Duben 2004

Nesmiřitelný zaklínač

Vlastimil Marek

První díl seriálu polské televize Zaklínač (podle fantastického románu A. Sapkowského) nabídl dnes už obvyklou várku krutostí, jizev, šavlování a utrpení. A názorně ukázal, jak nebezpečně se liší četba od filmu (a mne vyprovokoval k následnému zamyšlení).

Když si kluk nebo holka čtou Sapkowského barvité popisy soubojů zaklínačů s všelijakými démony, zajisté prožívají všechny líté boje celou svou bytostí. Jenže „slovník“, který jim jejich mozek poskytuje, milosrdně pracuje v abstraktních pojmech a neoplývá barvitými detaily. Tak tomu bývalo odjakživa i při poslechu mýtů a pohádek, tak tomu bývalo v dobách mého mládí a mládí mých dcer, tak tomu ale, bohužel, již není dnes. Dnešní děti, sotva odrostou večerníčkům o zvířátkách, konzumují jako na běžícím pásu filmy, videa, komiksy, počítačové střílečky, posléze bojují proti sobě v rámci paint ballu, a o mrtvolu v kteroukoliv denní či roční dobu víc či míň pro ně není problém.

Jsme vydatně překrmováni katastrofami, vraždami, násilím. A stále víc. A ze všech stran, není úniku. Druhý den po shlédnutí prvního dílu Zaklínače jsem otevřel noviny (MF DNES, 18. 2. 2004) a přelétl jen titulky: na titulní straně ještě nad hlavičkou – Vražda v Litvínovicích. Jak přesně vypadalo místo zločinu. Hlavní článek – Nesmiřitelný souboj o potraty vrcholí. Tisíce dopisů s drsné fotografie potratů. A hned vedle: Havel: Klaus po mě plivl. A pod tím: Týrá naše děti, stěžují si rodiče na učitelku. Marně. A jako třešnička na dortu – Muž v černém BMW zběsile prchal z Česka až do Maďarska.

A namátkou na dalších stranách: Kamenná zeď zasypala obytný dům. Belgičan prorazil hraniční závory a ujel na východ. Potrat v přímém přenosu přišel poštou. Naprosto nechutné, komentovala poslankyně Dostálová zásilku fotografií zohavených tělíček. Otočme list: Vaše dcera lže, takže i krade. Už devět let se ptá: Jak zemřel můj muž? Vrah z Litvínovic své oběti dorazil. Ze světa: Schůzka velké trojky rozzlobila nepozvané. AIDS ve východní Evropě se rychle šíří, nejvíce trpí Rusko. Předci člověka sváděli o ženy čelní souboje. Francie zvažuje, že vyšle vojáky na Haiti. USA: mezi kněžími bylo 4450 pedofilů. Jediná pozitivní zpráva je popisek pod fotkou rozesmátého a fotografy zdravícího nositele Nobelovy ceny za mír: Rozesmátý dalajláma. Tibetský duchovní vůdce dalajláma zdraví účastníky mezinárodní konference, která se zabývá rolí buddhismu v moderním světa. Uf. Aspoň že to.

Hlavní hrdina Sapkovského fantastického seriálu je coby mladý chlapec odebrán rodičům (jedním ze starších zaklínačů s efektně viditelnou hlubokou jizvou přes celý obličej) a v komunitě jemu podobných vychováván „k zabíjení monster“ (parta malých okapucovaných hochů cvičí s holemi přesně jako v kung fu filmech). Musí projít procesem „přerodu“, takže zatímco trpí a křičí bolestí připoután na kamenném stolci, dospělí si nad jeho různě trýzněným tělem vyprávějí, co všechno ještě bude muset zakusit: deformaci nervového systému, zkoušku na jedy a infekce, zkoušku „shora“ – „Snad to přežije“, obává se jeden. „Proces přerodu přežije jen jeden z pěti chlapců“, dodává jiný. Konečná zkouška je téměř indiánská – mladý hrdina musí přežít třicet dnů sám v lese. Mezitím vidíme detail dvou useknutých hlav vysypaných z pytle, přepad a zabití pocestných, scénu setkání s vlčicí a její mentální zkrocení upřeným pohledem atd. Zajímavý detail – chlapec střílí lukem evidentně na nějaké to lesní zvíře (aby přežil), ale pak střih, zvíře vidět není. To aby se dětem snad nepřitížilo při pohledu na zabitého zajíce. Že kolem padají těla přepadnutých pocestných nebo šípy prostříleného bojovníka, je asi normální a nikoho příliš nevzruší. A najde se také připomínka dělnicko proletářské minulosti autora - hlavní zlosyn je šlechtic (hrabě).

