Duben 2004

Zločiny mocných proti vlastnímu národu.

Václav Šroub

Příběh, který budu vyprávět, se stal před koncem druhé světové války, ale svým dějem se dostal ze středního Slovenska do Čech, do města Příbrami a končí ve vestibulu švýcarské banky a u Evropského soudu pro lidská práva.

Vojenská kasárna se počala vyprazdňovat. „Šimone, válka končí, běž domů k ženě a dětem“. Šimon Kupčí, rolník z Velké Lehoty okresu Nová Baňa se nenechal dlouho přemlouvat, sbalil si věci a nabral kurs domů. Doma ho čekala žena Veronika, čtyřletá dcera Cecilie a šestiletý syn Šimon, chalupa pod doškovou střechou a pole a louky v chotárech.

Neradoval se dlouho ze svobody a rodinného kruhu. V noci si pro něj přišli partyzáni s velitelem, kterému budeme říkat Kapitán. „Nechci znova bojovat – dejte mi pokoj – musím zasít, sázet a orat“ vymlouval se Šimon ale nic naplat, za několik dní se octnul se svým druhem v kulometném hnízdě se 150 náboji a s jedním pěchotním granátem proti stovce německých SS-mannů, podporovaných obrněnými vozidly. Klikatá silnice vedla do obce Biely Potok, kde bylo vlakové nádraží.

Když vystříleli náboje, což vzalo necelých pět minut, vzali nohy na ramena vzhůru do hor. Němci nemohli okupovat nádraží do nekonečna a tak se pozice zase obrátila ve prospěch zbytku partyzánské jednotky v čele s Kapitánem a jeho poradcem.

„Já, Kapitán, velitel partyzánské jednotky trestám Šimona Kupčího a jeho druha za opuštění přidělené kulometné pozice, pro výstrahu vám všem, trestem zastřelením. Rozsudek bude vykonán, až si vykopou jámu.“ Z pamětí účastníků je hrozné číst, jak odsouzení plakali a prosili o život, včetně stráže, která je hlídala.. Popravčí četu nebylo možno sestavit a tak popravu provedl sám Kapitán a jeho poradce ranou z revolveru do týla. Zahrabali je několik metrů od nádraží jako uhynulou zvěř, bez posledního přání a bez jakékoliv možnosti obrany – možnosti ústup vysvětlit.

Vdova Veronika a rodiče popraveného druha se dozvěděli o smrti svých blízkých až po několika týdnech. Za pomoci státních orgánů pak popravené vyhrabali a pohřbili na hřbitově. Jméno Šimona Kupčího přitesali do obecního pomníku na návsi ve Velké Lehotě s tím, že padnul hrdinskou smrtí. Je to tam psáno dodnes.

Vdova Veronika zemřela záhy na tuberkulózu a děti, Šimon a Cecilie dospěly a našly štěstí v Čechách. Šimon držel hubu a krok a raději lámal v práci rekordy. Dokonce se stal zlepšovatelem a nejlepším pracovníkem železáren Jince–Čenkov, protože si vidle, kterými nakládal, dal na každé straně rozšířit o jeden hrot, aby toho víc naložil.

Cecilie hubu nedržela a kde mohla, dávala svoji tragedii na veřejnost s tím, že Kapitán, který zavraždil jejího otce, je mocný politik. Ředitelé příbramských podniků kde pracovala, dostávali strach a husí kůži, když se dozvěděli, co jejich pracovnice vypráví ale nejenom to. Každý věděl, že když se na příbramském nádraží připravila vlaková souprava pro uranovou rudu do Sovětského svazu, jezdily dnem i nocí přes centrum města nákladní tatry naložené rudou. Uranového prachu bylo na ulicích tolik, že rudí konšelé nařídili přísně utajit výsledky měření. Nejhorší snad bylo, že asi 100 metrů od násypky uranu do vagónů byly otvory pro nasávání vzduchu pro příbramskou udírnu. V uskladněném mase se našlo tolik uranového záření, že bylo mnohokrát vyšší než dovolovala norma horníka za 8 hodin práce v dole. Dlouho se krmili děti a dospělí uranovými uzeninami z Příbrami. Nikdo neměl odvahu to veřejně napadnout.

Ze spisu lze doložit, že na výroční schůzi občanů v restauraci Mariánka, občanka Cecilie, původem ze Slovenska, kritizovala těžbu uranové rudy a dodávky do Sovětského svazu. Konšel města žádal StB o prošetření, zda nedošlo jejím výstupem k naplnění trestného činu. Cecilie nebyla připravena na takový stres a na uranové záření v svém bydlišti. Nedlouho nato, na podzim roku 1978, zemřela na agresivní rakovinu plic s metastázemi v celém těle. Zůstaly po ní dvě neplnoleté děti s manželem a nově postavený dům v Příbrami. Okresní soud stanovil dětem za opatrovníka Městský národní výbor v Příbrami. Ten měl za povinnost starat se o jejich výchovu a opatrovat jejich majetek. Ze spisu je zjištěno, že tehdejší pracovník ONV ing. Melmuk vypracoval odhad a Městský národní výbor v roli opatrovníka prodal v roce 1982 zákonem chráněné a neopominutelné sirotčí podíly Státní traktorové stanici v Příbrami pro jejího náměstka.

