Duben 2004

Mluvit cizími jazyky je velmi užitečné.

Jan Rybář

Občas však nabydete dojmu, že nemluvit by bylo lepší.

V roce 1991 jsem uklouzl a spadl do zákopu mezi arménské partyzány válčící o jednu vesnici s partyzány ázerbájdžánskými. Rozplácl jsem se do bahna a mimoděk zaklel anglicky, neboť tehdy bylo v pražských kavárnách módní klít v tomto jazyce. Bylo to slovo neškodné, téměř nevulgární, do češtiny zhruba přeložitelné zoufalým zvoláním: Jejkotemankote! Přátelství partyzánů zmizelo ve zlomku sekundy. Jeden z nich to slovo znal a celkem logicky opakoval: „Člověk nadává pouze ve svém rodném jazyce. Ty jsi špión!“ Trvalo dlouho, než jsem jim to vymluvil.

Jsem špión

Novináře je samozřejmě snadné splést si se špiónem. V Černé Hoře mě jednou přes noc vyslýchala srbská kontrarozvědka. Bylo to v roce 1999, válka o Kosovo byla v plném proudu, já cosi fotografoval a netušil, že jsem u letiště, na něž právě dopadla střela tomahawk vypálená mou severoatlantickou aliancí. Tak jsem byl zatčen, vyslýchán jako špion a život mi zkomplikoval mimo jiné prehistorický laptop Toshiba s názvem Satellite. Slovo „satelit“ rozdráždilo představivost kontrarozvědčíků a nabyli dojmu, že jde o část satelitního naváděcího systému. Pak mi zkonfiskovali lovecký salám a tak trochu je přesvědčil můj argument, že špión by na satelitním zařízení nenechal cedulku s nápisem „satelit“, neboť by byl hloupý špión.

V Rusku se mě lidé ptají, jak to, že mluvím rusky. Nebaví mě donekonečna vysvětlovat osnovy komunistického školství a občas žertem říkám: Jsem špión, proč bych se jinak učil rusky? Trochu mě ovšem zamrazí, když vtip není čas od času pochopen. Ozývá se pak: „Voloďo, tak on není novinář, on je špión, to je, co? A klidně to řekne, to je, co? No ale sympatický jinak je, nebo ne?“

Černoch a hezká taška

Hovořím též anglicky. Anglický jazyk jsem se naučil na gymnáziu a v učebnicích stálo, že černoch se řekne negro. Když jsem poté poprvé přistál v USA, na půdě univerzity v Georgetownu ve starobylé části Washingtonu jsem o někom s upřímným obdivem pravil, že je velmi sympatický negro. Jedna z přítomných dívek poté začala pištět hrůzou a spolužák z Jihu si mě vzal stranou a vysvětlil, že jazyk se vyvíjí, slovo negro je strašlivou urážkou (což vážně je), a že je třeba užívat slova jiná, uctivější, zejména Afroamerican, v krajním případě slovo black (černoch), ale ne slovo z mé gymnaziální učebnice negro (negr).

Podobným dramatům může být člověk vystaven i v Evropě, například ve skotském Glasgowě, kde místní angličtině nerozumějí nejen cizinci, ale ani Angličané. Kupoval jsem v malém obchodě rohlík a paní přátelsky pravila něco jako: „Nááá béé! Při tom několikrát neuvěřitelně zaintonovala, klesla hlasem dolů, poté vystoupala do akustických výšin, já uctivě pravil, že nerozumím, a ona znovu opakovala ten výstup, tak několikrát dokola, a pak se rozčilila, tvářila se skotsky uraženě, že jsem povýšený ignorant, neschopný ocenit její větu: „Nice bag!“ (V překladu zhruba: Chci vám, mladý muži, říci, že máte přes rameno velmi pěknou kabelu!) Zkrátka: je dobré mluvit cizími jazyky. Ale někdy je vážně lepší mlčet.

(MFDNES)