Duben 2004

Malá, smutná kapitola z historie našeho letectva

Václav A. Chadim

O letošních vánocích to bude 56 let od události, která úplně změnila celý další život čtyřiceti mladých vojenských letců, posluchačů Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tajný rozkaz (MNO Hl. št. vel. let. pod č. j. 6 taj/1948, vedený pod arch. č. 4893) odůvodňuje zákrok proti nim kupodivu docela pravdivě: „...je treba ihned prepustiť z LVA vo spise uvedených let. voj. akademikov, ktorí nie len, že nemajú kladný postoj k ľudovodemokratickému zriadeniu nášho štátu, ale priamo a otvorene sa stavajú proti strane KSČ, ktorá prevzala zodpovednosť za budúcnost nášho ľudu. Títo akademici prevzali vedome všetky negatívne politické zásady od bývalých reakčných a protiľudových príslušníkov velitelského a profesorského sboru LVA, ktorí väčšinou dnes zbehli za hranice. Uvedení let. vojenskí akademici ani po únorových udalostiach sa nezmenili, sú naďalej nositeľmi a propagátormi západnej ideologie a niet žiadného predpokladu na ich prevychovanie..." Reakčními a protilidovými veliteli jsou míněni ti, kteří pro Československo šest let nasazovali svoje životy v Anglii, KSČ se k výsledkům prevzatia zodpovednosti moc nehlásí a naše slavné soudy ji k zodpovednosti za ně nepřivedly.

Dnes se na to dívám skoro jako na poctu, ale 21. prosince 1948, když to na nás spadlo den před vánoční dovolenou, to byla pro nás pohroma. Nebyli jsme ani první, ani poslední. Před námi byly z LVA vyhozeny už dvě „várky" akademiků, kteří nesouhlasili s novým režimem, zároveň s námi přijelo k leteckému náhradnímu pluku do Vysokého Mýta asi 50 aspirantů z navigátorské školy v Pardubicích a po nás přišli další.

Výcvik vojenského pilota stál prý v té době asi 5 milionů Kčs - proč tedy nad námi „rodná" strana zlámala hůl? Abych odpověděl na tuto otázku, musím nejdřív vysvětlit, jak vypadal důstojnický sbor čs. letectva v letech 1945 až 1948. Byly v něm dvě skupiny důstojníků z povolání, které se nemohly od sebe víc lišit. Na jedné straně to byli ti, kteří byli v roce 1939 věrni své přísaze a šli bojovat. Přes Polsko, přes Maďarsko, Blízký východ, Francii, Gibraltar do Anglie (Sovětský svaz v té době napadl Polsko a měl spojeneckou smlouvu s Hitlerovým Německem.). Válku přežila méně než polovina, aby se stala předmětem závisti a v mnoha případech nenávisti druhé skupiny, „naftalínů", kteří se doma krčili někde v úřadech, po válce vyhrabali a vykartáčovali na zahradě zakopanou uniformu a chtěli na nás dělat velký dojem. Na naše převychování opravdu nebyla naděje, protože jsme vlastníma očima viděli ten nesmírný rozdíl. Důstojníci se šesti roky válečných zkušeností přednášeli odborné letecké předměty bez teatrálních výstupů a na nás neřvali, protože to nebyl jejich styl a neměli to zapotřebí - dokázali si hravě udržet dokonalou kázeň svým vystupováním. Jak mohlo dopadnout porovnání s naftalíny, kteří se snažili zakamuflovat svou minulost činností v KSČ, vztekali se a posílali nás k raportu? Nebylo jim to nic platné, úctu si vynutit nemohli.

Také je snad nutné vysvětlit, čím jsme se my, kteří jsme byli přijati do LVA v roce 1945, 1946 a 1947, lišili od všech dalších ročníků. Byli jsme vybráni anonymně, na základě přísných zkoušek, kterými prošlo méně než 1% uchazečů, a ne podle třídního původu nebo stranické příslušnosti.

