Duben 2004

Políček vyhnaným Němcům

Emanuel Mandler

Lex Beneš, který právě schválila Poslanecká sněmovna většinou 118 hlasů, zní prostě "Edvard Beneš zasloužil se o stát". O dnešním státu, České republice, neměl ovšem dr. Beneš ani ponětí. Zakládal a obnovoval Československou republiku, na kterou náš dnešní stát navazuje. A o Československou republiku se spolu s T. G. Masarykem zasloužil již v letech první světové války. Nebylo ničím mimořádným, že kromě přiměřených prostředků používali i prostředků, které někdy byly na samém okraji přiměřenosti.

Na mírové konferenci po první světové válce se dr. Beneš zasloužil i o demografický obraz nového státu, což znamenalo zejména připojení tří milionů německého obyvatelstva v českém a moravském pohraničí. Tito Němci nechtěli být součástí českého státu a byli k němu i s územím, které bylo jejich domovinou, připojeni násilím. Toto násilí se dnes často zdůrazňuje a zapomíná se, že státy vznikají obvykle s použitím mnohem většího násilí. Podstatné bylo, jak se v následujících letech demokratický československý stát zachová k etnikům, která nebyla "státoprávní" (Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni). Česká politika byla krajně nacionalistická a k těmto "menšinám" se chovala s minimálním ohledem na jejich národní zájmy.

Dr. Beneš (byl ve všech vládách první republiky do té doby, než se v roce 1935 stal jejím prezidentem) byl prototypem pragmatického českého nacionalisty a má svůj podíl na nerovnoprávném postavení zejména Němců (a to v ohledu jazykovém, hospodářském i správním). Když ve třicátých letech vyrůstala v sousedství Hitlerova Třetí říše, lákala "nestátoprávné" sudetské Němce dosti logicky myšlenka na odchod z Československa a připojení k čistě německému nacistickému státu. Dr. Beneš nedokázal zabránit západním mocnostem, aby souhlasily s odtržením českého a moravského pohraničí a s jeho připojením k Německu. Jeho jednání bylo hektické, ale to, že "jsme se" proti celé Evropě nebránili, mu nelze vyčítat.

Poté odešel do zahraničí a za války vyvinul obrovské organizační úsilí. Vytvořil v Londýně českou vládu, navázal styk s moskevským komunistickým odbojovým ústředím a přerušil styky s německými odpůrci nacistů, reprezentovanými Wenzelem Jakschem. Tvrdil, že mnichovská dohoda od počátku neexistuje, a že tedy je legálním a legitimním československým prezidentem. To odporovalo skutečnosti. Pro sestavení "národní" vlády převzal myšlenku radikálních domácích odbojových skupin na "odsun Němců" z osvobozeného Československa, přesvědčoval o nutnosti odsunu Spojence a přičinil se o nevídaný růst protiněmecké nenávisti doma i v exilu. V přesvědčení, že západní mocnosti nejsou pro Československo spolehlivou záštitou, spojil se s komunisty a opřel se o rámě velkého bratra na východě. Doslova - o J. V. Stalina. Samostatnost slovenského národa nikdy neuznal, ale pochopil, že mu nezbývá, než prezentovat tento postoj jako svůj osobní.

Z českého nacionalisty se stal český nacionalistický spojenec komunistů. Společně vytvořili tzv. vládu Národní fronty, která zakázala opozici. Jeho prezidentské ("Benešovy") dekrety koncipovala ovšem po válce vláda. On je signoval. Tyto dekrety uzákonily kolektivní vinu a to podle národnosti. Byl to jeden ze základů pro kruté zúčtování s Němci a pro konfiskace tří čtvrtin československého průmyslu. Stát, o který se dr. Beneš po druhé světové válce zasloužil, byl autoritativně demokratický, centralistický a socialistický, naplněný protiněmeckou a protikapitalistickou nenávistí. Komunistický nebyl; spolu s komunisty tvořili Národní frontu národní socialisté, lidovci, sociální demokraté a slovenští demokraté. To bylo ovšem jak pro komunisty, tak pro kremelské vládce málo; v únoru 1948 převzali komunisté samojediní vládu do svých rukou, aniž tomu dr. Beneš dokázal zabránit. Ani včas odstoupit nedokázal (odstoupil 7. června 1948). Zemřel necelého půl roku po "únorovém vítězství pracujícího lidu".

Česká oficiální politika včetně komunistů navazuje na takzvané výsledky druhé světové války, to znamená na nenávistí prosycený socialistický stát, který vyhnal Němce, udržoval si distanci od Západu a zkonfiskoval větší majetky. O tento stát se dr. Beneš zasloužil měrou svrchovanou a není divu, že Poslanecká sněmovna odhlasovala zákon, který to stanoví. "Lex Beneš" je ovšem především políčkem, který česká politika uštědřuje vyhnaným Němců. Docela zbytečně a v nevhodný čas.

(www.bohumildolezal.cz)