Duben 2004

Glotz se snaží ukázat, z čeho se nacionalismus rodí

Karel Hvížďala

Peter Glotz se narodil v roce 1939 v Chebu. Dnes je profesorem komunikačních věd na univerzitě ve švýcarském St. Gallenu. Čtvrt století působil v nejrůznějších funkcích německé sociální demokracie včetně vedení její frakce v Bundestagu. Než opustil politiku, předsedal česko-německo-slovenské parlamentní skupině a zastupoval Německo v evropském Konventu. Nejnovější ze svých knih, vydanou vloni v mnichovském nakladatelství Ullstein pod názvem Vyhnání, Bohemia jako učebnicový příklad, věnoval své matce Zdence Hornové, narozené roku 1910 v Liberci. Z Chebu Glotz nebyl vyhnán, jak sám píše, nýbrž s matkou utekli. Německo začínalo za humny - od května 1945 se tam zdržoval otec, pojišťovací úředník. Matka vlastnila krámek s dětským oblečením a mohla by si ho po válce opět otevřít, kdyby se se svým mužem rozvedla a poslala děti do českých škol. Nový český majitel jejich domku se otočil, aby neviděl, že si ze svého majetku vzala v září 1945 kufr a pár drobností, připevnila ho na kolo a s šestiletým synkem se vydala k hranicím. Pohraničníci jim sebrali jen lorňon po babičce. Rodina se nejprve usídlila na statku v Bayreuthu a sám Peter pak žil v Hannoveru, Berlíně, Mnichově a nyní ve Švýcarsku. V knize píše: „Pro mě neexistují žádná svatá místa a jsem schopen se kdykoliv zapakovat a přestěhovat se třeba do Francie. Někteří tvrdí, že je to typický osud utečence, který nemá kořeny. Jsem s tímto stavem ale spokojen...“

Glotzova kniha není historickou, nýbrž politickou publikací zabývající se především nacionalismem. Vidí jej jako perverzní loajalitu a zduřelou citovou příslušnost. Glotz připomíná, jak to všechno začalo. Do Bohemie, kam Češi přišli někdy v 5. a 6. století po Kristu, se přesunula první větší vlna Němců (tenkrát si tak ještě neříkali) ve 12. století na pozvání českých králů, aby do řídce osídlených končin přinesli řemesla a obchod. Již ve 14. století se však rozšířil pamflet s názvem De teutonicis bonum dictamen, v němž byli Němci líčeni jako nežádoucí přivandrovalci do českého království. Tuto verzi dle autora přijal i František Palacký a později T. G. Masaryk ve svém prvním prohlášení z 22. prosince 1918. Peter Glotz říká, že Němci byli v Čechách líčeni jako hostující dělníci, a Němci si vymysleli protilegendu, podle níž byli naopak sedláky, kteří zkultivovali neobdělanou zemi a přinesli s sebou řemesla; v Německu se hovoří o rozhodujícím podílu kolonizátorů na vzniku měst na českém území.

Glotz se pokouší tyto legendy zbořit. Poukazuje na to, že obyvatelstvo od počátků osídlování bylo v našem pohraničí značně promíchané, dvoujazyčné, lidé se stěhovali sem a tam. Poměry obyvatelstva mezi Čechy a Němci se měnily. I tzv. lokátoři, kteří lákali Němce do Čech, se rekrutovali z obou národností a Němcům za přesídlení do Čech slibovali výhody: svobodné postavení, předsednictví v nízkých soudních dvorech, nižší daně. Mísení obyvatelstva Glotz dokládá na příkladech a číslech. Třeba Ústí nad Labem: v roce 1426 bylo zničeno husity a šlo pod správu markraběte moravského. Pak bylo znovu osídleno Němci, ale již roku 1471 tam domy vlastnilo 84 Čechů a 73 Němců a v roce 1488 měli v městské radě Češi jasnou většinu. Němci získali majoritu v 16. století a drželi ji do roku 1945.

Kniha probírá dějiny soužití Čechů a Němců až do jejich vysídlení. Nastavuje nám zrcadlo, v němž můžeme zahlédnout i dnešní naše obavy, že Brusel je totéž, co byla kdysi Vídeň. Na jednom místě autor cituje filozofa Erazima Koháka: „Humánní civilizovaný národ se odlišuje od barbarských národů ne tím, že je bez viny, ale naopak tím, jak umí zacházet s vlastní vinou a problematickými momenty svých dějin.“ Je však nutné, dodává autor v epilogu, abychom nebyli jen analytiky a mistry diplomacie, ale lidmi, kteří mají odvahu plavat proti proudu. Dodejme, že tak nemluví vlastně Němec, nýbrž vyhnanec, jenž pochází ze staré rakousko-uherské rodiny, který většinu života zkrátka prožil v Německu. Ale možná, že takto propletené kořeny má ve skutečnosti většina Evropanů.

(MFDNES)