Za války jsme se cestou ze školy dívali na oblohu pokrytou bílými proužky sražené páry, táhnoucími se za motory spojeneckých bombardérů, nebo na to, jak stíhačky - „kotláři” vyřazují z provozu parní lokomotivy, a zoufale si přáli být tam ve vzduchu s nimi. Co si může takový mladý člověk myslet, když se po maturitě dostane do Letecké vojenské akademie a tím do přímého osobního styku s těmi, kteří tam nahoře byli a najednou má možnost srovnávat je s jejich kolegy, kteří ve zkoušce roku 1939 neobstáli a svoje povinnosti nesplnili? S nabubřelostí jejich proslovů jako „jsem tvrdý voják, přísný, ale spravedlivý!", nebo s proslovy nejvíc exponovaného komunisty, štábního kapitána Gustava Kuglera. Celou válku byl u hospodářské kontroly a hlídal na nádraží, aby Němcům nic neuniklo, aby nikdo hospodářsky nepodlomil Hitlerovu Novou Evropu tím, že by provezl z venkova na černo koupená tři čtyři vajíčka nebo půl kila mouky a teď závidí Zápaďákům barevné stužky jejich vyznamenání a soptí nenávistí, až mu hlas přeskakuje do šišlání: „Akademici! Nemyslete si, že já jsem nebojoval! My jsme bydleli v pohraničí a já jsem se už jako malý kluk pral s německými kluky!" Jak na to mohou reagovat před ním nastoupení 19 - 20letí kluci v uniformách, jejichž vzorem jsou letci, kteří bojovali proti Němcům s poněkud větším rizikem? Kdepak, na naše převychování už je opravdu pozdě, viděli jsme ten rozdíl.

A vidíme také, že čím neschopnější naftalín, tím větší komunista. Únor všechno změnil, bylo jasné, že nám teď osvětář Kugler naše pohrdání jeho zbabělostí pěkně osolí. Po příchodu z letiště do kasáren nás na všech postelích čekají přihlášky do partaje. Jdou do koše, za pár dní se objeví další. První zatýkání, popravy, smrt Jana Masaryka. Nemůže to přece tak zůstat, mezinárodní napětí se zvyšuje, naši velitelé opět odcházejí do odboje nebo mizí ve vězeních. Máme v ročníku 4 komunisty: Jožo Ivor a Milan Pohlodek tomu věří, z Jiljího Špety se včas stal Ilja a Miloš Svoboda se také rychle přeorientoval. Je jich ve straně možná víc, ale nepřiznávají to, stydí se. Pokud je nám známo, jenom tihle čtyři chodí večer dokazovat svou bdělost Kuglerovi, aby s ním rozhodli, koho vyhodit. První oběti donašečů jdou dosloužit dva roky vojny jako vojíni pěchoty do dolů už v březnu, druhá várka v červnu 1948. Někteří z nich dostávají písemný a dodnes neodvolaný rozkaz, že se do konce života nesmějí přiblížit k leteckému zařízení na 500 m. Kdyby mě nyní chtěli navštívit v Austrálii, museli by v zájmu právní kontinuity jet lodí. Kugler je povýšen na majora, někteří naši kolegové ztrácejí nervy a podepisují přihlášku do partaje.

Vstáváme ve 4:15, jsme pozadu s létáním. Vždycky, když někdo ze zápaďáků uletí, je zákaz létání pro celé letectvo, dokud se vše nevyšetří. U benzinových pump je zácpa, dávají nám jen tolik, abychom nedoletěli na hranice. Stejně bych nemohl uletět, můj nejlepší kamarád, Jarda Tošner, je v druhé četě, nikdy nemůžeme být ve vzduchu současně; kdybych uletěl, zavřeli by jeho, kdyby uletěl on, zavřeli by mne.

Ivor, který je se mnou na světnici, si něco šeptá v koutě se svým krajanem Lojzou Chlebanou, jsou z toho oba nějak rozčilení. Nakonec z Ivora vyleze, že jsme také navrženi na vyhazov a vděčíme za to hlavně Špetovi. Ivor zapřísahá Hobla, Chlebanu a mě, že nesmíme nikomu nic říci, nebo je s ním amen. Hobl přesto píše domů, že bude asi vyhozen, jeho táta přijíždí do Hradce a konfrontuje velitele LVA. Gen. Rypl to musí popřít, je to vše ještě tajné - Hobl je tím prozatím zachráněn. Před závěrečnými zkouškami jeden kamarád, který o tom všem neví, z kolegiality přiučuje Špetu a Svobodu; mají tak mizerný prospěch, že by jinak nepostoupili do dalšího ročníku. Odvděčují se mu tím, že ho o půl roku později také udávají Kuglerovi. O co víc jmen, o to více postoupí v pořadí, jde jim především o to, zbavit se schopnější konkurence.

