Duben 2004

Popírači AIDS.

Roman Lipták

Afričtí vědci se přou: kolik je tady vlastně nakažených?

Lži, větší lži a statistiky. Kdyby existovaly v době Marka Twaina statistiky o AIDS v Africe, myslel by spisovatel při svém pověstném výroku pravděpodobně právě na ně. „30 milionů Afričanů žije s virem HIV,“ hlásí novinové titulky, „12 procent Jihoafričanů umírá na AIDS a každá třetí matka v Botswaně porodí HIV pozitivní dítě,“ varují. Čísla to jsou hrozivá. Jak ale vychází najevo, od reality v regionu se velmi pravděpodobně dost liší.

Afropesimisté

Když v roce 1985 zemřel na AIDS herec Rock Hudson, vědecké žurnály odhadovaly, že nemocí je nakaženo 1,7 milionu Američanů. O dva roky později už stejné tiskoviny psaly o pěti milionech „smrtelně nemocných“ a aktivisté ústy herečky Elizabeth Taylorové varovali, že „AIDS časem překročí hranice homosexuální a drogové subkultury a postihne nás všechny bez rozdílu“. Ještě v roce 1990 pak nejpopulárnější americká moderátorka Oprah Winfreyová ve své hojně sledované talkshow prohlašovala, že „AIDS si co nevidět vyžádá život každého pátého heterosexuála v Americe“. Když nemoci v roce 1991 podlehl zpěvák Freddie Mercury, časopis Newsweek ji přirovnal k „sopce krátce před osudovým výbuchem“ a o další rok později týdeník Time předpověděl, že nemoc do deseti let zničí celou planetu.

„Tehdy jsme to trochu přehnali,“ přiznává dnes Oprah Winfreyová, „ale teď mluvíme pravdu,“ dodává na adresu nejnovějších varování, jež dnes věští v souvislosti s AIDS apokalypsu subsaharské Africe. „Botswana měla v roce 1993 1,4 milionu obyvatel,“ napsal například loni renomovaný britský konzervativní týdeník The Spectator. „Jejich počet dodnes klesl pod jeden milion a Botswaně hrozí, že bude první zemí v novodobé historii, která doslova zmizí z mapy. Takový je příběh AIDS v Africe.“

Zní to děsivě, podíváme-li se ovšem na výsledky sčítání lidu, jež se v roce 2002 uskutečnilo na černém kontinentě za použití nejmodernějších metod, zjistíme, že v Botswaně se od roku 1993 počet obyvatel zvýšil na 1,7 milionu. Podobné je to s Malawi, kde afropesimisté předpověděli pětiprocentní propad, ve skutečnosti však tamní populace vzrostla o téměř tři procenta. Katastrofické scénáře nedocházejí naplnění ani v oblasti Velkých jezer, kde AIDS zabíjí nejdéle a s největší silou. I tamní „decimované“ země Keňa, Tanzanie a Uganda totiž podle výsledků sčítání procházejí populační explozí.

Jak si ten rozdíl vysvětlit? Většina dostupných statistik a předpovědí o AIDS v Africe pochází z dílny Světové zdravotnické organizace (WHO) či Programu OSN pro boj s AIDS (UNAIDS). Vzhledem k tomu, že řada zemí na kontinentě nemá prakticky žádnou infrastrukturu, s jejíž pomocí by bylo možné sbírat a vyhodnocovat potřebné údaje, musejí ženevští statistici pracovat s pouhými odhady. Každý rok tak v různých afrických zemích otestují krevní vzorky řádově několika desítek těhotných žen. Ty pak zpracuje počítač a s přihlédnutím k odhadovanému počtu partnerů a předpokládané věkové skladbě obyvatelstva z nich vytvoří plošnou statistiku. Když tedy UNAIDS vydá strohou tiskovou zprávu konstatující, že 30 milionů Afričanů je nakaženo virem HIV, nejde o víc než jen odhad vycházející z několika stovek testů a množství komplikovaných matematických a sociologických rovnic.

Disidenti z JAR

UNAIDS při odhadech počtu obětí AIDS v Africe v průběhu devadesátých let spoléhal na počítačový program Epimodel. Ten v roce 1997 předpověděl neuvěřitelných 9,6 milionů úmrtí a o tři roky později dokonce 17 milionů. Není divu, že kvůli rozporu s realitou záhy skončil na smetišti. Značně se o to přičinili především Jihoafričané. „Jižní Afrika je v subsaharské Africe jedinou zemí se spolehlivou úřední registrací úmrtí,“ vysvětluje profesor Ian Timaeus z londýnského Institutu hygieny a tropické medicíny. Jako taková je podle něj místem, kde je možné „srovnávat ženevské statistiky s realitou“. K tomu došlo v roce 2000 a profesor Timaeus se tohoto pokusu zúčastnil. Čtvrt milionu úmrtí, jež Epimodel v roce 1999 připsal v Jižní Africe AIDS, bylo konfrontováno s celkovým počtem 375 000 úmrtí, jak je zaznamenal oficiální státní statistický úřad. AIDS měl být tedy podle Epimodelu příčinou rovných dvou třetin všech úmrtí, což neodpovídalo reálné situaci.

