Duben 2004

Tok času

Ivan Špaček

Země neskutečna, datum je prý únor a to prvního, léta Páně 1995, to je neskutečné číslo, něco z knížky o budoucnosti. 1967, tomu rozumím, 1970, proč ne, ale pět let před koncem tisíciletí, to nevím, to není, nemůže být pravda. Budoucnost má nepříjemný zvyk stát se přítomnosti, otočíš se, zamyslíš a uplyne desetiletí, čas prchá tím rychleji, čím větší rychlosti se pohybuje pozorovatel, tak to alespoň tvrdil pan Einstein, moc chytrý pán to byl, rozuměl času, to se alespoň traduje. Svět přijal relativitu času, snad i prostoru, nevím, další z věci, které přijímám, aniž je chápu, autority na tom trvají, čili je tomu tak, nemá cenu se hádati.

Budoucnost. Požírá čas, nelítostně, neuvěřitelně. Pro dítě je den věčností a taky je, čím víc stárneš, tím víc ti dýchá budoucnost na krk, mrkneš a měsíc je pryč, vzdychneš a je nový letopočet. Z ničeho nic tě tuhle bolí a támhle taky, zadýcháš se lehko, hlava se ti točí, brzo, dřív než očekáváš, přijde - co? Konec nebo začátek?

Je dobré nebo zlé? Přirozený tok života tě nese dál, mrskej se jak chceš, na tom nezáleží. Moře se blíží každou minutou, vteřinou, cesta časem cesta prostorem, ovšem, starý pan s mohutnou bílou hřívou tvrdí, že není času, není prostoru, existuje cosi, čemu říká "časoprostor", jednota všeho, hmmm, jednota, otřelé "všechno souvisí se vším", věřím tomu? Věřím vůbec něčemu? Existence, jako že dýchám, vidím, slyším, jím, vyměšuji, vyluzuji zvuky v marné snaze komunikovat, Bože můj, je možné rozumět? Pohybuji rty, hlasivky vibrují, slova, slova, slova, poslouchám se a vrtím hlavou, co to žvastám, to přece vůbec nechci říci, to ne, rozumějte mi někdo, žebroním vytrvale a marně, vím, znám marnost, zbytečnost, nemožnost chápání, každý jsme sám, vztahujeme po sobě ruce, tápeme temnotou, letmý okamžik - a vrací se nemilosrdný chlad samoty. Neptej se Člověče proč, není třeba, není důvodů, není ničeho, nic, nic, vůbec nic.

Datum v kalendáři, číslo, jméno dne v týdnu, letopočet, ani to nic neznamená, sněhová vločka umírá pod horkým dechem, čeho se bojím? Samoty? Vždyť to je normální kondice lidství, opak je výjimkou, výjimkou z pravidla života, rodíš se sám, sám se sebou, působíš bolest svým příchodem, chtěl jsi? Ptal se tě někdo? Vybral bych si bytí, existenci? Snad ano, snad ne, ne, to není pravda, určitě ne.

Život bolí, to je ovšem bolestínské prohlášení, přesto pravdivé, tak nějak jsem že všeho unavený, chce se mi spát, zavřít oči, nemyslet na nic, neexistovat, nebýt, k čemu to všechno úsilí, pot, bolest ve svalech, plýtvání energii, jdeme přece od ničeho k ničemu, kráčíme k cíli skrz nic, k cíli? Jako že smrt je cílem, konečným bodem, koncem poutě? Putování černými lesy, zelenými loukami, smrdutými bažinami, proč si nesednout na pařez a odmítnout pouť, musím jít, když se mi tolik, tolik nechce?

Ale hudba hraje dál, tóny se linou, proplétají, cosi říkají beze slov, ale jasně, nechte mě zavřít oči a poslouchat...

Kitchener 1995