Duben 2004

Voda Nilu

Ota Ulč

Voda jako záruka nejen života, ale i sváru, jehož věru přibývá. Leckterý čtenář si už zajel k pyramidám, seznámil se s problematickými slastmi současné egyptské existence a poplul si po Nilu. A jeho užívání či případné zneužívání bude na pořadu summitu v Libyi - konferenci představitelů afrických států přesně v měsíci březnu 2004.

Zopakujme si: Tři čtvrtiny povrchu naší planety jsou pod vodou. Bohužel, z 92 procent je to voda mořská, nám pramálo k užitku. V 88 zemích třetího světa (téměř 40% světové populace) nedostatek vody je závažnou překážkou hospodářského rozvoje. Již téměř miliarda pozemšťanů usiluje o přežití v pouštích a polopouštích. Sahara se rozlézá jižním směrem, až 200 čtverečních kilometrů rok co rok. Leč současně, zásluhou skleníkového efektu, se zvyšováním průměrné teploty, pozvolným roztáváním polárních oblastí a zvyšující se mořskou hladinou, celkem 37 ostrovních států se dostává do nebezpečí, že přestanou existovat. Nejvíc je zasažena pacifická oblast a již se zrodilo společenství postižených - Alliance of Small Island States. Hrozí pohroma biblického rozsahu, před budovou OSN v New Yorku by se tak znatelně snížil počet vlajek dosavadního členstva.

Příroda svými zdroji podělila různé končiny světa hodně nestejnou měrou. Například Kanada s 31 miliony obyvatel čili s pouhým půl procentem obyvatel této planety, disponuje 2.650 miliardami kubických metrů vody - množstvím, s nímž musí vystačit čtyřicetkrát početnější Čína. A nejvíc vyprahlá ze všech je mohamedánská končina Středního východu, obdařená největšími zásobami ropy. Saúdská Arábie má pod pouštním pískem nejvíc této strategické suroviny na světě a rovněž má zdaleka nejmenší zásoby vody. Země o rozsahu 27 Českých republik je z 99 procent pustá poušť, nemá ani jednu řeku či jezero. V monarchii, kde alfou a omegou je olej a náboženství, nutno teď přičíst i vodu, jíž ubývá, zatímco obyvatelstva přibývá. V některých místech pitná voda už je dražší než ropa. Západní konzumní společnost, pravidelně kaceřovaná za své hříšně rozhazovačné počínání, je přímo vzorem racionální kázně v porovnání se saúdskými zvyklostmi. Plaveckých bazénů habaděj, z přečetných fontán prýští voda, spěšně se vypařující v suchém horkém vzduchu. Ve městech jen třetina domácností je napojena na kanalizační síť.Většinou se splašky pumpují do lagun, kde se jednak odpařují, jednak vsakují do trvale tak znehodnocované půdy. Rostoucí krize přiměla vládu ke zřízení ministerstva vodního hospodářství. Apely teď směřují k veřejnosti se uskrovňovat. Sám korunní princ Abdullah jde příkladem. Ve svém paláci či palácích poručil přeinstalovat toalety z deseti na šestigalonové splachování. Tato záchodová činnost totiž pozře 40 procent vší vody v městských oblastech.

Na sympoziu o dopadu úbytku zdrojů vody na hospodářský vývoj, mezi mnoha chmurnými variantami nejdále došel egyptský ministr vodních zdrojů Dr. Mahmood Abu-Zayd svou prognózou, že tak by mohla započít nová světová válka (Al-Riyadh, 24. 10. 2002). Arabské země se musejí vypořádávat se skutečností, že jejich životadárné řeky k nim plují z nearabského sousedství. To je případ Sýrie z padesáti procent a případ Egypta dokonce z devadesáti procent. Takže teď k Nilu, nejdelší řece světa (6.700 km) - Nilu Bílému, putujícímu od svých zdrojů, zejména jezera Victoria v Ugandě, a Nilu Modrému, z horských oblastí v Etiopii. Spojují se v súdánském Chartúmu a na jeho vodách se cestou podílí deset vesměs chudých států - Burundi, Egypt, Eritrea, Etiopie, Keňa, Kongo, Rwanda, Súdán, Tanzánie a Uganda, s celkovým počtem 300 milionů obyvatel. Těch stále přibývá, aniž by chudoby ubývalo.

