Duben 2004

Jseš básník, vole

Ivan Špaček

"Jseš básník, vole", řekl uznale a udeřil mě pěstí, což mě nemile překvapilo.

Nemohl jsem si vzpomenout, zdali jsem člověk dobrý nebo špatný, nevěděl ani proč,

"lidi si myslejí, že jsem divnej, ale"

melodie v basso profundo, téměř rozumím, slyším slova a znám význam, ovšem nechápu obsah,

"ani ta hlína nevoní stejně, lidí říkají že kecám ale"

jazyk český, nárůdek v pupku Evropy,

"Jirka mi dones zabalený v novinách"

jsem tedy Čech, my ethnic origin, ale to je

"a čoveče, vono ti to fakt voní jinak,"

anglicky, takže vlastně nevím nic, než že nic nevím,

"von byl v Německu a tam v těch kopečkách u Aše,"

což není originální, ale plagiátství je přípustné

"nabral hlínu a kus vřesu"

pro vnitřní hlas obzvláště v době totální ztracenosti.

"no, tady je jinej vřes"

Hlas číslo dvě, čistý alt, tedy osoba ženského pohlaví, což je v jazyce českém jasné na rozdíl od jazyka anglického - vím to, jsem tedy Čechem?

"než doma,"

Doma? Tady je ne-doma?

"jo a vona ta hlína"

pokračuje muž, měl bych promluvit, aby bylo jasno, alt či ne-alt, baryton?

"voní úplně jináč

jasněji, dělá se jasněji, sedím vedle ženy, která nevoní jináč, ale povědomě, tváře povědomé, i když poněkud rozplizlé, naproti majitel dunivého basu, tvář téměř plačícího dítěte, absurdně pokryta černým plnovousem, se na mne dívá a já kývám hlavou, neboť cítím, že se to ode mne očekává.

"to je marný,"

Nevím proč.

"doma je doma"

Stále ještě nevím proč.

"No jo, už musím jít."

Kam? Domů?

Nohy se postavily, nesou mě

"Hele, nalej mi rychle pivo,"

k ledničce, ruka otvírá dveře a

"mně se eště nechce domů,"

bere láhev s pivem, nohy mě odnášejí zpět

"děkuju."

Pivo bublá do skleničky, pěna se bouří, ale ruka expertně nahýbá skleničku, pivo stéká po stěně, aby se sklenička naplnila, ale nepřetekla.