V třetím ročníku je členů likvidační komise víc - Soběslav Bílek, Ján Danko, František Janáček, Václav Kopanica (později Albert), Víťazoslav Petrivaldský, Jiří Sládek, Ján Svítek, Alois Vlk, Jiří Vtelenský a jejich kápo je Zdeněk Kác. Když jsou tihle soudruzi na stranické schůzi, čtou si ostatní kluci jejich zápisky a dělají si kopie. Tihle výtečníci fízlují i jeden na druhého! Zapisují si i kdo kdy spal při Kuglerových a Machových pokusech o komunistickou indoktrinaci. Dovídáme se na příklad, že i Svítek dospěl k názoru, že Kác, Kopanica, Vlk a Vtelenský mají špatný charakter a Káce s Kopanicou si navrch označil jakožto „tlamy, žvanily". Z Kopanicových zápisků zase víme, kdo a kdy byl viděn, že mluví s kamarády, kteří už byli vyhozeni. To nejsou žádné maličkosti, z toho se už dá vykonstruovat velezrada a špionáž. Nastává úplný rozklad lidských vztahů a kvalit, bez kterých letectvo nemůže existovat. Oběti donašečů, jen z tohoto ročníku LVA, jsou později postupně odsouzeny k 154 rokům vězení plus jedno doživotí a jeden zastřelen.

Dostali jsme to k vánocům, můj učitel létání je mým vyhozením zdrcen snad ještě víc než já, rok jeho práce je zničen. Odevzdáváme kombinézy, hodinky, krásné na míru šité uniformy. Z pracovních, po Němcích zděděných hadrů musíme odpárat výložky. Kapitán Turek řve na někoho, komu se zrovna sesul svět, jak to že mu chybí šňůra na čištění pušky. Tentýž večer jedeme k náhradnímu pluku do Vysokého Mýta.

Při nejbližší příležitosti jedu do Hradce a jdu potmě, aby mě nikdo neviděl, navštívit škpt. Laštovku, který nás učil navigaci. Jdu se s ním poradit, jak se najdeme za hranicemi, až ho také vyhodí; má zkušenosti, létal za války mezi Anglií a Dálným východem. Věří mi stejně jako já jemu, je to hřejivý pocit, že mě nepokládá za provokatéra. Je mi jasné, že jeho ani ostatní jeho kolegy z R. A. F. nemohou komunisté v čs. letectvu nechat a říkám to nahlas. Příští ročník letecké vojenské akademie už přece nesmí mít možnost srovnávat je s naftalíny! Paní Laštovková mi říká, abych nemaloval čerta na zeď, s malými dětmi se špatně přecházejí hranice. Moje předpověď se vyplňuje o tři týdny později, všichni zápaďáci jsou vyhozeni.

Můj učitel létání, rtm. Meduna, se snaží dostat mě zpátky, přemlouvá další, jdou za gen. Ryplem a ten kvůli tomu letí do Prahy. Mají úspěch, při příští návštěvě Hradce mě Meduna posílá k mjr. Hlavatému, pozdějšímu veliteli letectva. Hlavatý mi sděluje, že bych se mohl vrátit do LVA, ale má to háček - musel bych vstoupit do partaje. Děkuji mu za námahu, ale odmítám. Vysvětluji mu, že to nejkrásnější, co v letecké akademii bylo, atmosféra kamarádství a vzájemné důvěry, to vše je nenávratně pryč, zničeno lidmi jako je Špeta, Pohlodek a Svoboda. K mému překvapení mi odpovídá, že to chápe, a říká mi zhnuseně: „Jsou neschopní a zbabělí, jako Kác: při stranických prověrkách se ptá jiných, jestli jsou ochotni položit život za stranu, a sám strachy uteče z messerschmitta".

