Duben 2004

Sousedova chcíplá koza aneb o závisti.

Karel Hvížďala

Úspěch je, historicky vzato, na našem území vlastnost vyhrazená pouze pro cizince

Parlamentem nedávno otřásla zpráva: čeští europoslanci mají dostat plat devět tisíc eur, což je bratru 300 tisíc korun měsíčně, tedy více, než má hlava státu či premiér, o běžném poslanci nemluvě! Peníze byly rázem důležitější než výběr kandidátů, jejich budoucí práce či přesvědčování voličů, aby k volbám vůbec šli. Závist vyhřezla v plné síle a na chvíli zastínila rozum.

V Německu se vypráví anekdota: Mají-li sousedé, Čech a Němec, po dvou kozách, Čech si přeje, aby Němci jedna koza chcípla, a Němec sní o třetí koze a pilně pracuje, aby si ji mohl koupit. Stejně se chovali i poslanci: bojovali za snížení europlatu, místo aby „zapracovali“ na prosperitě vlastní země, což by jim (pochopitelně mnohem pomaleji) umožnilo zvýšit i vlastní výdělky. O čem to svědčí? Odpověď zní: o různém kontextu. Němec vyrostl ve vichru nelítostné konkurence XIX. století, kdežto Čech v závětří a pohodlí vesnické pece.

Jiřík-kakabus

Na tento rozdíl poukazuje i literatura. Roku 1819 vydal Washington Irving ve své Sketch Book povídku, v níž holandský přivandrovalec díky soudku likéru zaspí a probudí se po dvaceti letech. Když si protře oči, nepoznává svou ves ani její obyvatele, jeho dcera mezitím dospěla, nad jeho bývalou hospodou, která se nyní jmenuje Hotel Union, visí místo obrazu krále Jiřího podobizna prezidenta Washingtona. Byla revoluce a hrdina je svobodným občanem Spojených států, ztotožňuje se se vším novým a neustále touží po pokroku.

V Praze byla zase 11. srpna 1849 k vidění premiéra báchorky Josefa Kajetána Tyla Jiříkovo vidění. Také v tomto příběhu hraje důležitou úlohu sen. Jenže ten Jiříkův je smyšlenkou o lepším životě. Jiřík touží po pohodlí, zahálce, panském životě, říká: „Člověk by se neměl vlastně o nic starat, nic pracovat, jenom jíst a pít - pak by to na tom světě ještě ušlo.“ Jiřík je prostě kakabus, který věčně bručí, je nespokojený se svým stavem a říká: „Já jsem pro neštěstí na světě.“ Nespokojenost je mu souzena.

Kořeny rozdílných snů nalézají historikové už v 17. století, kdy česká protestantská šlechta musela po Bílé hoře opustit zemi a později u nás, hlavně díky takzvanému druhému nevolnictví, kdy půda zůstala v rukou několika málo cizích rodin, nevzniklo bohaté měšťanstvo jako v Rakousku, Německu či ve Francii a Holandsku, kde vytvořilo protiváhu králi a šlechtě. Pobělohorská šlechta byla navíc cizí, nečeská a k majetku přišla konfiskací (autor se zde mýlí – viz Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli..., CS-magazín 03/2003, pozn. red. CS-magazínu)- viděno českýma očima, šlo o šlechtu okupantskou.

Podobně v 19. století byl industriální rozmach Čech spojen s cizím kapitálem, většinou rakouským a německým (ve Škodovce francouzským) a německými a židovskými podnikateli. Skoro každý, kdo byl bohatý, byl tedy cizinec, s obyčejnými lidmi se těžko domluvil a o českou zemi neměl historické zásluhy.

Česká sociální struktura byla a je dodnes neúplná. Nemáme staré bohaté rodiny, nezávislé na dobových politických proudech, ani přirozenou střední vrstvu, která nepotřebuje zaměstnavatele, protože se o sebe umí postarat sama. Úspěch je, historicky vzato, na našem území vlastnost vyhrazená pro cizince. Nevznikl důvod, proč si vážit vlastních bohatých lidí.

„V okamžiku, kdy sama na sobě nezakusím, co námahy a odříkání znamená někam se posunout, něčeho dosáhnout, nevážím si téhož u lidí, kteří to dokázali. Když si toho nevážím, nemá to pro mě skutečnou cenu, tudíž nechovám k úspěchu respekt. Nevážím-li si ho, nezbývá než ho bagatelizovat, podceňovat, zesměšňovat a ve finále přece jen závidět tomu 'podvodníkovi', který má úspěch a peníze, které ho doprovázejí,“ říká dokumentaristka Olga Sommerová.

Úspěch je podvod

Po roce 1989 se situace opakuje: velkými investory jsou opět cizinci, s nimiž se kdejaký chlapík nedomluví, a řada nejnovějších boháčů přišla k majetku nepoctivě, když se při privatizaci „zhasla světla“. Genetická zkušenost je potvrzena a běžný člověk zase může snít svůj starý sen o dobrém pivečku a udírně na chatě.

