Duben 2004

Evropští diktátoři a český kašpárek

Petr Zavoral

Pár týdnů před vstupem Česka do Evropské unie řada našich čelných politiků dělá co může, aby zdejší lid znejistěla představou, že Češi budou po prvním květnu hrát v bruselském spolku druhé nebo ještě podřadnější housle; že budeme pod diktátem evropských mocností, které budou na náš účet provádět především sobě prospěšnou politiku. Naplno se to projevilo při nedávném berlínském minisummitu Německa, Francie a Velké Británie, na němž pánové Schröder, Chirac a Blair předjednávali další evropský vývoj. Vidíte, naježili se hned čeští euroskeptici, dochází na naše slova: stáváme se unijním ocáskem, s nímž mocnosti budou vrtět, jak je právě napadne. Z moskevského bláta se hrneme do bruselské louže. Běda nám i budoucím.

Zdejší opoziční plačky vycítily mocnou podporu nejen ostatních evropských trpaslíků, ale hlavně představitelů Itálie a Španělska, kteří rovněž trpěli tím, že nebyli přizváni k berlínskému kulatému stolu. Ti však na rokování zmíněného triumvirátu poštěkávali spíš ze žárlivosti než proto, že by se vážně obávali odstavení na druhou kolej. To ostatně nehrozí nikomu, neb při rozhodování o všech důležitých evropských otázkách platí i nadále pravidlo konsensu všech členských zemí EU. Nářky našich opozičních politiků, a bohužel i četné novinové komentáře, které jako by vznikly na jejich objednávku, lze proto označit za uměle nafouknutou bublinu, která zase rychle splaskne, jen co budou mít strašpytlové něco užitečného na práci.

Do té doby se rozumní lidé mohou »utěšovat« tím, že není nic zvláštního na tom, když se tři tahouni stávající evropské patnáctky separátně sejdou, aby spolu probrali možné následky blížícího se rozšíření Unie o deset nováčků. Němci a Francouzi byli páteří evropského Západu již v dobách, kdy jsme ještě snili o gulášovém štěstí za železnou oponou. Skutečnost, že dnes je někdejší obávaná osa Paříž-Bonn narušena (nebo posílena, jak chcete) opatrným Londýnem, bychom měli vnímat jako dobrou zprávu, nikoliv jako katastrofu.

Schůzka francouzské hlavy státu, německého kancléře a britského ministerského předsedy měla své opodstatnění zejména v tom, že jejich tři země společně vytvářejí více než polovinu bohatství Unie, nehledě k tomu, že starému kontinentu dominují i svojí rozlohou a počtem obyvatel. Od nich plyne nejvíc finančních prostředků do evropské pokladny a naopak nejméně opačným směrem. Představme si sami sebe v roli Němců, Francouzů či Britů. To už, obávám se, by nezůstalo u separátních minisummitů, nýbrž nejeden podřipský mocichtivec by dychtivě prosazoval dvouocasého lva k vyšití na bruselský prapor a Klause za evropského krále. Zatím jsme ale v pozici divokovýchodní žebroty a měli bychom se podle toho chovat. Pro začátek by stačilo, kdybychom aspoň uměli vybrat z desíti milionů duší jednoho solidního evropského komisaře.

(Annonce)