Duben 2004

K listu našeho statečného prezidenta.

Martin Horák

Jak jsme se dozvěděli s tisku, napsal náš prezident nedávno dopis rakouskému prezidentu, v němž si stěžuje na rakouský Landsmanschaft, který se kriticky vyjádřil k našemu slavnému benešozásluhovému zákonu.

Položím otázku: Proč tak učinil? Je-li mi známo, tak mají-li kde svobodu slova, pak tato znamená mj., že tamní občané, stejně jako jejich organizace i spolky rozličné si mohou říkat, prohlašovat, taktéž i tisknout názory své všeliké, aniž by jim v tom státní činitelé, prezidenta nevyjímaje, mohli nějak zbraňovat. Tudíž podávati panu Klestilovi stížnost na názor spolku vyhnanců má asi obdobný mezinárodně politický účinek jako podávat tuto lampárně hlavního nádraží města pražského. Tedy kromě další mírné ostudy ČR na poli mezinárodním. Ta by v lampárně nevznikla.

O Václavu Klausovi si myslím ledacos nepěkného, rozhodně ovšem ne to, že by to byl naprostý hlupák. Tudíž to, co jsem napsal v předchozím odstavci, ví bezpochyby také. Proč to tedy přesto udělal? V kontextu jeho celkové politiky se vysvětlení nabízí: Snaží se získat další body u jednodušších českých knedlíků, schopných a ochotných uvěřit, že tímto listem zasadil náš statečný prezident rozhodující úder houfcům po zuby ozbrojených Werwolfů, kteří se, jak se alespoň z rétoriky ODS, KSČM a dalších “eurorealistů” zdá, již šikují u našich hranic, netrpělivě čekající na rozkaz k útoku. Soudě dle stoupající obliby našeho prezidenta se zdá, že mu takovéto tahy vycházejí. Z čehož lze soudit, že má náš národ zřejmě takového prezidenta, kterého si přeje a zaslouží. A je to smutné.