„V Česku je problém v tom, že nikdo neuznává legitimnost úspěchu, a bohužel velmi často je toto podezření oprávněné. Copak je správné, že si ředitelé bank v půlce devadesátých let dali platy až šest a půl milionu korun za rok, a pak se zjistilo, že banky krachují, a jejich chyby museli zaplatit občané ze svých daní a z mnohem nižších platů?“ ptá se filozof Václav Bělohradský. „Legitimnost úspěchu závisí na důvěře v pravidla hry a ta je v Česku právem velmi malá. My jsme nikdy nesdíleli pravidla hry, hrálo se pořád o ta pravidla, ne podle nich. Úspěch proto nikdy nebyl uznán jako úspěch ve hře, ale jako podvod na někom.“

A tak zůstává pro většinu lidí v Česku asi největší devizou klid a pohoda (podle Karla Schwarzenberga si Češi byli schopni zajistit jistou pohodu i za první světové války v zákopech, kde vždy skvěle vyvářeli), dokonce větší než úspěch. Tím se lišíme od obyvatel staré Evropy - a ještě více Spojených států. „Závistivých Kanaďanů nebo Američanů jsem moc nepotkala,“ potvrzuje česká novinářka Věra Roller, žijící bezmála třicet let v Kanadě, „jen zlomek z počtu závistivých Čechů. Snad je to tím, že lidé zde odmalička vědí, že jak půjdou životem, záleží jen a jen na nich. Když budou pracovat, a pilně pracovat, příležitost na ně někde za rohem počká, a když ji popadnou oběma rukama, tak něčeho dosáhnou.“

Jak ze začarovaného kruhu?

Půjdeme-li na závist vědecky, zjistíme - jak píše třeba lékař František Koukolík - že závist je lidská univerzálie, která se vyskytuje ve všech dobách a místech, a kořenem je snad potřeba rovnosti zakódovaná v genech skupiny sociálních primátů. Závisti se tedy nikdy nezbavíme, ale můžeme ji omezit vnášením pravidel do podnikání a odměňování. „Češi jsou nejspíš na jednom pólu škály, na jejímž druhém pólu jsou Američané. Je to odlišná historická zkušenost s fungováním sociálních garancí, jejichž nejvyšší úrovní je právní stát,“ dodává děkan Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity Ivo Možný.

Olga Sommerová upozorňuje ještě na jedno: „Padesátiletá nemožnost srovnávat se s něčím lepším či jiným vytvořila v Čechách zatuchlý syndrom výjimečnosti, jenž se po roce 1989 zhroutil.“ A je-li pak nějaký Čech výjimečný, třeba jako Vladimír Železný, ledacos se mu odpustí. Přitom právě pro lidi jeho typu jsou policie, zákony, soudy, ale i politické strany jen nevýznamnou kulisou.

Jak z tohoto začarovaného kruhu starých zkušeností a nových selhání ven? „Chce to několik generací výchovy k sebedůvěře, k poctivosti a pracovitosti, pak závist možná potlačíme,“ dodává Věra Roller. Pak možná i Tylovi Jiříkové-kakabusové vymizí.

Jiří Gruša o závisti.

Náš problém vidím ve zkrášlování závisti. Už to slovo je na poslech krásné. Nemáme žádnou „návist“. Chybí nám „vist“. Podceňujeme pozitivní definice světa. Pěstujeme si zahořklost. Ta je totiž závistná až v druhé řadě. Nejdříve je to jen citová rozpomínka na vlastní selhání. Připomínáme si situaci, ve které jsme věděli, chtěli a mohli jinak, než byl nakonec skutek. Je to vynořující se sebevýčitka, kterou odbouráváme obžalobou poměrů a lidí, kteří se zachovali tak, jak jsme si sami netroufli. Vzniká ublíženost, mstivost, rodí se vychytralé potměšilosti na adresu úspěšných. Má to sociálně politické kořeny. A dokonce i sociální funkci. Říká se jí presumpce rovnosti. Ať tak či onak: roku 1938, 1945, 1948, 1968 místní většina toužila jinak, než potom žila. A než jak se „vlila“ do horších poměrů. Připomíná to obří amébu. Jde o statisticky dobře doložitelný pohyb, který je však nerad dokumentován v patřičné šíři.

Nic není jednoduššího než se nad tím moralistně pohoršovat. Nic však není důležitějšího než to konečně zkusit s „vistí“! Už proto, že i náš resentiment po roce 1989 se zrodil z myšlenky, že bude stačit přelít se do nových poměrů, a ne si konečně stoupnout rovně. Ono však nelze být vítězem vlastní porážky. Nevím, jestli zvítězila láska a pravda nad nenávistí a lží. Jisté je pouze, že améby nevyhrály.

(MFDNES)