Duben 2004

Jsem mladý a umím utíkat

Robert Břešťan

Bělocha potkal Jin Wenjun poprvé před šestadvaceti lety. Tehdy mu bylo devět a na ulici v čínské Šanghaji ho oslovil Američan. Nerozuměl mu, ale pochopil, že by s ním rád vyměnil odznak, který měl na klopě, za ten jeho. Možná i tahle "transakce" předurčila jeho budoucí dráhu obchodníka. Osud jej neposlal do Spojených států, ale jako obchodní zástupce své firmy skončil v České republice.

V Praze žije Jin Wenjun už deset let. "Jsem společník firmy, podnikám v oblasti oblékání. Jsem dovozce a velkoobchodník a pro některé české firmy vyrábíme textil," popisuje perfektní češtinou předmět svého podnikání. Ať chce či nechce, zapadá svým povoláním do stereotypu, se kterým se většina Čechů dívá na "Asiaty". Jin Wenjun už si ostatně zvykl na to, že si ho lidé pletou s Vietnamcem, případně Korejcem i Japoncem.

Mladí silní Češi

"Líbí se mi, že je tu spousta intelektuálních a civilizovaných lidí, a jsem rád, že mám mezi nimi své kamarády. Česká republika je demokratická a svobodná země. Je tu velká míra tolerance," pochvaluje si Jin Wenjun místní poměry. To dobré prý jednoznačně převažuje nad špatnými zkušenostmi. I když ani těch není málo. "Za deset let to bylo jen pár případů," mává rukou a problémy v jednání s úřady označuje za drobnosti.

Jiné "drobné" ústrky však dávají dohromady mozaiku s nápisem rasismus. "Šel jsem po pražském Václavském náměstí a proti mně kráčeli mladí kluci. Neobešli mě jako kohokoli jiného, ale záměrně vrazili přímo do mne. Chtěli mi tak nejspíš ukázat: ty se nám nelíbíš a my tě tu nechceme," říká Jin Wenjun. Jindy si chtěl v trafice koupit televizní program. "Prodavač mi naznačil, že co je mi do televizního programu, že česká televize mě nemusí zajímat, ať se dívám na televizi v Číně," přidává další zkušenosti.

Jin Wenjun se přímému rasovému útoku zatím vždy dokázal vyhnout. "Jsem mladý a umím rychle utíkat," vysvětluje lakonicky. Jeho známá, čínská lékařka, je však starší dáma a nohy jako on už nemá. "Ti mladí silní Češi mají asi staré a bezmocné cizince nejraději," poznamenává Jin Wenjun. Právě takoví "silní mladí Češi" jeho známou přepadli. Vzali jí brýle, a když je žádala, aby jí je vrátili, udělali to. K brýlím však přidali i ránu pěstí. Takovou, že na místě omdlela a skončila v nemocnici.

Hele, odkud seš?

"Nepopírám, že mám někdy strach," přiznává Jin Wenjun. Z novin ví ostatně o případech, kdy podobná přepadení skončila i smrtí. "I když trochu ovládám bojové umění, útočníci jsou silnější a bývá jich víc," dodává. Ví to i z vlastní zkušenosti. V pražském metru ho ve všední den odpoledne oslovilo několik mladých mužů. Měli vyholené hlavy a vysoké boty. "Houkli na mne: Hele, odkud seš? Bylo mi jasné, co jsou zač a co tím myslí. Tehdy jsem se opravdu bál. Byl jsem v metru, ale bylo tam málo lidí, a nevím, jestli by mi někdo pomohl. A utéci nešlo." Jin Wenjun jim tehdy plynnou angličtinou oznámil, že je cizinec a že jim nerozumí. "A oni odešli. Slyšel jsem ještě, jak si mezi sebou říkají, že jsem nějaký turista a to že prý není jejich cíl," vzpomíná.

Navzdory podobným zkušenostem nevylučuje, že v budoucnu zažádá o české občanství. Doslova před pár dny totiž získal nezbytný "předstupeň", povolení k trvalému pobytu. "Česká republika je pro mě opravdový druhý domov. Ale nezastírám, že by to byla i praktická věc. S českým pasem můžete volně cestovat po Evropě. S tím čínským musím každou cestu plánovat tři měsíce dopředu, abych dostal víza," vysvětluje.

Kung-fu s českým učitelem

Jin Wenjun dělá čest svému jménu. Čínský znak wen totiž v překladu znamená kultura, jun zase armáda. "Rodiče se tedy rozhodli, že ze mne chtějí mít vzdělance a bojovníka," usmívá se. Dosud se hlavně vzdělával. Vystudoval v Číně vysokou školu textilní, naučil se anglicky i česky. V dětství se věnoval i starému čínskému bojovému umění kung-fu. "Učil jsem se mu jen krátce, musel jsem dát přednost té první části svého příjmení, tedy vzdělání," poznamenává Jin Wenjun.

Loni však na kung-fu, tentokrát pod vedením českého učitele, začal docházet znovu. Přesto je podle Jin Wenjuna lepší se střetu vyhnout: "I když bych asi dokázal člověku zlomit ruku, nechci to udělat. Před přímým rasistickým útokem na ulici radši uteču. Není to hrdinské chování, ale je to nejlepší řešení."

(MFDNES)