Duben 2004

Mindrák

Vlastimil Marek

Názory psychiatra Cyrila Höschla na téma národní charakter, jak je prezentoval v celostránkovém rozhovoru v denním tisku (“Každá země má své Jany Husy a zločince”, LN 21. 2. 2004), vypadají rozumně a souzní s všeobecně akceptovaným názorem naší vědy. Lze souhlasit s tím, že zatímco Francouzi mají psychologii velkého národa, my máme psychologii zamindrákované menšiny, která si svou národnost vyvzdorovala na starém Rakousku. “Platí samozřejmě, že pozitivní motivace je mnohem účinnější,” hovoří dále Höschl na téma srovnání sebevědomí Američanů a opaku u našich politiků a dotýká se tak tristního stavu našeho školství. “V Americe dítě nakreslí fialové listy a učitel řekne, zajímavé, takovou barvu jsem ještě na stromech neviděl, zatímco u nás tady by dostalo kouli.” Samozřejmě také platí, že “v každém národě najdete sto tisíc lidí, kteří zaplní Staroměstské náměstí pro jakoukoliv myšlenku. Společnost je vždy rozvrstvena podle Gaussovy křivky. Na jednom konci je menšina hrdinů, géniů, vynálezců, na druhém zločinců, kteří zavraždí babičku pro třicet korun.”

Nesouhlasím s ním, když se jako obvykle vymlouvá na evoluční danost a geny, když tvrdí, že “tak to vždycky bylo. Vlohy v genofondu jsou člověkem neregulovatelné a sociálním inženýrstvím nezměnitelné.” Stále totiž, pro současné, i tu rozumné vědce tak typicky, jen klouže po povrchu problému. Zabývá se jen důsledky a ty pak na první pohled velmi logicky a rozumně splétá dohromady. Pro třísky ale nevidí les.

Napadá mě možná příliš odvážná, ale pro mou potřebu vhodná metafora: současní myslitelé, filozofové a i ti slušní psychologové a psychiatři většinou prostě mají mindrák jít do hloubky, na počátek, k základní příčině. Ve stejnou dobu byla totiž zveřejněna nová zjištění v případu královny Nefertiti. Co vědeckých a populárních knih, plných velmi logických argumentů, o ní bylo napsáno, co vědeckých důkazů sneseno – a vida, stačil jeden rozbor DNA a ukázalo se, že Nefertiti byla muž!

Jedna ze zásadních příčin zmiňovaných zamidrákovaných postojů totiž nejen panu Höschlovi stále uniká. Má samozřejmě částečnou pravdu, když říká, že “zdravě sebevědomý jedinec je skutečně schopnější otevřeně nést kritiku.” Jenomže nepátrá po tom, proč tomu tak je! Neptá se, co způsobuje, že je ten či onen člověk méně sebevědomý, že má sklony k sebevražednosti, že je psychicky labilnější a náchylnější k neurotickému pohledu na svět, že je tedy “zamindrákovaný”, z čehož pak plynou jeho další kroky směřující do hospody, party skinheadů nebo hulákajících fotbalových chuligánů. Jaké jsou skutečné příčiny “vleklých a hlubokých pocitů viny, které jsou jedním z příznaků deprese, kterou je třeba léčit?”

Co když se současná věda, přes rostoucí počet údajů, jen nedívá dost interdisciplinárně, co když se, jako ostatně historicky vždy, i v tomto mýlí (Höschl sám je totiž, a to ho ctí, autorem nedávno zveřejněného výroku, že “věda nikdy nic nedokázala, vždy jen vyvracela co si myslela předtím”) a je nejvyšší čas “vyvrátit, co si myslela dosud?”

Nabízím tedy jinou verzi příčin všeho toho, o čem pan psychiatr hovořil (možná se opakuji, ale protože nikdo neposlouchal, a nečetl do hloubky, tak to musím psát stále dokola): Co když jistá nepoučitelnost dějinami, rostoucí agresivita, nárůst terorismu ale i současná hrozba globální ekologické katastrofy mají své příčiny také ve způsobu, jakým rodíme své děti? Co když skutečně platí, že děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka a jak se k dítěti, když je v děloze a při porodu chováme, tak se i ono bude chovat ke světu?

