Duben 2004

O pakoních, velbloudech ani nemluvě

Ivan Špaček

Pocházím z generace vyrostlé pod stínem dobrotivé či odhodlaně se tvářících velikánských soch. Ta moje osobní socha byl žulový sovětský soldát nadlidských rozměrů střežící velbloudy a pakoně v liberecké zoologické zahradě. Stal rozkročen, jako živej, kamenné holínky měly i faldy. Zíral v modravé dálavy. Viditelně bděle střežil. Rovněž i ostražitě. Můj ideologicky vývoj lze měřit vztahem k vojákovi-rudoarmějci. V době, kdy moje představa ráje byl Artěk, jsem hrozně toužil mít hedvábný rudý šátek sovětských pionýrů, strkal se se spolupionýry o šanci získat výměnou modrý šátek pionýrů na návštěvě z Karl-Marx-Stadtu, troubil na mosaznou fanfárku se zlatostřapatým praporkem se zlatou nití vyšitým recyklovaným heslem "Vždy připraven!" v čele prvomájových průvodů (svetr pod pionýrskou košili, neboť obvykle sněžilo), tedy v době ranné blbosti, jsem věděl, že voják hlídá zvířátka před pletichami mezinárodní reakce. Později jsem měl své pochybnosti. Ještě později jsem se rozhodl, že ten voják zabraňuje pakoňům a velbloudům v úniku do místních luhů a hájů. Daleko později jsem pozoroval vlastence tahat náklaďákem za řetěz omotaný kolem vojákových nohou. Když rudoarmějec padl, tak jsem zjistil, že vůbec nebyl žulový, jenom se tak tvářil. Vyčuhující dráty prozradily betonovou minulost.

V té době jsem měl jasno. Tedy nové Jasno. Staré Jasno zmizelo, nahrazeno jiným, jasnějším Jasnem. Nové Jasno nebylo pouze politické. Psali jsme rezoluce nadepsané "My, intelektuálové z Prahy XIV...". Tedy my intelektuálové a to nejenom z Prahy XIV jsme měli všechna Jasna. Bylo nám dvacet a četli jsme Prousta. Ne, že bychom chápali o čem mluví. Intelektuálové čtou Prousta, my jsme intelektuálové, ergo nečteme Zeleného lučištníka. Nebo Svéhlavičku.

S tajným studem jsem vzpomínal, jak jsem kdysi miloval mimo Kolji Nikolky-tankisty i velikánské kameninové srdce pokryté blyštivě řvavými skleněnými diamanty. Spatřil jsem jej, blyštící a zářící za výlohou obchodu s náboženskými potřebami - černá tabule s křížem a kalichem, takže jsem věděl, že to je v pořádku. Kalich signalizoval husity a to byli první komunisté, tedy podle mé učebnice dějepisu - sice mě mátli společenstvím prvobytně pospolným, které bylo dřívějc a taky komunistické, ale to je otázka spletitá, přímo dialektická, tedy nesrozumitelná.

Musel jsem to srdce mít. Nějakým, zřejmě ne úplně legálním způsobem, jsem získal peníze a dotyčnou nádheru zakoupil. Srdce bylo duté, to na vodu pro kytičky a já cítil větší štěstí než sběratel, který objevil světu neznámého van Gogha v garáži v Horní Voltě (mají v Horní Voltě garáže?). Nalil jsem do dírky vodu, vložil pampelišky a ucítil prudký příval štěstí. Tehdy začala korupce nevinné duše.

Maminka se srdci vysmála, označila je za kýč a hodila do popelnice. Místo protestu jsem se zastyděl. Zjistil jsem že dobrý vkus musí být schválen autoritou. Co se mi líbilo, byl kýč. Sádrový trpaslík. Sněhurka s trpaslíky i bez. Minaturní Karlštejn. Spolu s národem žijícím pod sochami potentátů jsem se učil o Kultuře. Cosi neuměle svařeného z drátu a kousků šrotu je Umění, pokud to není Švejk nebo nahá žena. Švejk sám o sobě je přípustný, pokud není malovaný, modelovaný, případně svařovaný. Sice říká "prdel", ale je to soudruh, nebo skorosoudruh a tak mu to projde. Neříká "to chce klid". Nahá těla ve filmu jsou nekulturní, dekadentní, pokud se nejedná o filmy soudruha Žerára Filipa, který je sice Francouz, ale komunista, a tak mu nějaká ta nahá koza projde.

Fotografie nahaté ženské (černobílá) je Akt. Fotografie nahaté ženské (barevná) je Pornografie. To patří do té škatulky a to do oné. Že to nepasuje? Nevadí. Tuhle ohneme, támhle přitlačíme a z můry je otakárek. Co? Že to na otakárka je tlusté a chlupaté? Koukněte se na cedulku! Vidíte? Tady to stojí, černé na bílém. OTAKÁREK. Umíte číst? Kdo je tady expert, soudruhu?

Tak tohle je, Pánbůh zaplať, za námi. Možná že nás to zase čeká, ale ještě ne. Škatulkáři jsou Tam a my Tady. Ať se cpou do škatulek, jak chtějí, já si koupím korálkové srdce a pověsím si je na zeď, hned vedle Hradčan. Na zahradě si vybuduju sádrový Karlštejn jako hrom a obklopím jej menažérií. My house, my castle.

´

Kéž by... Krabičkáři jsou jako daně. Taky jim neuniknete.

>1974 (před vypuknutím PC-epidemie).