Co se stalo později? V červnu 1949 jsme s Jardou Tošnerem pronikli strážemi, přeplavali řeku Moravu a dostali se úspěšně přes ruskou okupační zónu do Vídně, odtud jsme se hlásili škpt. Laštovkovi a jeho prostřednitvím náčelníku štábu LVA pplk. Jaroslavu Muzikovi a poslednímu nekomunistickému veliteli LVA, plk. gen. št. Karlu Náprstkovi, kteří mezitím už všichni byli v Anglii. Bylo to v době velkého mezinárodního napětí, berlínské blokády a vzdušného mostu a očekávali jsme, že válka vypukne co nevidět. Šli jsme tedy za svými veliteli, do třetího odboje, abychom v něm byli na správné straně, jenže válka se nekonala. Ruským špionům se podařilo okopírovat plány na atomovou bombu, a tak se Spojené státy a SSSR navzájem držely v nukleárním šachu dalších 40 let, až do doby kdy ruské impérium udělalo bankrot a rozpadlo se.

Po svém vyřazení jako poručík zdemoloval Kác při přistání nějaký chlívek a od té doby nelétal. Činnost fízlů byla náležitě oceněna, z některých jsou generálové ve výslužbě, někteří sloužili jako letečtí přidělenci na čs. velvyslanectvích. Kác a Kalický se dokonce proslavili v roce 1968 plánováním sovětské invaze a zajišťováním okupace. Pohlodek předsedal prověrkové komisi na letecké základně v Žatci a dostal řád Rudé hvězdy - jsem si jist, že plně zasloužený svou bdělostí a ostražitostí, s jakou se věnoval udáváním kamarádů. Tím, že nás vykádrovali a že se jim podařilo zlikvidovat nejméně 128 důstojníků, způsobili čs. letectvu finanční ztráty nejméně 640 milionů Kčs a žádného prokurátora dosud nenapadlo je zažalovat o náhradu a srážet jim to z důchodů, všichni si jich pokojně užívají. Jejich oběti - moji kamarádi - si odpracovali na uranu hodně přes 100 let a vrátili se z Jáchymova s podlomeným zdravím. Republika sice nemá na to, aby se pořádně postarala o politické vězně dřív než vymřou, ale vyplatila odchodné a stále ještě vyplácí generálské důchody zrádcům, kteří celý život pracovali výhradně pro KSČ a pro cizí okupační mocnost. Jejich vlastizrada je dokumentována v kádrových posudcích a v návrzích na povýšení a vyznamenání, ale nikdo z nich nebyl potrestán nebo aspoň zbaven hodnosti.

„Udatný stalinský sokol" plk. Kvarda, který nastoupil do LVA rok po nás, bděl po sametovce i nadále nad personálními otázkami čs. letectva a nejspíš úspěšně dosloužil do důchodu. Měl na to výborné kvalifikace - v časopise Naše vojsko z 2. září 1949 sprostě napadl zápaďáky a z jeho tehdejšího výplodu, ve kterém napsal, že „voják lidové armády je proto tak udatný, že velmi mnoho a správně myslí" můžeme usuzovat, proč byl i o čtyřicet let později nepostradatelný. Několik našich současníků bylo takhle po listopadu 1989 reaktivováno, ovšem jenom ti, kteří v minulosti věrně sloužili KSČ; z nestraníků vyhozených před rokem 1968 ani jeden. Do vyšších funkcí ministerstva obrany neproniknul žádný důstojník, který nikdy nekolaboroval s režimem, všechny byly po listopadu 1989 obsazeny komunistickými reformátory s lidskou tváří z hroší kůže.

Brzy potom, co mne moji milí „kolegové" Špeta, Pohlodek a Svoboda spolu s osvětářem Kuglerem vykádrovali v Hradci z čs. letectva, vymknul jsem se jejich záměrům udělat ze mne nádeníka. O několik let později jsem již pokračoval ve svém leteckém povolání, i když v civilu, na Nové Guineji. Je to krásná tropická země a byly to nezapomenutelné zážitky. Žil jsem tam dvanáct let - skoro tak dlouho jako v Jáchymově moji méně šťastní kamarádi.