Čím dál od pramene, tím ovšem tok mohutní, ale rovněž přibývá na pravděpodobnosti, že předchozí zájemci z něho budou příliš odčerpávat. A tady máme významný bod na pořadu libyjské letošní březnové konference. Jde o jablko sváru s datem roku 1929, kdy došlo k uzavření dohody (tzv. Nile Water Agreement - NWA) ve formě dopisů, které si vyměnil egyptský premiér s britským vládním pověřencem v Egyptě. Tento British High Commissioner jednal jakoby jménem těch všech ostatních, nesamostatných kolonií, s výjimkou Etiopie - chudičké Habeše, jíž se zřejmě nikdo neptal. Egyptu bylo přiděleno právo na 48 miliard a Súdánu na 4 miliardy kubických metrů vody ročně. Dohoda též obsahovala ustanovení, že nikde v povodí Nilu a jeho přítocích nesmí dojít ke stavbě, k jakékoliv činnosti, která by snížila kapacitu přítoku do Egypta. Navíc Egypt získal "právo inspekce a vyšetřování" podél celé délky Nilu jakož i jeho přítoků čili de facto právo veta jakéhokoliv vodního projektu.

Něco takového mohlo projít v době kolonialismu, ale ne později. Teď už dlouhou řadu let nezávislé státy odmítají uznat legitimitu zásahu do své suverenity a také pod tlakem rostoucího počtu obyvatelstva jakož i častých pohrom sucha odmítají se podřídit podmínkám dohody z roku 1929 o nich a bez nich. Egypt námitky neuznává a odvolává se na princip zachování neměnnosti hranic z doby kolonialismu jako jedné ze záruk stability kontinentu. Pravda pravdoucí: hranice nalinkovaly a pozměňovaly koloniální mocnosti bez ohledu na ekonomické či etnické potřeby držav. Různě si majetky vyhandlovaly, však stačí se podívat na mapu (například na tzv. Caprivi Strip, dlouhou úzkou nudli, vedoucí z nynější Namibie až k zimbabwské hranici). Takže jakmile by se započalo s jakkoliv racionálním předěláváním hranic, došlo by k nekonečným konfliktům a ještě většímu strádání tohoto nuzného kontinentu.

Avšak tvrzení Egypta o neměnnosti koloniální dohody, srovnatelné s neměnností hranic, postrádá přesvědčivosti. V roce 1959, v souvislosti s výstavbou Asuánské přehrady, Egypt popřel původní smlouvu z roku 1929 uzavřením nové dohody se Súdánem o přídělu vody, nyní v poměru 55,5 versus 18 miliard kubických metrů. Což ovšem neuniklo ostatním státům, teď se domáhajícím svých práv výstavby přehrad, v nichž nashromáždit zásoby pro častá zkázonosná období sucha. V roce 1999 Světová banka zahájila projekt rozvoje a spravedlivého využití povodí Nilu (to achieve sustainable socio-economic development through the equitable utilization of the common Nile Basin water resources). Etiopská vláda oznámila své rozhodnutí zbudovat dvě přehrady a umožnit tak zavlažování 200.000 hektarů půdy.

Velká většina Egypťanů žije v údolí Nilu - pouhých to 4 procentech území státu, a tato řeka poskytuje 95 procent vší vody. Z hlediska vládních činitelů, jakýkoliv pokles jejího množství by mohl být devastující dopad. A není to jen Etiopie, jež přidělává starosti. Ostatní státy rovněž odmítají legitimitu oné koloniální úmluvy z roku 1929. Tanzánie teď v únoru 2004 započala s projektem odčerpávat z jezera Victoria vodu do 100 mil vzdálené oblasti. Výstavbu potrubí svěřila inženýrské firmě z Číny a nevoli Egypta se snažila tlumit tvrzením, že jejím úmyslem je pouze zásobovat pitnou vodou žíznící obyvatelstvo, nikoliv zavlažovat terén. Nicméně, vláda v Káhiře vyjádřila svou značnou nelibost nad takovou iniciativou. Stejně negativní reakci vyvolalo stanovisko Keni, jejíchž osm řek se vlévá do jezera Victoria, hlavního zdroje vod Nilu. Množí se hlasy tuto vodu Egyptu nikoliv nadále zadarmo dodávat, ale prodávat, uskutečňovat směnný obchod za ropu (kterou ani Egypt, ani Súdán nemají). Mluvčí egyptské vlády ve svých prohlášeních dokonce ani nevyloučily eventualitu odvetného válečného zásahu. Takovou hrozbu ale zahraniční pozorovatelé neberou vážně.

