pouze tehdy však není tato otázka jasná a zřetelná, pokud ji klademe z hlediska jednoho jediného státu či národa. Z hlediska celé Evropy je to přece až příliš zřejmé. Evropa se nemohla ubránit bez Spojených států v minulosti a nemůže bez Spojených států vojensky obstát ani dnes.

Česko jako by zapomnělo na vlastní minulost a k tomu, aby chápalo minulost Evropy, ještě nedorostlo. Ale o mnohém svědčí to, že prezident srovnal rozmístění amerických vojenských základen, sloužících k obraně proti nebezpečí terorismu, s nacistickou či sovětskou okupací, a nevzbudilo to všeobecné pobouření. Existují-li politické skupiny, které jsou schopny srovnávat americké ozbrojené síly s nacistickými či sovětskými, neuvažují z hlediska bezpečnosti naší země. Potřebujeme spojenectví se Spojenými státy ve válce proti terorismu včetně vojenských základen našich spojenců. Škoda, že v tomto ohledu nepanuje společenský konsenzus. Jak by mohl být? My totiž máme celospolečenský konsenzus, že nesmíme připustit "revizi" výsledků druhé světové války, tedy něčeho, co už dávno neexistuje. Neměli bychom si už jednou dát toto celonárodní srozumění za klobouk a začít žít v jednadvacátém století?