Svou leteckou kvalifikaci jsem si udržoval za vlastní peníze po dobu, po kterou jsem byl použitelný jako vojenský pilot. Mám dokonce úplně čistý trestní rejstřík, nebyl jsem ani zbaven čs. občanství nebo odsouzen. To z důvodu “veřejného zájmu”; prokurátor přerušil mé stíhání “až do mého dopadení”, aby se mi, nedej Bůh, něco nepromlčelo.

Moji věznění kolegové byli o mnoho let později morálně rehabilitováni a jejich protizákonné rozsudky zrušeny. Dostali krásná „usnesení" soudů, chybí v nich ale jakákoliv zmínka o vrácení zkonfiskovaného majetku, jehož seznam je jistě zachován v soudních spisech padesátých let - samozřejmě s výjimkou toho, co si estébáci nakradli ve vlastní režii při domovních prohlídkách.

Sametová konkluse

V předešlé části mého vypravování jsem popsal, jak nás kdysi naši t.zv. „kolegové” vyhazovali z čs. letectva. Dne 22. dubna 1990 jsem na ně podal trestní oznámení. Bylo zamítnuto. Dne 2. prosince 1994 jsem podal nové trestní oznámení na 12 důstojníků letectva, kteří svou činností způsobili perzekuci nejméně 128 důstojníků letectva, pozůstávající z rozsudků na 236 roků vězení a jedno doživotí, zastřelení dvou osob a zmrzačení jedné osoby týráním. Byli to Václav Albert, dříve Kopanica, Soběslav Bílek, Ján Danko, Zdeněk Kác, Pravoslav Kalický, Gustav Kugler, Milan Pohlodek, Ján Svítek, Miloš Svoboda, Jiljí Špeta, Alois Vlk a Jiří Vtelenský. Dva z těchto dvanácti výtečníků, generálové Kác a Kalický, se kromě toho na jaře roku 1968 zúčastnili plánování invase a později zajišťování okupace. Přijetí mého oznámení mi bylo potvrzeno Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně dne 23. prosince 1994 dopisem 1 NZn 723/94 a jeho postoupení Městským státním zastupitelstvím v Praze 8. února 1995 dopisem KZn 80/95.

Můj kolega Ing. Miloslav Krejča, plk. let. v. v., rozšířil 27. března 1995 moje oznámení na gen. Káce a Kalického o další podrobnosti jejich vlastizrádné činnosti a o další dva generály Činčara a Kopřivu. Přijetí jeho oznámení mu bylo potvrzeno dopisem CVS UVV-11/20-93 Úřadem vyšetřování pro ČR policie České republiky 3. dubna 1995.

Moje oznámení bylo dále podpořeno dne 20. dubna 1995 mými kolegy, dvaceti pěti plukovníky letectva v. v. a dvěma důstojníky v záloze. Přijetí jejich dopisu, adresovaného Úřadu vyšetřování pro ČR, pokud je mi známo, nebylo nikdy potvrzeno.

Mezitím se ministru vnitra Grulichovi podařilo zneutralizovat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) změnami ve vedení tohoto úřadu.

Dne 31. července 2000 jsem tedy podal Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové oznámení na Dr. P. Breta, J. Pospíšila, Ireneje Kratochvíla, J. Jauceho a P. Gregora z vedení ÚDV, kteří se podle mého názoru dopustili zneužití pravomoci veřejného činitele tím, že téměř 6 roků záměrně oddalovali a znemožňovali stíhání komunistických zločinců. Kopie jsem poslal Nejvyšší státní zástupkyni M. Benešové do Brna a ministru vnitra Grossovi do Prahy.

Z Hradce mi 17. 8. 2000 (Kzn 69/95-67) státní zástupce JUDr. Jiří Viesner napsal, že vše postoupil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7.

Z Nejvyššího státního zastupitelství v Brně mi 31. 8. 2000 (1 Nzn 573/2000-7) napsal ředitel odboru trestního řízení JUDr. Lumír Crha, že záležitost postoupil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.

Z Prahy 7 mi 29.8.2000 (Zn 181/2000-6) státní zástupkyně JUDr. Jiřina Fronková napsala, že věc postoupila Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1.

