Duben 2004

Víte, jak chutnají květy akátů?

Eva Hlinovská

Jana Houdka věznili jako dítě, ale nárok na odškodnění zatím nemá

"Moje první vzpomínka? Takové ty popínavé červené petúnie. Někam jsem kolem nich běžel a spadl do nějakého betonového bunkru plného vojáků," vypráví Jan Houdek (57) u stolu vesnické chalupy v jižních Čechách a vyhrknou mu slzy, "promiňte, ale vždycky, když o tom mluvím, začnu brečet." Jan Houdek se dostal do Sovětského svazu v roce 1949 jako tříletý. V dětských domovech na jihu Ruska (Doněcká oblast) si pobyl třináct let. Zatím žádné finanční odškodnění nedostal. Čeká na výsledek soudu - celá jeho kauza je složitější, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Podle vyprávění pana Houdka byla jeho ruská matka Zinaida Širjajeva-Houdková odvlečena z Prahy (zde žila se svým mužem, Čechem) do Sovětského svazu, kde skončila v lágru tento osud ostatně čekal většinu navrátilců do SSSR. Její dva synové tím pádem museli do dětských táborů - mladší bratr Jana Houdka v Sovětském svazu zemřel. "Na moskevské prokuratuře neexistuje žádný rozsudek, který by se týkal Zinaidy Širjajevy," vysvětluje Milada Kadlecová z ÚDV, "kdyby byla v gulagu, musela by být odsouzena. Navíc matka pana Houdka odjela, alespoň jak vyplývá z její korespondence manželovi do Prahy, do Sovětského svazu se svými syny dobrovolně. V rámci repatriace." Podle paní Kadlecové to vypadá spíše tak, že Zinaida Širjajeva nemohla v Sovětském svazu rodinu uživit, a tak děti prostě odložila do domova. Vladimír Bystrov má na celou kauzu zcela jiný názor: "Zinaida Širjajeva byla za války odvlečená na práci do Německa, odkud se nechtěla vrátit domů. A provdala se, stejně jako mnohé další, do Československa. České archivy jsou plné žádostí sovětské vlády o vydání těchto žen. Do roku 1948 však československé orgány odolávaly, pak již méně." Pan Bystrov také dodává, že neexistovala žádná centrální evidence odsouzených a ani v dopise do Prahy nemohla Zinaida Širjajeva napsat pravdu.

Já se tam vrátím

Ať se celá věc seběhla jakkoliv, nic to nemění na tom, že dětství Jana Houdka by chtěl prožít málokdo. "V táboře bylo málo ruských dětí, ale Francouzi, Poláci, děti z Moldávie," popisuje Jan Houdek, "jednou jsme s kamarádem utekli, venku chytli psa a snědli ho. Vychovatelé na nás přišli a já musel sedět týden zavřený v nějaké vykachlíkované báni." V táboře děti chodily do školy, po vyučování pak pracovaly třeba na poli. Ale asi nejvíce si pan Houdek vybavuje permanentní hlad - s kamarády třeba kradl kolchoznicím maliny nebo na polích trhal melouny. "Jednou jsme v zimě nalovili ryby a donesli je do kuchyně. To jsme se najedli," zasměje se na první pohled vesele nad touto vzpomínkou, "taky jsme občas museli škubat kuřata, která tam vozili na vagónech. Vždycky jsme jim utrhli hlavy a ty si pak opekli na ohni." Malý Jan jedl i květy akátů rostoucích všude kolem tábora. V roce 1962 si matka svého syna vzala k sobě do Tbilisi v Gruzii. "Nikdy nevyprávěla, kde mezitím byla," říká Jan Houdek, "ale musela být zavřená. Jinak by mi přece alespoň psala." Za další dva roky se pak vrátil ke svému otci do Československa, matka zůstala v Sovětském svazu. "Neuměl jsem slovo česky ani latinku. Nikomu jsem o tom, co jsem tam viděl, nevyprávěl. To bych jel zpátky do Sovětského svazu, ale rovnou do gulagu," vypráví pan Houdek, který se živil různými manuálními pracemi. Pokud sežene peníze, je odhodlaný jet zpátky do Ruska a najít svědky, kteří by si pamatovali na osud jeho matky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)