Ukazuje se stále jasněji, že první vteřiny a minuty života dítěte jsou nejzásadnějším obdobím v životě člověka. Pokud dítě nezíská základní jistotu, že svět je bezpečné místo, kde ho milují, pak se začne odvíjet spirála, vedoucí až k agresi a násilí. Medikalizací porodu, tedy oddělením rodičky od jejího přirozeného prostředí, kde je obklopena podivnými lidmi, kteří používají podivné přístroje, aby s ní dělali podivné věci pod záminkou, že to je pro její dobro, jak to příznačně definovala již před lety Světová zdravotnická organizace, ovlivňujeme stav její mysli a jejího těla natolik, že to nevyhnutelně mění i její původně přirozený a snadný způsob, jak by tímto tak intimním aktem prošla. Výsledkem jsou právě porodní komplikace, obrovský nárůst císařských řezů a dnes prakticky běžné použití anestetik, z čehož plyne citový chlad budoucích matek, dlouhodobé stresy dětí a vývojové poruchy jejich mozků a nakonec, v dlouhodobější perspektivě, právě zvýšení běžného i mezinárodního násilí. Víme již, že kombinace porodních poruch a z toho vyplývající odmítnutí chlapce matkou v prvním roce života je pravděpodobně tou hlavní příčinou, tvrdí dr. Koukolík, proč přibližně 6% stále stejných recidivistů páchá 70% nejtěžších násilnických činů. Tyto děti pak dále selžou v pozdější rodičovské roli a vyrostou z nich neschopní, zneužívající a lhostejní rodiče, kteří vychovají stejně agresivní potomky.

Zdůrazňuji, že to tedy stále více není jen dílo přírody či Gaussovy křivky, ale spíše do své odbornosti zahleděných vědců, lékařů a porodníků. Ženy, které přijdou do porodnic porodit, jsou totiž u nás již nejméně padesát let, a bohužel stále i dnes, téměř povinně vystaveny celé sérii situací, které zvýší jejich bolesti, porody se zkomplikují - a pak je jim nabídnuta epidurální anestézie (droga silnější než heroin) či “naplánován” císařský řez a ony jsou paradoxně personálu “vděčny” za úlevu od bolesti. Přičemž v naprosté většině jim byla bolest způsobena právě personálem a procedurami!

Když tedy pan Höschl tvrdí, že “první krok k tomu, abychom mohli přestat mluvit o českém mindráku, je naprosto se otevřít světu,” myslím, že se mýlí. Především je třeba se naprosto otevřít rostoucími počtu důkazů, že současný způsob aplikace “vědy” na zdravé ženy rodičky je prostě fatálně chybný.

Když dále tvrdí, že “to tak bylo vždycky a že to je člověkem neregulovatelné a sociálním inženýrstvím nezměnitelné,” také nemá tak docela pravdu. Prvním krokem k nápravě celé dlouhé řady patologických jevů nejen v naší společnosti je a musí být změna systému porodnictví. Právě současný systém porodnictví má s pojmem sociální inženýrství víc společného, než je mu asi příjemné. Jde o to, aby si i naše “věda” (v tomto případu ta “porodnická”, ale i pediatrická, neonatalogická a všechny další související) přiznala, že sociálním inženýrstvím byla právě ona medikalizace, a že, jako ostatně v mnohém jiném, i v případě porodů je méně (techniky a vědy) vždy více.

Vypadá to, že tak jako v případě Nefertiti, i v případě porodnictví bude potřeba zrušit stávající (velko)porodnice a přepsat učebnice. Už aby to bylo. Vypadá to, že z toho budou mít porodníci (a lékaři a ministerstva a sociologové a psychologové a psychiatři nejen u nás) za pár let (už aby to bylo) pořádný mindrák.