JUDr. Jiřina Fronková mi napsala znovu 26. 9. 2000 (Zn 181/2000-9), že moje podání postoupila Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 a zároveň se omluvila za svůj omyl (předešlé postoupení Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1)

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru trestního řízení, Mgr. Vladimír Novák, mi 21. 9. 2000 (II Vzn 560/2000) napsal, že moje informace postoupil na vědomí řediteli Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, do oblasti jehož kompetence ÚDV PČR (na který jsem si stěžoval) spadá.

Mgr. Jan Karabec z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 mi 16. 10. 2000 (Zn. 504/2000-4) napsal, že moje trestní oznámení bylo předáno k prověření Policii ČR, Místní oddělení Vršovice, Praha 10.

Ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu pplk. Mgr. Irenej Kratochvíl (na kterého jsem si stěžoval) mi 12. 10. 2000 (ÚDV-731/2000) napsal, že mu ředitel Úřadu vyšetřování pro Českou republiku plk. JUDr. Zdeněk Pelc postoupil moje podání k přímému vyřízení.

Po dlouhém přehazování z ručky do ručky si konečně našli toho pravého, který o tom jistě nejvíc ví a zaručeně nestranně to vyšetří - jednoho z těch, na které jsem si stěžoval. Franz Kafka by k tomu nemohl napsat lepší scénář.

Ředitel Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, plk. JUDr. Zdeněk Pelc, mi 8. 1. 2001 napsal (ÚVV-202/St-2000), že moje stížnost „po prošetření byla vyhodnocena jako oprávněná, neboť vedením úřadu a vyšetřovatelem nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 158 trestního řádu a dalších závazných předpisů. Uložil jsem řediteli Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu přijmout opatření k nápravě vzniklého pochybení...” Ovšem to, v čem ta náprava vzniklého pochybení má spočívat, blíže nespecifikuje. Samozřejmě ne ve výměně vedení ÚDV, to by nebylo v souladu se sametovou tradicí.

Vše nasvědčuje tomu, že vedení ÚDV se rozhodlo nebo snad dostalo příkaz zahrát celou věc do autu. Vyslalo svého vyšetřovatele, ppor. Jiřího Leveka, aby navštívil udavače a jejich oběti, které jsem jmenoval v mých podáních. Jeho vyšetřování se soustředilo na seznam, podle kterého byli v letech 1948-49 z politických důvodů vylučováni letečtí vojenští akademici, protože bylo předem jisté, že takový seznam se nikdy nenajde. Nikdy totiž neexistoval jako úřední dokument, pouze jako soukromé poznámky v dávno ztracených zápisnících donašečů, které při svých schůzkách ústně předávali osvětovému důstojníku mjr. Kuglerovi, jenž si na tomto podkladě dělal svůj seznam. Vyšetřovatel ppor. Levek mi napsal, že „osoby podezřelé existenci tohoto seznamu popřely”. To se nesrovnává s tím, co řekl jednomu mému kolegovi, totiž že Pohlodek přiznal, že o nějakém seznamu ví, ale kdo ho vypracoval, to neví. To, že komunističtí konfidenti chodili na schůzky ke Kuglerovi do kanceláře, jsme věděli úplně všichni, ale samzřejmě jenom oni Kuglerův seznam či poznámky viděli. Že Pohlodek neví, kdo seznam vypracoval? Kugler nás natolik neznal, aby věděl, kdo má nebo nemá „kladný postoj k lidodemo”, tyto informace mu dodali jeho fízlové.

Jeden můj kolega, který vstoupil do partaje před Únorem, se k udávání kamarádů nesnížil a byl proto vyhozen v r. 1951, mi po návštěvě vyšetřovatele napsal: „Mne zarazilo hned jednání toho ppor. Levka, který mi nabídl při jednání, že zamlčí mé členství v KSČ. To jsem odepřel...”

Od ÚDV jsem dostal dopis č. j.: ÚDV-31/Vt-99 z 2. 3. 2001, ve kterém mne vyšetřovatel ppor. Levek informuje o tom, že Kugler, Kopanica, Svítek a Vlk již nežijí a že druhou částí trestního oznámení (Kác, Kalický - zajišťování invaze vojsk) se zabývá jiný vyšetřovatel ÚDV pod sp. zn. ÚDV - 5jVtB-2000. Dodává, že „dle evidence min. obrany plk. Ján Danko není veden v evidenci býv. vojáků z povolání MO ČR”.