Ze spisu OPS Příbram 747/kadr. BO se lze dočíst jakým způsobem vyhodili Cecilii z práce v době její těžké nemoci. Cituji: “...nebudou v podniku trpěny nešvary v pracovní kázni a proto jsme nuceni vykazovat pracovníky, kteří dlouhodobě nepracují. Pracovní poměr končí dnem doručení tohoto sdělení. Závodní výbor ROH dal k okamžitému zrušení předchozí souhlas. Vedoucí odboru Bohumil Bolina. Na vědomí Václavu Šroubovi, pověřenému plnou mocí k zastoupení manželky v době nemoci.“ Provozovna na opravu kostelů, kde pracovalo až 17 pracovníků, kterou Šroub zřídil za Dubčeka, byla za souhlasu ONV Příbram zavřena. Úřad důchodového zabezpečení zamítá výnosem ze dne 20. 1. 1979 sirotčí důchod Pavlovi a Aleně. V září 1981 přeráží V. Šroub autobusem hraniční závoru a emigruje do Kanady s celou rodinou.

V roce 1991 zjistily státní orgány, že se v roce 1982 tehdejší ONV v Příbrami dopustil nezákonnosti i podle tehdy platných zákonů, když prodal traktorové stanici chráněné sirotčí podíly tehdy neplnoletých dětí.

9. září 1992 píše předseda vlády Československé republiky, doc. ing. Václav Klaus, CSc. pod č. 16692/92: „Já osobně mám zájem na tom, aby nebyl nikdo protiprávně poškozován na svých právech. Proto jsem pověřil ředitelku své kanceláře, aby vyřizování sledovala.“

V roce 1992 podal okresní prokurátor protest proti tomuto nezákonnému obchodu a okresní úřad zrušil bývalé rozhodnutí rudých konšelů v čele s ing. Melmukem. Spravedlnost a sirotci se dlouho neradovali ze znovu nabytého majetku. Příbramská samosoudkyně JUDr. B. Škopková převedla tyto sirotčí podíly dne 28. února 1996, pod č. j. II C 64/94 zpátky traktorové stanici do jejího privatizačního procesu. Ostudu napravil odvolací soud tím, že zrušil rozsudek příbramské samosoudkyně v plném rozsahu. To se ale nelíbilo další příbramské samosoudkyni, JUDr. L. Melmukové, snaše ing. Melmuka, výše zmíněného rudého konšela, a tak rozhodla 17. února 2000 pod č. j. 12 C 247/98, že list vlastnictví 3823 a v něm konstituční zápis s nabývacími tituly státních orgánů a vyznačení nabytí právní moci a placení daní z tohoto majetku je k ničemu, a že dává přednost platnosti teroristického rozsudku zrušeného zákonem 119/1990 a rozhodnutí, na kterém se podílel její tchán, a že zmíněný majetek je znovu ve vlastnictví státu. Je to neuvěřitelné, ale je to černé na bílém a teď to čeká u mezinárodního soudu na odpověď české vlády do 10. května 2004.

Možná, že to zabere ještě pár let, než se sirotci Pavel a Alena domohou svého podílu po své matce a přitom ústavní zákon ČR a listina lidských práv zaručuje každému právo na dědictví. Tento třináctiletý maraton uštvaných obětí, které se chtějí domoci svého majetku je výstrahou všem, kdo se chtějí na stará kolena těšit z českých luhů a hájů, dodnes podupaných kopyty zvrhlé bolševické ideologie.

Autor tohoto článku se v letech 1992-1993 účastnil pátrání kam a kolik ulila KSČ do zahraničí. Ve vestibulu švýcarské banky zaslechl českou řeč. Slovo dalo slovo a tak se hovořilo, jaké jsou perfektní koupě v rámci privatizace, a že oni teď podnikají v Čechách, ale že jsou původně ze Slovenska, kde jejich otec a tchán byl veliký politik a proto jsou v Čechách v lepší pozici. „Jsem z Kanady ale na Slovensku mám mnoho přátel z té doby. Možná, že znám vašeho otce, jak se jmenoval?“, prohodil jsem. „Jmenuje se Kapitán, těší se dobrému zdraví. A jak se vy jmenujete, kdybychom se dostali do Kanady?“ „Já - já se jmenuji Šimon Kupčí a vašeho otce znám osobně a bude se na mne pamatovat. Pozdravujete ho. Nezapomeňte! Šimon Kupčí, Biely Potok u Ružomberka.“

(Psáno na konci Highway 101 na kameni na břehu moře při kdákání racků.)