UNAIDS proto tento program jakožto „nespolehlivý“ nahradil novější verzí ASSA 600, která ze stejných dat pro rok 1999 vygenerovala realističtější odhad 143 000 mrtvých. Ten ale pořád představoval těžko uvěřitelných 40 procent z celkového počtu zemřelých. Nepomohl ani pokus UNAIDS vysvětlit situaci rapidním poklesem úmrtí na běžné nemoci. Něco takového totiž bylo ve zjevném rozporu se skutečností, že v regionu jsou doloženy četné epidemie malárie a cholery, jež si vyžádaly desítky tisíc lidských životů.

Zdiskreditoval se tak i program ASSA 600 a UNAIDS nezbylo než jej nahradit modernizovaným modelem ASSA 2000. Když pak s jeho pomocí byla zpracována stejná data jako v předchozích případech, činil zpětný odhad pro rok 1999 už „pouze“ 92 000 úmrtí na AIDS. „Je tak přesný, že nepotřebuje srovnávat s populační statistikou,“ pochválil poté UNAIDS nový program na své internetové stránce. Když však jihoafričtí „disidenti“ v čele s profesorem Timeusem nepřestávali dokazovat, že ani toto číslo neodpovídá realitě, odstavil UNAIDS loni v prosinci i program ASSA 2000 a odhad obětí oficiálně snížil na 65 000 oproti původnímu čtvrtmilionu.

Opravdu vážnému a rozsáhlému zpochybnění však statistiky UNAIDS vystavily teprve výsledky loňské masové testovací operace, dosud nejrozsáhlejší v Africe. Zaplatily ji čtyři největší jihoafrické banky ABSA, Standard Bank, Nedcor a First National Bank spolu s telekomunikační společností Telkom South Africa. Na 30 000 zaměstnanců těchto firem podstoupilo nezávisle monitorované krevní testy. Výsledky překonaly i ta nejoptimističtější očekávání. HIV pozitivních bylo oproti dvanáctiprocentnímu odhadu „jen“ 3,4 procenta zaměstnanců bank a oproti desetiprocentnímu odhadu 2,6 procenta zaměstnanců telekomunikací.

Politická nemoc

UNAIDS si však takovéto zpochybnění své práce nenechal líbit a přešel do protiútoku. Místo nových čísel a analýz však předložil pouze emotivní prohlášení, v němž varuje před „popírači AIDS“, kteří „ignorují lidské utrpení, sabotují práci aktivistů, demotivují potenciální dárce a sponzory a šíří nebezpečné mýty“. Spolu s tím také připomíná, že pokud jde o AIDS, má Jižní Afrika nejeden důvod se spíše hluboce stydět. Byl to totiž právě jihoafrický prezident Thabo Mbeki, kdo se před lety nechal slyšet, že nemoc nezpůsobuje virus HIV, nýbrž obyčejná podvýživa, a kdo již třikrát zablokoval distribuci antiretrovirálních léků ve státních nemocnicích.

Jihoafričtí disidenti na oplátku zase rádi citují zakladatele Americké nadace pro výzkum AIDS (AFAR) Joe Sonnabenda. Ten tuto organizaci založil krátce po objevení syndromu, ale záhy ji opustil na protest proti zveličování hrozby AIDS těmi kolegy, jimž – podle jeho slov – zprvu sice šlo o zviditelnění nemoci v očích veřejnosti, později ale už prý pouze o granty a dotace. „Lobby kolem AIDS má neuvěřitelné nadání pro manipulaci,“ tvrdí Sonnabend dodnes. Jeden z předních jihoafrických kritiků UNAIDS, spisovatel a novinář Rian Malan, pak dodává: „Určitě se shodneme na tom, že AIDS skutečně paralyzuje Afriku a je třeba proti němu bojovat.“ Zároveň je však prý třeba se distancovat od vrstvy profesionálních aktivistů, kteří z AIDS v Africe dělají mediálně nejviditelnější chorobu a kontinentu tak ve výsledku spíše škodí.

Co tím má Malan na mysli, je jasné každému, kdo se podívá na údaje o dalších nemocích, jež černý kontinent sužují: zatímco na boj s HIV/AIDS se ročně vydávají podle údajů UNAIDS tři miliardy dolarů, například na léčbu malárie, jíž každý rok podléhá mnohonásobně více lidí, svět vydává pouhou desetinu této sumy.

(Respekt)