Televizní polský Zaklínač není ani barbar Conan, ani Harry Potter, ani Indiana Jones za mlada a už vůbec ne co do kvality filmového řemesla Pán prstenů, ale spíše jakási slovanská forma středověkého vyprávění okořeněná drákulovskou atmosférou, šamanskými bubny a nepřímými parafrázemi Star Wars („Jenom pravda nás vyléčí!“) či špičatýma, jakoby elfskýma ušima jednoho pomocníka hlavního zaklínače.

Hoši všech věkových kategorií si, pokud při sledování seriálu přistoupí na hru a nebudou jim vadit nelogičnosti v ději a střihu, jistě přijdou na své. No a co, řekl by zastánce televizních oper a seriálů, je to jen seriál. Omyl, vážení. Zvláště u dětí, ale i u dospělých, má televize, a násilí v ní, obrovský a především dlouhodobě kumulativní vliv. Mladí lidé, kteří se denně více jak hodinu dívají na běžné programy, mají prokazatelně větší sklon k agresivitě a násilí. Jenže ti, kteří se dívají až tři hodiny denně (a naše televize ten odpoledne nabízely padesát minut tvrdých pěstí texaského rangera Walkera, večer kromě padesáti minut Sapkovského ještě na soukromých kanálech taktéž uniformních 50 minut „nejlepšího seriálu všech dob“ 24 hodin, včetně nezbytných vražd agentů, únosu dívek, pádu letadla, zabití baseballovou pálkou atd. a šprti mohli před půlnocí absolvovat další akční film o délce 95 minut) mají sklon k agresivitě až pětinásobně větší (longitudinální výzkum v USA sledoval sedmnáct let více jak sedm set jedinců).

I dospělí jsou po delším sledování stříleček a akčních, vybuchujícími a havarovanými auty a střílením oplývajících filmových filmů, prokazatelně agresivnější (z těch, kteří se dívali ve věku 22 let na televizi jednu až tři hodiny denně, jich později více jak 7% spáchalo trestný čin). Když k tomu přidáte reklamy na alkohol, cigarety a sladkosti tuhé i tekuté (zase cituji titulky: Alkohol ohrožuje nezletilé a škodí jejich mozku, zjistili vědci. I pasivní kouření zabíjí. Televizní reklamy útočí na děti a ty tloustnou.), nebo na dámské vložky a hormonální antikoncepci (např. ve Švédsku byl nárůst výskytu rakoviny prsu u žen, které braly hormonální antikoncepci, o 24% vyšší, a muži všude v civilizovaném světě přestávají být díky stále vyššímu obsahu ženských umělých hormonů v potravinovém řetězci plodní), přímé přenosy válek odkudkoliv ve světě, dokonale ostré záběry mrtvol pod zřícenými střechami či domy a také nikdy nekončící snahy politiků zkrotit a využít moc médií a snadnost, s jakou může jeden člověk zmanipulovat celou veřejnost a stát se senátorem, pak je nejvyšší čas se zarazit a zamyslet.

Po roce 1989 jsme snili o svobodě (a možnosti shlédnout i ty filmy např. z USA, na které jsme se jezdili dívat do Budapešti). Dnes máme televizní diktát. Jsme zmanipulované oběti jevu, se kterým si nevíme a ani nemůžeme vědět rady. Je to silnější než my sami. Televize je neovladatelné a samo v sobě zauzlené médium, předkládající nám svou, televizní (a tedy zkreslenou, nevyváženou a agresivní) verzi světa. Televize je zaklínač takové výkonnosti, o jaké se Sapkovskému ani nesnilo. (Lze jen doufat, že se mezi mladými v budoucnu najde nějaký ten zaklínač, který tohle „monstrum“ zabije a ochrání tak lidi. Kde a jak ho ale hledat?)