Dne 20. 11. 2001, čili o 6 roků, 11 měsíců, 2 týdny a 4 dni později, zamítla konečně Policie ČR v usnesení č. j.: ÚDV-31/Vt99 moje trestní oznámení, „neboť nejde o podezření z trestného činu”. V odůvodnění uvádí, že studiem 146 let starého a tehdy platného říšského zákona číslo 19/1855 o zločinech a přečinech (tzv. vojenského trestního zákona z 15. 1. 1855) „nebylo zjištěno, že podezřelí uvedení v trestním oznámení V. Chadima, by se scházením s osvětovým důstojníkem pod dohledem sovětského poradce a následným vytvářením seznamů na jejichž základě by později docházelo k následnému propouštění leteckých vojenských akademiků LVA z politických důvodů... dopustili jednání, které by bylo v rozporu s tímto zákonem”.

C. a k. zákonodárci v roce 1855 z nedostatku předvídavosti skutečně asi do svého zákona nezabudovali paragraf o nepřípustnosti vyhazování posluchačů Letecké vojenské akademie, protože „sa otvorene stavajú proti strane KSČ, ktorá prevzala zodpovednosť za budúcnost nášho ľudu”, zvláště, když se tak děje pod dohledem sovětského poradce. Na to, že měl kancelář v kasárnách na konci naší chodby se přirozeně nikdo z „podezřelých” nepamatuje. Mně řekl generál Jaroslav Muzika (v roce 1948 podplukovník a náčelník štábu LVA), že tento ruský plukovník byl po únoru 1948 virtuálním velitelem LVA, plk. Rypl byl jen loutka.

Dále se z ÚDV usnesení dovídám, že „ztožňování (sic) bylo zaměřeno na osoby, které byly v příloze uvedeny” a že „nepodařilo se ztotožnit Jáno DANKA”. V uvedených jménech bylo celkem 6 chyb a moji důvěru k policii ČR a k Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nepozvedlo, když jsem se dozvěděl, že plk. Ján Danko, jehož celá kariéra začala udáváním kamarádů a byla postavena na stranických funkcích, před několika měsíci dostal v Praze jakési vyznamenání. Má kancelář v Domu armády Praha, Vítězné náměstí, Praha 6 - Dejvice, 3. patro, číslo dveří 314.

Zbytek usnesení byl přesně podle osvědčeného receptu: „podezřelí” se na nic nepamatují, nikdo se neobtěžoval najít v jejich kádrových materiálech a návrzích na povýšení doklady o jejich „zásluhách”, a „poškození” nemají přístup k těmto důkazům. „Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou je možno podat u policejního orgánu do tří dnů od jeho doručení. Stížnost nemá odkladný účinek”. Odeslání mé kopie ‘usnesení’ trvalo orgánům 52 dní (je datováno 20. 11. 2001 a bylo odesláno 11 .1. 2002). Vyhledat českou právní pomoc v Austrálii za tři dny je nemožné a dodat stížnost policejnímu orgánu v ČR není tak úplně snadné, ale pomocí internetu se to dá zvládnout.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové zamítlo usnesením KZn 69/95 ze dne 22. 2. 2002 mou stížnost „neboť předmětná stížnost se n e j e v í coby důvodná. ...Proti tomuto usnesení n e n í stížnost přípustná”.

I od velmi vážených osobností se nám hned po listopadu 1989 dostalo obvinění z „honu na čarodějnice”. Došlo k rozsáhlému pletení pojmů, snaha po spravedlnosti byla interpretována jako pomsta, a výsledky známe - další generace našeho národa si ověřila, že zrada a zločinnost se vyplácí. Paradox celé této záležitosti tkví v tom, že já bych vlastně měl být bezcharakterním udavačům jako je Kác a Špeta vděčen, že mi před více než 55 roky ukázali nepřijatelnost jakéhokoliv kompromisu s komunisty. Díky tomu žiji v zemi, kde se korupce a vlastizrada trestá, kde někdo jako Kavan nemůže dosáhnout tak vlivného postavení, soudci i policajti fungují normálně a nemají k zachování nepostižitelnosti své i svých „bývalých” soudruhů potřebu pronásledovat lidi jako je Hučín nebo Šimečka.