Duben 2004

Jaký bude příští rok Václava Klause?

Bohumil Doležal

Minulý týden (23. - 29. 02. 2004, pozn. red. CS-magazínu) přetékaly české noviny nejrůznějšími hodnoceními prvního roku Klausova prezidentování. Komentátoři se pokoušeli shrnout, co všechno za tu dobu vykonal, a vyvodit z toho závěry. My zvolíme opačný pokus, méně pracný, i když o něco riskantnější: shrneme to, co Václav Klaus prováděl minulý týden, a pokusíme se odvodit, co nás s ním čeká v příštím roce.

Václav Klaus svolal (zjevně v souvislosti s blížícím se vstupem do EU, ale taky pod dojmem Kužvartova fiaska) na Hrad schůzku nejvyšších ústavních činitelů. Mají se jí (kromě něho) zúčastnit premiér a předsedové obou parlamentních komor. V ústavě neexistuje nic, co by prezidenta k svolávání podobných schůzek opravňovalo. Špidla mu ovšem svou nominační neschopností nahrál a ten, kdo odmítne účast, se vystaví podezření, že nemá dost dobré vůle. Z formálního hlediska existuje ovšem dobrý, byť i jen formální důvod schůzku odmítnout: přistoupit na ni znamená přistoupit na faktickou extenzi prezidentských pravomocí. Navíc jsou pozváni vesměs lidé, kteří u prezidenta nejsou dobře zapsáni, a v případě vzrůstu jeho moci je nic dobrého nečeká. Klaus postupuje jako Gaius Julius Caesar, když likvidoval rozloženou římskou republiku. Jeho spolutriumvirové dopadli dosti bídně. Špidlovi, Zaorálkovi ani Pithartovi to nevadí. Prezidentovy ambice dirigovat český politický koncert mají tedy možnost se rozvinout, nikdo se nevzpírá. Havel by byl o něco podobného velmi stál, ale měl k tomu nevhodné partnery: Klause a Zemana. Klaus má na partnery větší štěstí. Kromě toho je politický profesionál, kdežto Havel byl jen politický diletant.

Václav Klaus moderoval v Národním domě na Vinohradech diskusi o vztahu státu a církví. Má zjevně ambice být vrchním moderátorem celospolečenské výměny názorů. Zároveň kritizoval smlouvu s Vatikánem. Vzal tedy na sebe dvojroli: toho, který utkání píská, i toho, který kope za jednu stranu sporu. Diskuse tím nabyla podoby srovnatelné s kostnickým koncilem, za Husa tam byl královéhradecký biskup Duka, role prokurátora se zjevně ujal ministr Dostál: obvinil církve z pomlouvání republiky (přesněji řečeno vlády) v zahraničí. To je jakobínská dimenze Klausova vládnutí. Nikdo se nad tím nepozastavil, a tak můžeme s napětím očekávat pokračování.

V souvislosti s tím, že předseda rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení Zeihsel kritizoval Lex Beneš, napsal Klaus rozhořčený dopis prezidentu Klestilovi. Ohražuje se v něm proti „nepřijatelným výrokům, které zazněly na rakouské politické scéně v souvislosti s přijetím zákona o prezidentu Benešovi“. Na jedné straně nejsou zahraniční spolky pro českou exekutivu partnerem, na druhé straně jí stojí za to, aby její nejvyšší představitel posílal svému kolegovi v úřadě kvůli tomu listy. Představa, že stát odpovídá za výroky funkcionářů institucí, které působí na jeho území, a že tedy má prostředky je umravnit (případně zakázat) je představa brežněvovsko-husákovská. Ještě že Klaus nemluvil o „hrubém vměšování do vnitřních záležitostí České republiky“. Nebo snad ano? To je normalizační dimenze Klausových aktivit. Mnoha lidem to udělá dobře, není důvod, proč nepokračovat.

A konečně poskytl český prezident velký rozhovor Mladé frontě Dnes. V něm především drtivě kritizuje vládu a její členy. Vláda neumí vyřešit problém veřejných financí, ba co víc, nemá zájem ho řešit a má dokonce zájem opačný. Premiér obelhává občany. Ministr zahraničí, místo aby seděl na zasedání vlády, se ulejvá v BBC a posunuje tam pozice schválené parlamentem. Jsou to nejen hlupáci, ale lajdáci a darebáci s postranními úmysly. Klaus nejen vděčně přijal to, co zavedl už Havel, totiž že prezident je zároveň i hlavou opozice. Jeho kritika má výrazně marxistickou, řekl bych marx-leninskou formu.

K té patří i strašení veřejnosti. Vystrašená veřejnost se dá dobře manipulovat, když se jí pak nabídne spasitel. Evropská unie je podle Klause „uskupení, kde je velké strkání lokty o získání těch či oněch pozic“. To je bohužel vlastnost všech nedokonalých institucí v tomto slzavém údolí. Česká republika nemá šanci se vyhnout integraci: je to něco, co se na nás valí a nemáme možnost to ovlivnit. Můžeme jen jako za Chruščova vztekle bouchat lokty do stolu. Je pravděpodobné, že na nás EU bude tlačit i ve věci sudetských Němců. Je v ní naprosto nepoučená, neznající a vnutí nám totálně necitlivé tahy, řešení a možnosti. Přitom jde o něco, co si musíme vyřešit sami. Řešení je jednoduché: náš postoj je totiž konečný. Ti, kteří to ještě nevzali na vědomí, by se měli „smířit s minulostí“. Tj. schválit ji a požehnat jí.

Kritika vlády a malování nepřítele na zeď je něco, co lidem vyhovuje. Prezident by to jinak nedělal a není důvodu, proč by v tom nepokračoval.

Zbývá už jen zmínit Klausovo pozoruhodné pojetí svobody: svobodou nejsou mříže, od nichž má klíč někdo jiný. Svobodou jsou dveře, od nichž mám klíč já, a já rozhoduji, komu je otevřu. Problém je v tom, že já, stejně jako spousta lidí v této zemi, jsme chtě nechtě podnájemníky pana Klause. Dveře, od nichž má klíč a rozhoduje, koho pustí dovnitř(a koho ven), se pro nás snadno mohou stát mříží, od níž má klíče někdo jiný, totiž on. Václav Klaus je např. přesvědčen, že vývoj Číny za poslední čtvrtstoletí je největším liberalizačně demokratickým krokem v lidských dějinách za tak krátkou dobu. Protože mám jisté obavy, že by pan Klaus mohl podlehnout pokušení provádět liberalizačně demokratické kroky čínského typu v bytě, kde je mi se zdržovat jako podnájemník, cítil bych se o hodně bezpečněji, kdyby klíč od dveří vlastnil ještě někdo jiný než on - i pokud by to mělo být tak politováníhodné individuum jako Günter Verheugen.

(www.bohumildolezal.cz)