Podle studie Světové banky, Egypt má rekordně vysoké procento (94,44%) ekonomicky aktivního obyvatelstva v zemědělství, na rozdíl třeba od Tuniska (60,87%) či Libanonu (10,35%). V Egyptě zemědělství spotřebuje naprostou většinu vody (88%) a přitom přispívá pouhou jednou třetinou na tvorbě národního produktu. Vláda poskytuje vodu pro irigaci zadarmo, což ročně stojí 5 miliard dolarů. (Vesměs z darů zlé, nenáviděné Ameriky. Po Izraeli je Egypt tím nejštědřeji obdarovávaným příjemcem zahraniční pomoci, což mě jako amerického daňového poplatníka notně popuzuje.)

Konflikt o tento nepominutelný zdroj probíhá nejen mezi státy, ale i uvnitř států, například v již zmíněné Saúdské Arábii. Varovným příkladem nám poslouží Čína, stát s největším počtem obyvatelstva (1,3 miliardy) na světě a rovněž s největším ekonomickým rozmachem na světě - průměrný roční růst 8 procent za poslední dekádu. Měsíčník National Geographic ve svém nejčerstvějším vydání (březen 2004) uvádí srovnávací údaje Číny a Spojených států, které míní dohnat a předehnat: rozloha území zhruba stejná, 4,4krát víc obyvatelstva, spotřeby energie per capita jen desetina a vody jen jedna čtvrtina.

Jde o vodu nezáviděníhodné kvality. Víc než polovina obyvatelstva - 700 milionů - se musí smířit s vodou kontaminovanou lidskými a zvířecími výkaly. Městské obyvatelstvo jich produkuje 20 miliard tun, z čehož 90 procent přímo pluje do vodních toků. Odborníci už zjistili neblahý dopad na růst rakoviny jater, žaludku a jícnu. Ve zmíněném časopise je fotografie z provincie Hebei: ruce popálené ponořením do vody.

V Číně mi jeden návstěvník s vážnou tváří tvrdil, že při výměně filmu v kameře ten použitý mu v Šanghaji spadl do potoka a když se mu ho podařilo vylovit, film se v takové lázni svépomocí vyvolal. Hezky se taková báchorka poslouchá, aniž by se jí ovšem dalo věřit. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že v ani jednom velkém čínském městě jsem neviděl modrou oblohu - všude jen šedivo a dost i smrduto. Čína, země klasifikovaná jako rozvojová, je vyňata z restrikcí kjótského protokolu a produkuje rekordní množství kysličníku uhličitého, však uhlí ze 75 procent zůstává zdrojem energie. Podle odhadu světové zdravotnické organizace (WHO - World Health Organization), maximálně jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se jakžtakž vejde do mezinárodní normy. "Na co nám budou peníze, když nebudeme mít vzduch, který by se dal dýchat?" začínají se ptát domorodci. Přibývá otázek, zda ti Číňané ve své bažení po ekonomickém pokroku za každou cenu míní snad spáchat ekologickou sebevraždu. Což by se jim třeba mohlo podařit, pokud jejich ambicí zůstává též snaha zbavit se nepoměru v množství automobilů - 16 v Číně a 774 v USA na 1.000 obyvatel. V roce 2003 v Číně přibylo 1,8 milionu automobilů, celkem už jich mají 10 milionů a počet se bude zdvojnásobovat každé tři až čtyři roky.